10. Nový přátelé
Po pár krocích se do něj opřel silný a hlavně chladný vítr, který se však přes jeho plášť k tělu nedostal. Zřejmě město bylo chráněno kouzly i před přírodními vlivy, takže až teď mohl poznat, že je spíše podzim než léto, jak si celou dobu myslel. Na počasí však nehleděl a snažil se dostat co nejdál od města. Schoval se v prvním shluku stromů, který ho mohl alespoň částečně skrýt před zraky pozorovatelů a aby si trochu promyslel cestu.
Jeho cíl byl jasný – planinu Věčné smrti měl pořád na očích, nemusel se tedy bát, že by ztratil správný směr. Starosti mu však dělala sama cesta k ní – nejjednodušší by bylo vydat se podél řeky a přejít tak údolí bez větších potíží, tahle možnost však byla hodně předvídatelná a povodí řeky příliš přehledné, takže pro případné pronásledovatele by byl snadný cíl. Ne, pokud se má kdy nepozorovaně dostat na druhou stranu údolí, bude muset jít po jeho krajích – úbočí hor. Nebude to snadná cesta – v těch místech se rozkládaly hluboké a temné lesy, kterými bude muset projít.
Pár minut ještě oddechoval v hájku a snažil se nabrat co nejvíc sil do následujících kroků. Vůbec se mu nechtělo opouštět pohodlný a pomalý život ve městě, ale nic jiného mu nezbývalo. Vyskočil na nohy, baťoh si hodil na záda a vydal se do neznáma.
Neušel ani pár metrů, když ho něco přinutilo zastavit – blízko něj praskla větvička, což byla známka přítomnosti někoho dalšího v okolí. Rychle se skryl v keřích, ale bylo už pozdě – neznámý ho zřejmě zpozoroval a blížil se k němu. Harry ho neviděl, ale po pár dalších vteřinách ho poznal podle jiného smyslu – srdce. Pocítil teď už známý dojem upřímnosti a svěží čistoty a rozeznal tedy i tvora, který ho sledoval. Vyskočil už bez strachu na nohy a přímo před sebou uviděl zlaté mládě Erisedského jednorožce.
Chvíli na sebe jen koukali, ale pak se jednorožec pomalu vydal blíž k Harrymu. Ten nebyl schopen žádného pohybu jen nečinně pozoroval, jak Erisedský bez jakékoliv bázně přistupuje k němu a natahuje hlavu, aby se dotkl Harryho čela. V okamžiku, kdy se tak stalo, Harrym proběhl neskutečný náboj, který neměl s elektrickým nic společného. V hlavě mu proběhly celé věky světa, lidstva i vesmíru. Ucítil řezavou bolest u srdce a zvláštní pocit, podobající se odpuštění, které nepatřilo však jemu. Pak omdlel.
Probudil se zrovna v okamžiku, kdy se na západě začala obloha zbarvovat do červena. Cítil se podivně malátný, ale byl plně odpočatý na další cestu. Už ztratil mnoho času, tak neváhal a dal se do běhu. V tom ucítil nezvyklou zátěž na krku. Když se na něj podíval, zjistil, že kolem něj má ovázanou kůžičku s podivným přívěskem. Když si jej prohlédl blíže, poznal jej a zatajil se mu dech. Nebyl to žádný kámen, jak si prve, ale zářivý kousek rohu jednorožce. Když jej sevřel v ruce, naplnilo ho zvláštní teplo, které posléze prostoupilo celým Harryho tělem. Připadal si jako znovuzrozený.
V tom ho z rozjímání vytrhla hlasitá a nepříjemná siréna, doléhající z města až k němu. To ho dokonale probralo a v největším spěchu se vydal směrem k tmavým hranicím lesa po úbočí hor. Když do něj vstoupil, veškeré slabé světlo, které se ještě ubránilo noci, zmizelo. Přesto nepoužil kouzlo pro alespoň slabý zdroj světla - bál se prozrazení. Tak v naprosté tmě, dokud si jeho oči na ni trochu nepřivykly, pokračoval dál.
