22. zítra je taky den
Kapitola 22. - Zítra je taky den
Alison se vrátila až za 5 hodin.
V kuchyni panoval neskutečný nepořádek, jak se Severus v provizorních podmínkách snažil uvařit ten správný lektvar. „To snad nemyslí vážně!“ zavrčela, když naštvaně odhodila na jednu z židlí svůj plášť.
Jeho samotného našla na pohovce.
Spícího.
S Jessikou přitulenou k bříšku jako k plyšové hračce.
Únava i vztek nad tím nepořádkem ji náhle přešla. Na Severuse se skutečně nemohla zlobit, naopak by mu měla líbat nohy za to, že ji vytáhl z bryndy. Inu svobodná pracující matka to nemá jednoduché a musí brát za vděk všechno. I Severuse. Ne, že by ho považovala za někoho podřadného, to ani v nejmenším! Nějak si však stále nebyla jistá jeho vztahem k dětem. Nepočítala Rikyho, vlastní dítě je vždy něco jiného, ale když ho tu nechávala s Jessicou, měla trochu obavy, aby nenašla dům v troskách a Jessicu zavřenou ve skříni. Přeci jenom o jeho profesorských přístupech něco zaslechla.
Očividně se však spletla. Opatrně se nad nimi naklonila. „Severusi?“ zeptala se tiše. „Severusi?“
Spal jako špalek.
Alespoň natáhla ruku a jemně ji položila dceři na čelo. Nevěděla, co Severus udělal, ale horečka byla pryč. Ulevilo se jí. Skutečně měla strach, co s Jessicou je, ale bohužel tenhle případ byl skutečně krizový. A taky podle toho dopadl.
Ani si nevšimla, kdy se muž probudil, ale teď ji sledovaly jeho černé oči.
„Nechtěla jsem tě vzbudit.“ Sice ho předtím budila, ale říká se to tak. „Jak ti je?“
„Mně dobře,“ zamručel rozespale a promnul si oči. Teprve v tuhle chvíli si všiml, že děvče se k němu stále tulí. Sice si pamatoval, že ji k sobě tiskl, když vypila antidotum, ale kdy usnuli, to netušil. „Jak dopadl případ?“ zeptal se a trochu se nadzvedl, ale aby dítě nevzbudil.
„Padesáti procentní úspěšnost,“ zavrtěla unaveně hlavou.
Zvedl obočí.
„Dítě jsme zachránili. Matku ne,“ přiznala. „Nešlo to.“
„To je mi líto.“
Jen pokrčila rameny. Na slzy byla už příliš unavená a i kdyby brečet začala, život jí tím nevrátí. To zjistila už dávno, asi u páté pacientky, která ji zůstala pod rukama. Svoji práci milovala, ale vše má i své stinné stránky.
Severus odsunul Jessicu stranou, ale dítě se svého polštářku nehodlalo vzdát.
Alison se slabě usmála. „Odnesu ji do postele.“
„Neměl bych spíš…“
„Je těžká.“
„Jsi unavená.“
„Neboj, na tohle mi síly ještě zbývají,“ zvedla dceru do náruče a něco jí zašeptala do ucha. Dívka nejspíše poznala matčin hlas, protože se spokojeně opřela a snad se ani neprobudila.
Severus se za nimi vydal do patra, kde sledoval, jak ji ukládá do postele a potom ji nechává rozsvícenou lampičku. Zůstal stát ve dveřích, nechtěl tuhle chvíli rušit. Musel přiznat, že ho Alison něčím fascinovala. Byla to strašně silná žena, která toho dokázala hodně ustát a přesto, když byla s dcerou, tak ta tvrdost, kterou ukazovala světu, byla pryč. Kéž by i jemu třeba někdy…
Zavrtěl hlavou, tohle byly nebezpečné myšlenky.
„Moc děkuju.“ Stála náhle před ním. „Nevím, co bych dělala, kdybys tu dneska nebyl.“
„Rád jsem pomohl.“ Tak nějak se to říká, že?
„Cos jí vůbec dal? Horečka přešla.“
„Jeden lektvar.“
„Na co?“
„Na neutralizaci,“ řekl prostě a na její nechápavý výraz dodal. „Měla bys jí ukázat, že ne všechno, co je zářivě zelené, je limonáda Žabičky hop hop.“
Nechápala.
„Lektvar způsobující horečku vypadá totiž úplně stejně. A tvoje zásobárna lektvarů v koupelně očividně nebyla zavřená.“
Přikryla si pusu rukou a zavřela oči. „Merline! Jaktože mě to nenapadlo? Já jsem… já jsem…“
Popadl ji za ruce a donutil ji se uklidnit. „Vůbec nic se neděje, hlavně, že se jí nic nestalo.“
„Mohla jsem ji zabít. Já vůbec netušila, že ví, jak se tam dostat. Vždyť… tam přeci nemůže dosáhnout!“
„Šplhá po skříňkách,“ řekl prostě.
„Kdyby vypila cokoliv jiného…“ Byla zděšená, v tu chvíli ji docházlo, co všechno se dceři mohlo stát. A kdyby se stalo, nikdy nikdy nikdy by si to neodpustila a…
„Raději to začni zamykat. A asi by bylo vhodné napsat prodejci, že není zrovna moudré prodávat limonádu v ampulkách na lektvary. Jessica nemusí být jediná.“
Vděčně přikývla. „Děkuju, nevím, co bych si bez tebe počala.“
„Účinky by za chvíli vyprchaly.“
„Nemyslím jen ten lektvar. I to, že jsi tu zůstal. Žes mi pomohl. Žes…,“
Její další vlnu díku přerušily jeho prsty na jejích rtech. Bylo sice příjemné to všechno to slyšet, ale on nestál o díky. Alespoň ne v té slovní podobě. „Není zač,“ řekl prostě.
„Ale je… kdybych ti to mohla nějak oplatit, tak…,“ zahleděla se mu do očí.
Jeden způsob splátky by znal, ale nebyl si jistý, jestli s tím bude souhlasit i ona. Ale za pokus… možná zaplatí hodně, ale už nechtěl jen nečinně stát. Udělal nepatrný krok k ní a trochu se naklonil. Hleděla na něho trochu překvapeně, ale neucukla. Teprve, když se k ní sklonil tak, že ucítil dotek jejích rtů, ucítil i tlak její ruky na hrudi. Odstrkovala ho. Ne příliš silně, ale přesto to bolelo. I když ne fyzicky.
Jistě, kdo by stál o člověka jako on, s jeho minulostí a panděrem jako velryba.
„Chápu,“ řekl jen, než se otočil k odchodu.
Ne, nechápal. Nemohl ji chápat. Nebylo v tom ani trochu nezájmu z její strany jako spíš fakt, že ona na sexuální hrátky teď prostě neměla náladu. Byla unavená, ubitá, bolel jí celý člověk a za čtyři hodiny měla opět vstávat do ordinace. A nebyla naivní, aby si myslela, že by zůstalo u jednoho polibku.
„Severusi, já…“
„Přeju dobrou noc,“ a s tím prostě sešel schodiště a zmizel v krbu.
Alison si jen povzdechla. Nechtěla, aby si to celé vyložil špatně, ale ona byla tak unavená! I na ten rozhovor, který by jistě následoval, kdyby se za ním vydala. A nebyla si jistá, jestli by kvůli své únavě nakonec neudělala něco, čeho by později mohla litovat.
Zítra je taky den.
***
Harry sebou trhl, když v krbu vzplanuly plameny. Seděl v křesle a čekal na Severuse. Tedy přesněji řečeno, seděl, dokud neusnul. Napadlo ho i, že by se vydal k Alison a poptal se, kde je tak dlouho, ale nechtěl přijít nevhod. Nakonec při čekání usnul.
„Severusi?“ zeptal se rozespale, protože zahlédl jen stín, který se mihnul směrem k chodbě. „Severusi? Je všechno v pořádku?“ Před sebou slyšel jen těžké kroky na schodišti a vrčení. Následoval ho. „Severusi, kdes byl tak dlouho? Byl jsi u Alison? Jak dopadlo vyšetření?“
„Musela do nemocnice.“
„Proto jsi přišel pozdě?“
Bez odpovědi.
„Co se stalo?“ vyzvídal dál a pomalu ho doháněl. Něco mu tu nesedělo.
„Nic.“
„To vidím, vrčíš jako rozladěná motorová pila, co se…“
PRÁSK!
Stejně jako před několika dny mu jeho společník práskl dveřmi před nosem, ale tentokrát už stál Harry příliš blízko. Jeho nos bolestivě zapulzoval. „Au! Zlomil jsi mi nos!“ křikl přes dveře naštvaně. I když to nebyla pravda. Nos sice bolel, ale nekrvácel a určitě nebyl zlomený. Jen možná doufal, že to Severuse donutí vylézt.
