Jaroslav Stejskal, Hrušovany nad Jevišovkou
Jako okrajová oblast doplácelo břeclavsko od 11. stol. na politické zápletky českých panovníků s Rakousy a Uhry. Jejich důsledky byly někdy až katastrofální. Populační mezery byly takového rázu, že jejich odčinění cestou německé kolonizace se v první polovině 13. stol. pokládalo z hospodářských důvodů za nejpřijatelnější. Jejími průkopníky se stali už od dřívějška se zde zdržující příslušníci rakouské šlechty. Němečtí osadníci se v prvních dobách omezovali jen na doosídlování mezer v populačně narušených osadách starého českého původu. Přicházeli sem ještě v dobách, kdy zde bylo běžné užívání hlásky g místo h. Němečtí příchozí přejímali sice české názvy osad, upravovali je však po svém. Kolonizační ruch se protáhl hluboko do 14. století. Podnětem k tomu byla skutečnost, že vlivem válečných tažení z první i z druhé poloviny 14. stol. bylo okolí poškozeno tak, že bylo nutné stále doosídlovat novými příchozími již starší, od dřívějška trvající osady.
Při kolonizaci vystupoval tzv. lokátor (zakladatel), který byl dobře obeznámen s poměry domácími i s poměry kraje, odkud kolonisté přišli. Zpravidla to byl nižší šlechtic, měšťan, nebo jiný svobodník. Lokátor se smluvil s vrchností kolonizované půdy, vypracoval osidlovací plán a rozdělil katastr projektované obce na tolik dílů, kolik bylo osadníků. Jeden díl byl rovný druhému, ale ani ve dvou sousedních vesnicích nebyla výměra lánu stejná, neboť byl nejen rozdílný počet osadníků, ale i výměra osazované půdy. Za svou práci se stal lokátor dědičným rychtářem, zastupoval obec proti vrchnosti a vrchnost proti kolonistům, sjednával za kolonisty s vrchností osidlovací smlouvu a byl vesničanům soudcem v nižších přích (dostával za to třetinu výnosu soudních pokut, hrdelní případy soudil nejprve král prostřednictvím zástupců, později vrchnost). Dostal největší statek ve vsi (několik lánů) s právem provozovat některé řemeslo, směl vařit a vystavovat pivo a měl právo mít i poddané. Dědičná rychta se dědila v lokátorově rodě (mohla být i prodána) a byla považována za statek svobodný. Proto byl dědičný rychtář povinen zúčastnit se válečného tažení.
Nově kolonizovaná osada měla s vrchností kolektivní smlouvu, tzv. handfest (utvrzovala se podáním ruky, zpravidla nebyla písemná), která přesně vytyčovala povinnosti sousedů, takže nemohly být tak snadno vrchností zvyšovány. Každý osadník zaplatil nejprve tzv. podací (zákupní peníze, latinsky arrha, německy anleith), každoročně pak platil, zpravidla o sv. Jiří, Havlu a Martinu, peněžitý úrok (asi 1 hřivnu z lánu), naturální úrok (sýry, husy, slepice, vejce, oves apod.) a konal nepatrné roboty. Jestliže se obyvatelstvo ve vsi rozrostlo, pak byly lány děleny na třičtvrtělány, půllány, čtvrtlány, případně na ještě menší díly lánů. Kromě lánové soustavy byly stavěny chalupy, které obývala chudina, ponejvíce nádeníci. Chalupy, které měly nějaké skromnější pozemky, se nazývaly zahrady. Dědičnost statků byla ovšem omezena. Zemřel-li někdo bez nejbližších příbuzných, pak jeho statek připadal právem odúmrtním vrchnosti.
Příčinou vzniku vesnické samosprávy byl houfný přechod od žárového hospodářství k hospodářství trojstrannému, které nebylo ani dříve neznámé. Plužina obce byla rozdělena do tří tratí, z nichž jedna se osévala jařinou, druhá ozimem a třetí zůstávala úhorem (v každé trati se každoročně osev měnil). Poněvadž přístup na pole byl možný jen přes pole druhého, bylo nutné stanovit, v které trati se bude co osévat. Hlavní příjmy vesničanů byly z polního hospodářství a z chovu dobytka. Chov dobytka byl rozsáhlý, bylo dost pastvin a luk, páslo se i na úhoru a po žních se odklidilo oplocení polí a strniště se užívalo za pastvinu.
