12. poslední slovo
Kapitola 12. - Figurky na útěku
„Brumbále, skutečně děkuji za doprovod, ale ač vás to překvapí, tak přemístit se dokážu i sám. Už proto, že to, co držím v ruce… vidíte?... To se nazývá přenášedlo,“ zamával Severus řediteli před očima malou soškou. Nebyla nijak výrazná, vypadala spíše trochu jako talisman. Mohl ji v klidu postavit na krbovou římsu i nosit v kapse. Zkrátka ideální. Brumbál se však z nějakého důvodu dušoval, že ho sem přemístí osobně. Ne že by ředitelovu návštěvu neuvítal, ale chovat se k němu jako k malému už nemusel.
„Udělal jsem to rád, chlapče. A víš…“
Severus ho však neposlouchal. Domem, který by měl být absolutně tichý, se ozývaly tlumené rány a… kroky. „Někdo tu je,“ vydechl. Zcela instinktivně vytáhl hůlku z kapsy a zahleděl se po schodech nahoru, odkud se zvuk ozýval. Podvědomí mu sice říkalo, že mu teď je hůlka platná asi jako Voldemortovi sprej na vlasy, ale zvyk je přeci jen železná košile.
Už už chtěl začít spřádat nějaké válečné plány, když se z patra ozval…
„Au! Kurva! Já se na to vyseru!“
… zcela povědomý hlas a domem se rozezněla další tlumená rána.
„Potter?“ vydechl Snape nevěřícně.
Ale ano, byl to on. Musel to být on. Ten hlas a slovní zásoba byly nezaměnitelné. To pak ale… „Jak se do mýho domu sakra dostal Potter?! Brumbále!“ osvítilo ho poznání. Tak proto se ředitel dneska tak nabízel, že chce jít s ním.
„Neměl kam jít,“ nasadil stařec omluvný výraz.
„A to jste ho musel nastěhovat zrovna ke mně domů?!“
Ozvala se další hlasitá rána.
„Aby to tady celé zbořil?“ utrhl se na ředitele, než se otočil do patra. „Pottere!“
Ten se nejspíše lekl, protože Severus měl pocit, že v patře musela spadnou snad celá knihovna. Potom nastalo ticho a Severus už se začal radovat, že má o jednu starost míň. V další chvíli se však nahoře vynořil černovlasý mladík. Jen ve vytahaných kalhotách, špinavý od hlavy až k patě, s pavučinami ve vlasech.
„Profesore,“ usmál se na něho.
Jako kdyby mě snad rád viděl.
Seběhl až skoro k nim „… už jste doma? Jak je vám?“
„Co tu děláte, Pottere?!“
Harryho úsměv ztuhl. Něco bylo špatně. Nejistě běhal pohledem od Severuse k Brumbálovi a zpět. Nechápal to, vždyť ho sem Snape sám pozval, tak proč se najednou…
„Harry neměl kam jít,“ chopil se slova ředitel, „a jelikož je tenhle dům technicky stále můj, nabídl jsem mu tu dočasné přístřeší.“
Severus zalapal po dechu, když se otočil na ředitele a probodl ho pohledem. Tohle byla podpásovka a pletichaření k tomu. Zhluboka se nadechl a jednu ruku položil na břicho. Byl to pro něho důvod, aby se nerozčiloval. Ale kupodivu to nebyl on, kdo začal Brumbálovi spílat.
„On to neví?“ vydechl Potter. „Říkal jste, že to profesor povolil, že tu můžu zůstat.“
„Harry, bylo nutné, abys…“
„Tvrdil jste, že s tím souhlasil!“ vztekal se mladík.
Severus očividně nebyl jediný, kdo se tu cítil jako figurka na šachovnici.
„Považoval jsem to za nejlepší možné řešení,“ řekl Brumbál pevně. „Po vás obou stále pasou Smrtijedi a také jsem si myslel, že…“
„Lhal jste mi!“ skočil mu do toho Harry. „Už zase. Už zase to vaše nejlepší řešení! “
„Pro tentokrát s vámi i souhlasím, pane Pottere,“ vložil se jim do toho Severus. „A pokud tady z toho hodláte dělat veřejnou ubytovnu, Albusi, tak tu já nespíše budu přebytečný,“ znovu popadl svoji tašku a otočil se na chodbu.
