2. možnosti na výběr
Kapitola 2. - Možnosti na výběr
Za dveřmi se ozval šramot a dovnitř vpochodovaly dva páry kroků.
Severus se probudil, ale jeho dlouholetá praxe mu velela zůstat v domnělém bezvědomí tak dlouho, jak jen to půjde. Jenom zpod přivřených víček sledoval čtyři nohy, které se zastavily u jeho postele. Jedny drobné a obuté do podpatků, druhé v pohodlné obuvi. A všechny očividně ženské.
„U Merinových spodků!“ Zaklení. Nejspíše té druhé ženy, tohle nebyla jeho ošetřovatelka. „Jessico, můžu se s tebou mluvit?“
Severus soudil, že žena odtáhla jeho mladou ošetřovatelku za dveře. Alespoň tak soudil podle toho trochu přiškrceného hlasu a nohou pádících ze dveří.
„Co je? Co se děje?“ zaslechl ještě Severus tlumený hlas jeho ošetřovatelky Jessiky Edlerové.
„Co je? Nezapomnělas mi náhodou něco říci?“
„Řekla jsem všechno, co jsem zjistila.“
„Jo, ale jaksi jsi opomněla říci, že ta těhotná je chlap!“ odsekla starší. „Nebo to je snad tak ošklivá ženská?“
Kdyby Severusovi nebylo tak mizerně, odfrkl by si. Teď však jen mlčky sledoval stíny dvou žen hádajících se za dveřmi pokoje. Pokoje, do kterého ani netušil, jak se dostal.
„A… a… a to je rozdíl?“ špitla mladší Jessica nejistě.
„Jestli v tom je rozdíl?!“ vypálila starší žena a teprve potom si uvědomila, že tu nejspíš někdo spí, a ztišila hlas. „V tom je sakra rozdíl! Kromě toho, že mužská gravidita byla naposledy zaznamenána někdy před sedmdesáti lety, což je sakra dlouhá doba na to, aby si to někdo pamatoval! A taky si dovoluji poznamenat, že u chlapů není žádné vajíčko, žádná děloha a už vůbec žádná vagína! Už vidíš ten rozdíl?!“
„Aha, já… já myslela, že… to je podobný, jen… že prostě… u žen to je… častější, protože… no… ehm… chápete.“
Ozvalo se zaúpění. „Víš, co? Radši nemysli! Běž mu dát další dávku léků, já si musím ještě něco zařídit.“
Poté nastalo ticho. Jedny kroky se vzdálily, zatímco ty druhé se po chvíli začaly přibližovat. Urychleně opět zalehl. Jeho ošetřovatelka k němu přicupitala a něco u něho prováděla, ale náhle jako kdyby mu někdo naordinoval odvar z makovic, usnul jako když ho do vody hodí.
***
Otevřel oči.
Zelená prostěradla a pocit, že je dobře vyspalý.
Trochu se víc zavrtal do polštáře a dlouze vydechl. Jenom se mu to zdálo. A teď leží u sebe v posteli a jediné nepříjemné, co ho čeká, je další hodina s těmi malými tupci.
Pokusil se překulit na záda, ale v další chvíli se div nepočůral bolestí.
Zaúpěl.
Vrátil se zpět na místo a pokoušel se zahnal bolest i slzy. Teprve potom ohnul ruku, aby si ohmatal, co to na jeho zádech tak strašně bolí. Nad jeho křížem stále trůnila podivná boule, která však v tuto chvíli pulzovala bolestí na dotek skoro nesnesitelnou.
Zaúpěl a rozhodl se, že nechat to všechno v klidu, bude nejlepší řešení.
Natáhl se zpět do peřin a s trochu bodnutím si uvědomil, že to sen nebyl. Že ho Voldemort odhalil, že ho Potter… přefiknul, že ho Brumbál zavřel a že… zavřel pevně oči… že ho Potter zbouchnul.
Měl chuť umřít.