Původně byla veškerá půda, pokud nebyla osídlena svobodným obyvatelstvem, majetkem knížete, ale další vývoj přinesl rozdrobení zeměpanského majetku. Kníže, později král, dával zejména v pohraničí, ale také ve starém sídelním území komplexy půdy světským feudálům za jejich služby (ti byli povinni v lesním území darovaný kraj kolonizovat) a ještě více církevním institucím.
Král si podržel ovšem i potom vrchní právo nad darovaným zbožím, tj. tzv. regalia. Platila se berně, feudál byl povinen vojenskou pomocí v případě potřeby. Na území obíhala královská mince, králi zůstalo právo nad vinohradními horami , nad hornictvím a konečně si král osoboval i právo disponovat církevním majetkem.
Jako kraj jižně od Dyje se stal v důsledku rozpadu staré Moravy v letech 1016-1018 kořistí nepřítele. Jižního Podyjí se zmocnili markrabata Východní Marky z rodu Babenberků. Český kníže Oldřich se mohl roku 1018 zmocnit jen území, pokud bylo ještě v držení Boleslava Chrabrého.
O obnovu hranic staré Moravy se pokusil až král Vratislav I., který využil za tím účelem svého vítězství nad markrabětem Leopoldem v bitvě u Mailberka roku 1082. Jeho úsilí o posunutí hranic na rozvodí mezi Dunajem a Dyjí se uskutečnilo jen z části a omezilo se na získání území na pravém břehu Dyje. Své zisky se snažil upevnit pásmem opevnění na jižním břehu Dyje. Ta lze vystopovat nejen v jižní části protáhlého cípu mezi Moravou a Dyjí, nýbrž i v okolí Valtic, Mikulova, Lávy (Laa), Jaroslavic, Retzu a Hardeku. Nové území v jižním Podyjí se snažili Přemyslovci udržet nově zakládanými osadami, často pojmenovanými shodně jménem mateřských obcí na střední a jižní Moravě, odkud přišli noví kolonisté. O tom svědčí obce Nový Přerov a Drnovice, které byly předchůdcem dnešního Drnholce.
Rozvrat v rodině Přemyslovců v první pol. 12. stol. a osobní zainteresovanost pražských knížat na poměrech v Lužici a ve Slezsku odvrátila jejich pozornost od jihomoravského pomezí. A tak se Babenberkům podařilo už kolem roku 1125 bojovými akcemi opět rozšířit své území. Tento pro Moravu krajně nepříznivý hraniční vývoj byl jen důsledkem blahovůle, kterou Přemyslovci chovali k rakouské šlechtě držící statky v moravském pohraničí.
Na drnholecku byla kolonizace nejintenzivnější. Souviselo to s více rovinatým rázem a také s poměrně vyšším stupněm nebezpečí válečných pohrom. Vznikají zde osady Neusiedel (Novosedly), poprvé uváděné roku 1276, Pratelsbrunn (Březí), doložené roku 1310, Ottenthal, doložený roku 1312, Guttenfeld (Dobré Pole), doložené roku 1335, Frölichendorf (Jevišovka), doložená roku 1363, Guldenfurt (Brod nad Dyjí), připomínaný roku 1370 a osada Rupersdorf, která se v Lichtenštejnském urbáři roku 1570 uvádí jako pustá.
Populační vývoj narušily do značné míry husitské války. Největší rozvrat však napáchaly českouherské války z konce šedesátých let 15. stol. a třicetiletá válka v letech 1618-1648. Na drnholecku byly zpustošeny osady Březí, Vrbov, Nová Ves, Holenice, Hroznatice, Bahnov, Nový Přerov, Jevišovka i Dobré Pole.
Protože válkami trpělo i sousední Rakousko, nebylo už po ruce německých osadníků na znovuosazování dříve poněmčených osad. Kromě politického momentu zde byly i důsledky hospodářské, zejména rozšiřování a zakládání rybníků a dvorů. Zánik četných osad umožnil osadám, které se držely, rozšířit svůj katastr, což nakonec vedlo ke vzniku velkých a od sebe proti dřívějšku více vzdálených osad se značnou rozlohou svého území. Redukce osad byla patrná zejména na přístupnějších rovinách kolem Hrušovan, Drnholce, Valtic atd. Docházelo nejen k obnovování, resp. zakládání nových kostelů a duchovních správ, ale také k zakládání nových městeček. Souviselo to s rozmachem polnohospodářské velkovýroby a se snahami po zvýšení domácího trhu. Většina nových městeček na jižní Moravě byla totiž významnými středisky vinné produkce. Populační přebytky se uplatňovaly spíše na doosídlování mezer ve stávajících osadách, než ve znovuosídlování osad zcela pustých.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář