Rok 2018, sto let od vzniku Československé republiky.
Rok 2018, sto let od vzniku Československé republiky.
Rok 1918, 28. říjen je dnem vzniku Československé republiky. Když Rakousko-Uhersko předalo podmínky příměří, v Praze při čtení zprávy o kapitulaci bylo slyšet nadšené volání: "Jsme svobodní!". To bylo impulzem skoncovat s Rakouskou nadvládou. Projevy štěstí, že je konečně mír a svoboda, zachvátí Prahu a v následujících dnech se šíří dál. Lidé však prožili kruté období Velké války, která byla ukončena 11. listopadu 1918.
Zajímavé některé příběhy, které se udály:
Příběh první:
V měsíci červnu 1914 otevřely se brány areálu parku zámku Konopiště. Jindy vždy uzavřené a hlídané prostory jsou přístupné veřejnosti. Zvědavci ze vzdálenějších končin jeli vlaky, z blízkého okolí se jelo na kole, pěšky šla celá procesí. Všichni obdivovali tu krásu zámeckého parku a zámku, významných klenotů to jednoho místa království Českého. Jen Růžová zahrada byla nepřístupná. Mezi návštěvníky procházel se majitel panství arcivévoda František Ferdinand d´Este se svou manželkou Žofií, vévodkyní z Hohenbergu. Po třech dnech se brány zámeckého parku opět zavřely. Arcivévoda František Ferdinand d´Este pak odjíždí na pobyt do jižních Čech do svého letního sídla v Chlumu u Třeboně a poté do Sarajeva, kde se účastní vojenských manévrů. 28. června projíždí kolona aut s arcivévodou a s jeho doprovodem Sarajevem. Uskutečnily se dva atentáty, při tom druhém byl smrtelně zraněn arcivévoda František Ferdinand d´Este a jeho manželka Žofie. Tato událost je v dějinných souvislostech pokládaná za příčinu vzniku války. Války, která svou velikostí je nazývaná Velká válka (První světová válka).
Příběh druhý:
Šli jsme směrem na Zagodinu. Tam jsme se zakopali, postavili drátěné překážky a čekali, co bude dál. Mezi tím k nám přišel z Benešova první maršbatalión složený z nových odvedenců v Benešově za čtyři týdny vycvičených a z dalších záložníků. O Zagodinu byl pak sveden tuhý boj a jen dřevěné kříže označovaly, kolik mrtvých odpočívá ve společném hrobě, jak Srbů, tak našich. Některý hrob označoval 250 mrtvých, jiný 190, atd. Na Zagodině jsme byli zakopáni asi měsíc, než se celá fronta doplnila. Mezi vojáky, kteří z Benešova přišli, byl i můj bratr Václav, o dva roky mladší než já. Byl přidělen ke čtvrté kumpačce, já byl u třetí. Jednoho dne v listopadu 1914 dostala čtvrtá kumpačka rozkaz vytlačit z před námi obsazeného kopce nepřítele, aby pak fronta mohla lehčeji pokračovat. Tak se čtvrtá kumpačka večer vypravila a s ní i můj bratr Václav. Tiše přešli přes ostnaté dráty, které byly šesti řadami a rozvinutí táhli na kopec obsazený Srby. To se rozumí, že i Srbské vojsko mělo své hlídky vpředu a tak se v krátkosti rozvinula tuhá bitva, jenž trvala přes půlnoc, ale nakonec naši zvítězili a kopec obsadili. Já sám jsem měl té noci službu jako dozorce služby v zákopech. Po jedné hodině v noci, když byly zavedeny hlídky v zákopech, přišel ke mně od čtvrté kumpačky četař Sirotek a pravil mě: "Poslyš kaprále, ty tu máš bratra viď? Teď jsme ho přinesli, je těžce zraněný a jest na marodce, pan doktor ho obvazuje. Jdi tam, ale jdi hned, ať nepřijdeš pozdě". I odskočil jsem na marodku, která byla celá zakopaná v zemi. Bylo tam již několik raněných a pan doktor právě dokončil obvaz. Na otázku, jak je to s bratrem, jen pokrčil rameny. I nedalo mě to, jdu k bratrovi a táži se ho: "Václave, bolí to moc? Poznáváš mě? Já jsem Tonda, tvůj bratr". Ale on měl oči zamhouřené, bledý jako stěna, vůbec