Zdeněk Kašparovský

Chtěl bych text napsat v 3D. Běžný text je jednorozměrný, když nestačí řádek, píše se na další (to jenom vypadá jako 2D). Když nestačí stránka, píše se na další stránku – to jenom vypadá jako 3 rozměry (pouze pseudo3D), ale vše dá se to napsat jako 1D. Noviny a časopisy mají na stránce více článků - to je 2,5D. ve Wordu se dá psát do tabulky 2D. V Excelu také a navíc se dají snadno měnit stránky, to už připomíná 3D.

Poznámky a fotky by byly ve 3. rozměru

Na Janáčkovi nebyl počítač, měly tam být dva. Jinak jsem si všechno psal hned a bylo toho víc. Koupil jsem si blok a psal jsem si poznámky.

 

 

 

 

 

 

Úvod

 

Ivoš mně vykládal: „Nejprve mě vezla sanitkou, potom jsem letěl helikoptérou do Brna.“

Marie to řekla velice podobně: „Nejprve mě vezla sanitka, potom jsem letěla helikoptérou do Ostravy.“

Já jsem nemohl říct nic zajímavého, protože jsem si nic nepamatoval. Připadal jsem si jako méněcenný, protože jsem ještě asi neletěl helikoptérou. Do Zlína to mám jenom 19 km, a vůbec nevím, jestli ve Zlíně mají helikoptéru. Vykládat někomu, že beru prášky, abych byl chytřejší, se mně vždycky nechtělo, aby si všichni nemysleli, že jsem blbý od malička.

 

 

Závěr

 

Jednou navečer (8. 5.) jsme šli s Přemkem na procházku. Přemek řekl: „V sobotu jsem byl s Věrkou tancovat, hráli tam písničky, co hrával Karel Vlach“. Pak začal zpívat a pak povídal: „Teď přijdou saxíky, Karel Vlach měl šest saxofonů, týdy, týdy, týdy dá.“ Já jsem se přidal k saxofonům a pak i ke zpěvu. Zpíval jsem hrozně, ale potichu, Přemek zpíval pěkně a nahlas. Cestou z kopce jsme snadno dohonili jednoho pána s hůlkou. Při předcházení se Přemek náhle pána zeptal: „Pane, že máte rád orchestr Karla Vlacha?“
„Ano, samozřejmě ano.“, odpověděl pán.

Já jsem se pána zeptal: „Pane, že vypadáme, jako dyž deme z hospody. Ale né, my teprve deme do hospody.“

Pak jsme se chvilku s pánem bavili, on řekl, že bydlí na Janáčkovi (jako my), a že jde navštívit bratrance, kterého už čtyřicet let neviděl. Při loučení pán řekl: „Ať vám chutná pivečko.“

Odpověděl jsem:“Ale né, my nendeme do hospody, my deme jenom na procházku.“ A šli jsem opravdu jenom na procházku.

Už jsem si na Přemka tak zvykl, že jsem měl lepší smysl pro humor než on (pán mně uvěřil, že jdeme do hospody).

Po jednom kilometru Přemek povídá:“Dnes odpoledne hráli na terase písničky Jaroslava Ježka.“ Řekl jsem: „Ano, já si pamatuji, byly to Život je jen náhoda a Klobouk.“ A zpívali jsme a hráli na saxofony Život je jen náhoda a Klobouk. Kolem nás nešel nikdo, s kým bychom se podělili o svou radost z písní Jaroslava Ježka.

Až jsme přestali zpívat, potkali jsme dva opilce, kteří šli z hospody, s těmi jsme se nebavili.

 

Pozn.: Slovo „radost“ v předposlední větě jsem opsal z jedné povídky Jaroslava Haška, kterou jsem četl.

 

 

Procházky

 

Ivoš chodil skoro každý den na procházky, které trvaly přibližně 6 hodin. 20 minut mu trvala cesta do hospody, 5 hodin poseděl v hospodě. Cesta zpátky mu trvala 20 až 40 minut podle toho, kolikrát spadl.

Pozn.: Chodil do hospody u železniční stanice. Na pokoji spadl 2x. Některé procedury vynechal, když mu bylo špatně. Slíbil, že půjde v Brně do poradny pro odvykání kouření.

