II. Česko – slovenský závod hovawartů
V sobotu 13.9.2014 jsme se s Darem zúčastnili našeho 1. „ostrého“ závodu. Vyjeli jsme k němu na Slovensko, kousek za moravské hranice do Staré Myjavy. Při II. ročníku česko-slovenského závodu byl letos pořadatelem slovenský hovawart klub.
Za dějiště závodu byl zvolen areál RZ Fantázia, v němž poslední srpnový týden pořádal slovenský klub svůj letní výcvikový tábor a tak se někteří účastníci závodu vraceli do známého prostředí. Ale i pro ostatní účastníky závodu bylo výborné, že mohli být na místě již odpoledne před závodem a dle rozpisu pořadatelů na tréninky jednotlivých reprezentací potrénovat jak na ploše poslušnost, tak s figurantem obrany. Mnozí toho skutečně využili. Po trénincích a večeři se rozběhl společenský program, který se, jak mi vyprávěla Dita (přijeli s Alfrédem), protáhl až hluboko do noci.
My jsme byli jedni z mála, kdo jeli až v sobotu brzy ráno z domu ... čímž jsme zřejmě udělali velkou chybu. Cesta nám proběhla bez větších problémů (až na zavřené dva nájezdy resp. výjezd na dálnici) a dojeli jsme právě včas na prezentaci a veterinární kontrolu. V 8 hodin byl závod slavnostně zahájen a losovali jsme si dle závodních kategorií startovní čísla. Velmi pozorní a obětaví pořadatelé mysleli na vše včetně našeho pitného režimu (abychom nebyli odkázáni na „vodu shůry“), tak losovaná čísla byla připojena k láhvi Mattoni. A že byl hlášen na celý den déšť, dostali jsme navíc každý z účastníků – psovodů i pláštěnky … Závod byl pojat skutečně velkoryse a důstojně, organizátoři se opravdu neuvěřitelně vytáhli a všechno jim klapalo přesně dle harmonogramu a tak jediné, co trošku narušovalo tu dokonalou organizaci, bylo počasí… ale s tím se prostě nedalo nic dělat.
Po rozdělení startovních čísel (já si vytáhla svoji oblíbenou třináctku, se kterou jsem ale žel nikdy neměla štěstí) odjeli účastníci stop v kategorii FPr1 o pár kilometrů dál do sousední vsi na stopu a na place před hotelem začaly poslušnostní soutěže disciplínou BH.
Rozhodčími byli p. P. Lengvarský (poslušnost, obrany) a P. Čurila (stopy). Oba byli velice korektní, i když zároveň i hodně přísní a oči měli doslova všude. Celou akci pojali nikoliv jako závod hovíků, ale skutečně jako mezinárodní závod... ve kterém jak na obranách, tak na poslušnosti (a nepochybuji, že i na stopách) měřili všem stejně. Každý dosažený bodík mohl účastníky těšit, protože byl poctivě zasloužený!
Po skončení stop FPr1 odjela na stopu FPr3 první trojice ze šesti účastníků této kategorie (v ní jsme byli zapsáni i my a to díky vylosovanému číslu jako poslední). Mezitím již na place závodili účastníci poslušnosti dle UPr2, mezi nimi i kamarádka Lenka s Heinekenem, A pak už byl čas, abychom k našim stopám odjeli i my, druhá trojice. Stopy byly našlápnuty dnes na trávě, všechny stejné, v obvyklém tvaru „R“ (nebo „P“ s dvojitou nožkou) a tvořily je dvě kladečky. Ano, píši správně: zcela netypicky šlapaly stopy 2 ženy. Kladení předmětů bylo jiné, než nás učil na táborech Mirek Pospíšil – dle pokynů rozhodčího se kladlo na délku, aby byl předmět podél pacek mezi nimi. Navíc jsem na 1 z předmětů koukala div ne s otevřenou pusou: byly jím 2 asi 1cm silné plastové hadice, slepené k sobě (tento předmět že se na Slovensku s oblibou používá při zkouškách FH). Textil byl zastoupen hodně úzkým proužkem koberce (umělý chlup) na gumě - š. cca 1cm. Třetí - dřevo, bylo víceméně standardní, snad o trošku menší, než z Gappay (cca 2x9cm).
