2. Opravdu
Jemný letní vánek čechral koruny stromů, které obklopovaly malý lesní palouček. Dál se však neodvážil. Jako by nechtěl rušit tu mrazivou nehybnost a ticho, jenž se vznášelo nad malým prostranstvím.
Uprostřed toho děsivého jeviště stáli tři mladí lidé, dva chlapci a dívka, neschopni pohybu. Spojené ruce zamrzly napřažené a jejich majitelé na tom nebyli jinak. Poznali, kdo jim doteď dělal netušenou společnost. A ta osoba nikdy nechodí sama. Z toho pomyšlení jim běhal mráz po zádech.
První se vzpamatoval černovlasý chlapec. Bleskově se otočil za hlasem, jehož mrazivá ozvěna se snad stále nesla paloukem. Jeho majitelka se právě rozhodla opustit svůj úkryt a vystoupila zpoza křoví, doteď dokonale skrytá ve stínu.
Postava v černém plášti neohroženě přistupovala k Harrymu. Tvář měla zakrytou tmavou kápí, ale Harry nepotřeboval vidět její obličej, aby ji poznal. Bezpečně věděl, kdo se za smrtijedskou maskou skrývá.
„To jsi nečekal, Pottere, co? Abychom tě poctili svou přítomností tak brzy. Věř, že mi není nijak příjemné zase se dívat do toho tvého ksichtu, ale mám své příkazy. Ostatně, až tě bude Pán mučit, ten pohled si moje oči dostatečně vynahradí.“ Zastavila se kousek před nimi a pokynula rukou ke stromům za ní.
Na její znamení se z lesa vynořila další desítka Smrtijedů. Utvořili kolem trojice neprostupnou hradbu těl a namířili na ně hůlky.
Jakmile Harry uslyšel hlas Lestrangeové, veškerá slavnostní atmosféra chvíle, kdy si s Ronem a Hermionou všechno vyříkali, zmizela. Třásl se vztekem a odporem k osobě před sebou. Jak jen ji nenáviděl! Tahle žena ho připravila o to nejdražší, co ve svém životě poznal. A teď tu před ním stála a vysmívala se mu!
Ale to jí nedopřeje. Nebudu se před ní krčit; nezadá jí důvod k smíchu; nedovolí, aby nad ním měla převahu. Začal nenápadně prohledávat pravou kapsu kalhot. Když konečně uchopil hůlku v ruce, bleskově ji namířil někam mezi Bellatrixiny oči. Smrtijedy okolo absolutně nevnímal, byl tu jen on a Lestrangeová.
„Ale copak, Pottere! Má být tohle výzva? Přece ještě netruchlíš po tom svém ubohém kmotrovi! Bylo mi ctí zbavit se dalšího zrádce mého rodu!“
Zmínka o Siriusovi Harrymu ke klidu moc nepomohla. Nic na světě mu teď nezabrání něco jí udělat, něco opravdu krutého, aby aspoň na chvíli cítila jen špetku bolesti, která ho svírala celé léto!
Nic na světě, kromě nepatrného dotyku dlaně na jeho rameně. Pootočil hlavu a spatřil Hermionu, jak na něho hledí se zděšením v očích. Její výraz způsobil, že se vrátil opět do přítomnosti a uvědomil si vzniklou situaci. Vždyť své přátele opětovně zavedl do smrtelného nebezpečí!
Ten fakt zahnal všechny myšlenky na pomstu pryč. Prioritou teď bylo dostat Rona s Hermionou do bezpečí.
„Byl opravdu dobrý nápad počkat až domluví, Bello. Pán bude mít jistě radost, až mu předáme novinky!“ ozval se jeden ze zakuklenců po Harryho pravé ruce.
Ten se za hlasem polekaně otočil. Je možné, že je slyšeli? Jestli se o jejich rozhovoru dozví Voldemort, celý výlet na ministerstvo by byl zbytečný. Voldemort by znal celou věštbu a Harry by ztratil jedinou výhodu. Teď už se nedalo nic dělat, jen doufat, že Smrtijedi nepochytili vše.