mě nevnímal. A tak jsem opustil bungr zvaný marodka a šel jsem za svou povinností s tím, že se tam časně ráno podívám. Ráno jsem tam šel, ale bratr už tam nebyl. Pan doktor mi řekl, že bratra odnesli někam k silnici, aby byl co nejdříve někde v nemocnici. Prý má průstřel celého těla od ramene až do boku. Prý je to vážné a víc jsem o něm nic nevěděl. Oznámil jsem to lístkem rodičům a ty lístek dostali. Na to pak druhý den se celá naše fronta hnula kupředu a mi přešli Zagodinu. Šel jsem okolo dobytého kopečku, kdež ještě ležela těla mrtvých vojáků Jana Baťhy z Nesvačil (od hasičské kůlny), Brejšky z Radošovic a celá řada dalších. Všichni byli střeleni do hlavy, jelikož se vyšplhali příliš vysoko.
Společně bojovalo mnoho kamarádů, protože byli odvedeni ze společného regionu. Tak tomu bylo i v případě pana Antonína Sejka. Jeho kamarád Josef Brejška z nedalekých Radošovic byl odvelen a válčil v podstatě na stejném úseku bojiště. Jednou mu zasmušile Josef Brejška povídá: "Já mám zlé tušení, že se už z války domů nevrátím. Že zde někde zahynu a tebe znám jako dobrého člověka. Když se nevrátím domů, tak si tu mojí ženu namluv, je to hodná ženská". Osud tomu chtěl, že se opravdu Josef Brejška ke své ženě nevrátil. Ta se od června 1919 začala jmenovat Sejková.
Čerpáno z písemných záznamů pana Antonína Sejka.
Pan Václav Sejk se uzdravil a po Velké válce začal hospodařit na rodinném statku č.p.52 v Nesvačilech.
Příběh třetí:
Vladivostok, 14.února 1919. Personál Amerického červeného kříže nalodil 427 československých vojáků-invalidů a 23 důstojníků na parník Madras. Velitelský doprovod zajišťoval major Eversole, který pracoval pro Americký červený kříž a z jehož deníku je možné číst podrobnosti plavby. Na lodi bylo ještě cca 450 anglických invalidů, navracejících se také domů. Pro přeplnění lodi museli mnozí chodící invalidé používat ke spaní zavěšené hamaky. Na parníku bylo velmi dobře zařízené nemocniční oddělení. 17. února. Dopoledne parník Madras přikotvil v Modži v Japonsku. Město má pěkný přístav. Na parník se naloďuje 57 invalidů poslaných s Tokia. Stravu na lodi zajišťují čínští kuchaři, to se Čechoslovákům příliš nezamlouvá. Pak nastoupí do kuchyně tři čeští kuchaři a vojáci dostávají skutečně české jídlo. 8. března. Umírá pacient Vasilij Minks, velmi se těšil na svoji rodinu. Jeho tělo pokryli československým, anglickým a americkým praporem s jeho čapkou. Pěvecký sbor zazpíval národní hymnu, trubač zatroubil a parník se zastavuje. Poté bylo tělo spuštěno do moře. 28.března. Parník Madras vplouvá do přístavu města Port Said. Přístav i průplav je přeplněn válečnými loďmi. 29. března. Velitel doprovodu major Eversole obdržel telegram o provedených opatřeních k dopravě oddílu československých invalidů z Terstu do Prahy. 17. dubna. Ve 12,25 hod. v noci přijíždí vlak s vojáky k československým hranicím a v místě hranice zastavuje. Kdo může chodit, vystupuje z vlaku, vojáci zpívají národní hymnu, provolávají slávu prezidentu Masarykovi, své republice a Americkému červenému kříži. Pak vlak jede ku Praze a na mnohých stanicích máváním lidé zdraví vojáky. V poledne v 12,15 hod. přijíždí vlak na Wilsonovo nádraží do Prahy. Na stanici jsou davy lidí, čestná vojenská stráž, vojenské kapely, vládní úředníci a Dr. Alice Masaryková, dcera prezidenta Osvoboditele, která vykonává předsedkyni Československého červeného kříže. Po uvítání byli vojáci odvezeni do nemocnice Československého červeného kříže v Karlíně, kde na ně již čekali příbuzní a známí.
