1)   Co je to filozofie

Filozofie - PHILEIN – SOPHIA – milovat moudrost.

Filozofie je tedy láskou k moudrosti.

Na tomto pojmenování je zvláštní, že zde nevystupuje řecký pojem LOGOS, který často najdeme u mnohých speciálních věd (psychologie, biologie). Proto se můžeme přiblížit k vymezení předmětu filozofie tak, že nalezneme její rozdíl vůči speciálním vědám.

SOFIA:

Předmět speciálních věd – jak už říká jejich název – je specifický, určitý výsek z celku všech věcí: kupř. biologie (BIOS – život) se zabývá studiem života v jeho rozmanitých formách. Historie se kupř. zabývá historickými událostmi a souvislostmi. Matematika předměty deduktivně-kvantitativními. Avšak filozofie nemá žádný soubor svých speciálních předmětů. Jí nejde o určité předměty, jako je struktura buňky či odvěsna, ale o takový popis věcí, který je platný u buňky, odvěsny, Francouzské revoluce či přídavného jména.

Tak tedy existuje rozdíl mezi znalostí (faktum speciální věd) a moudrostí (filozofický vztah ke světu). Zatímco poznatek se dotýká pouze určité věci, příp. úzkého výseku věcí, moudrost se vztahuje k celku světa, nebo taky na všechny věci ve světě (obrázek: kruh a jeho výseky)

PHILEIN:

A zároveň jsme uvedli, že se jedná o lásku k moudrosti. Proč? Pokud přemýšlíme nad smyslem existence fungování speciálních věd, potom jejich výsledkem je vždy nějaký užitek – jejich využitelnost pro člověka (fyzika – kupř. pomocí využití principu páky se ulehčuje zvedání těžkých předmětů, historie – možnost ponaučení z dějin), ale filozofie tento čistě praktický pojem postrádá, a proto její existenci může ospravedlnit pouze určitý láskyplný vztah, který člověk chová k poznání světa.  

Srovnání filozofie s jinými disciplínami, které se rovněž vztahují k celku (Náboženství a umění):

Kromě filozofie se vztahuje k celku světa i náboženství a umění. Odlišnost filozofie vůči nim už nenajdeme v tom, CO je jejím předmětem (totiž obsahově), protože ve vše třech případech je tím celek světa, ale pouze v onom JAK se vztahuje tato věda k celku. (tedy metodické odlišení):

-          Umění se vztahuje k celku světa skrze symbol, skrze krásu. (kupř. plakát – upoutávka do kina vystavený jako umělecký předmět v galerii poukazuje na masovost a konzumnost našeho světa).

-          Náboženství se vztahuje k celku světa skrze víru: Náboženská odpověď na otázku – proč existuji já a proč existuje svět lze zodpovědět věroučně: Protože to chtěl Bůh.

-          Filozofie se vyznačuje tím, že vykládá svět skrze rozum (nejde jí ani o umělecký cit, ani nesmí své vědění opřít o víru). Myšlení a jeho kritičnost jsou mírou pro pravdivost jejich tvrzení.

Proto můžeme shrnout: filozofie je lidská činnost mající za svůj předmět pochopení celku světa, a to na základě rozumového zkoumání.

2 základní filozofické pojmy:

jsoucno: - filozofie se zabývá věcmi v celku, nebo můžeme říci taky věcmi jako takovými. Proto nás nebude zajímat ani co je to francouzská revoluce, ani co je to kliková hřídel, ale bude se ptát co je to věc vůbec (= jsoucno).  Je to pouhá představa (šálení) v naší hlavě? (idealismus) Je to něco materiálního přede mnou? (materialismus)

bytí: - druhý neméně závažný pojem a zároveň problém pro filozofii, poté, co jsme se ptali na to, CO věc je, je skutečnost, ŽE věc JE. Fakt existence věci – (Heidegger – bytí se nám ukazuje v tom, že se odpírá; existence kliky si všimneme tehdy, když přestane fungovat.)

(Jak to, že tento svět (kruh na tabuli) je?)

2)   Řecká filozofie

ŘF tvoří počátek evropské filozofie (vzniká v 6 stol. př. n. l.) V této době zažívají Řekové obrovský rozkvět a postupně osídlují oblast celého středomoří – od Španělska až po Turecko. Alexandr Veliký (4. stol.) na svých výbojných cestách dokonce dorazil až do Indie.