„Neboj se, Pottere, slyšeli jsme všechno,“ správně Lestrangeová pochopila jeho vyděšený pohled, který nestačil včas skrýt. „Náš Pán se všechno samozřejmě dozví. Hned, jak tě k němu dovedeme.“
Harry se bezradně rozhlédl po jakékoliv pomoci. Když však nacházel jen vystrašené pohledy Rona a Hermiony, které na něho bezradně upírali, zvolil stejnou taktiku jako na ministerstvu – mluvit a zdržovat, dokud ho něco nenapadne nebo nepřijde někdo na pomoc.
„A to chcete udělat jak?“ řekl po krátké odmlce s větší odvahou, než jakou doopravdy cítil. „Musím vás totiž upozornit na jednu malinkatou drobnost – já s vámi dobrovolně nepůjdu!“
Smrtijedi se rozesmáli.
„Nějak si vyskakuješ na skutečnost, že jste tu sami. Bez toho slabošského ochránce mudlů a jeho poskoků!“ ozvala se Lestrangeová. „Kdoví, co budeš říkat, až si tady trochu pohrajeme s tvými šmejdskými přítelíčky!“
Nemusela mu opakovat, co dávno sám věděl. Došlo mu, že jeho výhružky jsou naprosto plané, ještě dřív, než je vyslovil. Byli v přesile. Zajel zrakem na své kamarády. Nedokázal si představit pohled na jejich zmučená těla. To prostě nešlo. Udělá cokoliv, jen aby se jim nic nestalo. Dokonce i: „Nechte je jít a já slibuju, že s vámi půjdu bez odporu.“
„Nejsi zrovna v situaci, kdyby sis mohl klást podmínky!“ pronesla klidně, popravdě tuhle ubohou reakci od Pottera očekávala. Předstírala, že o jeho návrhu přemýšlí. A pak pokračovala s ďábelským úšklebkem: „Ale budiž. Myslím, že Pán tyhle dva nepotřebuje. Avšak pokud o ně tak stojíš, jistě se najde způsob, jak je proti tobě využít!“
Tudy to nepůjde. Jedinou naději viděl v cizí pomoci. Je možné, že by z Doupěte stihli přijít včas, kdyby je nějak upozornil? Ne, Smrtijedi by je odvlekli dřív, než by si jeho signálu v Doupěti všimli. Musí zdržovat. Třeba ho něco napadne.
„Jak jste nás tu našli?“ hledal jakýkoliv námět, který by Smrtijedy zabavil.
Lestrangeová se chladně zasmála: „Sledujeme tě v té barabizně už hodně dlouho. Nemysli si, nejsi tak dobře chráněný. Staroušek Albus dělá chyby.
Ale už mě ten rozhovor přestává bavit. Rozluč se s vědomím, Pottere!“
Namířila na něj hůlku a bleskově vyřkla formuli: „Mdloby na tebe!“
Harry se rozhodoval jen krátce. Pomoc nepřijde, to už mu bylo jasné. Stojí tu jen oni tři proti jedenácti Smrtijedů. Ale nehodlal jim to ulehčit; bude se bránit, dokud bude moct.
Na její útok pohotově zareagoval: „Protego!“
Bellatrixino kouzlo se odrazilo od štítu a mířilo zpět na svou stvořitelku. V tu chvíli drželi hůlky v bojové pozici i Ron a Hermiona a vyslali svá kouzla na ostatní Smrtijedy.
Smrtijedi kolem nich utvořili kruh, takže se i oni tři otočili k sobě zády, aby se navzájem kryli ze všech stran. Harry cítil dotek Hermionina trička a Ronovy košile, zatímco se o nich jemně opíral. Dodávalo mu to aspoň nějakou jistotu.
Zatímco se Lestrangeová musela otočit kolem vlastní osy, aby se vyhnula vlastnímu odvrácenému kouzlu, Harry zaútočil na Smrtijeda vedle ní. Červený paprsek narazil přesně do hrudi zakuklence. Svalil se na zem, tvrdý jako kámen. Za chvilku nepozornosti ho však Smrtijedka odměnila zlatým paprskem, kterému se už nestačil vyhnout.
