Elton John, vyprodaná O2 aréna a šálek čaje.
Přiznejme si, že Elton John nebyl nikdy zrovna "můj šálek čaje", ale přesto včera ve mně stále více sílilo odhodlání, zkusit ho ve své mysli rehabilitovat. Když už jsem jej nestihl na aréně před pěti lety, zkusím to napravit tentokrát. Před koncertem ho provází pověst naprosté špičky populární hudby. Myslím, že rozepisovat se o tom, kdo je to Elton John, je zhola zbytečné, výčet jeho úspěchů je sám o sobě oslňující. Vytvořil 44 alb, prodal přes 250 milionů nosičů, je držitel Oscara za filmovou hudbu, několika cen Grammy.... Byl poctěn Řádem britského impéria a v neposlední řadě se proslavil svou Candle in the Wind, kterou v roce 1997 narychlo upravil k uctění památky princezny Diany.
Taky se vám z toho výčtu tají dech? Úplně mě orosilo, jenom, když jsem to psal. A koncertu takového génia se mohu zpovzdálí zúčastnit i já???? Ten, který nemá ani na to, aby mu boty přeleštil? Již při přípravě se ke mně donesla hláška o jeho piánu, křídle, přikrytém nadýchaným přehozem s velkým nápisem Sir Elton John. Tak to bude síla, říkám si, u toho musím být.
Koncert začal asi deset minut po osmé ve velmi rozpačitém duchu a nebyla to rozhodně vina rozradostněného publika. Na rozjezd zvolil své písně z období sedmdesátých let (Funeral For A Friend/Love Lies Bleeding, Saturday Night´s Alright, Rocket Man, I´m Still Standing, již zmiňovaná Candle in the Wind .....) a jako by se rozjížděl až do konce koncertu. Mezi námi, ona se mu rozjížděla taky trošku celá kapela. Samotný zvukař jí moc nepomohl, zvuk byl roztříštěný a rozmazaný, jako, když přijedete s kapelou na fesťák a tam vás zvučí strejda od vedle, protože zvukař si skáknul do hospody na pivo. Za pochvalu stojí střídmost scény, nepřehnané světelné animace na zadním projekčním plátně i záběry kamer na obě postranní obrazovky. Jedničku si potom zaslouží osvětlovači, kteří lehce, bez přehnaných efektů nasvětlovali pódium i hlediště. A řeknu vám, není nic krásnějšího, než pohled do naprosto zaplněné nasvětlené haly bavících se téměř 16ti tisíc lidí. Při tom se tajil dech a O2 arena mohla být rovnou zvolena za krásku roku.
Vraťme se však k hudbě. Podivné pokusy kapely hrát rock´n´rollo - bluesové písně skončily někde na polovině cesty, ani popík, ani rock´n´roll, jako by si muzikanti nevěděli s touhle hudbou rady. Navíc celková nesouhra všech členů zabila jakýkoliv pokus o ozvláštnění šedivé masy zvuku náznaky stylových rifů, Eltonův hlas se ztrácel v balastu nepřesností, jako by se kapela poprvé viděla dva dny před koncertem a stačili se navzájem jen představit. Jeho piáno se asi chtělo ostatním muzikantům přizpůsobit, znělo stejně podivně a nejistě. Pak jsem na to přišel, proč. Kazil mu to druhý klávesista svými vyhrávkami, které celou dobu zněly téměř osminu doby za ostatními. Nevím, zda to padá na vrub zvukaři, kvůli špatnému a nepřipravenému odposlechu, nebo zda byl onen pianista opravdu takové kopyto, přesto to absolutně dokonalo dílo zkázy. Záchvěvy lepších chvil přišly až ve druhé polovině, kdy proběhly dva, tři songy v lehce stínovaném pseudo funky stylu. Při pokusu o twist v závěrečné půlhodině nepomohlo ani zpěvákovo skákání ze stoličky ke klavíru. Byla to jen malá berlička, jaký že je ještě ve svých letech švihák a štramák. Spíše to mělo ale na mně dopad trapný a opačný.
Ale abych jenom nehaněl. Zcela nad všechna tato negativa vyčnívaly občasné vokály, které byly přesné, intonačně čisté, vyrovnané a nádherně barevné. U nich se mi poprvé lehce zachvělo u srdce. A že si Elton John svou slávu a věhlas zaslouží, dokázal v soulovo popových baladách, postavených na svém piánu a hlasu. Tam jsem naráz poslouchal celkem bez jakýchkoliv výhrad a nechával se vnést do působivé atmosféry písní. Do hlavy se mi pomalu vkrádala představa krásné mladé, dlouhovlasé dívky, s hlubokýma modrýma očima, jak ji lehce tisknu ke své hrudi a přes čisté tóny klavíru a Eltonova zpěvu vnímám její okouzlující omamnou vůni. A v srdci mě jímá podivný zmatek.
Ano, tak tohle Elton John opravdu umí. Chytnout za srdce, čistá a jednoduchá melodie, nepřekombinované piáno a zpěv hlasu, který se k piánu narodil. Najednou oba jedno jsou. Netvrdím, že by Elton neměl na to, zpívat své staré šlágry, ale proč to proboha s kapelou alespoň trošku líp nenazkouší! Nebo nevybere někoho, kdo tento styl doopravdy umí!
V poslední skladbě večera (Crocodille Rock) se nakonec muzikanti společně sešli a po téměř dvou a půl hodinách rozezpívali i publikum. Když se je ale během písně snažil Elton postavit ze židlí, tak se mu to, pokud jsem dobře viděl, nepodařilo. Přesto ho odměnilo bouřlivým potleskem a vyžádalo si přídavek - píseň Circle Of Live z kresleného filmu Lví král, při které jsem mu již málem odpustil předchozí debakl. Představa oné dívky se opět vracela, jakoby ponořená v mlhách sladkého snění. A v závěru druhého přídavku, poslední písně večera, hitu Your Song, ách, lidi, to už - to už jsem ji i líbal.
Shrnuto podtrženo. Asi šedesát procent doby průšvih, dvacet procent naděje a dvacet uspokojení. Kdyby Elton John udělal koncert sám s piánem, asi by mě nakonec dostal. Ale takhle mi nezbývá než zkonstatovat: "Sorry, sire, nepřesvědčil jste."Můj šálek čaje" prostě nejste a už nikdy nebudete."
11.06.2010 13:44