Ekonomicko-politické předpoklady vzniku filozofie (obchod)

Protože v Řecku nebyla příliš úrodná půda (hornatý povrch), museli zdroj své obživy hledat jinde: v obchodu. K tomu se dobře hodily i plodiny, které Řecko mohlo nabídnout, víno a olivy, neboť jsou dlouho uchovatelné, a tudíž i vhodné pro zahraniční obchod. Díky obchodu se Řekové seznámili s jinými kulturami a získali jistou kritickou distanci vůči vlastní tradici jak kulturní tak politické. V oblasti politiky docházelo k tomu, že od osmého století oslabovala vláda monarchů a na jejich místa se dostávají nejdříve rodová šlechta, potom v 6 stol. i zámožní (neurození) občané (zbohatlí obchodem. Až v 5. stol. v Athénách došlo ke vzniku obdoby demokracie.  Tak obchod se stal příčinou změny i politických poměrů. Nové demokratické zřízení (byla to demokracie pouze rovných občanů. Ze zprávy obce byly zcela vyloučeny ženy, děti a otroci) si vyžadovalo rovněž kritické myšlení v oblasti praktického jednání – což dalo později základ filozofické etice.

Kulturní předpoklady vzniku filozofie (MÝTUS)

Jak byl chápán čas u Řeků? Co se týká kulturních předpokladů, tak tradice, kterou někteří z Řeků začali opouštět, bylo mytické pojetí světa: Náboženské představy Řeků té doby byly obráceny k panteonu, na jehož vrcholu stál Zeus, jak jej známe z Homérových líčení.  Jednalo se o náboženství, které bylo založeno na mýtu (tedy ne jako u Židů – které bylo náboženstvím ne mytickým, ale dějinným.) Znamená to, že čas se pro Řeky neustále točil v kruhu. A stát se věčným neznamenalo nic jiného, než vstoupit do mytických vyprávění lidí – jako to kupř. učinil Achilles, když jel do války o Tróju.

Jakou časovou dimenzi upřednostňuje mýtus v otázkách výkladu světa? Mýtus chápe člověka z jeho minulosti. Všechny jeho otázky jsou zodpovězeny pomocí vyprávění příběhů, které se udály v bájné minulosti. (M. Eliade: „in illo tempore“ =  „v oněch dobách“ – těmito slovy začínají mýty. Patočka zde mluví o mytickém „pravěku“)  

Okamžik vzniku filozofie

Jak souvisí nálada údivu se vznikem filozofie (totiž výkladu světa z aktuálního kladení problému?) Filozofie vzniká v okamžiku, kdy se člověk probouzí z mytické zastřenosti světa, z mytického opojení vyprávěním. K tomu mu dopomohla nálada údivu, skrze který člověk už nepřijímá jednoduše mytologická vyprávění, ale pochybuje o jejich pravdivosti. Člověk prožívá údiv a rozčarování nad tím, že jsou zde neodkladná témata lidské existence a oni čekají na své řešení. Tak se zájem z minulosti obrací k přítomnosti. Teprve z údivu se může zrodit filozofie.

V jakém smyslu představují pojmy MÝTUS a LOGOS protiklady? A tak proti skutečnosti MÝTHOS byl postaven pojem LOGOS. – už nevykládat svět skrze náboženské představy, které staví na víře neschopné jasně vysvětlit svět – proto jej zastírají mýty, ale skrze čistý logický (rozumový) postup dosáhnout vyložení základních otázek existence.

3)   O důležitosti filozofie pro život

Není filozofie dnes již přežitek? Nevystačíme si s vědou? Je filosofie pro náš život užitečná? Jestliže řekneme, že filozofie není užitečná, potom musíme vědět, že se sami se sebou dostáváme do sporu (tj. říkáme rozporný výrok): Tvrzení „Filozofie není pro život užitečná“ již implicitně (tj. ze své vlastní vnitřní nutnosti) předpokládá, že známe odpověď na otázku: Co je to život?

Avšak kdo nám dá odpověď na otázku, co je to život? Které vědy by nám mohly dát odpověď na tuto otázku? Životem se zabývá kupř. biologie, ale pouze životem ve smyslu tělesné existence člověka. Proto od biologie nemůžeme dostat odpověď na otázku po životě jako takovém. Dále se životem zabývá psychologie ale pouze ve smyslu vědomého a nevědomého života člověka, a konečně se zabývá životem i sociologie ale pouze ve smyslu sociálních vztahů členů společnosti.

Co z uvedeného šetření vyplývá pro otázku: Co je to život? Žádná z partikulárních věd není schopna nám dát odpověď na tuto otázku, protože se vždy musí dívat na život jenom v jistém ohledu a pouze na jeho omezený výsek.

Co z tohoto vyplývá pro otázku, zda je filozofie pro život užitečná? Filozofie je pro život užitečná zcela nutně, protože odpověď na otázku co je to život lze zodpovědět pouze tam, kde se zabýváme celkem, tedy v rámci filozofie.  

Problém: Ale může naše zjištění platit objektivně? Nejedná se jenom o nějaké subjektivně platné konstatování? Je tedy filozofie objektivní (vědecká) ve svém poznání?