Minuty se pomalu měnily v celé hodiny, a Harry ani jednou nezastavil na delší odpočinek. V temném lese klopýtal, motal se mezi kmeny stromů a přízemním porostem, ale nezpomaloval. Párkrát musel použít hůlku k ukázání směru, aby nevybočil ze správné cesty. Když už svítalo – poznal to podle pár světlých paprsků pronikajících přes husté koruny staletých stromů – nevydržel už to vražedné tempo. Dopřál svému tělu menší přestávku v dutém kmenu starobylého dubu, kde, skrčen, byl dokonale chráněn před jakýmkoliv pozorovatelem. Z ruksaku vytáhl jakýsi neidentifikovatelný kousek pečiva a hladově se do něj zakousl. Po pár soustech se cítil dokonale nasycen a posilněn. Ještě chvíli zůstal sedět tam, kde byl, a po pár minutách se znovu vydal na cestu. Byl nervózní a neustále se ohlížel za sebe.
Po další hodině našel čistou lesní studánku a hltavě se z ní napil. Vyčaroval si malou tornu na vodu a hned ji naplnil zásobami vody do příštích chvil.
Pokračoval tímto tempem do večera, kdy už opravdu nemohl. Ale již neměl takový strach – dostal se dost daleko od města, jeho případní pronásledovatelé jsou snad na míle od něj a tak se nebál si na celou noc zdřímnou. Dal si znovu ten suchý chléb, za který Nanně moc děkoval – vydržel dlouho čerstvý a přitom i jedno malé sousto zahnalo hlad. Našel si další chráněné místo – zalezl si pod vyčnělé kořeny obrovského sekvojce a hned po pár minutách vyčerpáním usnul.
Další tři dny putoval rychlým tempem čím dál hlouběji do temných lesu, ale ustavičně směřoval na západ. Za celé dny nepotkal ani jednu živou duši. Les byl podivně tichý, jako by v něm nebyli žádní jiní živočichové než Harry, což na něj působilo hodně stísněně. Neustále se otáčel kolem sebe a hledal jakoukoliv známku života, avšak ta absolutní samota na jeho rozpoložení už dlouho doléhala.
Čtvrtým dnem jeho cesty se však vše změnilo. Po dlouhé době uslyšel konečně nějaký jiný zvuk než šum korun stromů. Bylo to slabé a zoufalé zavytí nějaké šelmy blízko Harryho. V první chvíli se velmi lekl a hledal úkryt, když se zvuk ozval znovu a Harry si uvědomil, že to nemůže být žádné velké, tudíž ani životu nebezpečné zvíře. Vydal se za tím hlasem, protože to bylo po dlouhé době nějaké vzrušení a zvědavost ho přemohla.
Po pár krocích a zkoumavých pohledech konečně našel důmyslně ukryté doupě, ve kterém leželo pět chlupatým kuliček. Když se na ně podíval zblízka, z kuliček se vyklubaly slepá mláďata, pravděpodobně vlka. V prvním okamžiku zachoval pud sebezáchovy a snažil se utéct – kde jsou děti, tam bude i dospělá matka, ale potom si všiml krvavých stop blízko brlohu. Naklonil se blíž k vlčatům a zjistil, že jen jediné z nich vydávalo kňučení. Ostatní zmrzla. Matka tu zřejmě dlouho nebyla.
Harry si to v plášti neuvědomoval, ale opravdu muselo být chladno. Když se podíval na poslední přeživší mládě, které ale taky mlelo z posledního, něco se vněm pohnulo a mládě vzal od jeho sourozenců. Sedl si, opřel se o kmen a štěně si uložil na prsa pod plášť. Pokud se nemýlil, vlče teď už zachrání jen hodně tělesného tepla, které mu mohl klidně dát.
Seděl takhle dlouho dokud se mládě úplně neunavilo, přestalo kňučet a usnulo mu v náručí. Harryho pohled na klidně spící vlče přinutil také po chvíli zavřít víčka.
