30. těžké začátky
Kapitola 30. - Těžké začátky
„Výborně, tak když jste se tak nádherně shodli, půjdu ti, Severusi, připravit postel k Harrymu do pokoje.“
„Cože?“ vydechli oba dost vyděšeně.
„To snad ne.“
Molly v první chvíli nechápala. „Vy… nechcete být v jednom pokoji?“
„NE!“ Dvouhlasné a rozhodné.
Žena trochu znejistěla. V hlavě začala probírat, jak tohle vyřešit bez toho, aniž by musela dělat škatulaba-batulata s celým domem. I když nutno říci, že by toho byla schopna. „Dobře. Bill za pár dní odjede, mohla bych ho dát do pokoje k…“
„Ne, to ne!“ bránil se mladík. „Přeci ho nevyhodíš z pokoje.“
„Vy budete potřebovat klid, malý musí mít vlastní pokoj.“
„Tak já tu vlastně vůbec být nemusím,“ uvědomil si Harry. Nebylo by mu to sioce příjemné, ale vlastně to byla pravda, Vždyť on sem přišel, protože se někdo o Rikyho musel postarat, ale teď už tu byl Severus, takže…
„Přeci tě nevyhodíme!“ ohradila se žena. „Neplácej hlouposti, Harry.“
„Nemohl bych…,“ hlesl potichu Harry, i když pod pohledem obou dvou dospělých se trochu přikrčil. K Molly mu bylo hloupé navrhovat stěhování v jejím vlastním domě a Severus se tvářit stylem, že ať navrhne cokoliv, stejně bude hledat uraženou hlavu na podlaze. „No… napadlo mě, jestli bych nemohl… k Ronovi. Jak jsme spali vždycky.“ Polkl. „Vždyť… po… no, počítám, že malého si k sobě vezme Severus,“ otočil se na profesora, který ho nepřestával pozorovat zamračeným pohledem.
Z který strany přijde rána?
„Počítáte správně, Pottere.“ Znělo to tvrdě a přesto jako kdyby se mu do hlavy vetřelo něco jako vděk. Nejspíše se taky děsil, že spolu zůstanou zavřeni v jedné místnosti. Jeden dům… budiž. Ale jeden pokoj?! Jedině s lanem na hození mašle.
Molly chvíli váhala. „Skutečně ti to nebude vadit, Harry? Že tě přestěhuju? Že nebudeš s malým?“
Jenom zběsile vrtěl hlavou. Skutečně mu to nevadilo, možná se i trochu vyspí.
„Dobře. Dojdu ti vyměnit povlečení, Severusi. Malý už tam věci má, ale…“
„To je v pořádku, Molly. Myslím, že jedno čistící kouzlo by mohlo postačit. Nepřidělávej si starosti. Který pokoj?“ Nebylo to zrovna zdvořilé, ale lektvarista se už očividně nemohl dočkat toho, až se za ním zavřou dveře pokoje a on bude mít klid. Jediným mávnutím hůlkou zbavil kuchyni tišícího kouzla a jako pán domu se vydal do pokoje. Všichni ostatní mu šli z cesty, když se bez jediného pohledu sehnul nad kolíbkou a syna z ní opatrně vyndal.
„Který pokoj?“ otočil se ještě na Molly.
„Druhé patro, třetí dveře nalevo.“
Přikývl a zmizel na schodech.
Všichni za ním trochu překvapeně hleděli, než se otočili na matku.
„Severus tu s námi nějakou chvíli zůstane.“
„COŽE?!“
Co jiného by si Weasleyovi mohli přát, než mít u sebe doma jednoho ze svých milovaných profesorů. I Artur se zdál v první chvíli překvapený, než pomalu přikývl.
„Jsme si jistý, že to je nejlepší řešení.“
Všichni synové se na něho podívali s nevírou ve tvářích.
„Jistě chápete, že Harry je teď ve velmi složité situaci a pokud mu to pomůže.“
Byl mu vděčný. A také se přesvědčil, kdo v téhle rodině nosí kalhoty. Molly byla očividně ta, která rozhodovala.
