31.kapitola
Hlasité bušení na dveře nemilosrdně vytrhlo Harryho z blaženého pochrupování. Pokusil se ohnout si okraje polštáře podél uší v marné snaze utlumit ten rachot. Polštář mu byl vyškubnut zpod hlavy a on se po něm ohnal.
„Charlie!“ Harry chňapl po unikající lůžkovině, leč nadarmo, polštář se vznášel mimo jeho současný dosah... ledaže by vstal... jenže když se vykulí z pelechu, tak už mu ten polštář bude k ničemu.
„Je Boží hod vánoční, Harry, a jestli si myslíš, že tě Ron nechá vyspávat, tak to ho neznáš,“ culil se Charlie a očka mu zářila jako malému harantovi na Vánoce... což koneckonců nebylo daleko od pravdy.
„No jo,“ zabrblal Harry, vymotal se z postele a došel ke dveřím. S rázným trhnutím je otevřel, na Rona za nimi štěkl: „Už jsme vzhůru!“ a zase je s třísknutím zavřel. Bušení se přesunulo o ložnici dál.
Odkudsi přilétl svetr a Harry ho chytil jen díky tomu, že mu přistál na hlavě. Nešikovně ho na sebe narval a soustavně si stěžoval: „Každý chce, abych víc spal, a když se mi konečně podaří usnout, nechají mě?! Samozřejmě ne!“
„Přestaň brblat, Harry,“ pobídl ho Charlie, který měl svetr také oblečený přímo na pyžamo. Otevřel dveře a vytáhl Harryho z pokoje. „Šťastné a veselé.“
Harry zívnul a šoural se za Charliem ze schodů. „Šťastné a veselé.“
Většina příslušníků rodiny Weasleyů už okupovala kuchyni, když Charlie s Harrym vešli; všude zaznívala přání šťastných a veselých Vánoc. Paní Weasleyová skutečnost, že Charlie pomáhá Harrymu s klidným spaním, naprosto nečekaně vzala jednoduše na vědomí. Pokud měla podezření, že je mezi nimi jiný vztah, než se na první pohled zdá, nijak svou domněnku nekomentovala.
Harrymu se nějak podařilo vyhnout se všem jejím kázáním, i když netušil, čemu vděčí za takovou laskavost osudu. Dvojčata zarytě mlčela o podrobnostech rozmluvy s rozzuřenou matkou rodu a Harry se rozhodl pro jistotu nevyzvídat. Toho rána je paní Weasleyová uvítala s širokým úsměvem na tváři a talířem palačinek.
Harry se posadil vedle Remuse, který rozespale mžoural do hrnku s kávou. „Dobré jitro, Harry. Šťastné a veselé.“
„Veselé Vánoce, Remusi,“ odpověděl Harry, nalil si kávu do pucláku, přidal kapku smetany a špetku cukru. „Co je to všechny popadlo? Vždyť Fred s Georgem taky nejsou zrovna skřivani. Vypadají, jako by jim byly tři.“
Každičký Weasley byl při plném vědomí a rozjařeně štěbetal, stejně tak i Hermiona. Remus s Harrym byli očividně jedinými, kteří zoufale potřebovali dávku kofeinu, aby zůstali vzhůru, lépe řečeno se plně probrali. Tupě sledovali Charlieho, který hodil Ronovi loket kolem krku na způsob kravaty a klouby prstů mu třel temeno hlavy. Ostatní se tomu jen vesele smáli a nadšeně přihlíželi, jak se Ron osvobodil a snažil se svému staršímu bratrovi oplatit utrpěné příkoří tím, že ho zlechtá.