Zdálo se mu, jakoby se celá planeta i s ním otočila vzhůru nohama. Byl to stejný pocit, jako když vstoupil do kouzelné mlhy v bludišti při posledním úkolu na turnaji tří kouzelnických škol. Přestal vnímat boj kolem sebe, soustředil se jen na bezmračnou oblohu pod sebou. Tak jak se dostane z tohohle? Neměl moc času na přemýšlení; podvědomě tušil, že se čas nezastavil, že někde blízko něj stojí smrtelně nebezpečný nepřítel a jistě využívá chvilku Harryho slabosti. Zhluboka se nadechl a odlepil nohu ze země, stejně jako před rokem.
Naráz se vše otočilo zase do normálu a pod sebou opět ucítil pevnou zem. Změna však nebyla zrovna dvakrát příjemná; měl potíže udržet se na nohou a nespadnout na tvrdou půdu pod sebou, která mu najednou byla o tolik vzácnější. Na vzpamatování mu ale nebyl dopřán čas. Spatřil Lestrangeovou, jak se k němu pomalu blíží, jistá si svým vítězstvím.
Rychle se sebral a uchopil hůlku pevněji: „Imobilis.“
Kouzlo zasáhlo Bellatrix v okamžiku, kdy se chystala vyslat své vlastní. Nestačila nijak zareagovat, nemyslela si , že se Harry z toho prokletí dostane tak rychle. Zastavila se v půli pohybu a zůstala překvapeně zírat na svého protivníka.
Harryho stálo hodně vůle odtrhnout se od ní. Taková příležitost se mu možná už nikdy nenaskytne. Stačilo by jen pár chvil a pomstil by se. Problém však byl, že on pár chvil neměl.
Vydal se pomoci svým přátelům. Smrtijedi nechali Bellatrix, ať si to vyřídí s Harrym sama, a shukli se kolem dvojice. Harry rozpoznal Hermioninu postavu naproti zakuklencům. Měla krvavý šrám na pravé tváři a zdála se být na pokraji vyčerpání. Vykřikovala jedno obranné kouzlo za druhým, útočit se už ani nepokoušela.
Ron na tom byl ještě hůř. Nestál, seděl opřený o kmen stromu, hlavu svěšenou. Nejevil žádné známky vědomí. Harry si všiml pramínku krve, která mu vytékala zpod čupřiny vlasů. Zdálo se mu, že Ronovy vlasy dostaly jiný odstín. Až pak si uvědomil, že jsou tak nasáklé krví.
Na nic nečekal a využil překvapení. Smrtijedi k němu stáli zády, a tak pro něj bylo snadné vyřídit jednoho zezadu. Tím však dal pokyn ostatním zakuklencům, aby se na něj otočili. Vykouzlil nejsilnější štít, na jaký se v tu chvíli zmohl, ale přesto pár paprsků světla skrz něj proletělo. Sice ne tak mocné, jako když vylétaly z hůlek, narazily mu kletby přímo do hrudi. Ztratil rovnováhu a upadl na záda, svou hůlku však stále držel v ruce. Poslal na jednoho zakuklence omračovací kletbu ze země, ten se jí však bez námahy vyhnul, protože Harry v této poloze nebyl nijak výjimečný střelec. Byl si toho vědom a raději bleskově vyskočil na nohy.
Smrtijedi na něj poslali další salvu kouzel. Nespoléhal se na nejistý štít a raději se schoval za nejbližší strom na kraji mýtiny. Vteřinu nato kletby narazily do kmene a vytvořily v něm miniaturní kráter. Kouzla narazila do půli stromu s účinky podobné motorové pile a na vrchní část začínala působit gravitační síla Země. Vysoká borovice se začala sunou k zemi přesně na tu stranu, kde stál Harry.
Ten však byl v ten moment zaměstnán něčím jiným. Hermiona se vzchopila na poslední odpor a srazila jednoho zakuklence na tvrdou lesní půdu. Odvedla od něj na chvíli pozornost a on další kletbou poslal druhého Smrtijeda do bezvědomí.
V té chvíli zaslechl ohromné praskání dřeva přímo nad sebou. Zvedl vyděšeně hlavu a pohled mu padl na nebezpečně se přibližující mohutnou korunu. V poslední chvíli se zmohl na skok co nejdál od místa, kde stál, ale moc daleko se nedostal. Zaslechl Hermionin tlumený výkřik a stačil si hlavu zakrýt rukama, když se strom skácel přímo na něj.