Chlapci přikývli. „Já stejně odjíždím,“ pokrčil Bill rameny.
„A to… ehm,“ odkašlal si Ron, „to budete bydlet… spolu?“
Zrzek stále ještě očividně nebyl přesvědčený o Harryho orientaci. A Harryho to štvalo. Možná i proto se rozhodl nasadit svůj oblíbený proteplený hlásek. „Jej, a já zrovna měl chuť se přestěhovat k tobě, ale jestli mě tam nechceš…“
Zrzek mu věnoval skeptický pohled. „Ale to víš, že chci,“ vrátil mu stejně, než ho popadl okolo ramen. I když byl Harry o půl roku starší, v tuhle chvíli a nejspíš už navždycky zůstal zakrnělý o nějaký ten centimetr. Ve chvílích jako tahle to byla trochu nevýhoda, protože ho Ron dost převyšoval.
„Přiteplení bratři,“ odfrkl si George.
„Jo,“ přidal se k němu Fred, než své dvojče objal, „a to je přitom moje parketa.“
Bill jen protočil oči v sloup. „Merline, ty to vidíš. To tu jsem s Ginny jediný normální?“
„NO to nevím, jedině…“
„Kde je vůbec Ginny?“
Všichni se rozhlédli okolo, po dívce však nebyla ani památka.
„Kdy jste ji viděli naposledy? Přišla s námi vůbec ze hřiště?“
„Jo,“ přikývl Ron. „Ještě se mě ptala, co tu dělá Snape. A když potom na sebe s Harrym začali řvát, tak…“ zarazil se. Byl jediný, kdo si uvědomil, kde je problém?
Všechny pohledy se stočily na Harryho, který mohl jen zaklít.
„Sakra!“
Musela je slyšet. Samozřejmě, kdo by to mohl přeslechnout. A špatně si to vyložit. Tedy, vyložit si to úplně stejně jako všichni ostatní tady. Až na to, že Ginny očividně odešla dřív, než vůbec vyslechla nějaké vysvětlení.
Tohle bude zlýýýý.
„Tys to s ní nějak… probíral?“
Jen zavrtěl hlavou.
„No, máš co napravovat.“
Věnoval Billovi jeden vyděšený pohled. „Ne. Já ne!“ div nezakňoural.
„No to si piš, že ty! Padej, padej…“
Za Merlina se mu tam nechtělo. Měl Ginny rád a věděl, že by to všechno měl uvést na pravou míru, ale… sakra, jak má tohle vysvětlit. S Ronem to nakonec šlo, tak trochu pochroumal jen jeho důvěru, ale u Ginny nejspíš vzal její city a rozdrtil je v mixéru. A to hned dvakrát.
V duchu úpěl, když stoupal po schodech a přemítal, jak má začít, aby neschytal ránu hned mezi dveřmi. Přede dveřmi se zatavil. Zhluboka nadechl. A otřel zpocené ruce.
„No tak, to zvládneš,“ šeptal si pro sebe, když lehce zaklepal. Nic se však neozvalo, a tak se rozhodl nakouknout dovnitř. „Gin?“
Ležela stočená na posteli, zády ke dveřím, v náruči polštář. „Jdi pryč,“ řekla jen.
„Gin, asi… asi bych ti to měl vysvětlit. Víš, já… no… to, cos viděla dole… to není, není to tak, jak si myslíš.“ Snažil se to vysvětlit, i když jeho mozek na něho křičel, že na to jde hodně blbě. „Teda je. Je to přesně tak, jak si myslíš, ale…“
„Proč jsi mi to neřekl?“ ozvala se znovu. A zase ten její tichý ublížený hlásek.
Proč sakra nekřičí?!
„Neřekl co?“
„Proč jsi mi neřekl, že jsi na chlapy!“ Alespoň se už naštvala. Posadila se na posteli a probodla ho jedním naštvaným pohledem. „Proč jsi… proč sis vymýšlel nějakou jinou holku a neřekl jsi to rovnou? Kdybys to řekl hned, nedělala bych si naděje, nesnažila bych se… nesnažila bych se se ti jako idiot nadbíhat. Chtěl jsi, abych se cítila jako totální kráva? Výborně! Povedlo se ti to!“ S těmi slovy se zabořila zpět do polštáře, zády k němu.
Zato Harry skoro ztratil řeč.
„Ne… ne, Ginny, tak to vůbec není. Já nejsem na chlapy, právě že vůbec! Tohle celý! To je… to je jeden velký omyl!“
Čekal na nějakou reakci, ale té se skoro nedočkal. Až nakonec tiché. „Už ti nevěřím.“
„No tak, Gin, nech si to vysvětlit. Já se Severusem přeci vůbec nic nemám a…“ Až po chvíli si uvědomil, že nebylo moudré mu v tuhle chvíli začít říkat jménem.
„Běž pryč,“ šeptla.
„Já ti to chci vysvětlit. Ginny, já tě mám rád, ale…“
„JDI PRYČ!“
Nestačil se ani nadechnout, když mu na tváři přistál polštář. A to pořádnou silou, až zakolísal. Dívka seděla na posteli, hruď se jí zvedala ve zrychleném dechu a v očích se jí leskly slzy. Očividně je však před ním chtěla skrýt.
„Dobře,“ řekl jen. Uznal, že bude lepší vycouvat a nechat ji vychladnout. Potom s ní třeba konečně bude přeci jen lepší řeč. „Jak chceš.“
Tohle nešlo moc dobře. Teda přesněji řečeno, šlo to zatraceně blbě. A aby toho nebylo málo, byl si jistý, že dole na něho čekají všichni bratři, aby si vyslechli, jak to šlo. Z části ze zvědavosti a z části, aby se přesvědčili, že jejich malé sestřičce neublížil.
Harry už pochopil, jak moc jsou všichni na jedinou dívku v rodině vysazení. Už předloni, když to mezi nimi začalo lehce jiskřit, si ho vzali stranou snad všichni, aby mu lehce naznačili, že ho sice respektují, ale že by byli skutečně neradi, kdyby jí ublížil. Už proto, že oni by pak možná ublížili jemu. Ron sice tvrdil, že je na jeho straně a vážně nechápe, co na jeho sestře vidí, ale Harry si byl až příliš vědom toho, jak moc mu zrzek dává neverbálně najevo svá varování.
A zrovna teď by jistě přišla v docela tvrdém balení.
„Merline!“ zaúpěl s hlavou v dlaních. A to ten dnešek začal tak pěkně.
A ač by si ještě před rokem musel říct, že se zbláznil, řekl si, že Severus by v tuhle chvíli mohl být docela příhodný společník. Rozhodně se nebude vyptávat a možná tak maximálně prohodí nějaký ten rýpavý komentář.
Pomalu vycoural ještě druhé patro, než s tichým klepáním nakoukl do pokoje. Vždycky se mohl vymluvit na to, že si jde pro své věci. K jeho velkému překvapení ho však sarkasmus nevítal. Severus ležel na rozhrabané posteli - ano, Severus ani nekomentoval to, že ráno neustlal - stále oblečený v hábitu, s botami hozenými pod postelí a s tělem obtočeným okolo syna spal.
Mladík zamrkal.
Nejenže by první věc, kterou by Severus jistě udělal, byla, že by urovnal a převlékl peřiny, ale rozhodně by si nelehal v oblečení, nenechával by rozházené boty a nespal by za dne. Pokud nepočítal dobu vysokého těhotenství, nedělal to nikdy. Za to teď tu spal jako nemluvně, s dítětem mezi pažemi a pokrčenými koleny v obranném gestu.
Musel usnout strašně rychle.
Bylo to zvláštní, ale Harrymu se chtělo smát. V téhle scéně bylo něco tak neskutečně přirozeného, až to sem skoro ani nesedělo. A přesto tam zůstal stát ve dveřích a měl pocit, že by se dokázal dívat celé hodiny.
„Musel být strašně unavený.“
Skoro nadskočil, když se za ním ozval hlas paní Weasleyové. Jak dlouho už za ním stála?