„Vánoce mají na lidi zvláštní vliv, Harry,“ vysvětloval Remus. „Ty jsi jako dítě asi nikdy nezažil opravdové Vánoce. Já jsem také až do nástupu do Bradavic žádné neměl. Věřil jsi v Santa Clause?“
„Jo,“ odtušil Harry a usrkl kávu, „jenže Dudley mi tvrdil, že Santa zrůdám nic nenosí. Strýc Vernon s tetou Petúnií se tomu jen smáli.“ Na chvilku pojal Harry podezření, že Remus vyrazí proklít Dursleyovy do bezvědomí, ale vlkodlak se celkem rychle ovládl. „Neztrácej s nimi čas, Remusi. Necháme je plavat, co říkáš? Nebudeme si kazit Vánoce.“
„To budete snídat jen kafe?“ zapadla vedle nich Ginny celá uzardělá z toho, jak kolem stolu naháněla Freda s Georgem. Oblečená byla v dlouhé flanelové noční košili a pleteném svetru, na nohou měla trepky. „Měli byste taky něco sníst.“
„Nechvátej na mě, Ginny,“ zazíval Harry. „Ještě nejsem natolik vzhůru, abych zvládl kousat. Jak by to vypadalo v novinách? Chlapec, který zůstal naživu, se zadusil opečenou slaninou, Vítekdo je znechucen, že byl ve snahách o jeho bezživotí trumfnut křupavou nasolenou ranní pochutinou, Draco Malfoy vyhlašuje: ‚Potter nikdy pořádně nepřežvýkal, co jedl. Vždycky byl pohrkaný.‘ Víš, raději se najím, až se na to budu cítit.“
Než dokončil svou tirádu, Ginny se svíjela v záchvatu nezvladatelného smíchu, zatímco Remus, který byl zaskočen při pokusu se napít, poprskal kávou polovinu jídelního stolu. Máchnutím hůlky očistil sebe i zasažené plochy okolo: „Mám dojem, že už jsi docela vzhůru.“
„Jak myslíš,“ Harry se natáhl pro plátek slaniny, zakousl se do ní a začal předstírat, že se dusí, což zapříčinilo další znečištění stolu Remusovou kávou a pád Ginny pod stůl.
Když se Ginny konečně vzpamatovala a Remus dokončil druhou očistu svého okolí, na stole už toho ze snídaně mnoho nezbývalo. Dvojčata s Ronovou pomocí strkala své starší bratry z kuchyně do salónu, aby se mohlo začít s rozbalováním dárků. Remus s Harrym se po sobě podívali a pokrčili rameny. Vzali tác, naložili na něj něco jídla a s šálky v rukou se vydali za ostatními.
Hermiona s Ronem si přisedli k Harrymu a Remusovi na jednu z pohovek, jež byly rozestavěny do půlkruhu okolo ozdobeného stromku. Hermiona Harryho krátce objala a popřála mu šťastné Vánoce. Harry se snažil dostat do té správné slavnostní nálady, ale nedařilo se mu. Něco mu stále scházelo... a také ho tížilo příliš mnoho starostí.
„Chtěl bych, aby tu byl s námi,“ zašeptal Remusovi. „Snažil jsem se zůstat v Bradavicích. Chtěl jsem se včera přeletaxovat do svého pokoje a dnes ráno být s ním. Jsou to první Vánoce, kdy mám opravdovou rodinu... Chci být s ním.“
„Já vím, Harry,“ Remus pocuchal Harrymu vlasy. Oba si posloužili palačinkou a tiše jedli, zatímco kolem nich pobíhali a usazovali se početní Weasleyové. „Jsem si jist, že si také přeje, abyste mohli být spolu.“
Harry se usmál na Freda s Georgem, kteří se usadili na podlaze před stromkem, začali zpod něj vytahovat dárky a rozverným máváním hůlek je rozesílat příjemcům. Zanedlouho se před každým přítomným navršila kupka balíčků. Remus na tu svou koukal více než překvapeně.
Všichni Weasleyové nejprve vybalili tradiční svetr, Harry s Hermionou nemohli trhat partu. Staré svetry, které měli navlečené, byly promptně nahrazeny novými kousky, zřejmě se jednalo o zažitou rodinnou tradici. Remus, po šťouchanci obdrženém od nejbližšího člena klanu, rozbalil nadýchaný paklíček a objevil v něm modrý weasleyovský svetr s černou vlčí siluetou na hrudi.
Po splnění úvodní rozbalovací povinnosti nastalo pravé šílenství, vzduchem létaly útržky balicích papírů podobny konfetám na večírku. Harry nikdy nezažil nic podobného. Syrová energie naplňující místnost se prodrala chatrným štítem, jímž chránil svou nově objevenou schopnost empatie, a způsobila, že i on byl nakažen vlnou vzrušení.
Ron, Hermiona, Ginny, Fred i George si bez váhání připínali k předloktím držáky na hůlky, jež jim věnoval. Stejné poslal Lence i klukům z ložnice. Výtečná nálada ho poněkud opustila, když si všiml, že pod stromkem chybí jakýkoliv dárek od jeho otce. Možná mu ho chce přinést osobně, jenže jisté to nebylo.