Ucítil řezavou bolest v noze. V hlavě mu třeštilo a po pár bezúspěšných pokusech zjistil, že se nemůže pohnout ani o píď. Pod břichem cítil něco tvrdého, pravděpodobně šišku, která mu ještě znepříjemňovala situaci. Váha stromu ho k ní, stejně jako k zemi okolo, nekompromisně přimáčkla a nehodlala se toho stavu nějak brzo vzdát.
Harry sebral všechny síly. Podařilo se mu se značným úsilím vysoukat zpod koruny. Jakmile však uviděl stát zbylé Smrtijedy nad sebou, přál si, aby se mu to bývalo nepovedlo. Necítil se nijak schopný dalšího boje, navíc když se hůlka válela několik metrů dál od jeho ruky.
Byl v pasti. Nebyl ozbrojený, pravou nohu měl zaseklou pod větvemi a pohnout zbývajícími části těla taky nebylo snadné. Zběsile otáčel hlavou, hledaje jakoukoliv pomoc. Všiml si však něčeho jiného. Hermiona se doplazila k Ronovi a právě mu se slzami v očích hledala tep. Po chvíli se jí tvář, ztuhlá napětím, uvolnila. Harry si oddechl zároveň s ní, zaplavila ho obrovská vlna úlevy. Nevěděl, co by dělal, kdyby Hermiona nenašla žádnou známku života. Teď se však zhroutila vedle Rona a bezmocně na Harryho hleděla.
„Hermiono!“ chtěl vykřiknout, nedostalo se mu však času. Cítil nenadálou slabost a propadal se do mdlob.
Cítil něčí teplou dlaň na své pravé ruce. Otočil hlavu oním směrem a pohlédl do Hermioniných hnědých očí. Zvedl zrak ještě výš a za jejími rozježenými vlasy, do kterých se zapletlo i pár drobných větviček, rozpoznal několik párů těžkých bot, z části schovaných pod černými plášti.
Ležel uprostřed kruhu Smrtijedů s Ronem a Hermionou po boku. Ron stále nebyl při vědomí a Hermiona i Harry nebyli k jeho stavu daleko. Pořád zůstali na malém palouku, slunce už se dostalo do polovice své každodenní dráhy a Harryho silně oslepovalo. Hůlku necítil v ruce a ani brýle na nose. Jak dlouho tu musel ležet?
„Už se probral!“ zaslechl hlas nad sebou. Ozvaly se těžké kroky a vzápětí ucítil silnou ránu do žaludku.
Byl celý polámaný a tohle mu nijak nepomohlo. Podle duté bolesti v hrudi hádal, že má zřejmě zlomená žebra; nemohl pohnout pravou nohou; hlavu se mu točila jak na kolotoči a bez brýlí měl zhoršený i zrak. A to ani nemluvil o pravé ruce, která se mu bez hůlky zdála naprosto zbytečná. Do čeho jsem se to zase dostal?!
„Konečně nám šípková Růženka procitla!“ pronesl někdo nad Harrym. Stála tam Lestrangeová (evidentně už na ni Harryho kletba přestala působit), na první pohled rozzuřená do poslední nitky svého pláště. Okamžitě uhádl, že příštích pár chvil bude hodně bolestivých. A měl pravdu.
„Crucio!“ vykřikla nenávistně Bellatrix.
Harry zavřel oči v očekávání prudké bolesti, ale nic takového se nestalo. Avšak vedle něho někdo začal hystericky vřískat. Harry se s hrozným tušením otočil na Hermionu, která se svíjela v křečích. Ten pohled byl tisíckrát bolestivější, než kdyby kletba zasáhla jeho. Nemohl to vydržet, musel něco udělat.
„Přestaňte! Panebože, nechte toho! Půjdu s vámi, udělám cokoliv, jen už přestaňte!“ snažil se překřičet Hermionino sténání.
