Lev proti hadovi 1
AKCE PROJÍMADLO!
Bylo pár minut po půlnoci, když se portrétem Buclaté dámy protáhli tři tmavé postavy. Buclatá dáma už byla na tyhle jejich noční výlety zvyklá, a tak se ani příliš nerozčilovala, že jí budí v tuto hodinu. Trojice nelenila a svižným krokem se vydala potemnělou chodbou. Jejich cílem byla kuchyně a jídlo, které se mělo ráno objevit před nosem Zmijozelským studentům. Právě Zmijozelští byly obvyklým cílem různých vtípků těchto novodobých Pobertů.
„Nezdá se vám, že Kate má na Jamese špatný vliv? Normálně se do takových akcí hrnul, ale od té doby, co chodí s Kate má plnou hlavu jenom jí...” prolomila po chvíli mlčení ta nejvyšší z postav.
„Máš pravdu Freddy, je z něho teď "pan zamilovaný"...” odvětila jiná postava a vzápětí tím nejzamilovanějším tónem dodala „...Ona je tak nádherná.”. Celá trojice se přidušeně, přeci jenom nestáli o to přivolat sem Filche, rozesmála a zvolnila krok. Skrze temné mraky nad Bradavickým hradem se prodralo trochu měsíčního světla a přes velké klenuté okno osvítilo tváře tří tajemných postav. Stačil pouhý pohled a každému ve starých zdech Bradavic bylo jasné o koho se jedná. Albus Potter, Fred Weasley a Hugo Weasley byly dosti známé osobnosti, a to spíše, než kvůli svým schopnostem, díky různým vtipům, naschválům a dalším. Měsíční světlo zmizelo v mracích stejně rychle jako se objevilo, takže trojici zase skryla tma. Tahle chodba nebyla nikdy osvětlená žádnými loučemi, takže se dala považovat za bezpečnou a nehrozilo v ní případné objevení Filchem a následné dostihy s tím plesnivým dědkem a jeho kočkou. Zanedlouho se však dostali do míst, jež osvětlovaly na zdech pověšené louče, takže se pohybovali mnohem obezřetněji. Narozdíl od předešlých nocí, však zatím nebylo po školníkovi ani stopy, takže opatrnost lehce polevila a jejich pohyb se zrychlil.
„Myslíte, že Filch pořád čistí učebnu lektvarů?” zeptal se s úšklebkem Albus, když ani v další chodbě nenarazili na jakoukoliv známku přítomnosti všemi nenáviděného školníka.
„Asi ano... Nikdy bych nevěřil, kolik svinstva dokáže vyprodukovat jedna speciální přísada, která se "náhodou" dostala do Malfoyova kotlíku.” pousmál se Fred a jeho kumpáni se zatvářili zrovna tak.
„Na to jak se Scorpius tvářil nikdy nezapomenu!” řekl Hugo a nasadil vyděšený škleb, který věrně napodobil nic netušícího Malfoye, ve chvíli kdy mu lektvar vybuchl přímo pod nosem. Jejich lehkomyslné počínání a předpoklad, že jim objevení v chodbách nehrozí, dostalo nepředvídatelné obrátky. Hluboce se mýlili, poněvadž v další chodbě zaslechli šouravé kroky a nebezpečné prskání. Filch, napadla chlapce v okamžik stejná myšlenka. Že, by školník skončil se svou prací dříve než se domnívali a teď kontroluje chodby? Byl jediný způsob jak to zjistit. Fred opatrně došel až k rohu, naklonil se a zamžikal do šera a ztuhl, když zahlédl dobře známý obrys zkrouceného staříka a nápadně tlusté kočky. Albus s Hugem mu samozřejmě okamžitě nakukovali přes rameno, aby zjistili co se tam děje. Zřetelně slyšeli jak Filch na kočku promlouvá, tichým skřehotavým hlasem.
„My je dostaneme paní Norrisová, nebojte se. Dostanou za vyučenou rošťáci!“ mumlal a kočka velice hrozivě zaprskala v souhlas. Fred, Albus i Hugo se všichni naráz schovali za roh a přitisknuti ke zdi, poslouchali, jak školník pomalými kroky prochází sem a tam a za sebou táhne těžký mop, s kterým se pokoušel vyčistit zašpiněnou podlahu v učebně. V druhé ruce se mu s rachtáním houpal kýbl, plný různých dezinfekčních přípravků a zázračných odstraňovačů skvrn. Tohle vše mu ale bylo málo platné, protože špína a nepořádek, který tito žáci natropili, byl velice odolný všem možným čističům.