Nedonutilo.
Harry zůstal stát před zavřenými dveřmi a nechápavě je sledoval. Když se Severus vydával k Alison, měl trochu škodolibý pocit, že by se ti dva mohli alespoň trochu ohmatávat. Severusovi se líbila, to už poznal a co se týkalo jí… nebyl si jistý, ale vždycky se k Severusovi chovala hodně přátelsky, jenže jiným druhem přátelství, než k němu. Mohla v tom být nějaká sympatie? To Harry nevěděl, v tomhle se popravdě příliš nevyznal. Jenže očividně se něco stalo, jen on nevěděl co. A bylo mu jasné, že Severus mu to neřekne. A Alison se teď rozhodně ptát nepůjde.
S trochu nepříjemným pocitem, který se mu usadil někde v hrudníku se vydal do svého pokoje a po chvíli usnul dost neklidným spánkem.
***
Nic se mu nezdálo, tedy alespoň nic, co by si pamatoval, a přesto se k ránu probudil s nepříjemným pocitem. Nevěděl, co ho k tomu táhlo, ale potichu se vkradl přes chodbu do Severusova pokoje, kam co nejtišeji vklouzl. Věděl, že nesnáší, když mu leze do pokoje, a Harry se snažil ctít jeho soukromí, ale teď ho sem něco táhlo a nebylo nic, co by ho zastavilo. Jen se ujistit, že jsou v pořádku.
Očividně byli.
Severus spal na své posteli, s dekou obalenou jen okolo kotníků a s jednou rukou opřenou o klenuté břicho. Dýchal pravidelně a klidně, očividně žádný problém.
Harry si trochu úlevně vydechl. Zdálo se, že to byl jen planý poplach.
Mladíkův neklid však vydržel i další den.
Nevěděl, kde se to v něm bere, jestli to jen není blížícími se svátky, kdy nevěděl, co má od svého společníka čekat. Všechnu výzdobu v domě sice hodnotil skřípáním zubů, ale ještě se nestalo, aby něco s křikem prohodil oknem. To však Harry tak trochu čekal jako reakci na svůj vánoční dárek. Nevěděl, jestli mu Severus má v plánu něco dát, od začátku svátky bojkotoval, ale to neměnilo nic na tom, že on si pro něho tenhle dárek připravil. A pokud mohl i říci - s láskou. Samozřejmě přátelskou, než mileneckou, ale přeci jen s láskou.
Jenže ani zjištění, že mu na Severusovi záleží víc, než pouze jako na otci jeho dítěte, mu neubralo na nervozitě. Jeho šestý smysl mu říkal, že je něco špatně. Proto se celý den nehnul z domu, proto Severuse sledoval každý okamžik, jako kdyby čekal, že sebou každou chvíli švihne a začne rodit. Sice měl ještě víc jak měsíc čas a Alison mu řekla nějaké základní informace, jak se chovat, až tahle situace nastane, ale mladík si byl jistý, že to stejně dopadne úplně jinak.
A vůbec, Alison byl další důvod, proč měl obavy. Nevěděl, co se mezi těma dvěma stalo, ale ještě snad nezažil, aby Severus odmítl pravidelnou kontrolu. Raději požádal Harryho, aby příchozí Alison řekl, že spí. Že kontrolu odloží. Nevěděl proč, ale když užon o něco žádá, tak se mu skutečně nedá nevyhovět.
V noci Harry nemohl spát, neustále se převaloval a měl pocit, jako kdyby ho něco z dálky volalo k sobě.
Že by Riky? napadlo ho v polospánku.
Něco podobného možná cítil, když utíkal z léčebny, ale ruku do ohně by za to nedal. Příliš si to nepamatoval. Ale asi to skutečně bylo něco na ten způsob, jinak netušil, jak se mohl i dnes v noci ocitnout nad Severusovou postelí. Sledoval ho, jak poklidně spí, ale v chlapcově těle přetrvávalo napětí. Jako kdyby snad očekával, že v další vteřině bouchne okno a dovnitř vlítne famfrpálové družstvo i se svým fanklubem a trenérem jako třešničkou na dortu. Nechtělo se mu odtamtud, něco ho tam drželo. Nakonec se tedy jen schoulil na koberec před Severusovou postelí a stočený do klubíčka usnul.
***
„Pottere, co to tady vyvádíte?!“
To bylo to první, co ráno uslyšel. A ještě doprovázené šťouchnutím do boku, jak na něho Severus neopatrně šlápl.