Teď už definitivně.
Merline, tak zlobivý jsem snad nebyl! Ne tak… tak moc…
Uslyšel tiché vrzání podrážek. A cinkání lahviček.
Někdo u něho byl.
Trochu rozlepil oči a uviděl už povědomé boty starší z žen. Zase oči rychle zavřel. Severus se snad ani nechtěl „probudit“. Ta žena bude určitě něco na způsob Pomney a on skutečně nestál o přednášku, o lítost a hlavně nestál o otázky! Něčím mu připadala i jednu z jeho dávných profesorek z univerzity, ze které měl respekt snad ještě dnes. Konfliktní a nekompromisní. Přesně tak na něho i působila majitelka těchto nohou. A na někoho podobného teď skutečně neměl náladu.
O to víc ho překvapilo, když nad sebou zaslechl tichý a v celku i příjemný hlas. „Spíte?“ Lehký dotek na rameni. „Halo?“
Unaveně zvedl těžká víčka. Z mlhy se na něho usmívala hnědovlasá žena ve středních letech. Nikterak pohledná, nikterak zajímavá, ale rozhodně vypadala líp, než si představoval.
„Tak už jste se nám probudil. Jak je vám?“
Chvíli bloudil očima okolo sebe a váhal, co odpovědět. „Jak mi asi tak může být?“ zavrčel nakonec. Snad i doufal, že ji tím odradí a ona ho nechá o samotě. Neměl teď sílu se ani nikomu dívat do tváře. Byl ponížený, zneuctěný a v depresi.
„Chápu, musel to pro vás být šok.“
Zavrčel něco v tom smyslu, že asi těžko chápe. Jako kdybyste vy dostala zánět prostaty!
S povzdechem přikývla. „A jinak? Bolest? Pocit nevolnosti?“
Zamyslel se. Po chvíli však musel uznat, že z tohohle ohledu mu je lépe. „Nevolnost by tu byla… ale z trochu jiného důvodu,“ zavrčel.
Jeho poznámku nechala bez povšimnutí. „Spal jste celý den, takže…“
„Celý den?“ trhl sebou, ale zvednout se nedokázal. Záda mu rozpulovala ještě větší bolest. S úpěním se sesunul zpět na polštář.
„Ležte.“ Upozornila ho zcela zbytečně. „Ano, po prohlídce jste omdlel. Uložili jsme vás a brzy mdloba přešla do spánku. Což znamená, že tělo bylo vyčerpané.“
Po těch týdnech beze spánku se nebylo ani čemu divit.
„Dali jsme vám umělou výživu a nechali vás vyspat. Jak je vám teď?“
„Lépe,“ přiznal neochotně. „Až na toho zpropadeného vetřelce,“ vrčel. „Ale to… ty záda,“ nedokázal říci dítě, to prostě nešlo!
Rozuměla mu. „Ano, to bude bolet,“ přikývla a přitáhla si k němu židli a usadila se, aby nemusela tak natáčet hlavu, když na ni chce vidět. „Dělali jsme nějaká nezbytná vyšetření a plodu se to očividně moc nelíbilo. Je napojeno na vaši nervovou soustavu,“ dodala, „takže to bolet bude.“
Zavřel oči. Nevěděla, jestli to je jako souhlas nebo jen zoufání.
„Ehm…,“ začala po chvíli. „Chcete ještě odpočívat, nebo máte dost sil si promluvit?“
Váhal. Unavený byl, ale byl si vědom toho, že tenhle rozhovor přijde dřív nebo později. Jediné, co by se mohlo změnit byl fakt, že teď skutečně netuší, co bude dál. Čím dřív se toho zbaví, tím líp.
Souhlasil.
„Zůstaňte ležet, jak jste,“ řekla jen, když se chtěl otočit. „Jinak to bude jen horší.“
„Kdo vůbec jste?“ zašeptal.
