Alois Jirásek: bezesporu nejvýraznější osobnost české historické prózy - Jitka Libigerová
Alois Jirásek: bezesporu nejvýraznější osobnost české historické prózy
Jakmile zaslechneme jméno Alois Jirásek, snad každému tane na mysli, že je představitelem české historické prózy: dramatik, autor historických povídek, románů a cyklických románových kronik z českých dějin, historických a vesnických dramat a her s pohádkovými motivy.
Alois Jirásek byl často srovnáván s polským literárním klasikem Henrykem Sienkiewiczem pro svůj vlastenecky idealizovaný přístup k národní minulosti. Avšak bližší je mu Tolstoj, který mu byl vzorem po historické i umělecké stránce díla.
Jiráskův Hronov a jeho začátky
Jirásek pocházel ze starého selského rodu, jeho otec byl původně tkadlec, později provozoval pekařství. Narodil se v severovýchodních Čechách v Hronově, kde se každoročně pořádají na jeho památku přehlídky amatérských divadel pod názvem Jiráskův Hronov. Jako jedenáctiletý chlapec byl na handlu (na výměně) v německé rodině v Broumově, aby se naučil německy. Tam také absolvoval nižší gymnázium, maturoval v Hradci Králové. Vztah k literatuře si vypěstoval díky četbě a maminčiným vyprávěním krajových pověstí, které ještě prohloubil samostudiem české literatury, ale i literatur slovanských (polskou četl dokonce v originále).
Z existenčních důvodů se vzdal touhy po akademii výtvarných umění v Praze. Vystudoval na filozofické fakultě UK v Praze historii a stal se středoškolským profesorem. Svou učitelskou dráhu započal v Litomyšli a tam se také oženil. Po čtrnácti letech odešel do Prahy na gymnázium v Žitné ulici. Jirásek zde navázal přátelství s M. Alšem, J. Vrchlickým, J. V. Sládkem, s lékařem J. Thomayerem se znal už ze studentských let. Později se sblížil také s K. V. Raisem a se Z. Winterem. Navázal kontakty i s autory z nejmladší generace, J. S. Macharem a J. Kvapilem.
V roce 1917 je Jirásek jedním z prvních autorů, kteří podepsali květnový manifest českých spisovatelů za národní samostatnost. V samostatné republice byl Jirásek senátorem národní demokracie, ale nemoc mu zabránila v další politické i literární činnosti. Zemřel v roce 1930 v Praze, pohřben je však v rodném Hronově.
Rozsáhlý děj snižuje psychologická charakteristika hrdinů
Jirásek se ve svém díle nesoustředil pouze na určité období českých dějin jako jiní spisovatelé, ale zachytil události nejstarší a mytologické, středověk, renesanci, dobu pobělohorskou, národní obrození i události současnější. Vrchol českých dějin však viděl v době husitské. Hrdinové Jiráskových románů jsou bráni jako celek – národ typizovaný v dané postavě.
Děj se skládá z více linií, autor mistrně zobrazil válečné scény, jen psychologická charakteristika postav není dostatečně prokreslena, a to především u ženských hrdinů. K charakteristice doby často používá historismy (slova označující věci dnes už zaniklé: například sudlice, palcát) a archaismy (zastaralé jazykové prvky, často gramatické tvary jazyka: například přechodník uznav to).
Nejstarší dějiny a doba husitská
Nejstarší období českých dějin zachytil v díle Staré pověsti české (1894), pro něž se nechal inspirovat ze starých českých kronik: Kosmově, Dalimilově a Hájkově. O počátcích reformace u nás pojednává třídílný román Mezi proudy (1891, Dvojí dvůr, Syn Ohnivcův, Do tří hlasů), který se odehrává v době za vlády Václava IV. a líčí náboženské a sociální rozpory ve společnosti i národnostní konflikty na univerzitě. V tomto díle Jirásek zachytil různé vrstvy společnosti, od nejvyšší až k lidové vrstvě. V románové trilogii Proti všem (1894, Skonání věků, Kruciata, Boží zástup) se věnuje vrcholnému období husitské revoluce až po bitvu na Vítkově (1420).
Doznívání husitských idejí revoluce po porážce u Lipan představuje třídílný román Bratrstvo, který je tvořen z částí Bitva u Lučence (1900), Mária (1905) a Žebráci (1909). Jirásek se v něm věnoval působení tzv. bratříků, bývalých husitských vojáků, již pod vedením hejtmana Jana Jiskry z Brandýsa bojují o Slovensko proti uherským Hunyadovcům na straně Ladislava Pohrobka. Přes počáteční vítězství dochází k morálnímu rozkladu a úplné porážce, kterou marně odvrací Jiskrův hejtman Petr Aksamit.
