Natalis Spring*CZ

Ať už končí polemiky některých diskusních skupin o Sibiřských kočkách jakýmkoliv závěrem, historii těžko pozmění. Původ Něvských maěkarád jde neoddělitelně ruku v ruce s původem Sibiřských koček. Mají shodný zevnějšek i původ, mají stejnou historii, liší se pouze v barvě srsti. Někteří zastánci čistoty původu Sibiřské kočky na Něvské maškarády nahlížejí jako na křížence. Ve světle doložených faktů je však tento názor těžko udržitelný. Písemné doklady o původní polodlouhosrsté kočce, žijící na území Ruska, jsou velmi chudé, nicméně jsou. Například cestovatel Bréhm popisuje „plemeno červených koček“, které viděl v Tobolsku (Západosibiřská gubernie). Z hlediska Něvských maškarád je velmi důležité jiné svědectví. Německý zoolog a botanik Peter S. Pallas z pověření Kateřiny II vedl v letech 1768 – 1774 výzkumnou výpravu do ruských provincií v Povolží a na Západní Sibiř s cílem získat nové poznatky o tamní floře a fauně. V provincii Penza (téměř tisíc kilometrů jihovýchodně od Moskvy), nacházející se v povodí řeky Volhy, viděl a popsal poměrně mohutnou kočku ve zbarvení colorpoint. Matka této kočky byla černá!

Moderní historie chovu sibiřských coloorpointů, známých též jako Něvské maškarády, je datována do počátku 80. let 20 století a je neodmyslitelně spojena s počátky organizovaného chovatelství v Rusku. Obliba krásný, mohutných a huňatých koček z ruských ulic a návsí se ezla na celosvětové vlně rozvoje chovatelství. V 80. letech minulého století došlo k celosvětovému rozvoji chovu koček a zájem o tyto krásné tvory se pozvolna přesouval z tradičních chovatelských velmocí do celého světa. Československá felinologie patří k těm, které v těchto letech měly již tradici a poměrně rozvinutou chovatelskou základnu, ze které se vyprofilovalo mnoho mezinárodně uznávaných odborníků, kteří pak pomáhali v jiných zemích, kde byla felinologie teprve v plenkách. Nelze na těchto místech nevzpomenout pana Kurta Rajdla. Tento český mezinárodní posuzovatel si v osmdesátých letech minulého století při posuzování na výstavě v tehdejším leningradě všiml fenotypové podobnosti ruských polodlouhosrstých koček bez původu. Jeho postřeh byl jakýmsi odrazovým můstkem, od něhož se začala odvíjet myšlenka o vzniku ruského plemene, které dostalo do vínku název Sibiřská kočka.

Novodobá historie Sibiřských koček a tedy i Něvských maškarád začíná v osmdesátých letech minulého století na továrních dvorech, v ulicích a u popelnic (vzpomíná mezinárodní posuzovatelka Dr. I. Sadovniková, která stála u zrodu plemene). Většině těchto koček se nikdy nepodařilo projít sítem noviců. Ty, kterým se to ale podařilo, se vykazovaly shodnými fenotypovými znaky, byly zapsány do první plemenné knihy a položily tak základy nově vznikajícího plemene. První standard plemene z roku 1989 byl psán podle kocoura Romana, který se narodil v roce 1987 (jeho vysoce ceněnou krev lze dodnes nalézt v původech koček chovaných v USA). Ve srovnání s tímto standardem, který se spíše podobá romantickému popisu, je standard z roku 1990 již mnohem sofistikovanější, všímá si jednotlivých částí těla a chyb exteriéru, obsahuje též barvu, ve které je uvedeno i colorpoint zbarvení. Mezinárodní standard, který je datován do roku 1991, jako první akceptovala mezinárodní chovatelská federace WCF (World Cat Federation) včetně colorpoint zbarvení. Zde nelze opomenout dalšího ze slavných otců zakladatelů, v roce 1988 narozeného, modrého tabby point s bílou, kocoura Marse. Krev legendárního Marse a jeho syna Nestora dnes nacházíme ve stovkách rodokmenů.

Postupně se k WCF přidávaly i další mezinárodní felinologické organizace, které po vzoru WCF uznaly Sibiřskou kočku v celé barevné škále. FIFé byla jednou z posledních organizací, která Sibiřskou kočku akceptovala. První standard FIFé u Sibiřské kočky povoloval pouze černou a červenou varietu v plné barvě i s kresbou, s bílou i bez bílé a ředění těchto barev, modrou a krémovou. Stříbřité variety byly uznány později. Zbarvené colorpoint, které ostatní organizace u Sibiřské kočky uznaly, FIFé ve svém standardu označila jako zbarvení neuznané.

S rozvojem chovu šla ruku v ruce i preference barev u jednotlivých chovatelů. Zákonitě tedy došlo i k tomu, že se našli chovatelé, kteří v chovu preferovali kočky s akromelanickými (siamskými) odznaky. Bylo pouhou otázkou času, kdy sami chovatelé vyvolají jednání o uznání barevné variety. Tento impuls mohl logicky přijít pouze od dvou členských států FIFé, a to České republiky a Polska, kde je chov sibiřských colorpointů velmi oblíben. Pouze v těchto dvou členských státech byla v rámci FIFé chována tato barevná varieta Sibiřské kočky. Sibiřský colorpoint se choval i v dalších zemích, které jsou členy FIFé, ovšem jejich chovatelé zvolili registraci v organizacích, které sibiřské colorpointy uznaly.