„Oh, omlouvám se, nepředstavila jsem se. Alison Dayová. Jsem primářka na zdejším porodním oddělení.“
„Jsem poctěn,“ zamručel.
„Nic jiného bych ani nečekala,“ vrátila mu se stejnou dávkou jízlivosti. „Dobře,“ začala po chvíli, „nejdřív bych chtěla říct, že ředitel Brumbál mě seznámil…“
„Brumbál?“ vydechl a opět sebou trhl. „Kde…? Jak…? On byl tady?“
„Ležte,“ donutila ho zase si lehnou a sledovala tabuli, na které se zobrazoval jeho tlak a tepová frekvence. Když se všechny hodnoty uklidnily, odpověděla. „Ano. Slečna Edlerová mě informovala. Nedlouho poté, co jste omdlel zavolala mě, jako expertku na tento obor. A během vašeho vyšetření se tu objevil Brumbál a strachoval se, co s vámi je. Protože to byl on, kdo celé vyšetření domlouval, tak jsme mu prozradily detaily vašeho stavu, doufám, že vám to nevadí, ale potřebovaly jsme některé informace.“
Bylo mu to jedno. Jen doufal, že je z toho Brumbál alespoň trochu zničený stejně jako on.
„Také jsem mu slíbila, že na vás celou dobu budu osobně dohlížet, i když… nebudu lhát. Jste mé první mužské těhotenství v celé mé dvacetileté praxi.“
„Po ničem jiném jsem netoužil,“ prskl.
Nekomentovala to. „Ale zpět k tématu… jen chci, abyste věděl, že mě ředitel Brumbál informoval o některých… ehm… delikátních… záležitostech… které provázely početí.“
Zavřel oči. Výborně, další pro koho jsem jen obětí zneužití.
„Nebudu se na to ptát, ale kdybyste vy… chtěl něco říci, cokoliv, můžete. Jen chci, abyste věděl, že tohle vím. A nemusíte to skrývat.“
Aleluja!
„A teď k vašemu stavu,“ pokračovala, když mlčel, „jste na konci třetího kalendářního měsíce, takže asi někdy na přelomu třináctého a čtrnáctého týdne. Moje první otázka by asi měla být, zda si to dítě chcete nechat, ale…“
Ano, to by mělo.
„… ale je tu několik problémů,“ pokračovala opatrně. „Jedním z nich je, že interrupce jsou povoleny do konce 12. týdne. Což vy už jste minul a také… vyskytl se tu takový zajímavý jev,“ pokračovala po chvíli. „Profesor Brumbál mi říkal, že u vás doma nalezl oprátku a několik žiletek, z čehož vydedukoval, že jste si asi chtěl sáhnout na život. Jenže protože nemáte ani řezné rány, ani hematomy po škrcení, jsou dvě vysvětlení. Neudělal jste to úmyslně, nebo vám v tom něco zabránilo.“
Mlčel, nevěděl, kam tím míří. Jen zabořil tvář do polštáře a snažil se tvářit, že tam není.
„Nejdříve jsem si myslela to první, ale potom jsem změnila názor. A to ve chvíli, kdy jsem chtěla z plodu odebrat vzorek. Injekční stříkačkou. V tu chvíli však jako kdyby se váš krevní oběh zbláznil a jehla se náhle… ztupila. Neprošla ani kůží. Ani dalších pět, kterými jsem to zkoušela,“ dodala. „Troufám si říci, že ten plod… nebo spíše jeho magie… se snaží ze všech sil udržet při životě.“
Zvedl se na loktech. „Co to je za nesmysl! Jak udržet na životě? Jaká magie? Je to jenom plod, rozdělená buňka. Nemá to nic společného s… au… au! AU!“ V tu chvíli jako kdyby mu někdo vrazil do zad dýku. Cítil palčivé pulzování a bolest vystřelující do nohou i po páteři do hlavy. Začal se kroutit, nějak se té bolesti zbavit, ale nešlo to. Jeho přístroj sledující tep bláznil, srdce mu bilo jako splašené.