„Hlídám,“ zamumlal skoro ještě spící. Sotva se začal probírat.
„Až budu chtít hlídače u postele, pořídím si dobrmana,“ zabručel starší. Očividně byl dobře naladěný už od rána. Překročil tělo a jako každé ráno a pomalu odkulil do koupelny. Bohužel i po opuštění téhle místnosti, narazil přímo do svého studenta.
„Pottere! Snažíte se mi přivodit infarkt?! Nebo mě dohnat k šílenství? Jste na nejlepší cestě.“
„Jen jdu do koupelny,“ řekl nevinně a proklouzl dveřmi.
Severus si něco zavrčel, než se vydal k sobě, aby se převlékl. Nejen teploty venku, ale i uvnitř domu se očividně pohybovaly okolo bodu mrazu.
Harry si dal rychlou sprchu, aby byl připravený na další den, kdy nesmí Severuse spustit z dohledu. Jenže to by muž nesměl na snídani přijít ve vycházkovém plášti.
„Kam jdeš?“ zeptal se Harry místo zakousnutí se do vánočky.
„Projít se.“
„Kam?“
„Ven, kupodivu.“
„Jdu s tebou,“ rozhodl se hned.
„Ne, to nejdeš,“ zamračil se na něho starší.
„A proč ne?“
„Třeba proto, že jdu shánět něco tak povrchního, jako jsou vánoční dárky,“ vyplivl. Ale už i fakt, že je jde shánět a určitě i jemu, Harryho zahřálo.
„Nebudu se dívat, ale jdu s tebou.“
„Pottere! Já-chci-jít-sám, copak to nechápeš?“
„Nenechám tě jít samotného!“
„Chodit ještě dokážu,“ rozčiloval se. „Nedělej ze mě invalidu.“
„Nedělám z tebe invalidu, ale…,“ povzdechl si. Měl by mu to říci? Nejspíše ano, i když měl neodbytný pocit, že ho potom bude považovat za cvoka a hysterku. „Mám špatný pocit,“ řekla nakonec.
Muž jen zvedl obočí.
„Vím, že to zní debilně, ale něco mi říká, že se něco stane. Tobě nebo Rikymu. Něco jako šestý smysl, už dva dny mi nedovolí spát. Mám pocit, jako kdyby se sem měl někdo vloupat, jako kdyby dům měl vybouchnout, jako kdyby ses měl zranit… já nevím, jak to specifikovat, ale prostě na mě něco řve - buď v pozoru. Dovol mi jít s tebou, prosím!“ skoro škemral.
Severus si chvíli něco vrčel pod vousy. Věděl, že se Riky poslední dva dny vrtí trochu víc, než bylo jeho zvykem, ale bral to jenom jako součást tohohle období. Dobře, možná ho několikrát napadlo, jestli by v tom nemohlo být něco víc, protože jeho syn očividně věděl víc, než oni všichni dohromady. Ale přeci jen… bylo to jen kopání nenarozeného dítěte. Ale bohužel taky věděl, že se Potter jen tak nevzdá. „Je nějaká možnost, že když odmítnu, tak se za mnou nebudeš plížit?“
Jen zavrtěl hlavou.
Severus protočil oči v sloup. „Na oblečení máš pět minut.“
Přikývl.
Nakonec to stihl za čtyři minuty čtyřicet vteřin. Vydali se společně ulicí, oba zabalení do plášťů a Severus ještě ošetřen zastíracím kouzlem a zaklínadlem proti uklouznutí na náledí. Šli mlčky, i když to nebylo tak nepříjemné mlčení jako před několika měsíci. Harry se po chvíli už už chtěl nějak nenápadně zeptat, jestli by nemohli pozvat Alison a Jessicu na Vánoce k nim, když se toho náhle stalo tolik, že to ani nepostřehl.
Podklouzly mu nohy, nevěděl, jestli samy, nebo jim někdo pomohl. Společně s dopadem se ozval i ten nepříjemný pocit nebezpečí, stejně jako Severusův bolestivý výkřik. Očividně i Riky vycítil hrozbu.
A náhle tu stála hrozba osobně. Dříve, než alespoň jeden z nich byl schopen tasit hůlku, dřív, než Harry vůbec dopadl na záda a praštil se do hlavy, zahlédl smrtijedí pláště. Jenže potom už jeho záda narazil na zmrzlou zem a hlava na náraz nečekala dlouho.
A potom už jenom… tma.