„Musíme zdrhnout dřív, než si nás ti dva všimnou!“ zašeptal Albus a ještě jednou se za roh podíval. Problém ale byl v tom, že jediné východisko bylo, buď proklouznout okolo školníka, což je zhola nemožné, nebo se vrátit tou samou chodbou zpátky a počkat až Filch projde okolo. Než se ale stihli rozhodnout pro tu či onu únikovou cestu, udělal Hugo něco, co mu Fred s Albusem dlouho potom neodpustili. Zrovna když zpoza rohu pozoroval školníka, prosmýkla se mu pod nohama nějaká zpropadená krysa, Hugo o ni zavadil, škobrtl a už letěl k zemi. Při pádu se snažil zachytit něčeho pevného ale nahmatal pouze Albusův hábit, chytl se jej a strhl chlapce s sebou. Tohle by stačilo na pořádný randál ale aby toho nebylo dost, tito dva neúmyslně podkopli Fredovi nohy a už se za hlasitého křiku váleli na podlaze všichni tři. Pro Filche to bylo jako blesk z čistého nebe a tak mu nějakou chvíli trvalo, než si uvědomil, že se před ním válejí na podlaze studenti, kteří v noci nemají na chodbách co pohledávat.
„VY!“ vykřikl a ještě chvíli na ně tupě zíral. Kočka po jeho boku se naježila, a začala hlasitě ale útočně mňoukat. Albus už chtěl na Huga pořádně zařvat jaký je pitomec, ale na dohadování nebyl v tuto chvíli čas. Jako první se vzpamatoval Fred, co nejrychleji se vyškrábal na nohy, popadl své bratrance za hábity a už pelášil chodbou opačným směrem, Albus a Hugo v těsném závěsu za ním. Školník nelenil a okamžitě se rozběhl za nimi.
„Počkejte až vás chytím, vy zločinci, neřádi!“ volal za nimi sípavě a každou zatáčkou ztrácel na rychlosti i na dechu. Ti tři si toho vůbec nevšímali a běželi dál, jako by jim za zadkem hořelo a každou chvíli se na Filche ohlíželi. Za jednou zatáčkou se ale udýchaně zastavili.
„Já už nemůžu!“ skřehotal Hugo a třel si o rukáv zpocené čelo.
„Ty nemůžeš? Já ti jednu ubalím!!!“ zařval znenadání Fred a Albus měl co dělat aby se Fred na Huga nevrhl, tak byl rozčilený.
„Kdo nás do tohohle zatáhl? Proč jsi zrovna musel slítnout Filchovi k nohám? Nemohl jsi sebou majznout až někde u kuchyně?“ řval jako smyslů zbavený a Hugo si s velkým polknutím uvědomil, že Fredova hlava nabrala velice ošklivý odstín červené, nafoukl se a v jednu chvíli si Hugo pomyslel, že co nevidět exploduje. Jenže jeho všelijaké omluvy nemohly Freda utišit, až pak když už ho Albus neudržel, vrhl se Fred kupředu a tloukl svého bratrance hlava nehlava.
„Ježišmarjá! Nechte už toho!“ křičel Albus, popadal se za hlavu a snažil se je od sebe odtrhnout. To však neměl dělat, protože čím víc se je snažil dostat od sebe, tím víc mu klesala trpělivost. Po chvíli zápasení to vzdal nadobro.
„TAK DOST!“ zařval a sám pro sebe zadoufal, že nevykřikl moc hlasitě. Fred s Hugem se na něj vyděšeně podívali a přestali se prát. Albus byl se svým výsledkem spokojen a tak jen tiše dodal: „Chcete vzbudit celý hrad? Máme tady něco na práci, vzpomínáte?“ tohle zabralo hned na poprvé. Fred s Hugem se zvedli ze země, navzájem se oprášili a po špičkách se vrátili na zpět, kde se srazili s Filchem. Bylo vidět v každé chodbě, že po úmorné honičce, školník své pronásledování vzdal a rozhodl se přemístit na jiné místo, kde by měl větší štěstí. Teď měli dokonale volnou cestu k cíli. Konečně prošli chodbou, po celých zdech ověšenou tucty prapodivných obrazů a zrovna jeden, na kterém byla vyobrazená hospoda s přiopilými sedláky popíjící mudlovský nápoj pivo a sklenice horkého Máslového ležáku, se na ně se zájmem podívali. Byla tam i hospodská která na ně zamávala ale oni si jí vůbec nevšimli. Soustředili totiž svoji pozornost na pouze jeden jediný, ten s ovocem. Hugo pomalu přešel k obrazu, který ukrýval vchod do pracoviště domácích skřítků, rozlehlé kuchyně.
„Máme štěstí.” zašeptal a zatlačil na hrušku, která byla něčím jako klikou. S tichým zaskřípění se obraz otevřel a oni se objevivší chodbičkou protáhli do kuchyně. Celou místnost halila neproniknutelná tma a všichni skřítkové už byli někde zalezlí.
„Auu!!!” vykřikl někdo a v zápětí se ozvalo rozčilené šeptání Freda Weasleyho „…Nějaký blbec mi dupnul na nohu!”.
Hned jak Fred přestal nadávat ozval se jeho bratranec Hugo a začal se mu už podruhé omlouvat. Albus sáhl pod hábit a vytáhl hůlku. „Lumos.” řekl a z jejího konce vyšlo slabé světlo, které osvítilo celou místnost a odhalilo, tak i hromady jídla připraveného na snídani.
„Vy jste mi tedy… Jen se hlavně zase nezačnete prát…” řekl Albus a s nepatrným úšklebkem si prohlédl své společníky „…Pojďte, dáme to zatím sem.” dodal a ukázal na malý stůl v koutě. Všichni tři sáhli do kapes a vytáhli každý nejméně pět lahviček s průzračnou tekutinou. „Tak tedy začneme.” řekl Fred a vzal si dvě lahvičky a přesunul se ke stolu, na němž ležela snídaně pro Zmijozelské žáky. Albus s Hugem ho vzápětí následovali a během chvilky už všichni rozlévali obsah lahviček do připraveného jídla.
„Za jak dlouho začne to projímadlo účinkovat, Ale?” zeptal se Hugo, když byly všechny lahvičky prázdné, a společně s Fredem se na Albuse tázavě podíval.
„Asi tak čtyřicet minut po požití, takže někdy během první hodiny. Navíc můžeme pozorovat účinky na vlastní oči, protože první hodinu máme Obranu se Zmijozelem. Lituji Jamese, že o to přijde.” pousmál se Albus, schoval do kapes prázdné lahvičky a následován svými bratranci se vydal ven z kuchyně. Obraz za nimi tiše zaklapl a oni se vydali stejnou cestou zpět do Nebelvírské věže. Cesta chodbami, na rozdíl od té předešlé, již proběhla bez komplikací, takže zanedlouho došli k portrétu Buclaté dámy.
„Heslo?” zeptala se rozespale.
„Draconis.” odpověděl jí rychle Fred a pak se všichni tři protáhli do společenské místnosti. Sundali si hábity a po schodech vyšli do chlapecké ložnice čtvrtého ročníku. Převlékli se do pyžam a zalezli pod pokrývky. Albus se usmál, překulil se na pravý bok a podíval se na vedlejší postele, ve kterých už ležel Fred i Hugo. V očích se mu zaleskl potutelný třpyt když prohlašoval.
„Už se nemůžu dočkat toho, jak se Zmijozelští přetahují o záchod.“ a pak už všichni usnuli s blaženým pocitem dobře vykonaného úkolu a nově prožitého dobrodružství.
*****************************************************
Když Fred, Hugo a Albus ráno vstávali, byl krásný podzimní den. V mžiku byli oblečení a už si to pochodovali dolů do společenské místnosti. A koho tam nepotkali! V rohu tam seděl James Potter, Albusův bratr, a oči měl přilepené na černovlasou dívku Kate, která právě vyhrála partii v řachavém Petru proti nějakému chlapci z druháku.
„Nazdárek Jamesi!“ pozdravil Fred a když si všiml kam se James dívá, usmál se.