4)   O vědeckosti filozofie (Noetika, gnozeologie – věda o poznání)

Kdo tedy může rozhodnout o tom, co je a co není věda? Pokud se podíváme na specifičnost jednotlivých věd (jejich předmětu (buňky v biologii a Velké francouzské revoluce v historii) a jejich metody (empirický výzkum v biologii či fyzice a čistě deduktivní výzkum v matematice), potom je zřejmé, že žádná z věd nedokáže určit, co je věda jako taková. K tomu potřebujeme vědění o celku, které nám může dát pouze filozofie. Proto pouze filozofie může odpovědět na otázku, co je vědecké a co vědecké již není.

Můžeme však získat nějaké objektivní filozofické poznání? Není naše poznání jenom relativně platné? (Vždyť filozofové se nikdy neshodnou!) Tvrzení, že veškeré lidské poznání je relativní, je v sobě rozporné. A to z toho důvodu, že relativita se týká úplně všech tvrzení, a tudíž i tvrzení o relativitě poznání, čímž je relativizujeme (tj. odebíráme mu obecnou platnost).

(Doplnění: relativitu poznání lze nahradit i tvrzením, že „žádný výrok není pravdivý“, což je v sobě rozporný výrok, neboť tento výrok musí nakonec platit i o sobě samém, tudíž toto tvrzení je a priori (tj. předem, bez potřeby nějakého zkušenostního ověření) neplatné.)

Problém: Avšak není v předchozím důkazu nekriticky využito principu sporu (totiž zákonitosti, která říká, že jestliže neplatí A, potom musí platit NON – A.

5)   Důkaz platnosti principu sporu (Základní problém noetiky)

Není možné zpochybnit platnost principu sporu? Skeptik (tj. ten, který pochybuje o všem) by u předchozího kroku (bodu 4.) namítl: Proč nelze myslet rozporně? Jak vím, že toto pravidlo není jenom nějakým svévolným výtvorem logiků a filozofů? Proto musíme nyní vykázat platnost principu sporu.

Co je to princip sporu? U Aristotela dvě definice:

a)      Logická – žádný subjekt nemůže mít i nemít nějaký predikát zároveň a ve stejném ohledu. Tudíž není možné, aby tabule byla i zároveň nebyla zelená na tomtéž místě, v témže čase a v tomtéž ohledu.

b)      Ontologická – žádná věc může a nemůže být ve stejném ohledu. Tudíž není možné, aby tato tabule existovala i neexistovat zároveň.

Je možné jej vůbec nějak dokázat? Pokud prověříme předpoklady skeptika, tak zjistíme, že on zároveň připouští, že něco BUĎ je pravdivé („Princip sporu platí.“), NEBO něco je nepravdivé („Princip sporu neplatí.“). Tudíž i akt pochybování je založen na předpokladu, že princip sporu platí, že nemůže zároveň platit A („Princip sporu platí.“) i NON-A („Princip sporu neplatí.“).

Jaký význam měl důkaz objektivity poznání? Jestliže jsme dokázali objektivitu poznání, potom jsme tím otevřeli i možnost zabývat se seriózně (tj. objektivně) dalšími oblastmi lidského světa.

6)   Svoboda – problém antropologie (vědy o člověku) a etiky

Je člověk ve svém jednání svobodný? Vědy (sociologie, psychologie a biologie) se pokoušejí vysvětlit lidské jednání z působení zákonitostí. Jestliže však veškeré jednání člověka je jenom výsledkem materiální konstelace sil (kupř. chemické reakce v mozku člověku nebo sociálních zákonitostí), potom není možné určovat hodnoty poznání – kdo má pravdu a kdo nemá pravdu. (Vztah mezi jedním člověkem a jeho oponentem). Proto materialismus si nemůže nárokovat pravdu, neboť názor materialisty by byl stejně pravdivý jako názor oponenta (idealisty); oba názory by představovaly pouze chemické stavy v člověku.

Můžeme tedy smysluplně tvrdit, že člověk je ve svém jednání (jakož i myšlení, poznání) determinován? Svoboda, jestliže jsem stejně determinován k nějakému stanovisku jako jeho oponent, potom nemohu rozsoudit, proč jedno je pravdivější než druhé. A z toho důvodu nemůže determinista (a materialista) považovat oprávněně své stanovisko za pravdivé. 

Jak to souvisí s etikou? Člověk není hotový, určený zákonitosti, ale svobodně musí svoji osobnost realizovat. Podle Sokrata má člověk směřovat k ARETÉ (virtus, ctnost). – tj. eminentní lidské dokonalost. (Aristoteles – virtus est maximum potentiae.) Rozum je dosažení maximalizace jeho schopností. Avšak zároveň se ctnost definuje jako medietas – střední cesta. (Toto se ukazuje u Sokrata na příkladu statečnosti: jedná se o nejvyšší kvalitu, která leží mezi zbabělostí a bezhlavostí.)