Husitskou tematikou ukončil Jirásek románem Husitský král, jenž zobrazuje dobu vlády Jiřího z Poděbrad. Do tohoto období se Jirásek vrátil ještě v dramatické trilogii tří Janů: Jan Hus (1911), Jan Žižka (1903) a Jan Roháč (1914).
Doba temna
Doba pobělohorská je líčena v románě Skály (1887), kde dochází k selské vzpouře proti útlaku sociálnímu i církevnímu. Osudy Jana Sladkého Koziny a odboj proti panské zvůli na Chodsku zachytil Jirásek v knize Psohlavci (1885). Selská vzpoura na Náchodsku se objevuje v románu Skaláci (1875). V románu Temno (1915) vykresluje období pobělohorského protireformačního nátlaku. Hlavní roli zde hráli jezuité a cizí katolická šlechta.
Sto let po porážce na Bílé hoře je úsilí jezuitů zaměřeno na odstranění husitských tradic a jejich nahrazení legendou svatojanskou. Ústředními postavami jsou děti myslivce Machovce, šiřitele zakázaných českých knih, především dcera Helena, jež je v Praze převychovávána na katoličku. Její láska k Jiřímu Březinovi, měšťanskému synu katolické rodiny, však není naplněna. Období temna Jirásek završuje dílem Poklad.
Národní obrození a Dobruška
Národní obrození je spojeno s pentalogií F. L. Věk (1890 – 1907). Námětem se Jiráskovi stala skutečně žijící postava Františka Vladislava Heka, rodáka z Dobrušky, jenž přišel jako chlapec do Prahy na studia. Počátek děje se odehrává v závěrečném období před Josefovými reformacemi. Seznamuje se zde s hlavními představiteli obrozeneckého divadla v Boudě, setkává se dokonce s Mozartem, avšak nakonec se vrací do rodného města. V závěru se všichni radují, neboť čeština je opět uznána jako vyučující jazyk na školách a rovněž jako jazyk úřední.
Ve čtyřdílném cyklu U nás (Úhor 1897, Novina 1904, Osetek 1903, Zeměžluč 1904) zobrazuje obrozenecké snahy ve svém rodném kraji na Hronovsku na osudech postavy venkovského faráře Regnera – Havlovického.
Jirásek jako autor her, dramat i pohádkově laděné Lucerny
Na události revolučního roku na Litomyšlsku poukázal v knize Filozofská historie (1878). Revoluce je podána ze strany radikálních studentů (Vavřena, Frybort, Špína) i z pozice městské honorace, jež odmítá změny (Roubínek, Rollerová). Po revoluci se Vavřena s Frybortem vracejí domů, ožení se, z jednoho se stává sedlák, druhý bude lékařem. Jen student Špína je zastřelen na barikádě.
Jirásek je však také autorem mnoha her s historickými náměty (Emigrant 1898, Kolébka 1892) i dramat ze současnosti (Vojnarka 1891, Otec 1895). Známá je jeho pohádkově laděná Lucerna (1905), v níž musí mlynář posloužit kněžně jako doprovod s lucernou k lesnímu zámečku. Přestože mu kněžna nabízí moc a bohatství, odmítá ji a je stále věrný své schovance Haničce, překonává intriky vrchnosti proti ní a staré lípě. Kněžna sama rozbíjí lucernu jako symbol mlynářovy nesvobody. Pohádkové postavy vyvolávají v díle komické situace a pomáhají lidem proti vrchnosti.
Šalda o Jiráskovi
Spory o hodnocení Jiráskova díla se od devadesátých let vedou dodnes. V nekrologu (1930) Aloise Jiráska F. X. Šalda řekl: „Jiráskovo dílo je vydáno nebezpečí, že bude přeceňováno právě proto, že jeho účin druhotný, politický a časový, jest mnohem, mnohem větší než účin prvotní, ryze básnický – popularita tu není a nemůže být trvalá, neboť stoupá a klesá s časovými potřebami ryze aktuálními.“
Zdroj: FORST, V. a kol.: Lexikon české literatury. Praha: Academia 1993.
@ LIBIGEROVÁ, J. Alois Jirásek: bezesporu nejvýraznější osobnost české historické prózy [online]. Dostupné na Internetu: < http://www.topzine.cz/alois-jirasek-bezesporu-nejvyraznejsi-osobnost-ceske-historicke-prozy/>.