„Severusi, nemyslíš si, že se chováš trochu unáhleně?“ podíval se na něho Brumbál přes své obroučky.
„Unáhleně?!“ otočil se na něho, v očích plameny. „Ne, Brumbále, právě naopak. Tohle jsem měl udělat už dávno. Nehodlám být nadále součástí těch vašich intrik a manipulací. Už ne!“
Tohle Harryho překvapilo a Brumbála doslova šokovalo. Něco takového skutečně nečekal. A kdo by taky čekal, že se mu figurka v půlce hry sebere a odejde z hracího pole.
„Kam chceš jít?“
„Na hotel ještě mám,“ odsekl Severus a chytil do dlaně sošku, aby ji mohl aktivovat. „Pro věci si pošlu.“
„NE!“ vykřikl náhle Harry a dvěma skoky se dostal až k němu. „Nedělejte to,“ chytil ho za ruku, aby mu zabránil se přemístit pryč. „Půjdu já.“
„Harry, nemyslím si, že by ses do tohohle…“
„Co?“ odsekl Harry a otočil se na Brumbála. „Že bych se do toho neměl plést? Vy možná hodláte riskovat, že Severus s malým budou nocovat kdoví kde, ale já rozhodně ne.“ Otočil se ještě na černovlasého muže. „Omlouvám se, myslel jsem, že o tom víte.“
Ten však jen mlčel, popravdě šokem.
„Neboj,“ sehnul se Harry trochu, aby se dostal do blízkosti bříška. Možná mu to přišlo pitomé, ale nějak podvědomě tušil, že to dítěti musí vysvětlit, aby zase nedělalo neplechu. „Zůstaneš tu s tátou, ale kdyby se cokoliv dělo, hned budu u tebe.“
Možná se i chtěl natáhnout a břicho pohladit, ale nakonec se neodvážil. Jen vrhl na Severuse slabý úsměv, popadl z věšáku svoji mikinu a v další chvíli zmizel. Brumbál neměl šanci ho zastavit.
Lektvarista zůstal zírat na místo, kde ještě před chvílí stál, a popravdě tomu tak úplně nevěřil. Skutečně teďka právě Potter odešel jen kvůli tomu, aby zajistil Severusovi bezpečí? A kam teďka vůbec půjde, vždyť ten kluk nemá kam jít. Ano, to si uvědomoval i on. Ale teď bylo třeba vyřídit jinou záležitost.
„Spokojen, Brumbále?“ zamračil se.
„Tohle jsem…“
„Myslím, že já půjdu také,“ nedovolil starci domluvit.
„Ale… ale proč Severusi? Vždyť…“
„Nezlobte se, Albusi, ale skutečně nehodlám bydlet někde, kde mě majitel může kdykoliv vydírat tím, že jsem na něm závislý. A to v tomto případě jsem. Teď to bylo - je to můj dům, Potter tu zůstane - příště to bude - je to můj dům, uspořádám tu koncert Bludiček. Ne, Brumbále, skončila moje role špeha i práce učitele lektvarů, končím i jako váš pěšák. Protože s vaší péčí brzy skončí i moje role přítele.“ Otočil se k muži zády a sáhl do kapsy pro přenašedlo.
„Ne, Severusi,“ chytil ho za ruku, „chlapče, to mi nedělej.“
„Najednou jsem zase chlapec?“ zvedl obočí.
„Omlouvám se,“ sklopil stařec hlavu, „bylo to ode mě zcela nemístné.“
„To skutečně bylo. Albusi, já si opravdu vážím všeho, co jste pro mě udělal, ale co je moc, to je příliš. Já skutečně teď nejsem ve stádiu, kdy bych si mohl dovolit nechat někoho rozhodovat o mém životě. Už ne.“
„Dobře, dobře, chlapče,“ mírnil ho ředitel, „slibuji, že už to proti tobě nikdy nepoužiji, ale prosím, zůstaň zde. Harry měl pravdu, není pro tebe bezpečné, kdyby ses někde toulal. A pokud budeš chtít, budu ochoten i dům nechat ihned přepsat na tebe.“
„Myslíte si, že mi jde o dům?“
„Já jen nechci, abys mi přestal věřit.“
Severus si povzdechl. „Důvěřuj, ale prověřuj,“ řekl nakonec.