Bellatrix se jen vědoucně ušklíbla, ale po chvíli Hermionu opravdu nechala být. Otočila se vítězoslavně na Harryho: „Dobrá, Pottere, dostaneš se k našemu Pánovi, ale ještě se tu trošku zdržíme. Pánovi jistě nebude příliš vadit, když přijdeme o něco později!“
Harrymu došlo, co jejich pozdní příchod bude mít na svědomí, jakmile mu celým tělem projela šílená bolest. Zmítal se na zemi stejně jako Hermiona před chvílí a v hlavě měl jen jednu myšlenku. Ať už to proboha skončí… ať to přestane…
Ale pořád si někde v koutku mysli uvědomoval, že je stokrát radši, když mučí jeho a ne někoho jemu blízkého.
Pak bolest ustala. Harry se pomalu zvedal ze země a nad sebou spatřil rozhořčený obličej Smrtijedky. Byla pořád rozčilená, s očí jí div nesrčely blesky. Zřejmě nepřenesla přes srdce, že ji dokázal přemoct takový studentík, přestože to byl slavný Potter.
„Tohle bolelo, co Pottere? Chceš si to zopakovat?“ nedala mu žádný prostor k odpovědi a hned na něj seslala další kletbu.
„Bello, to už by snad stačilo. Pán ho chce pokud možno při vědomí…“ oslovil Lestrangeovou další ze zakuklenců a vysvobodil tak Harryho od dalšího utrpení, jelikož se Smrtijedka přestala na kletbu soustředit.
„Ty do toho nemáš co mluvit, Avery. Pán pověřil tímhle úkolem mě a já tu budu přikazovat, co máme dělat a co ne!“
„Jistě, Bellatrix. Ale Pán pak potrestá i nás, nejenom tebe,“ vmísil se do roztržky další Smrtijed.
Harry jejich krátké nepozornosti plně využíval. Zaprvé se vzpamatovával z poslední kletby. A Zadruhé zoufale jezdil očima po celém paloučku. Po chvíli mu v nich zablesklo. Asi dva metry od něj leželo mohutné tělo Smrtijeda, kterého jeho druzi ještě neosvobodili ze sevření kletby úplného spoutání. Avšak jeho ruka stále svírala hůlku, Harrymu na dosah. Na nic nečekal, s bolestí vyskočil na nohy a hnal se za hůlkou. Předtím si však jeden Smrtijed všimnul směru Harryho pohledu a správně uhodl, co se chystá udělat. Přesně v okamžiku, kdy Harry uchopil tenké dřevo ve své ruce, smetla ho neviditelná síla přes celý palouk na druhou stranu.
Rychle se z nárazu vzpamatoval; nejdůležitější bylo, že právě ukořistěnou hůlku nepustil z ruky. Připraven bojovat sebral nové síly a chtěl se zvednou ze země, když v tom zjistil, že na zemi vůbec neleží.
Napůl seděl, napůl se opíral o zbytek kmene, který byl ještě před chvilkou součástí urostlé borovice. Chtěl se tedy vyšvihnout na nohy jiným způsobem, ale pocítil tak prudkou bolest, které se snad ani cruciatus nevyrovná. Možná proto, že když vámi prostupuje kletba, cítíte bolest po celém těle. Soustředíte se na každou část těla, zmítanou bolestí, která kletba vyvolává. Jenže teď Harry upínal svou mysl na jediné místo. Přesněji na místo někde na jeho levém boku, v oblasti pod srdcem.
Chvíli se odhodlával a pak se zděšeně podíval na svůj hrudník. Těsně pod žebry mu trčela odporně zakrvácená, silná dřevěná tříska. Podle všeho se na ni při letu nabodl jako na dřevěný kůl. Při sebemenším pohybu cítil, jak se mu tře o vnitřní orgány. Nohama nedosáhl na zem, veškerá jeho váha visela na tom zrádném kusu dřeva.
Byl to otřesný pohled; byla to nepředstavitelná bolest, vyzívající k hysterickému ječení. Už ani k němu mu však nebylo dopřáno sil. Jestliže se ještě před chvílí chystal vstát a s cizí hůlkou se vrhnout do boje, s pohledem na zraněný hrudník ho všechno odhodlání přešlo. Pomalu na něj doléhaly mrákoty. Ne, bylo to něco víc, něco horšího… ale co následuje ve stupních závažnosti zranění po ztrátě vědomí?