Když jsme dojeli na místo, nejprve jsme losovali o číslo stopy a já si zase vytáhla tu poslední. Museli jsme pak chvíli počkat, až dojde řada i na nás. Dar se těšil, docela mne táhl, už chtěl vědět, kde má svoji určenou stopu. Vypadalo to docela nadějně, ale … přesto jsme žel neuspěli. Možná to byla nováčkovská daň, byl to náš 1. "ostrý" závod, Dar toho v noci moc nenaspal (syn shodou okolností právě dnes v noci odjížděl na dovolenou do Chorvatska, běhali s přítelkyní po domě až skoro do 2 hodin do rána, než konečně odjeli, a Dar byl samozřejmě s nimi vzhůru, a já s manželem pak vstávala již v 5 hodin), cestou a pak i na místě Dar sice chvílemi pospával, ale všechno pro něj bylo nové, tak odpočíval, prakticky až "odpadl". Jak je opravdu náruživý stopař, tak byl úplně „bez šťávy“ a moc nečichal ani dopoledne při venčení, což vždy znamená, že je "napůl mrtvý". Se stopou jsme se dostali do nejlepší části dne (šli jsme ji skoro v jednu hodinu odpoledne), kdy po propršené části dopoledne déšť již před polednem ustal, ale přes mraky jakoby prosvítalo slunce a bylo jaksi přidušeno. Dar k tomu všemu vůbec poprvé šel stopu naprosto cizí osoby, se kterou se neměl možnost ani seznámit (sice jsem o to paní opatrně poprosila, ale neuspěla jsem). Doma k tréninku trávu v podstatě nemáme (pominu-li venčící trávník na ulici, kde stopujeme jen „z nejhlubší nouze“), jen hlínu, o víkendu jsme byli trénovat na chatě na loukách s ekologickou trávou, ale tohle bylo něco zcela jiného - chomáče s trávou výšky asi 20cm a mezi nimi občas podmáčená holina, občas drobný porost. Terén Dar zvládl, šel docela přesně i 1. úsek, neudělal chybu ani na křížení stopy srnami (srnek tam běhalo docela hodně) a pak na 1. lomu, myslím, že jsme za tuto část dostali plný počet bodů, ale přešel mi dva předměty, což dělá jen při vysoké únavě (i když ty hadice by asi neoznačil ani čerstvý), a pak asi v půlce 2. úseku začal zvedat hlavu, "padlo to na něj" a stopu prostě "zabalil". Svalil se mi do mokré trávy a začal se v ní s rozkoší válet!! Mohla jsem sice ještě pokračovat, také jsem to zkusila, ale Dar místo pokračování na stopě po krátkém přemýšlení s pohledem do dáli přišel zpátky ke mně, sedl přede mne a pohledem mi oznámil, že dnes jsme skončili. Požádala jsem, zda si mohu zkusit stopu dojít, ale naprosto to nešlo. Dar měl jediný zájem - píchl čumák do jakési stopy v trávě a šel po ní zpátky do auta... což mi také ještě neudělal. Pravda je, že já jej jako psovod vůbec nepodržela - pochválila jsem ho jen jednou a pak už pro sebe řešila, že určitě přešel předmět, místo abych ho povzbudila pochvalou aspoň za ten čistý lom. Asi se nemohu divit, že se mi utahaný a nevyspaný pes na stopu paní, kterou ani neznal, bez odměny pochvalou brzy "vyignoroval". Přesto jsme dostali aspoň 28 bodů, což bylo víc, než jsem při ukončení stopy vůbec čekala - asi Dar šel to, co šel, opravdu moc pěkně. Těch 28 bodů stačilo na dělené poslední (resp. 5. až 6.) místo asi s největší favoritkou závodu, které se ale na trávě (na ní také nemá možnost trénovat) nedaří.