Generální zasedání FIFé, které se konalo v květnu 2008, ve slovenském Starém Smokovci, mělo k projednání dva rozdílné návrhy vedoucí k jedinému cíli – uznat sibiřské colorpointy v rámci FIFé. Čeští chovatelé navrhovali změnu standardu v barvě a jejich argumentace spočívala v tom, že kočky se siamskými odznaky se zapisovali v zemi původu již do prvních plemenných knih a tyto kočky se rodí i ze spojení klasicky zbarvených sibiřek, tedy Sibuiřská kočka gen pro colorpoint zbarvení e své genetické výbavě má. Polský návrh byl pro většinu členských států FIFé méně kontroverzní. Navrhoval vyčlenění sibiřských colorpointů v samostatné plemeno, které bude ve vztahu k Sibiřské kočce plemenem sesterským. Nakonec se ukázalo, že byť byly argumenty českého návrhu jakkoliv pádné, pro generální zasedání bylo přijatelnějšíschválit vznik nového plemene. Nově vznikajícímu plemeni byl přiznán status sesterského plemene k Sibiřské kočce. Jedná se o jakýsi „politický“ kompromis, který v praxi znamená, že je povoleno pářit mezi sebou Sibiřské kočky a Neva masquerade a podle fenotypu (skutečného zbarvení srsti) se koťata z takových vrhů budou zapisovat do plemenné knihy Sibiřských koček nebo Neva masquerade.

Plného uznání se Něvské maškarády dočkaly v květnu 2010 a stalo se tak na Generálním zasedání FIFé v portugalské Albufeiře. Pouhý jeden rok stačil českým a polským chovatelům k tomu, aby splnili podmínky nutné k plnému uznání plemene. Bylo by chybou, kdyby předchozí věta vedla k domněnce, že se jednalo jen o tento jediný rok. Opak je pravdou. Příprava celého schvalovacího procesu trvala několik let naplněných usilovnou prací chovatelů, která směřovala k jednomu jedinému cíli – vydobýt právoplatné místo na slunci Sibiřským kočkám s nebesky modrýma očima s akromelanickými odznaky a postavit je tak na stejné místo jako jejich sestry v klasickém zbarvení.

Jak již bylo výše uvedeno, Něvská maškaráda a Sibiřská kočka mají stejné kořeny. Od toho e rovněž odvíjí zcela shodný standard plemene. Jediný rozdíl, který je možné v těchto dokumentech nalézt, je rozdíl v barvě srsti a v barvě očí. A jak taková Něvská maškaráda vypadá? Je to středně velká kočka, s robustní stavbou kostry a dobrým osvalením, obdélníkového rámce, postavená na silných nohách zakončených kulatými tlapkami. Hlava něvské maškarády je široká, oči mají být oválného tvaru dostatečně od sebe vzdálené, nos má být rovný, po celé délce stejně široký, uši mají být úměrné k hlavě s dostatečným prostorem mezi ušima, preferovány jsou rysí štětičky na špičce ucha. Srst něvské maškarády je polodlouhá, požadována je přiměřená textura s pevnou mastnou krycí srstí odpuzující vodu, v zimě s hustou podsadou, která chrání kočku před drsnou kontinentální zimou. Bohatá podsada v letním období je nežádoucí a při posouzení na výstavě by tedy měla být považována za vadu. Celoročně by měla mít něvská maškaráda bohatě osrstěný límec, ocas a kalhotky na zadních nohách. Jedním z charakteristických znaků něvské maškarády je bohaté osrstění tlapek mezi jednotlivými prsty. Ať už se na něvskou maškarádu podíváme z kteréhokoliv úhlu pohledu, vždy by měla působit dojmem kočky plné vyvážených tvarů. Jakékoliv extrémy v typu jsou nežádoucí.

Něvské maškarády, stejně jako Sibiřské kočky, jsou kočky ojedinělé i svojí povahou. Nutno však z tohoto místa uvést, že kvalitní povaha není výsostnou záležitostí konkrétního plemene, ale je to dědičný ukazatel nesený jednotlivými liniemi. Obecně vzato jsou něvské maškarády kočky s milou a přátelskou povahou, které se dokážou velmi fixovat na svoji vztahovou osobu. Jsou zvídavé a hravé, nemají rády samotu, a přesto nejsou nepříjemné svojí dotěrností. Dokážou dlouhé chvíle polehávat v blízkosti svého člověka a sledovat ho při jeho činnostech, aby se pak v jediném okamžiku změnily v klubko zhmotněné energie a neúnavně předváděly neuvěřitelné akrobatické kousky s oblíbenou hračkou. Jsou to kočky, které milují společnost a udržují velmi pestrý společenský živt. Jsou rády ve společnosti dětí, ke kterým mají až příkladně kladnýž vztah, velmi dobře se snášejí i s jinými domácími mazlíky. Je však vždy mít na paměti, že něvská maškaráda má velmi dobře vyvinutý lovecký pud a pro domácího mazlíka velikosti její přirozené kořiti by nemuselo soužití s něvou dopadnout dobře. Dopřejeme-li své něvě možnost volného pohybu mimo domov či voliéru, pak je nutné právě na zvídavost a lovecké choutky pamatovat.

Důsledná a cílená chovatelská práce českých chovatelů položila základy chovu, který v současné době snese srovnání se světovou špičkou. Je na nové generaci chvatelů, jak se solidně vybudovanými základy českého chovu něvských maškarád naloží. Budoucnost modrookého ruského drahokamu je neoddělitelně spojena s kvalitní chovatelskou prací.

publikováno: Informační zpravodaj SCHK ČR 1/2011

autor: Eva Hlaváčková