Americký major Eversole byl přijat panem prezidentem Masarykem, který mu vyjádřil velké poděkování za transport československých vojáků ze Sibiře.
28. dubna 1919 odjíždí major Eversole vlakem z Prahy. Po krátkém pobytu doma v Americe odjíždí opět na Sibiř.
Příběh čtvrtý:
Nedaleko naší vesnice v Tvoršovicích se narodil 22. září 1896 Zdeněk Štěpánek, významný divadelní a filmový herec. I pan Zdeněk Štěpánek byl vojákem a zažil útrapy Velké války. Dostal se na východní frontu, kde byl zajat. V zajateckém táboře režíroval a hrál divadlo. Po propuštění ze zajateckého tábora vstoupil do československých legií. V roce 1918 je založeno Divadlo Československé armády na Rusi, tam působí jako herec, režisér a scénárista. Prodělal sibiřskou anabázi a domů se navrací až v roce 1920. Dle podkladů Československé obce legionářské pan Zdeněk Štěpánek nastoupil vojenskou službu v roce 1915, prezenční službu vykonával u 1. jízdního pluku, tam byl zařazen i v době zajetí 2. září 1915. Místo zajetí Rovno. Do československých legií vstupuje jako vojín 8.března 1918 . Posledním útvarem, kde v legiích působil, byl informační osvětový odbor. Končil zde v hodnosti šikovatel.
Příběh pátý:
Památník na návsi:
Pomník padlých vojínů, příslušníků obce Nesvačilské, odhalen byl 1. června 1924. Dojemné této slavnosti se zúčastnilo obecní zastupitelstvo, školní dítky, sbor hasičů a jednota Sokol, bylo mnoho účastníků domácích i cizích. Průvod ubíral se od budovy školy k pomníku, kde obecní starosta pan František Král z č.p. 24 přivítal shromážděné. Na to promluvil okresní starosta pan Emanuel Kubásek z Václavic a kapitán pan Zelenka z Prahy. Pomník představuje klečící ženskou postavu sklánějící se nad hrobem padlého vojína a kladoucí věnec na jeho rov. Pomník zhotovil sochař pan R. Zábrodský z Benešova z hořického pískovce za honorář 5.000,- korun. Na podstavci pomníku jsou vytesaná jména padlých rodáků. Prací přípravných a úpravy okolí pomníku zúčastnili se členové obecního výboru společně se starostou a majitelé povozů, kteří zdarma přivezli pomník a potřebný materiál. ( opis z obecní kroniky Nesvačil).
Ve Velké válce zahynuli naši občané:
Král J., Hochman F., Šindelka Fr., Pokorný A. 1915, Faist F., Bartůšek V., Novák J. 1916, Burda J. 1915, Rezek J. Vrňák J. Körner O., Šváb J. 1916, Macháček A., Bartůšek A. 1917, Vosátka A., Vokač J., Babický J. 1918, Kanda A., Bartůšek J., Rezek V., Fröhlich F.
Za okupace byli umučeni a popraveni:
1942 Krásová Pav., Krása Alex, Krásová Alice
1944 Benáčan Fr.
1945 Král Fr., Bouček Ant.
Kaprál Antonín Sejk vpravo