„Mocný Merline,“ odtušil Brumbál ve dveřích do místnosti. Ozvalo se halasné sborové ‚Šťastné a veselé‘ od všech Weasleyů a ředitel se připojil ke společnosti. Byl oděn v rudém sametovém hávu a špičatém klobouku téhož odstínu, mnohem umírněnějším, než by Harry od tohoto letitého čaroděje očekával. „Mám něco pro Harryho, tedy spíše někoho, leč usuzuji, že bude nutno Molly a Arturovi osvětlit situaci.“
Manželé Weasleyovi se rozhlédli po svých culících se potomcích a shledali, že byli z čehosi vynecháni. Harry pocítil bodnutí viny, Weasleyovi se přeci jen celá léta snažili, aby si připadal jako člen rodiny, a on jim zamlčel takovou důležitou věc. Své přátele byl nucen zasvětit, protože nikdy nebyl opravdu přesvědčivým lhářem, pokud došlo na záležitosti podobné vážnosti.
Než mohl Brumbál cokoliv vysvětlit, do místnosti vplul Snape: „Molly, Arture, děti, veselé Vánoce.“
Bill se rozesmál: „Jste jen o deset let starší než já, Severusi. Nevím, jestli jste v pozici zahrnout mě mezi děti.“
„Učil jsem tě od bradavického prvního ročníku,“ kontroval Snape a shlížel svrchu na Billa obklopeného haldou prázdných krabic, cárů papíru a kupy dárků. Jeho výraz mluvil za vše. „Tudíž jsi dítě zcela oficiálně.“
„Co pro tebe můžeme udělat, Severusi?“ zeptala se briskně paní Weasleyová. „A šťastné Vánoce,“ dodala, následována zbytkem rodiny.
Snape nadzdvihl obočí a ušklíbl se. „Přinesl jsem vánoční dárky svému synovi.“
„Přišel sis vychutnat moment překvapení?“ usmál se Remus ze svého místa. Pan a paní Weasleyovi zírali na Snapea se zcela totožnými vyjevenými výrazy na tvářích.
Harry vstal a přešel přes místnost, statečně se pokoušel nevšímat si reakce rodičů svého nejlepšího kamaráda. Došel k otci: „Dostals můj dárek?“
„Dostal,“ usmál se Snape. „Děkuji ti. Žádné fotografie jsem neměl.“ Harry našel kouzlo na kopírování fotografií a sestavil album snímků svých rodičů a sebe samého. Snape odkudsi vytáhl dlouhý balík a podal ho Harrymu. „K tomuto musím připojit vysvětlení. Usoudil jsem, že s tvým sklonem ke karambolům by sis rád uchoval to, co máš od svého kmotra, nepoškozené – jako památku na něho. Tento dar nemá v úmyslu zabrat místo předchozímu.“
Weasleyovi vypadali stále ztuhleji. Nejenže byl Snape podle všeho Harryho otcem, ale navíc promluvil o Siriusi Blackovi zcela bez uštěpačnosti.
„No neke-!“ vyjekl Ron na opačné straně místnosti.
Harry se rozesmál a začal se dobývat do obalu, z něhož se vyloupla novostí zářící Supernova II, to nejnovější na poli leteckých košťat. Famfrpáloví nadšenci, jmenovitě Charlie, Fred, George, Ron a Ginny, obklopili Harryho a začali spolu s ním prohlížet nový sportovní dopravní prostředek. Harry zanechal Supernovu II v jejich společné péči a šel obejmout otce. Koště bylo úžasné, ale úvaha, jež k jeho pořízení vedla, byla Harrymu darem ještě vzácnějším.
Když ho Harry pustil, připojil se Snape k řediteli, Remusovi a Weasleyovým, aby osvětlil události posledních několika měsíců. Po přinejmenším půlhodině prohlížení koštěte Harry shledal, že mu otec před vzdálením se k ostatním dospělým nechal u jeho místa na pohovce několik dalších balíčků. Ron s dvojčaty stále obdivovali koště, ale Harry se odsunul věnovat rozbalování. Ginny se vytratila docela, ať už ji k tomu vedlo cokoliv, a Bill byl zabraný do hovoru s Hermionou.
„Tohle není jenom pro mě,“ zašklebil se Harry a hodil Charliemu knížku.