 

Chůze

 

Pomalejší než já byla pouze chudinka paní s tříkolkou.

Pozn.: Na jídlo a procedury jsem nachodil asi 2 km denně, na jídlo více než 100 m.. Po chodbách i na rotopedech jsem se šetřil, abych měl síly na procházky po lázních, které byly zajímavější. Ze začátku jsem byl opravdu nejpomalejší, po 14 dnech jsem někdy šel jako ti velmi pomalí, na závěr pobytu jsem vydržel 50 metrů s průměrnými.

2 z 20 rotopedů ukazovaly správně tep. I při pomalé jízdě jsem měl 90, což mě doporučoval při odchodu pan primář. (foto)

 

 

Vážení

 

Jednou u oběda jsme se bavili, kolik kdo váží. Jarda řekl: „Pan doktor mě váží každý týden, nejprve jsem dvě kila přibral, potom dvakrát půl kila shodil.“

„Mě pan primář nevážil, asi poznal, že nemám nadváhu.“
Jarda: „Oni neváží ty, o kterých si myslí, že nevydrží do konce.“

To jsem Jardovi neuvěřil a považoval jsem to za vtip. Pro jistotu jsem se hned po obědě zvážil. Kde jsou váhy, mně řekl Olda, pak jsem zjistil, že v přízemí procedur jsou 3 váhy,

málem jsem o ně zakopával. Jednou jsem jedné paní pomáhal s vážením, měla 93 kg a nevypadala na to. Ona se také divila.

Pozn.: Váhy byly čerstvě kontrolovány, tuším 17. 4., proto jsem je možná zkraje neviděl.

 

Propast

 

Po příchodu k horní části propasti jsem přišel k zamčené brance, kolem ní bylo všude zábradlí, pod brankou byly schody dolů, po nich bych se mohl dostat níž k dalšímu zábradlí, odtud bych viděl asi propast lépe a mohl bych si ji skoro celou vyfotit. Na dno by stejně nebylo vidět.

Chvíli jsem váhal, branka je zamčená, aby tam nikdo nelezl a cítil jsem se unavený, měl jsem obavy, že nevylezu zpátky (po schodech). Nakonec jsem se rozhodl (po pěti vteřinách), že to zkusím. Kdybych spadl, mohl jsem se dostat až na dno propasti, kam se ještě nikdo nedostal. Je to nejhlubší propast ve střední Evropě, značná část je zatopená.

Nepodařilo se mně však přelézt zábradlí, nemohl jsem zvednout nohu. Když to nešlo pravou, zkusil jsem levou, ale neměl jsem šanci. Kdyby mně to někdo vykládal, tak mu neuvěřím. Po překonání takového výškového převýšení (60 m) jsem se cítil, že můžu vyjít ještě pár desítek metrů, ale nohy jsem zvedal jen pár centimetrů.

Tři minuty jsem seděl a odpočíval, pak jsem šel pomalu dolů, po 40 metrech mě napadlo, že se vyfotím – samospouští. Vyfotil jsem se před zábradlím, pak jsem najednou během samospouště (10 s) přelezl zábradlí (90 - 100 cm) a vyfotil jsem se za zábradlím. Byl jsem již odpočinutý. Udělat krok od zábradlí jsem se neodvážil.

Obešel jsem propast (200 m) a vracel jsem se zpátky kolem zamčené branky, ani mě nenapadlo ji přelézt, propast už jsem viděl ze všech stran, i když jen zdálky.

Viděl jsem 5 lidí (2 a 3), kteří šli kolem branky a nejevili snahu ji přelézt. Šli okolo, jakoby je propast vůbec nezajímala.