„Bylo to na něm poznat, skoro vůbec se nedohadoval,“ pokračovala, když se okolo něho proplížila dovnitř a s tichým šeptáním k Severusovi, vzala Rikyho a přenesla ho do postýlky. Dítě několikrát potáhlo dudlík, ale spalo dál. Stejně jako si Severus nevšiml, když ho Harry přikryl.
„Nejspíš byl vzhůru celé noci,“ dodala. „Nech ho spát, Harry, třeba s ním potom bude lepší řeč. A u Rona už máš připravenou postel.“
***
Harry se trochu děsil toho, jak Severus zvládne přežívat v domě plném zrzků, ale kupodivu to šlo velmi dobře. Už z toho důvodu, že Severus skoro nevycházel ze svého pokoje. Pouze pokud musel do koupelny nebo pro mléko. Z počátku bojkotoval i Mollyiny pokusy ho pravidelně krmit, ale po několika hádkách se ustálili na tom, že mu Harry jídlo alespoň nosil. Severus samozřejmě všechno zaplatil, čímž hostitelku nehorázně vytáčel, ale ty jejich hádky stejně k ničemu nebyly.
Jediný, kdo za ním chodil, byl Harry, který si syna každé ráno přebíral a měl ho na starosti téměř až do večera. Co Severus celé ty dny v pokoji dělal, to snad nechtěl mladík ani vědět. Komunikoval s ním málo, spíš skoro vůbec. Na Molly byl povětšinou zdvořilý, ale její pomoc odmítal. S ostatními obyvateli Doupěte se vídal pomálu. Jedním z důvodů bylo to, že se tu zdržovala už pouze Ginny - Ron měl měsíční každodenní kurz u bystrozorů, dvojčata pobývala většinu času v obchodě a nejstarší synové se už vrátili do práce. Severusovi to však ani trochu nevadilo, nejraději se jen zavřel se synem v pokoji a dovolil si zapomenout na celý svět.
O pár dní později Harry nemohl spát. Převaloval se na posteli a zíral do stropu. Akorát minula půlnoc a on věděl, že Riky by měl někdy kolem téhle doby jíst. Možná by mohl nakouknout vedle a malého nakrmit, pokud už Severus spí. Jeho plán však byl přerušen, když vklouzl do vedlejšího pokoje a našel jen Severuse s křičícím synem v náručí. V první chvíli Harryho přepadla děsná myšlenka, že se mu zase vrátily ty poporodní přeludy a něco mu udělal, ale naštěstí se sám Severus zdál, že se pokouší syna utěšit.
„Co se děje?“
Zamračil se na něho. Vůbec se mu nelíbilo, že sem přišel. „Co asi? Nemůže usnout!“
A očividně nemohl už dlouho. Chlapec byl totiž úplně rudý, po tvářích se mu koulely slzy jako hrachy a s každým zoufalým vzlykem, jako kdyby jim oběma nadával, že nejsou schopni ho utišit. Dudlík vyplivoval a drobné pěsti měl zatnuté v pěst.
„A dal jsi mu už najíst?“ strachoval se mladík, když chlapečkovi lehce přejel dlaněmi po zádech.
„Ne, nechávám ho vyhladovět!“ odsekl Severus. „A taky chci, aby se ubrečel k zoufalství!“
Harry se zamračil. „Tak promiň, že jsem se zeptal.“
Severus to raději ani nekomentoval. Jen ještě pevněji si přitáhl plačící dítě do náruče a šeptal mu nějaká tichá slovíčka. Neměla však valný vliv.
„No tak,“ přitisknul se mu Harry k zádíčkům a i on se ho pokoušel klidnit. Bez účinku. Dítě stále plačtivě nadávalo, až se z toho zalykalo a rozhodně to nevypadalo, že se hodlá utišit.
„Co to s ním je?“
„Kdybych to věděl, Pottere, nepochodoval bych tady už půl hodiny jako blbec.“
„On už takhle brečí půl hodiny?“ vydechl mladík.
Severus na to ani nehodlal odpovídat.