Žena chvíli nevěděla, co má dělat, ale poté přisedla na postel a položila na vybouleninu na jeho zádech ruku. „Klid. Uklidni se,“ hladila ho. Ale ne Severuse, ale dítě. Oboje patřilo dítěti. „No tak… neboj… to bude dobré. To bude dobré…“
Ke Snapeově překvapení bylo. Bolest ustala a tep se mu opět uklidnil. Trvalo však dlouho, než se zklidnil i on. „Co to sakra…“
„Vidíte?“ promluvila. „Dítě v tomhle termínu už má jasně vyvinuté končetiny i hlavu, bije mu srdce. Už to dávno nejsou buňky. A ke všemu tohle není ledajaké dítě.“
Nechápavě k ní otočil hlavu.
„Dítě v mužské graviditě není formováno vajíčkem a spermií, ale magiemi. Tohle dítě je čistá magie. Možná to není přímo to dítě, možná ho magie jen chrání, ale je velmi silná. A je ochotná udělat cokoliv pro jeho záchranu.“
„Tím chcete říci co?“ zavrčel.
„Tím chci říci, že bych neriskovala pokoušet se dítěte zbavit… i kdyby to nebylo nezákonné… a také o něm nemluvte jako „o něčem“. Dítě si je očividně dobře vědomo toho, co se děje kolem. Pro tuto hypotézu mluví i to, co jste včera řekl slečně Edlerové, že jste po mnohých lektvarech zvracel. Lektvary, které nejsou určeny pro těhotné, mohou být pro plod toxické. Zvláštní, že se vám po nich náhle udělalo špatně. A počítám, že i po alkoholu, nemám pravdu?“
Nechtěl odpovědět, jen přikývl.
„Zkrátka bylo eliminováno vše, co mu mohlo byť jen trochu ublížit. Takže… interrupci bych rozhodně nedoporučovala.“
Severusovi se v zádech ozvala kratičká bolest, jako kdyby mu něco říkalo: souhlasím. Pomalu se vysunul na lokty a zahleděl se do prostěradla, než zavrčel. „Já ho nechci…!“
Znovu sebou trhnul. Jako kdyby ho někdo kopnul do páteře. Kousl se do jazyka, aby nezaúpěl. Bolestí se mu chvěly i ruce, skoro se na těch loktech ani neudržel.
Povzdechla si. Bohužel něco podobného čekala. „Nemám právo vás přemlouvat jen… nevidím cestu, jak to udělat,“ promluvila. „Operativně to nejde, nedovolí mi zásah do těla. To samé s nějakými toxickými látkami. A kdybyste si chtěl něco udělat sám… zkoušel jste to,“ dodala.
„A tím mi chcete navrhnout co?“ zasyčel. „Že tu budu takhle půl roku ležet na břiše a čekat, až ten paraz… plod doroste?“
„Ne,“ zavrtěla hned hlavou, „pokud všechno půjde, tak bych provedla operaci.“
„Operaci? Právě jste mi řekla, že…“
„Ano, já vím, ale doufám, že pokud dítě pozná, že operace není prováděna za účelem ublížit mu, tak by mohl… Není běžný postup, normálně bych použila magii, ale tohle bych si s ní nedovolila provést. A ke všemu, jako muž nemáte přirozenou cestu, jak dítě porodit, takže budete muset na konci podstoupit císařský řez ať chcete nebo ne. Bude lepší, když si tam tu cestu připravíme už teď. A nebojte, magie umí v tomhle zázraky, i po několika řezech nebude po jizvě ani stopa.“
„To je skutečně to nejmenší, co mě trápí,“ odsekl. „Co s tou operací? A vůbec… nemám dělohu, jak to že žije? Kde bere živiny?“ V tuhle chvíli se ozval vědec, ne rodič.