Charlieho obočí vylétla vzhůru, když se začetl do shrnutí na zadní straně desek. Nakoukl pak do prvních kapitol a usoudil: „To vypadá slibně.“
Vyciť to: Jak se cvičit v empatii byla jen jednou z mnoha knih, které Harry dostal. Měl vědět, že se mu od otce dostane objemného nákladu studijního materiálu co doplňku k dárku pro mrhání volným časem. Knihovny ve Snapeově školním bytě měly rozsáhlé sekce věnované nejrůznějším druhům magie a Harry předpokládal, že je tam k nalezení mnoho zajímavého.
Náhle ho napadlo, že se vlastně nikdy nezajímal, kde Snape bydlí, když není v Bradavicích, a že neví, kam se on sám uchýlí na letní prázdniny. Teď, když měl svou vlastní rodinu, i když se jednalo jen o něho a Snapea, měl chuť vracet se k Dursleyovým ještě menší... ač by přísahal, že je to už nemožné.
Lusknutí ho vytrhlo ze zamyšlení. Charlie vypadal zaujatě: „O čem jsi to přemýšlel?“
Harry přejel pohledem po Weasleyových, Brumbálovi, Remusovi a svém otci. Snape vypadal mnohem uvolněněji, než ve společnosti členů Řádu běžně býval, možná, že nucené skrývání jejich pravého vztahu mu ubližovalo víc než Harrymu. Mezi lidmi, kteří o nich věděli, se choval naprosto jinak. Harry zatoužil po možnosti procházet se společně bez omezení třeba po Příčné. Náhle ho přepadlo poznání, že mu na jeho otci zatraceně záleží a že se tento vztah zase stal jeho slabým místem. V té chvíli si téměř přál, aby se Snape znovu změnil ve zlého učitele lektvarů, jenže tím by o něho přišel se stejnou neodvolatelností, jako kdyby ho Voldemort zabil. Tato situace neměla řešení a Harryho to děsilo.
„Jen tak. O Dursleyových, Snapeovi a Voldemortovi,“ odpověděl tiše. Potřásl hlavou, aby si pročistil myšlenky. „Nechme toho, jsou Vánoce. Všiml sis, že profesor Brumbál příšerně připomíná Otce Vánoc?“
Charlie se zakřenil takovým tím husí kůži nahánějícím šklebem, jaký měl Harry spojený s dvojčaty. Čich na lumpárny ve stavu zrodu k nim okamžitě přitáhl Freda s Georgem v Ronově doprovodu.
„Ten výraz poznávám,“ zamnul si Fred škodolibě ruce.
George se začal šklebit zcela totožně a Harry měl zas jednou před očima názorný důkaz, jak moc si jsou Charlie a dvojčata podobní. „Co se vaří?“
Harry zachytil přes místnost Remusův varovný pohled. Potměšilost v Harrym jen vřela a on se rozhodl hodit opatrnost za hlavu. „Cítím své pobertovské dědictví. Potřebujeme pár citrónových bonbónů.“
Bill odešel už před delší dobou, musel do Francie na slavnostní večeři s Fleuřinou rodinou. Brumbál byl dalším, kdo se chystal je opustit, bradavická hostina už čekala, ale nejprve se zastavil u Harryho poděkovat mu za ponožky.
„Ty jsi dal řediteli Bradavic k Vánocům ponožky?“ zeptal se Snape s výrazem naznačujícím pevné přesvědčení o Harryho ztrátě zdravého rozumu.
„Buď je to to, co si doopravdy přeje, nebo je to dobrý fór,“ bránil se Harry a podělil se o prvoročníkový příběh se Zrcadlem z Erisedu.
„Tak to se nejspíše už nikdy nedozvíme,“ usoudil Remus a pobaveně vrtěl hlavou.
Snape se také zvedl k odchodu, protože na bradavickou vánoční večeři nemohl chybět. Harry mu před odchodem letaxem vmáčkl do dlaně sáček s několika nově vylepšenými citrónovými bonbóny.
„Podstrč pár řediteli, buď tak hodný,“ pobídl ho prosebně. Snažil se seč to šlo působit roztomile a neškodně.
Jeho otec zamrkal a chvíli na něho tupě zíral. „Merline,“ zašeptal, „občas vypadáš navlas stejně jako James.“
Harry se rozzářil. To bylo prvně, kdy ho Snape přirovnal k jeho otci, tedy k jeho druhému otci, a nemyslel to ve zlém. Snape ukryl sáček do kapsy a vhodil do ohně trochu letaxu.
„Bratři Creeveyové zůstali na hradě,“ poznamenal před odchodem a potutelně se uculil. „Pokud jim pošleš rychlou sovu, jistě nebudou mít problémy obstarat fotodokumentaci.“ Pak zavrtěl hlavou. „Žádného nikdy nenapadlo využít mých špiónských schopností tímto způsobem, ani tvého otce ne.“
Harry chvilku tiše pozoroval, jak Snape mizí v plamenech, a pak se rozesmál. Vyběhl k salónu, kde se stále zdržovalo veškeré osazenstvo domu. „Rychle! Kdo máte nejrychlejší sovu?“
Remus se snažil z Harryho vytáhnout detaily vtípku, ale neuspěl.
„Remusi Lupine,“ zachmuřila se paní Weasleyová. „Chvílemi pochybuji, že jsi už dospělým a profesorem k tomu, a ne čtrnáctiletým klukem!“
Nevinně se na ni usmál a Harry v tu chvíli pochopil, jak se pobertům podařilo vyvléknout se z mnohých průšvihů. Remus dokázal vypadat jako anděl na zemi, pokud se skutečně snažil.
„Vychovala jsem sedm dětí, Remusi, a ani jednomu z nich podobné psí oči neprošly!“ prohlásila paní Weasleyová přísně, ale Remus se nedal. Souboj pohledů skončil tím, že před něho paní Weasleyová s úsměvem položila talíř s řádnou porcí koláče a kopcem zmrzliny. Pocuchala mu vlasy. „Najez se. Jsi hrozně hubený.“
Ostatní členové weasleyovského klanu na Remuse hleděli s výrazem úcty téměř nábožné.
„Jsi náš hrdina,“ zadeklamoval Fred.
George zuřivě kýval: „Uč nás, ó mocný!“
Oba obdrželi od své matky něžný záhlavec: „Nechte toho, vy dva.“
Remus se zakřenil: „To je slavný vlkodlačí vliv, získáváme sympatie každé ženy v dosahu. Dokonce i Poppy nám jednou... možná dvakrát... kryla záda.“
Ke konci hostiny měl Harry dojem, že mu snad praskne břich, a to toho nesnědl ani zdaleka tolik jako Ron nebo Charlie. Dvojčata po jídle pomáhala uklízet stůl, jenže líný styl, jímž nechávala plachtit nádobí přes místnost, vypadal, že způsobí víc škody než užitku.
„Je čas začít, Harry,“ oznámil Remus.
Harry přitakal a šel v závěsu za vlkodlakem do předního salónku. Usadili se do křesel, které před pár dny okupovali Snape s Brumbálem, když odstraňovali Harryho nitroblok. Harry nervózně vytáhl hůlku.
„Fajn, dnes večer se jen podíváme, jak na tom jsi,“ začal Remus. „Vzal sis lektvar?“ Harry přitakal. „Tak zkus něco jednoduššího.“
Harry zamířil hůlkou na odkládací stolek a zkusil první kouzlo, jaké se kdy naučil. Wingardium Leviosa! Nic se nestalo. Zkusil to znovu. Wingardium Leviosa! Nic.
Vydřeně se podíval ze stolku na hůlku a zpět. „Co se to k čertu...?!“ vzhlédl zmateně k Remusovi.
Remus vypadal nejprve zamyšleně, ale pak se poklidně usmál: „Netrap se, Harry. Albus říkal, že bude potřeba, aby sis zvykl. Zkus něco jiného. Třeba patrona.“
„Nezvládnu levitovat stolek a mám se pokusit o obranné kouzlo překračující úroveň NKÚ?“ vyjel Harry jízlivě.
„Vyhovíš mi, Harry?“ pobídl ho Remus s úsměvem.
Podíval se na něho pochybovačně, ale vstal, namířil hůlku směrem k protilehlému koutu místnosti, zavřel oči a začal vybírat šťastnou vzpomínku. Bylo nečekaně obtížné najít odpovídající. Všechny vzpomínky spojené se Siriusem nasákly smutkem a pocitem viny. Den, kdy zjistil, že je čaroděj, byl sice branou k mnohým báječným událostem, jež ho v žití potkaly, ale také ke vší bolesti.