„Mě jde jen o to, udržet vás oba… vlastně spíše všechny tři v bezpečí. A pokusit se, abyste spolu vycházeli. Nezlob se na jednoho starce za jeho pletichy, vždyť to dělám jen kvůli tomu malému.“
„Brumbále, přestaňte se mezi nás plést. Naděláte víc škody než užitku.“
Ač se to stávalo málokdy, Brumbál musel uznat svoji chybu. A porážku. „Zůstáváš tedy?“ zeptal se nakonec s nadějí v hlase.
Neochotně přikývl. Věděl, že i kdyby odešel, tak by se dřív nebo později musel vrátit. V hotelu se s dítětem žije špatně, nehledě na to vysvětlování. A na byt neměl dostatek peněz. Tedy možná by měl, ale na svém účtu spadající pod Bradavice a tudíž… pod Brumbála.
„Zůstanu. Ale je to naposledy. A teď si půjdu lehnout, pokud vám to nebude vadit.“
Nechal Brumbála odejít, než se vydal do patra, kde se hodlal natáhnout na postel. Skutečně byl unavený. Jaké překvapení ho čekalo, když zjistil, že z pokoje, který si zvolil za svoji ložnice, moc nezbylo. Tedy zbylo, ale místnost, které předtím byla naplněná poličkami, knihovnami, stoličkami a vším možným, teď téměř zela prázdnotou. Jen postel zůstala.
„Co to tu ten Potter vyváděl?“ zavrčel si pro sebe. Teprve poté si všiml, že na jednom stolku leží obsáhlá bichle. Sto a jedna kouzelná formule na úpravu domu, stálo na obálce. Kniha byla otevřená na stránce o renovaci parket, a tak se Severus zcela bezděčně podíval pod nohy. Ke svému překvapení zjistil, že koberec je pryč a staré parkety jsou vybroušeny a nalakovány jako nové.
On to tady přestavoval?
Rozhlédl se kolem a zjistil, že i stěny jsou opravené, bez prasklin a opadané omítky. Lustr byl buď také nový nebo jen zbavený toho nánosu špíny. Ať už k tomu Pottera vedlo cokoliv, tak se rozhodně snažil. A teď je někde v hotelu jako vyděděnec, rýplo si jeho svědomí. Naštvaně odhodil knihu na stolek. Tohle teď skutečně nechtěl řešit. „Však on se o sebe umí postarat,“ uklidnil se nakonec, když se natáhl na postel.
Opravenou postel.
„Doufám.“
***
Probudilo ho něco zvláštního.
Vůně.
Ještě rozespale se posadil na posteli a zamračil se na dveře, zpoza kterých ta vůně vycházela. Potichu se natáhl pro hůlku a sklouzl bosými chodidly na parketovou podlahu. Neslyšně, jak jen dokázal, se připlížil ke dveřím. Za nimi se však nikdo neskrýval. Ale měl tušení, že v domě někdo je, v kuchyni nejspíš.
Našlapoval jako kočka, ale ani tak se nevyhnul tomu, aby mu pod nohou zavrzal schod. Sevřel oči a čekal, jestli si ho nevítaný návštěvník všiml.
Pohyb dole na chvíli ustal, ale jen proto, aby se v další chvíli ozvaly spěšné kroky a bouchnutí dveří.
„Kruci!“
Mohl se sice vydat za ním, ale nehodlal riskovat. Pokud to byl nějaký zloděj, už je nejspíš stejně pryč.
A ke všemu měl Severus pocit, že tady o zlodějinu nešlo, spíše o… Potterovinu.
Odhodil hůlku na stůl a zahleděl se na talíř až po okraj naplněný míchanými vajíčky, slaninou a lehce opečenými toasty.
„Zajímavý zloděj,“ zamručel si pro sebe. V domě nikdo nebyl, ani na zahradě, to už zkontroloval. Zkusil na jídlo kouzlo, pokapal ho lektvarem, ale vajíčka nevykazovala žádnou známku toho, že by je někdo otrávil nebo jakkoliv jinak kontaminoval. A tak nádherně to vonělo.
A jeho žaludek si to myslel taky.
Po chvíli váhání se natáhl pro vidličku a trochu ochutnal.
Oh, vynikající.
***
Stejným způsobem se táhly i následující dny.
Severus se každé ráno probudil a našel na stole snídani. Občas se mu zdálo, že mu tam i někdo uklízel, ale to nedokázal říci. Potter byl ale rozhodně osoba netušených kvalit. Ano, už si byl jistý, že je to on. Kdo jiný by se k němu každé ráno vloupal jen kvůli tomu, aby mu uvařil? A koho jiného by ochranná kouzla okolo domu tak lehce pouštěla?
K Severusově snad i smůle však mladík vždycky zmizel dřív, než ho stačil byť jen zahlédnout. Nic však netrvá věčně, a tak se jednoho rána Severus probudil a zjistil, že jeho snídaně… zkrátka není.
„Copak, pane Pottere, už vás to přestalo bavit?“ zeptal se do ticha.
V jeho nitru však hlodal červíček pochybností. To určitě není jen tak, že se najednou neobjevil, určitě se mu něco stalo. Něco hrozného, co…
„Ale houby stalo, ten je odolný, až to hezký není!“ zavrčel si pro sebe, když se vydal ke špajzu, aby si udělal snídani. Po cestě si však promnul rostoucí bříško. Chtěl se tak nějak ujistit, že sebou dítě nemele. Byl si totiž jistý, že kdyby se Potterovi něco stalo, tak by to malé rozhodně poznalo.
Syn však zůstával klidný. Což znamenalo, že Potter je někde nablízku a zřejmě v pořádku.
Venku se zablesklo a zahřmělo.
Z celonočního krápání se spustil pořádný liják. Inu září v Anglii, je září v Anglii.
Severus se zamračil ušpiněným oknem ven. Už několik dní se nad ostrovy držela nějaká bouřková fronta a pršelo snad nepřetržitě. To rozhodně nebylo na povzbuzení nálady to nejlepší. I když mu to tolik nevadilo, bouřky miloval. Byla v nich divokost a síla. Už odmala se na ně rád díval.
Snad je Potter natolik inteligentní, aby v tomhle počasí někam zalezl a…
Hepčííííí
… nebo taky ne.
Severusovi se v první chvíli zazdálo, že to je jako vítr a zahřmění dohromady, ale po dalším hepčíííí pochopil, že pravda bude někde jinde. Potichu se vydal na zahradu, ale nehodlal vyjít ven do toho nečasu. A vlastně ani nemusel, stačilo mu se podívat do vysázených keříků okolo plotu. V další chvíli se jeden z nich divoce rozkymácel a ozvalo se z něho hromové HEPČÍÍÍÍÍÍÍÍÍ.
Severus si unaveně promnul oči, kéž by se mýlil.
„Hodláte tam sedět, dokud se nerozpustíte, nebo půjdete dovnitř, Pottere?“ pronesl téměř do prostoru, než se otočil a vrátil se do domu. Nechal však za sebou otevřené dveře, tak doufal, že to jako pozvání bude stačit.
Zřejmě stačilo, protože když se po chvíli vrátil, stál mladík v chodbě, špinavý a mokrý jako hastrman z městského rybníku. Přešlapával na místě, zatímco z něho stékala voda a tvořila na dlažbě malé rybníčky.
V další chvíli mu přistál na hlavě ručník.
„Ty svoje bahňáky,“ ukázal na jeho boty, „nechte tady. Koupelna víte, kde je.“ A zmizel v kuchyni.
Mladík za ním chvíli koukal, jako kdyby čekal, kdy zakřičí apríl! , ale nakonec přeci jenom vyklouzl z bot a odťapal poslušně do koupelny.
„To jsem si moc nepomohl,“ pomyslel si Severus trpce, když sledoval bahnité šlápoty, které za sebou zanechaly Potterovy ponožky. Chtěl mávnout hůlkou, ale za poslední dny se naučil, že každé kouzlo, které mu bere magii a není nezbytné, je přebytečné. „Vyfasuje hadr,“ řekl ještě, než se vydal do patra.
Slyšel, jak v koupelně padá voda, když zaťukal na dveře. „Pottere?“
Vevnitř nastalo ticho. „Ano?“ ozvalo se nejistě.
Severus se podíval na věci ve své ruce a zaváhal. Skutečně nechtěl jít dovnitř, Pottera už nahého viděl a znovu to zažít nemusel. „Na klice máte oblečení,“ řekl skrz dveře, „to, co máte na sobě, si vyperte nebo to zahoďte.“
Chvíli bylo ticho. „Děkuju.“
Pověsil košili a kalhoty za poutko na kliku, než se vydal zpět do kuchyně, aby udělal snídani. A čaj s nějakým lektvarem, dodal pro sebe, když se z koupelny ozvalo další hromové kýchnutí.
Potter se přiklátil o chvíli později.
Severus se zarazil, když se otočil od linky. Mladík měl na sobě jeho oblečení a muž čekal, že v tom ten kluk bude pěkně plavat. Ohrnuté rukávy, pas klouzající až někde ke kolenům… ale ono ne. Padlo to Potterovi jako ulité a dokonce by možná přes ramena ještě potřeboval o půl čísla větší. Ne, tohle skutečně nebylo žádné dítě, už ani puberťák nebo mladík, ale dospělý muž.
Jen ten zarudlý nos vypadal trochu komicky.
Konečně od něho odtrhl oči. „Vajíčka, čaj, lektvar,“ položil ampulku vedle talíře a posunul ho o trochu blíž, aby podtrhl svá slova.
Harry chvíli váhal, než se posadil za stůl a natáhl se pro hrnek čaje. Přeci jenom trochu čekal, že ho v zápětí profesor vyhodí, a myslel si, že napít se z hrnku bylo méně drzé než hrábnout do vajíček. Poté si ještě prohlédl ampulku s lektvarem a přičichl.
Severus se už už nadechoval, ale mladík ho předběhl. „Až po jídle, já vím,“ přikývl.
Tohle muže zarazilo. On si pamatuje užívání tohohle lektvaru? „Jsem překvapen.“
Harry zůstal sedět k otevřenou pusou a vidličkou na půlce cesty. Udělal něco špatně? „Ehm… proč?“
„Poznal jste lektvar podle vůně a barvy. Myslel jsem, že jste na lektvary větší nemehlo.“
„Kdybych byl nemehlo, nechal byste mě projít až do sedmého ročníku?“
Severus přikývl. „Bod pro vás.“
Posadil se naproti a vzal si vlastní hrnek s čajem.
Mlčeli.
„Jak je vám?“ zeptal se do ticha nakonec Harry.
„Neměl bych se spíš ptát já?“ ušklíbl se Severus, když mladík znovu kýchl.
„Opovažte se!“ zahromoval, když viděl, jak se mladší muž chystá otřít si nos do rukávu jeho košile. JEHO košile. Místo toho mu podstrčil několik ubrousků, aby si utřel tu svoji bambuli. S nudlí u nosu ho tu rozhodně trpět nehodlal.
„Kuju,“ vysmrkal se. „Já jsem se ptal na… no…,“ kývl Harry k břichu, „… na malýho. Kope?“
„První ligu, řekl bych,“ odvětil Severus a trochu pohodlněji se rozvalil na židli. Teď bylo mrně v klidu a on si to chtěl užít. Zvláště, když si uvědomoval, že v klidu je hlavně proto, že Potter seděl naproti. Za ty poslední dny se dítě sice nevztekalo, jako kdyby vědělo, že má jeho druhý otec volnou cestu zpátky, ale stejně… jeho aktivita byla mnohem menší, když byl Potter s ním. A s tím se bude muset smířit.
„Já… chtěl jsem se omluvit,“ promluvil po chvíli znovu mladší, „za to… minule. Brumbál mi řekl…“
„V pořádku,“ přerušil ho Severus. „Došlo mi, že do tohohle jste byl zatažen. Brumbál si velmi rád hraje s lidmi a tohle byla jedna z jeho partií. Tím, že mu nevyšly tahy, jste mu skutečně neublížil. A pokud mu v nejbližších dnech nevyžvaníte, že v podstatě dosáhl svého…,“ nadechl se, jako kdyby to nechtěl doříct, „…tak si můžete vzít svůj bývalý pokoj.“
Harry otevřel pusu. „Vy… vy… můžu… můžu zůstat?“
„Mám na vybranou, buď budete okupovat pokoj nebo zahradu. A v tom případě…“
„To nebylo schválně,“ ohradil se hned Harry, „šel jsem do hotelu, ale… stejně jsem se ráno přistihl, jak vám zírám do oken. A to… hepčííí “
Severus si povzdechl. „Buďte snesitelný a můžete zůstat. A teď,“ cvrnkl do lahvičky s lektvarem, „vypít a spát. Rozhodně vás tu nehodlám trpět se zápalem plic.“