Po návratu do RZ jsme si zašli na oběd a pak zase pokračovalo sportovní zápolení dokončením vícestupňových kategorií – obranami na SPr1 a IPO1. Kategorie IPO3 nakonec jako jediná otevřená nebyla. Závod ukončovaly poslušností a pak obranami dvě hárající fenky.
Závody skončily, do vyhlášení vítězů zbývalo ještě spoustu času, tak pořadatelé vyhlásili dodatečnou soutěž - zadržení figuranta na 100m. Nepřihlásila jsem se, ale nakonec mne manžel „vyhecoval“. Bylo mi jasné, že to bude tak akorát trapas … unavený Dar a stopy po háravých fenkách na place. Dara opravdu znám – sice za figurantem vyběhl, ale jen ucítil první stopy po „kamarádkách“, už ho nějaký figurant vůbec nezajímal. Plácl sebou na trávník a čichal a čichal… Kdyby se soutěžilo o nejrychlejší nalezení stopy po háravce, tak jsme jistojistě vyhráli. Tak jsme alespoň pobavili diváky a ti se mohli od srdce zasmát.
Chystalo se vyhlášení vítězů a já po domluvě využila volného cvičiště, abych si zkusila na cizím cvičáku kousek poslušnosti. Zvolila jsem dnešní disciplínu UPr2 a Dar kupodivu při ní „šlapal jako hodinky“. Samozřejmě, na mne se při chůzi nedíval, ale jinak byl přesný, při odloženích za chůze okamžitě sedl, pak lehl i zůstal stát, na přivolání z lehu přilétl ke mně hned a docela rychle, velmi pěkný byl i náš aport. Chyby nastaly až při překážkách, ale tam jsem měla bariéru (prkna potažená plastovou plachtou, takovou podobu bariéry Dar nezná) naprosto naraženou na „áčko“, takže se Dar musel nejprve seznámit s bariérou a pak mi místo na áčko stále skákal za aportem přes bariéru… Závěrečná vysílačka nám nevyšla už vůbec: Darovi: se sepnula vzpomínka na elektrický obojek a nehnul se mi od nohy…
S počasím pořadatelé opravdu nemohli nic dělat - díky němu a opakovaným podvečerním slejvákům se závěrečné slavnostní vyhlašování vítězů několikrát přesouvalo z pod střechy budovy ven a pak zase zpět, takže to bylo jediné drobné zpoždění a improvizace oproti harmonogramu.
Závěrečný slavnostní ceremoniál byl nádhernou korunou celého dnešního závodu. Ceny byly určeny všem a i díky sponzorům závodu (firmy Mattoni a Royal Canin) byly neskutečně velkorysé i pro poslední místa ... vítězem byl pro pořadatele každý, kdo se závodu zúčastnil. Cena mu byla odměnou za poctivou práci s jeho hovawartem. Všichni jsme dostali pamětní pohár na závod, činku 650g s krásnou vypalovanou hlavou hovíka, paklík krmiva Royal Canin, dárkové předměty, slovenské víno... Celý podnik zakončily hymny.
Byl to úžasný den setkání při soutěžním zápolení pracovních hovíků a jejich psovodů i rodin. Musím za něj pořadatelům ze srdce poděkovat a vyslovit jim svůj obdiv i vděčnost za vše. Pokud mne na závodě něco mrzelo, tak jen to, že jsme si ten krásný pohár, činku (je příliš krásná, abych se odhodlala s ní cvičit) i všechny další dárky nezasloužili lepším výkonem a vyšším bodovým ziskem. Doufám, že se zadaří příště. Říká se, že na první závody se jezdí hlavně sbírat zkušenosti a tak i v tomto ohledu jsem moc ráda, že jsme jeli. DĚKUJEME!!!