„Copak? Zase propadáš té mánii? Hochu, ta holka ti dělá v hlavě guláš.“ řekl, ale až po chvíli zaregistroval, že ho kamarád vůbec nevnímá. Soucitně ho poplácal po zádech a sedl si do prázdného křesla naproti.
„Měl jsi být v noci s námi Jamesi. Další z povedených akcí je u konce.“ nadhodil, a James sebou trhl, jako by se právě probral z těžkého transu.
„C-cože?“ zeptal se a nechápavě na něj hleděl.
„To nic, netrap se tím brácho… Po snídani všechno pochopíš. Máš snad Bylinkářství se Zmijozelem, že?“ odpověděl mu Albus a jako všichni ostatní se vydal k otvoru v portrétu Buclaté dámy na snídani. Hned jak přišel Nebelvír do Velké síně, všimli si Fred, Albus i Hugo, již usazené Zmijozelské koleje. Našli si pohodlné místo u stolu, odkud mohli pozorovat celé dění.
„Dobré ráno studenti!“ pozdravila ředitelka McGonagallová a mávla svou hůlkou. Mísy na stolech se zaplnily různými dobrotami, nabízející široký výběr. Snídaně proběhla v obvyklém dění až na posměšné výrazy tří Nebelvírských studentů, jak pozorovali Zmijozelské, když se s velikou chutí propracovávali snídaní. Vůbec netuší co je čeká! pomyslel si Albus a svého talíře se sotva dotkl, tak byl vzrušený očekáváním. Fred a Hugo na tom byli stejně. Celá snídaně se nekonečně táhla a chlapcům to připadalo jako celé dny. Když potom konečně jídlo z mís zmizelo, začali se žáci z Velké síně trousit na první hodiny. Fred, Albus a Hugo vycházeli ven s Jamesem, v jedné chodbě se od něj oddělili a společně s dalšími studenty ze čtvrtých ročníků Zmijozelu a Nebelvíru se vydali po schodišti do druhého patra, kde byla učebna Obrany proti černé magii.
„Dobré ráno!“ pozdravil je ode dveří Ted Lupin, mladý profesor, který začátkem tohoto roku nastoupil do učitelského sboru. Všichni si ho velice rychle oblíbili, poněvadž měl své vlastní názory na učební plány. V jeho hodinách si studenti užili hodně legrace a pořádně se přitom nasmáli. Hlavně jim dovoloval vyzkoušet si kouzla v praxi. Dnes měli probírat vlkodlaky. Všichni se pomalu usadili do lavic, Fred, Hugo a Albus úplně dozadu aby měli přehled o celé třídě. Lupin začal se svým výkladem a netrvalo dlouho a jedna Zmijozelská žačka nervózně zvedla ruku.
„Ano Luiso?“ zeptal se profesor, hned jak si jí všiml. Luisa se podivně kroutila na své židli a v obličeji byla celá zelená.
„Pane profesore, mě je nějak špatně mohla bych si prosím odskočit?“ zeptala se, Lupin jí kývnutím hlavy uvolnil a ona vystřelila ze své lavice rychlostí blesku. Po chvíli se zvedlo do vzduchu hned několik rukou. Všichni chtěli na záchod. Fred, Hugo a Albus jen stěží zadržovali smích, ale hned jak se zvedli všech zbývajících žáků ze Zmijozelu, propadli v hurónský smích a svalili se na podlahu. Lupin po nich střelil pohledem, za který by se nestyděla ani samotná smrtka. To už se dveře naplnili rychle spěchajícími studenty a profesorovi bylo jasné odkud vítr vane.
„Paní ředitelka bude jistě ráda, že vás zase uvidí…“ řekl a rázně všechny tři zvedl z podlahy, ovšem i jemu se na tváři objevil lehký úsměv.
Provinilci se už pomalu uklidňovali, když v tom Fred, který evidentně nechtěl aby zábava tak rychle skončila, začal předvádět jak vypadala Luisa Zabini. Zvládl napodobit dokonce i barvu jejího obličeje. Samozřejmě, že další vlna smíchu na sebe nenechala dlouho čekat. Dostat tuhle trojici, která jakoby se nechtěla přestat smát, byl pro Lupina celkem oříšek, takže se do ředitelny dostali o mnohem déle, než předpokládal.
TO BE CONTINUED...