Probudilo ho slabé kňučení blízko u ucha. Rozhlédl se kolem a jako první spatřil štěně, žužlající mu cíp rukávu. Zoufale se z něj snažilo dostat nějaké mléko, ale Harry na rozdíl od něj s určitostí věděl, že z něj opravdu žádné nevyloudí. Proto vytáhl kapesníček, vyčaroval do torny trochu teplého mléka a kapesník do něj namočil. Pak jej přiložil k čumáčku vlčete a čekal, až jej objeví. Netrvalo to dlouho a štěně hltavě polykalo mléko.
Navlhčil kapesník ještě několikrát než štěně únavou usnulo. Harry si jej znovu položil na hrudník a sám se pustil do skromné snídaně. Ještě mu trochu jídla zbývalo, ale moc dobře věděl, že dlouho mu už chleba nepostačí. Teď se tím však nezabýval, pokud si chtěl udržet náskok, nesmí se už déle zdržovat. Sdělal si mikinu, uvázal si ji složitě kolem pasu a zavěsil na krk a do vzniklé kapsy bezpečně uložil vlče. Nebylo vetší než jeho dlaň, bez problému se tam vešlo.
Zvedl se na nohy, ujistil se hůlkou o správném směru a vydal se na cestu.
Po pár dalších dnech neustálého putování vlče pomalu začalo otvírat oči. Harry nevěděl, proč si ho nechává, možná se pak necítil tak osaměle. Rozhodně bylo roztomilé, i když mu vak na břichu v chůzi mírně překážel. Harry si už zvykl putovat několik hodin bez přestávky a i když měl chodidla samý mozol, jeho tempo se podstatně zvýšilo a fyzická kondice také. Dlouhé hodiny chůze si zkracoval vymýšlením vhodných jmen pro vlče. Napadaly ho stovky různých variací, nakonec však vybral poněkud ustálenější možnost – Argo. Připadalo mu jednoduché, ale zároveň dostatečně vznešené pro jeho jediného společníka.
Už nebyl tak nervózní z pronásledovatelů a dovolil si i několik přestávek za den. Pouštěl Arga na menší procházky, kdy se kutálelo, cupkalo a valilo kolem něj.
V jedné takové chvíli, kdy seděl opřený o mohutný kmen dubu, se ozvalo praskání větviček blízko něj. Okamžitě se skrčil za strom a pozoroval místo, odkud vycházel zvuk. Uslyšel slabé lidské hlasy a začal se bát nejhoršího. Schoulil se ještě víc a snažil se utišit svůj přerývavý dech. Podařilo se mu to právě v okamžiku, kdy ze stínu keřů vystoupily dvě postavy a neslyšně postupovaly kolem něj. Nezpozorovaly ho, naopak upřeně koukaly na určitý bod kousek od něj. V ruce měly napřažené nože, které se, jak se zdálo, nebránily v blízké době použít.
Harry chvíli přemýšlel, co je mohlo tak zaujmout, když v tom uslyšel polekané zakňučení. Argo!
Ozval se jeho záchranářský komplex, v okamžiku se vyhoupl na nohy, přiskočil k vlčeti, vzal ho do náruče a pozvedl hůlku proti bodným zbraním útočníků.
Dva ozbrojení muži na něj chvíli koukali jako na svaté zjevení, ale pak se zřejmě vzpamatovali a naštvaným hlasem mu jeden z nich adresoval pár nesrozumitelných slov.
Harry na ně také hleděl dost vyjeveně. Ať už byli kdokoli, rozhodně nepatřili k obyvatelům města. Na sobě měli obnošené, ale bytelně vypadající oblečení, a celkově působili neupraveně. Původně světlé šaty teď skvěle ladily s jejich mandlovou pletí, podobnou jakou viděl u Nanny.
Spadla mu aspoň část kamene ze srdce – nemohli to být jeho pronásledovatelé, ale i tak nevypadali zrovna přátelsky. Stáli před ním v bojové pozici a znovu opakovali pobouřenou frázi.
„Já vám nerozumím,“ zkoušel Harry mírný tón, jelikož se cítil krapet v nevýhodě.
Muži se na sebe podívali a pak jednomu asi něco docvaklo a lámavou angličtinou pronesl: „To - ukázal na vlče v Harryho náručí – my jídlo!“
„Vaše jídlo? Ne, ne to není ničí jídlo. Je to můj přítel!“ Harry zřejmě porozuměl jejich náznakům.
