GEORGE AND BEATOVENS: KOLOTOČ SVĚT
Takovej je svět - Odkud asi chodí vítr - Romance o šťastném medvědáři - Víc než nic - Svítá - Esther - Hadíth - Sedm prázdných dnů - Kde ticho umírá. Nahráno ve studiu Čs. rozhlasu v Brně, říjen 1969. Panton 01 0203 mono, 11 0203 stereo.
Patrně stejně jednou dojde k sestavení "sběrového" beatovesnkého alba se všemi těmi Já budu chodit po špičkách, Že prej zná lásku, Náhrobním kamanem, Klaunovou zpovědí a jinými, před nimiž svého času v houpačkovém hlasování posluchačů ustupovaly všechny hvězdy naší pop music a které pro tuto šest let starou skupinu představují celou éru. (I když ovšem Petr Novák sotva zopakuje - léta běží, vážení - jímavou vroucnost svých prvních nahrávek.)
První album však Beatovenům vychází dnes, kdy skupina hraje už něco jiného. Z původního vinohradského seskupení zbyli zpěvák Petr Novák a bubeník Jiří Jirásek, svá léta si už odehrál i baskytarista Jiří Čížek, který delší čas vtiskoval skupině i svůj aranžérský rukopis. Pak přišli varhaník Jan F. Obermajer a kytarista Miroslav Dudáček. Mezitím Beatovens vystřídali pár lidí i stylových poloh a dnes se velikánským obloukem blíží tam, odkud vyšli. Pod jiným aranžérským a interpretačním kabátem se totiž skrývá společný základ - melodická, lyrická, přehledně stavěná píseň.
I když na to chvílemi zapomínali, Beatovens jsou vysloveně písničkářská skupina a byli vždy nejlepší tam, kde jim o písničku šlo víc než o chytání instrumentálních fíglů a mód. Pokud bude Novák Novákem a jeho věrný textař Ivan Plicka (autor osmi písní na albu) Plickou, nikdo z Beatovens - naštěstí! - neudělá psychedelickou či jinou -ickou skupinu a pokusy jako osmiminutová skladba Kde ticho umírá zůstanou na okraji její tvorby.
Je už asi nutno se smířit s tím, že jako se Petr Novák nezbaví poněkud lajdácké výslovnosti, ani Ivan Plicka si občas neodpustí lacinější obraz nebo přestupek proti veršovému řemeslu, a že tedy to, co člověk kdysi připisoval na vrub jejich mladé neotesanosti, s nimi půjde dál. Ti dva však vymysleli skupině tvář a jejich balady patří v současné české tvorbě k tomu lepšímu. Taky tam, kde se drží epického jádra, je Plicka tradičně silnější než v milostné lyrice; Svítá proto zapadá do průměru a Takovej je svět má dokonce neúnosně manifestační, rozbředle obecný konec. Opravdový Plicka - to je Esther, Hadíth nebo Medvědář.
Naštěstí se do melodického typu skupiny přesně trefili i oba další skladatelé, Obermajer a Dudáček. A šťastným tahem je i aranžér Pavel Vrba (s tím jménem bude určitě zaměňován s textařem). Ať zvolí jakýkoliv nástroj a postup pro svůj barevný, často pastýřsky něžný zvuk, vždy je to ve shodě s náladou skladby. Stylově, se smyčcovým kvartetem a orchestrem se to zdá být daleko od původního beatu skupiny - a přece je to tak blízko beatovenské tváři.
Že Petr Novák zpívá dobře, tím líp, čím lepší je písnička, to snad už všichni víme. Náladu hezky dokresluje i sbor, třebaže čistota a barva prvních Beatovens (Sluka - Novák) zůstává snem.
Kolotoč svět není album, které bych si pouštěl od začátku do konce, ale polovina písniček bude na mé desce asi brzy ohraná. (Mono desce; Panton nějak recenzentům nepřeje. Ale co když to stereo zní líp?) Ze slušně navrženého Dubova obalu mě zaujala dokumentace svou přehledností a stopážemi, jejichž vteřinové přesnosti (ve světě užívané; u nás rozšafně zaokrouhlujeme na pět vteřin) jsem z naučené podezíravosti nevěřil. Právem.
JIŘÍ ČERNÝ
(Melodie, č. 12/1970)