Článek na stránkách Univerzity Palackého u příležitosti udělení čestného doktorátu 13. května 2005 prof. Antonínu Schindlerovi
A. Schindler se narodil 24. 5. 1925 ve Dvorcích v okrese Bruntál, kde jeho otec působil jako předseda soudu. Když mu byl rok, přestěhovala se rodina do Krnova, kde žil a vyrůstal do roku 1938. Po „mezistanicích" v Prostějově a Brně se rodina natrvalo usadila v Olomouci. Po absolvování Slovanského gymnázia vystudoval v Brně Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity, obor hudební věda a dějiny umění. Posléze prošel studiem varhanní hudby u profesora K. Waltera ve Vídni.Od roku 1945 žije a pracuje v Olomouci. Je spoluzakladatelem Moravské filharmonie, kde působil 40 let jako houslista, violista a varhaník. Je činný také ve Vlastivědném muzeu v Olomouci, kde se zasadil o záchranu hradu Sovince. Po roce 1949 ve funkci ředitele Moravské filharmonie zabránil snahám a tlakům, které směřovaly k její likvidaci a sloučení s divadelním orchestrem. A. Schindler je zakladatelem hudebního oddělení olomouckého Vlastivědného muzea, kde byl za jeho vedení shromážděn vzácný a rozsáhlý fond hudebních nástrojů a not. Z jeho popudu byl zde také vybudován Václavkův sál s varhanami. Opět jeho zásluhou byly také do sálu Reduta instalovány varhany, které jsou dnes přemístěny do Základní umělecké školy Žerotín.A. Schindler je zakladatelem, dramaturgem a prezidentem Mezinárodního varhanního festivalu Olomouc, který se každoročně koná v chrámu sv. Mořice, se slavnými Englerovými varhanami. Ty patří k jedněm z největších ve střední Evropě a byly podle jeho návrhu rekonstruovány v letech 1959–1969. Od roku 1945 působí A. Schindler jako varhaník a ředitel kůru sv. Mořice. Koncertoval téměř ve všech státech Evropy, zúčastnil se řady předních varhanních festivalů. Je tvůrcem zvonkohry na olomouckém orloji a na dómě sv. Václava, spolupracoval na rekonstrukci orloje v katedrále v Gdaňsku (Polsko). V roce 1945 se mu podařilo zachránit před zánikem světově proslulou továrnu na varhany v Krnově, a to zamezením odsunu německých odborníků do doby zaučení nových českých varhanářů. Působí zde externě 50 let. Dlouhou dobu byl odborným znalcem varhan a campanologem olomoucké arcidiecéze, kde bylo za jeho působení postaveno a instalováno mnoho varhan a zvonů. Intenzivně spolupracuje s televizí a rozhlasem, natočil několik filmů, a to i ve spolupráci se zahraničními televizními společnostmi. Je autorem rozsáhlé řady odborných, zejména organologických prací publikovaných doma i v zahraničí. Jeho činnost skladatelská se soustřeďuje zejména na scénickou hudbu k loutkovým hrám a na sborovou tvorbu. V neposlední řadě je rovněž obdivuhodná jeho znalost historie Olomouce a jejích památek. S tímto jeho zájmem o region souvisí několik vlastivědných popularizujících publikací.
-mr-, -red-, foto -tj-
„Krásná hudba uspořádává myšlení." (Platón)
Život univerzity je provázán s kulturním ambientem místa. Podněty jsou reciproční. V Antonínu Schindlerovi se nám odhaluje osobnost, která přerůstá region. Těžiště pochopitelně spočívá v jeho, řekli bychom, ideji hudby, vázané na osobitý styl varhanní interpretace. Způsob uchopení tónu odzrcadluje vysokou úroveň soustavného studia, bádání a praktického osvědčení (tohoto, jak říká Hector Berlioz, „papeže hudebních nástrojů"), ať už v pedagogicky transparentním sdělení nebo v samotné neobyčejně kultivované hře. Výrazová funkce artikulace, s celou šířkou mimostrukturových možností, je pravou doménou přednesového umění varhaníka. Mimostrukturovaným způsobem může být inégalité, otázka nerovnoměrného hraní stejně notovaných hodnot, podepírající zásadu: „Třebaže hrajeme jinak než notujeme, nerušíme kánon". Takové umění může vyrůst z osobní, intelektuální syntézy, která vylučuje svévolnost a není otrokem apriorních determinantů.