„Jsou to spíše moje dohady, ale… Ve chvíli, kdy na sebe narazily magie vaše a vašeho… a druhého rodiče, došlo k nějaké magické reakci a zformoval se plod. Z jednoho rodiče si vzalo genetickou informaci ze spermatu a z vás… prostě jakoukoliv buňku. A po početí tenhle zárodek prošel stěnou střeva a zvenku se na ní napojilo. Odtamtud bere živiny. Někdy se to stává i u žen, říká se tomu mimoděložní těhotenství. Jenže tahle těhotenství se ukončují, protože to je pro ženu příliš nebezpečené. A to vaše bude taky.“
Jen něco zavrčel. Je dost špatné, říkat, že to je nebezpečné, když vám minutu předtím vysvětlila, že v podstatě nemáte šanci, jak to ukončit. „Skvělé! Takže mě to tak jako tak zabije.“
„To netvrdím. Máme…“
„Kolik lidí se narodilo z mužské gravidity?!“ odsekl, ani nečekal odpověď.
„Příliš ne,“ přiznala po chvíli. „Není moc běžná a z těch několika případů, o kterých jsem se dočetla… přežili tři,“ dodala. Nikdo netvrdí, že to bude snadné.
Odfrkl si. „Samý lepší zprávy.“
„Ale musíte brát taky v úvahu, že ty záznamy jsou většinou více než 100 let staré a v té době i mezi kouzelníky stále umíralo téměř každé páté dítě.“
„Je mi to fuk, stejně s tím nemůžu nic dělat,“ vrčel. „Ještě nějaké povzbuzující novinky?“
Vzdychla. „Dítě se neusídlilo na správném místě. Už proto, že zádové svalstvo je pevné a plod tam nebude mít prostor k růstu. Proto se ho musím pokusit společně se střevem posunout do dutiny břišní. Tam mu bude rozhodně lépe.“
„Říkala jste, že je napojeno na můj nervový systém, s čímž… musím souhlasit,“ zaúpěl.
Zatvářila se trochu nejistě. „To je. Na míchu. Mám ale pocit, že to je jen obraný mechanizmus, kdybyste se plodu pokusil zbavit. Myslím si… doufám v to… že pokud neucítí nějaké zvláštní nebezpečí, tak sebou nechá pohnout.“
„A když ne?“
Neodpověděla hned. „Budeme muset najít jiný způsob.“
Oh, výborně. Skvělá odpověď.
„Chcete vědět ještě něco?“ zeptala se do ticha.
„Ano, jak dlouho tohle celé bude k sakru trvat?“
„Pokud je mi známo, vyvíjí se dítě 41 týdnů jako u ženského těhotenství. Takže ještě necelých 30 týdnů.“
Zaúpěl. I třicet minut bude moc!
„Chcete si o tom ještě nějak promluvit?“
„Ne, je mi to úplně jedno. O to dítě nesto…“
Položila mu na rameno ruku, čímž ho donutila mlčet. „Radím vám dobře, neříkejte to.“
Ač nechtěl, musel jí dát za pravdu. Mohl si to jen myslet.
„Teď si pokuste odpočinout. Ještě vám uděláme nějaké testy a pokud bude vše v pořádku, pustili bychom se do té operace. Tenhle stav není dobrý.“
Přikývl. Byl unavený. A nezáleželo mu na tom. Ani na životě toho dítěte ani na jeho vlastním.
„Máme někoho informovat? Rodinu? Přátele? Druhého… otce?“
Skoro se zasmál. „Toho určitě.“ Potter byl poslední, koho by teď chtěl vidět.
„Dobře, tak já… pokusím se teď odebrat z plodu vzorek, ale myslím, že bude lepší, když vás k tomu uspím.“
Proti tomu nic neměl. I když měl pocit, že by mu k uspání stačila i pohádka. Zavřel oči a jeho poslední myšlenka patřila Potterovi.
Ten je teď někde ve své vypolstrované místnosti a rozhodně mu je teď líp než mně