Harry propátrával léta bradavické docházky. Když došel k prvnímu úkolu poháru tří kouzelníků, v mysli se zatoulal do dračí kolonie. Tam, když měli všichni po práci, se ošetřovatelé scházeli na kus řeči, prostě si jen povídali a žertovali. Vzali mezi sebe Harryho právě takového, jaký je, netušili, že mezi ně zavítal slavný Harry Potter. A Harry jim poslal na svátky velkou krabici mudlovského cukroví.
Expecto Patronum! Síla kouzla ho donutila ustoupit. Jelen, který se vynořil ze špičky hůlky, byl dobře dvojnásobné velikosti oproti tomu ze dne, kdy ho vyvolal minule, a zářil, až oslepoval. Šířil kolem sebe vlny radosti, které ale nebyly nezvladatelné a nevedly ke ztrátě kontroly.
Dvanácterák se důstojně provlnil místností, a když nenašel žádné mozkomory, do nichž by se mohl pustit, vrátil se k Harrymu. Ten vztáhl ke zvířeti ruku a na chvíli by přísahal, že na dlani ucítil dech vanoucí z vlhkých nozder. Pak se stříbřitý jelen rozmlžil a zmizel. Harry se otočil k Remusovi a zjistil, že vlkodlak ho pozoruje zvlhlýma očima.
„Dvanácterák,“ zašeptal Remus stejně, jako kdysi Harry u bradavického jezera za svého třetího ročníku. Harrymu došlo, že Remus nikdy neviděl plnou fyzickou podobu patrona svého studenta. „Je to jako vidět ducha, působí tak skutečně.“
Harry přitakal. „Remusi... nechápu...“
„Patronus je vystavěn na emocích, Harry,“ šeptal Remus s pohledem zafixovaným do míst, kde předtím stálo jelení zjevení. Sklopil víčka a na chvilku sklonil hlavu. „Studuj s Charliem empatii, Harry. Pokus se ovládnout své schopnosti a pokračuj v procvičování základních zaklínadel. Severus se dostaví, aby s tebou trénoval nitrobranu a soustředěnost.“
Harry kývl. Remus vypadal tak strašně smutně a Harry úplně cítil temné vlny bolu, jež se z vlkodlaka valily. Nemohl s ním zůstat v téže místnosti, nechtěl znovu upadnout do zármutku, který sdíleli. Harry použil každičký střípek mentální síly na vybudování štítu, za nímž by se skryl – vložil do toho tolik vědomé pozornosti, že si ani nevšiml, že se fyzicky pohybuje, dokud se nepřistihl stát v chodbě v hlubokém předklonu, ruce na kolenou, a těžce se opírat o stěnu vedle zavřených dveří místnosti, již právě opustil.
„Mizera mizerná bezcenná!“ Fredův hlas překypoval záští takovým způsobem, jak to Harry od žádného Weasleyho nikdy neslyšel. „Zase to poslal zpátky!“
Ozvalo se odfrknutí. „Bez něho je nám líp.“ To promluvil Ron. „Po tom, co předvedl loni, o něho nestojím už tuplem.“
Mluvili o Percym. Harry sebou bolestně trhl. Byl tak zabraný do svých vlastních potíží, až úplně zapomněl, že Weasleyovi postrádají svého třetího syna.
„Vím, jak to myslíš, Rone,“ řekla Ginny posmutněle. „Ale stejně bych si přála, aby alespoň napsal, nebo tak něco. Nenávidím to, co dělá mamce a taťkovi.“
„Ten si v životě nepřizná, že něco zvrznul,“ odtušil Charlie temně, „ani náhodou. On se přeci nikdy nemýlí. Nečekám, že by se v dohledné době změnil.“
Harry sklouzl podél stěny k podlaze. Tohle byla také jeho vina, způsobil rozpad rodiny, která ho prakticky adoptovala. V Harryho životě se nevyskytovala ani jediná osoba, jíž by nezpůsobil utrpení. Chtěl si zalézt do ložnice a hodit všechno za hlavu, jenže trasa odsud vedla kolem rokujících Weasleyů.
Složil si hlavu na kolena, zakryl ji rukama a pokoušel se vyčistit si mysl. Žádný z nich se nechystá ho opustit, ani pro své vlastní dobro ne. Pokud je nejlepší cestou k ochraně všech lidí, na nichž mu záleží, obnovení štítů nitrobrany, bude si toho zkurvenýho bastarda držet hezky mimo svůj mozek. Záškuby bolesti vycházející z jizvy jen posílily jeho odhodlání.