„To my jídlo! Ty nám dát my jídlo!“ jak to tak však vypadalo, oni nepochopili jeho.
„Ne, to já – ukázal na sebe – přítel – ukázal na vlčka. Žádné jídlo.“
Ještě jednou mezi sebou prohodili pár cizích nerudných slov a napřáhli proti němu nože: „Ty nám dát my jídlo nebo my si ho od ty vzít!“
Smysl krkolomných vět i posunků si Harry dovtípil tentokrát moc dobře. Připraven bránit sebe i vlčka pozvedl hůlku a chvíli takhle stál naproti nim, vyčkávaje, kdy zaútočí.
Nakonec muž vpravo vyrazil kupředu, ale ještě než stihl překonat vzdálenost, která je dělila, Harry použil prosté omračující kouzlo: „Mdloby na tebe!“
Černoch odletěl pár metrů dozadu, až jeho let zastavil kmen vzrostlého stromu. Druhý vyjeveně hleděl na svého omráčeného druha, zřejmě však pro něj kouzla nebyla novinkou. Proto zřejmě uznal, že proti Harrymu nemá šanci a sklopil svou zbraň.
Harry nepovažoval za čestné ani nutné dál pokračovat v boji, ale protože to byli jediní lidé, které za dlouhou dobu potkal, nechtěl ani jen tak odejít.
„Kdo vy být?“ zkoušel zjednodušit svou angličtinu pro vzájemné srozumění.
Protivník na něj nechápavě hleděl, snad překvapen tím, že ho Harry nehodlá dorazit. Když však otázku z chlapcových úst uslyšel ještě jednou, už na ni reagoval: „My lovci, my žít v les. On ochrana, domov i jídlo. My mít hlad, proto chtít ty jídlo.“
Po téhle větě Harryho opustila veškerá nervozita – tito lidé rozhodně nemohli být jeho nepřátelé. Jak se zdálo, neměli nic společného s městem ani s civilizovanou částí tohoto světa. Podle všeho se však dobře vyznali v těchto lesích a mohli by mu v ledasčem pomoct.
„To ne jídlo. To můj přítel,“ snažil se Harry ještě jednou vše osvětlit, „a já být tvůj přítel.“
Bylo patrné, že tentokráte domorodec slovům porozuměl dobře, ale rozhodně z nich nebyl nadšený.
„Já nebýt přítel nikdo, kdo zabít můj bratr!“ vyjel prudce na Harryho .
Tak odtud vítr vlaje! Harryho napadl jen jeden způsob, jak si je naklonit na svou stranu – přistoupil k omráčenému lovci, namířil na něj hůlkou a tiše pronesl: „Enervate.“
Chvíli se nic nedělo, když v tom omráčený pomalu otevřel oči a když uviděl nad sebou Harryho, okamžitě se vymrštil na nohy. V útoku mu však zabránil sourozenec, který ho, naprosto ohromený, sevřel v náručí. Chvíli něco rozjařeně blekotal, když v tom se otočil znovu na Harryho.
„Ty on zabít a pak ty on oživit. Ty umět probudit mrtvý,“ vyvalil ze sebe se stále větší úctou v hlase.
„Ne, to být jen zdání. Tvůj brat nebýt mrtvý, jen být omráčený, já ho jen -“
„Ty muset jít s my. Já ukázat ty ostatní, oni chtít ty vidět,“ vláčel Harryho za sebou, nedbaje jeho protestů.
Harry jen tak tak stihl usadit si bezpečněji vlče v náručí, které po celou dobu konfliktu nepřestalo splašeně kňučet. Následoval sourozence v kličkování mezi všemi křovinami a různými jinými překážkami, které jim stály v cestě, přesto se však zdálo, že průvodci přesně vědí, kam míří.
Po pár desítkách minut se dostali na malou mýtinku, kde se městnalo pět dalších lovců a dvě ženy kolem vysokého plamene. Dva z nich nebyli stejní jako Harryho společníci, celkovým vzhledem a výrazem v obličeji se podobali spíše obyvatelům města než oněm divochům, ale zbytek by je nemohl zapřít. Okolo ohně mimo jiné bylo také nataženo pár pláten, které vytvářeli jednoduché přístřešky.
