Olympic PTÁK ROSOMÁK
Krásná neznámá - Ikarus blues - Báječné místo - Everybody - O půlnoci - Pták Rosomák - Tvé neklidné svědomí - Čekám na zázrak - Z bílé černou - Pohřeb své vlastní duše - Kamanožrout zelený - Svatojánský happening. Supraphon 0 13 0589 (stereo 1 13 0589). Edice pop music Gramofonového klubu.
Snažil jsem se dostát své povinnosti do posledního puntíku. Proto jsem ze všeho vystřihl vloženého ptáka Rosomáka, složil na přerušených místech, a pak - přesně podle návodu strýčka Pacáka - nedělal už nic jiného než zíral na tuto roztomilou šerédku a poslouchal desku. Byl bych neupřímný, kdybych nepřiznal, že oněch 2455 vteřin jejího tvání poskytuje velice příjemnou zábavu. To především, ale současně provokuje i k malému zamyšlení, které si na tomto místě dovoluji prezentovat čtenářům.
Nejdřív chci zaznamenat několik kladů, typických nejenom pro tuto LP, ale i předchozí Želvu a pro práci Olympicu vůbec. Je to v prvé řadě ona soustavnost a dlouhodobost, s níž skupina pracuje - řekněme - na své věci. Tady představuje Olympic jediný světlý bod mezi našimi beatovými soubory, které se tak často po svých prvních, a někdy velmi ambiciózních úspěších rozpadají (jako tomu bylo u bývalých The Rebels), příp. mění obsazení a s ním i koncepci svého zaměření. Ruku v ruce s touto skutečností jde schopnost cílevědomého vytváření vlastního repertoáru v intencích určitého jednolitého výrazu. Jinými slovy "mít svůj ksicht", a ten Olympic opravdu má. V tomto bodě nelze přehlédnout význam Petra Jandy, autora všech dvanácti skladeb, které na Ptáku rosomáku slyšíme. Přestože Jandova melodická invence občas klesá do polohy bevzrušujícího průměru (Ikarus blues) a používání otřepaných schémat (rock´n´rollová inspirace v Kamenožroutu zeleném), rozhodně mu nelze upřít, že dokáže každé ze svých písní vtisknout určitý osobitý půvab, když už ne kvalitou vlastní melodiky, alespoň tedy barevně vynalézavým aranžmá. A konečně je zde přínos Chrastinův v podobě původních českých textů. Ani tady se ovšem Chrastina místy nevyhnul některým formulačním násilnostem, s nimiž jsme se setkali už na Želvě. Avšak jsou zde i texty, které nezapřou osobité vidění světa, mírně provokující, ale vesměs výstižně evokující právě onu atmosféru, kterou chtěla skupina zřejmě na albu dosáhnout.
V podstatě se Olympic na této LP prezentuje v poloze, která poměrně věrně odráží skutečný stav věcí, jako skupina nadšených hudebních diletantů, přičemž mám na mysli onen prapůvodní význam tohoto označení bez pozdějšího nánosu mírně pejorativního zabarvení. Mnohé ze skladeb mají ráz nezávazného, spontánního muzicírování, uvolněnosti, která tolik chybí jiným českým souborům, ať už jde o Sorryho "hulákání" v Everybody či závěrečný Svatojánský happening, prostřižený několika takty řízné "vzduchovky" (rozuměj dechovky). Příznačné pro tento charakter alba je i to, že se na něm octnou v roli sólového zpěváka postupně - s výjimkou Miroslava Berky - všichni členové skupiny. Občas se hoši blýsknou slušnými sborovými vokály (Báječné místo, Čekám na zázrak), sem tam upoutá pozornost dobré instrumentální sólo (Jandova kytara v Tvém neklidném svědomí či forzírovaný sound Pacákovy flauty ve výtečně frázovaném sóle v Čekám na zázrak). Především však Olympic vykonal na této LP první krůčky k překonání zvukové a zčásti i tvarové uniformity, příznačné třeba ještě pro Želvu. A přestože je toto vykročení za novým zvukem ještě místy hodně nesmělé, ukazuje alespoň tolik, že Olympic rozhodně nepřešlapuje na místě. Let Ptáka Rosomáka je nepochybně v každém ohledu smělejší než opatrné ploužení Želvy.
ANTONÍN MATZNER
(Melodie č. 11/1969)