 

Jeskyně

 

Do jeskyně jsem se dostal až na druhý pokus. Měl jsem strach, že prohlídka bude fyzicky náročná, a že se mně bude chtít čurat. Čurat jsem chodil každou hodinu, v noci celkem 3x, tedy jednou za 2 hodiny. Poprvé jsem sešel dolů, chvíli jsem odpočíval u počítače na Bečvě a potom jsem šel k jeskyni. Věděl jsem, že v areálu lázní všechny cestičky vedou k jeskyni. Od Bečvy jsem šel kousek a potom jsem musel jít do kopce. Bylo to asi 30 m, převýšení 15 m?. Cestička nevedla přímo, ale byla tam esíčka, přesněji přímo zetíčka Z. Vyšel jsem bez odpočívání v kuse (cesta byla velice mírně do kopce), ale jak jsem došel, necítil jsem se dobře. Příští prohlídka byla za 30 minut, celou dobu jsem čekal, a pak jsem to vzdal.

Na druhý pokus jsem se připravil. Ke snídani i k obědu jsem si dal jen 2 dl čaje, jinak jsem nic nepil. Po obědě (v neděli) jsem šel pomaličku dolů přímo k jeskyni. Čekal jsem asi 20 minut, 5 minut před vstupem jsem se šel vyčurat. Prohlídka měla trvat 50 minut, ale trvala 70 minut – viz foto exif. Schodů bylo 126 a asi 100 jich bylo z kopce. Průvodce řekl, že kdyby někdo potřeboval odejít, musí se vrátit nahoru (100 schodů do kopce by mně moc rychle nešlo). Já jsem šel poslední (fotil jsem), průvodce mě požádal o spolupráci: někdy jsem řekl: „Ano, jsme všichni.“ A mohli jsme jít dál. Možná jsem fotil moc a zdržoval jsem ostatní. Teoreticky bych se jako poslední mohl vyčurat v tmavé (a vlhké) části jeskyní. Délka prohlídky je 375 m.

 

8. května  se mě auto v Teplicích na návsi ptalo, kde jsou jeskyně. „Asi kilometr dolů, na konci kopce vpravo je parkoviště. Tam už není nic jiného, než samé cedule JESKYNĚ.“ Potom jsem paní s dcerou potkal na kolonádě, paní říkala, že jeskyně našly, pán hrál na klávesy jazz aj. – mj. 2 skladby J. Ježka, viz procházka s Přemkem.

 

Pozn.:  Na začátku pobytu jsem chodil čurat 3x za noc. Pan primář mně vysvětlil, že mám slabé srdce. Za 14 dní jsem se mu pochlubil, že chodím 2x až 3x, na konci pobytu jen 2x za noc. V květnu doma jsem někdy chodil pouze 1x za noc. Možná je to i tím, že se oteplilo, možná jsem už tolik nepil.

 

 

 

Kolo

 

Už v lázních jsem přemýšlel o koupi kola, i když jsme doma měli tři (stará).

Přemek se mě zeptal, jaký mám důchod a pak povídal: „Kup si Meridu za 20 tisíc. Za 20 tisíc se dá koupit dobrá Merida“. Měl na mysli horské kolo, sám měl horskou Meridu za 30 tisíc a doplňky za 5 tisíc. 

„Oblečení a helmu si koupíš za tisícovku.“ (Dá se koupit, ale asi bych si koupil dražší.)

V Hradišti jsem našel tři kola za 2 300 Kč. Když jsem v to květnu řekl dvěma kolegyním, odpověděly:

„To si nekupuj.“

„Dobré kolo je od 10 tisíc.“

Nakonec jsem koupil za 6,5 z původních 11.

Moje žena mně 10 minut nadávala, pak si změřila tlak a pokračovala. Za tři dny jsem si hledal podnájem. Jí by se nelíbilo ani kolo za 1 000 Kč.

 

Na kolo jsem si koupil nejlevnější značkový tachometr (cyklocomputer), zároveň jsem si koupil nejlevnější měřič tepu – hodinky s hrudním pásem. Hodinky lze připevnit na řídítka a mají stopky, jsou pro sportovce. Nyní může současně sledovat ujetou vzdálenost a ujetý čas, což obyčejné přístroje v jednom zároveň neumožňují. Tachometr lze propojit s počítačem, měřič tepu ne, mně by se to hodilo naopak. Měřič tepu je pro sportovce nebo pro lidi, kteří chtějí zhubnout. Já ho používám na hlídání tepu, abych se náhodou nezpotil.