Jakmile zpozorovali příchozí, v prvním okamžiku všichni zbystřili a pozvedli zbraně, v další chvíli však poznali Harryho průvodce a mírně je sklonili. Neznámého chlapce však pozorovali nedůvěřivým pohledem a čekali na vysvětlení. Sourozenci dlouho neotáleli a jeden z nich pravděpodobně převyprávěl svým posluchačům celou epizodu. Mluvil nesrozumitelnou hatmatilkou a přitom na Harryho neustále ukazoval. Jak mluvil, opadala z postávajících u ohně postupně nedůvěřivost, přesto stále neschovali nože.
Když konečně jeden z bratrů své vyprávění zakončil, k Harrymu přistoupil muž zahalený v černém plášti, avšak s kápi spuštěnou. Byl jedním z těch, kteří Harrymu připadali, že se do téhle skupinky nehodí.
„Jak jsi to dokázal?“
Harrymu se nechtělo nic vysvětlovat, jeho nepřátelé to možná nebyli, ale ani jim nedůvěřoval.
„On nebyl mrtví,“odvětil jen.
Společníci znovu dali hlavy dohromady, chvíli se radili, ale pak onen muž zdvořile nabídl Harrymu místo u ohně. Ten dlouho neváhal, zimu sice necítil, ale vlče v jeho náručí se proneslo a on je potřeboval někam uložit.
„Co jsi zač?“položil mu otázku hned jak se všichni znovu usadili na svá místa.
„Nikdo, kdo by vám chtěl ublížit,“ odpověděl Harry tím, co považoval za nastalé situace nejdůležitějším, „putuju přes lesy na západ.“
„Ty umíš kouzlit?“ vyhrkl na něj otázku, která je podle všeho pálila na jazyku nejvíc.
Po tomto dotazu Harry o svých momentálních společnících už vůbec nepochyboval. Pokud by byli z města nebo aspoň s ním měli hlubší kontakt, rozhodně by se na kouzla netvářili tak udiveně. Stejně se ovšem říká „důvěřuj, ale prověřuj“ a Harry se tím hodlal řídit.
„On viděl, co viděl,“ poukázal na vyprávění muže, který ho sem dovedl, „je už jen na vás, jestli mu budete věřit.“
„Viděl tě prý použít kouzlo. Podle něj máš i hůlku. Pochop, život v lesích je nebezpečný jak pro nás, tak i pro tebe. Lidé si tady musejí pomáhat, ale potřebují vědět, komu pomoc nabízejí,“ oslovil ho znovu člověk v plášti, který z nich pravděpodobně jako jediný mluvil plynule anglicky.
„Dobrá, tak tedy jsem kouzelník,“pochopil příležitost Harry, „ale nehodlám použít magii než jen v krajních situacích.“
Skupinka vypadala, že pochopila, co tím myslel. Další otázky na něj už zřejmě neměla a Harry už taky považoval jeho vyslýchání za příliš dlouhé. Teď byl na řadě on:
„A co vy tu děláte? On říkal,“ upozornil na černocha, s kterým mluvil jako první, „že jste lovci.“
„A měl celkem pravdu. Opravdu jsme lovci, protože nám nic jiného nezbývá. Vybrali jsme si svobodný život v lesích a platíme za něj někdy vysokou daň. To všechno, co tu vidíš, je náš domov. Touláme se po údolí a nejsme na ničem a nikom závislí.
Pokud budeš chtít, můžeš zůstat s námi. Lesy jsou nebezpečné a osamocený člověk jim lehce podlehne. Mohli bychom ti pomoci.“
Harry tuhle nabídku zvažoval. Nechtělo se mu vydat se opět sám do temnoty a sklíčenosti lesa, na druhou stranu zase nechtěl vystavit tyto docela příjemné lidi jakémukoliv nebezpečí, které jeho osoba představovala. Jeho srdce však přece jen bylo silnější než zdravý úsudek – prostě nemohl znovu podstoupit další ponuré dny.
„Zůstanu.“