Úroveň hry totiž vychází z dalekosáhlé liturgické zkušenosti, která dává životnost estetice tónů. Schindlerem začala v Olomouci nová epocha ve ztvárňování zvuku varhan. Opírá se o francouzskou tradici varhanní interpretace – ačkoliv by se zdálo, že byl formován německým varhanním stylem. Estetika tónu vychází z přesvědčení, že efekt přednesu netvoří jenom zvuky, příp. výška tónu, ale intenzita a hustota, případně uspořádání dynamiky a fonetiky. Každou barvu je nutno považovat za individuální vlastnost zvuku, nikoliv za přívlastek nebo jen ozdobu tónové výšky. Schindler se pokouší barvy přeložit do hudební řeči. Příbuznost můžeme vystopovat v teoretických dílech Roberta Delaunaya a Blanca Gattiho. Kontrasty jako extrémy mají vždy potvrzovat styl jeho registrace: např. Schindlerův oblíbený récit ve velké oktávě, bourdon 16, voix humaine s tremolem, nazard 2, positif v dvojčárkované oktávě; ukazuje se zde mimořádná citlivost. Neobvyklé soustavy registrů jsou duchaplnými postupy: kaleidoskopicky proměnlivé a přece totožné vnímání kánonu tónu. Jeho často užívaný zvukový výraz: quintaton 16 nazard v diskantové melodii (akcentuuje se 3. a 6. alikvotní tón), by mohl odkázat na skutečnou antropologii tónu. Takto bychom mohli analyzovat i jiné oblasti jeho výrazně propracované estetiky; jak je již spatřujeme v rozdílném prstokladu, ačkoli zachovává kánon Ammerbacha, Diruta, Sweelincka, Purcella, Couperina či ostatně i Bacha, má svůj vlastní styl. Grand plein jeu hraje pomalu, váže akordy jeden ke druhému; petit plein jeu hraje pohodlně a dobře váže. Interpretace lombardského rytmu podle Frescobaldiho školy a nepravidelné rytmy změn jakoby zase podle Emanuela Bacha, tak jako obecně rytmus, metrum a tempo, mají společný cíl: časově uspořádat hudební tok myšlenek.
Zdálo by se, že pro interpreta tady zůstává zdánlivě málo akčního prostoru, má-li respektovat dispozice instrumentu, pokyny skladatele, interpretačně nezviklatelný úzus apod. A přesto registrování podle poznatků afektové teorie souvisí s barvou zvuku a dynamikou, kterou sice nelze libovolně měnit, ale přesto lze dosáhnout přesáhnutí tzv. Werkprinzipu, který sice zachovává logický průběh, ale vylučuje smysl pro flexibilitu emocionálních zohlednění. To vidíme ve frázování manuálových přechodů. Dynamika tónu nesouhlasí vždycky s energií tónu či s jeho zvukovým tlakem. Registrace by měla dbát na poslechovou schopnost obecenstva a přitom kompenzovat nevýhody zvukového materiálu a akustiky. Schindler se osvědčil jak v roli pythagorejského ladění tónů, tak v barokním stylu, ale jeho doménou zůstává romantická dispozice.
To, co Bach kdysi označil jako „Gravität", překonávající ostré „Brustwerky", to Schindler využívá v zálibě pro efekt žaluzií a jazykové registry. Nové techniky hry, jako pomalé, odměřené stlačování, příp. přidržování kláves, aby došlo k prodlužovanému nástupu píšťaly s afirmovaným zazněním alikvotních tónů, ba celé řady registrů, ke stupňovitému efektu spojek, a tím dynamickému efektu, ukazuje, že každou skladbu může nově vyhodnocovat, aniž by nárok na experiment a intenci hudebního autora zakryl. Těchto několik málo exkurzů do Schindlerovy interpretační techniky poukazuje na jeho vnitřně celistvý duchovní svět.
To, co zasluhuje akademické ocenění, můžeme shrnout do tří oblastí: a) nový styl interpretace varhanních děl, odkazující na propracovanou vnitřní ideu, „filosofii" tónu; b) pedagogicko-osvětná činnost (Muzeum, Filharmonie, Varhanní festivaly u sv. Mořice); c) publikační popularizující činnost literární.
Tyto důvody vedly VR CMTF k usnesení, kterým nominovala pana Antonína Schindlera k udělení titulu doctor honoris causa Univerzity Palackého v Olomouci.
Doc. M. Altrichter, Th.D.