„Proč jste mě nezavolal?“
„A co bys asi tak udělal?!“ odsekl Severus. Byl naštvaný, unavený, z toho křiku ho začala chytat migréna, ale úplně nejvíc ho štvalo, že byl absolutně bezmocný. A do toho ještě rýpal Potter.
„Dej mi ho, zkusím ho utišit.“
„A co budeš…?“
„Prostě to zkusím, třeba se uklidní. A ty to potřebuješ taky.“ Vzal si syna, přitiskl si ho na rameno a začal s ním jemně pohupovat, jak ho to učila Molly. Trochu mu přitisknout hlavičku a…
„Vždyť ho udusíš!“ vztekal se Severus.
„Neboj.“
„No to teda bojím. Sakra, dej mi ho, vždyť ho držíš jako pytel brambor.“
Harry uhnul. „Nebudeme si ho přehazovat, chudák, vždyť ho děsíš!“
Severus se už už nadechoval k protestu, když se otevřely dveře a dovnitř vešla rozespalá Molly. Na sobě měla župan a v očích ospalky. Rozhodně však nehodlala lamentovat nad tou jejich hádkou. A vlastně ani nemohla, na pokoji bylo tišící kouzlo, nemohla je slyšet.
„Ukaž,“ převzala si dítě od Harryho.
„Otevřete okno.“
Severus se zamračil. „Vždyť nastydne.“
„Ale nedá se tu dýchat, je tu jako v opičinci!“ Opřela si ho v náruči… a začala ho plácat přes zadek.
Oba muži zděšeně vydechli. Co si to…?!
„Jak si…?!“
Molly je syčivě okřikla, ale dál pokračovala ve své činnosti, jako kdyby to byla ta nejběžnější věc na světě. Nevšímala si jejich zděšených tváří ani toho, jak se na sebe nechápavě dívali. Přeci by to dítě nebila za to, že pláče. Na to byla příliš starostlivá matka. A je pravda, že většinu jejích ran udusila velká plena, ale přeci jenom…
A potom se to náhle ozvalo. To pravidelné střílení v plíně, následované i hlasitým krknutím. Jako kdyby to byl stokilový chlap v hospodě a ne tříkilové dítě. Ženiny rány ještě chvíli pokračovaly, než začaly pomalu slábnout, až vymizely úplně a spolu s ním i dětský pláč. Už to bylo spíše jen zoufalé kňourání zcela vyčerpaného tvorečka.
„Harry, dole u postýlky by měl mít čaj, dojdi pro něj.“
Přikývl a zmizel. Ve spěchu popadl dole lahvičku s odporným fenyklovým čajem, než vyběhl zpět do pokoje. Sice ho potom napadlo, že ho mohl přivolat, ale trochu s křížkem po funuse. Když se vrátil, už jen viděl, jak Molly dítě ukládá do postýlky. Riky zcela vyčerpaný, s dudlíkem v puse už spokojeně spal.
A to ticho.
„Zaražené větry,“ řekla jen, když se k nim otočila. „Po krmení ho musíte nechat víc říhnout. A občas se vám to stane i tak. Nechte ho zabrat a potom mu dejte napít, tím brekem musí být dehydrovaný.“
„A neprobudí se?“ strachoval se Harry.
„Ne. Sání je u něho ještě reflex, dejte mu lahvičku k puse, bude pít zcela instinktivně.“
Přikývli.
„Děkuju. Ehm… děkuji, Molly,“ vydral ze sebe Severus. Očividně toho měl plné zuby, ta necelá hodina ho vyčerpala víc, než celý den v práci. Ještě teď mu ten křik rezonoval v uších.
„Rádo se stalo.“
„Ehm… Molly?“ zastavil ji ještě Severus, když se vydala pryč. „Jak jsi věděla, že brečí? Slyšet jsi ho nemohla?“
„Víš… i když to není nijak doloženo, říká se, že asonická kouzla zakrývají jen určité zvukové frekvence. Proto i přes ně slyší zvířata a… matky dětský pláč. Bylo to jako táhlé pískání, ale to se těžko vysvětluje. Dobrou noc, chlapci. A pořádně se vyspěte.“
Jo, to potřebovali jako sůl.