Kapitola 3.
Kapitola 3.
Klid, který všude kolem panoval byl nepříjemný, ze smrtelného ticha by normálnímu člověku běhal mráz po zádech, navíc když ve tmě, jež sužovala místní krajinu skoro nic neviděl. Tou tmou plula malá loďka pomalu klidnou vodní hladinou, u které se držela hustá bílá mlha a ani tma kolem nepřidávala na nějaké možnosti něco vidět. Jediným světlem v této tmě byly dvě lucerny. Jedna na přídi loďky a druhá v ruce mladé dívky, která seděla uprostřed, v jedné ruce držela onu lucernu a v druhé svírala drobnou dýku. Chladným pohledem sledovala temné břehy řeky kolem sebe. Viděla obrysy, postavy, které bez hnutí stáli kolem a tiše pozorovali proplouvající loďku. Zvykla si na jejich přítomnost a jen víc skryla velkou sklenici, kterou držela v klíně, když se některá z postav pohnula, přesto se žádná neodvážila dotknout vody. ,,Jak mohli zůstat tady…?“ zeptala se tichým hlasem. Odpovědi se jí dostalo od muže na zádi, který se dlouhou tyčí odrážel ode dna řeky a tím udával jak směr, jímž poplují, tak hnal loďku kupředu. ,,Jsou to ti, co na svůj rozsudek teprve čekají, takzvaní Balancäne. Duše lidí, které se nedostaly ani tam, ani tam… někteří tu zůstanou už navždy, časem se z nich stanou duchové a najdou si cestu k bráně dimenzí, ale prozatím jen neškodně přihlížejí mé práci.“ Muž byl vysoký, měl na sobě černý hábit s dlouhou kápí, co však bylo nejzvláštnější, jednu polovinu obličeje měl jako každý obyčejný smrtelník, druhá polovina byla lebka. Vlastně tak vypadalo celé jeho tělo, jen z poloviny obalené svaly, kůží. I na něj si už zvykla, nemohl za to, jakou podobu mu dal jeho pán… ,,Blížíme se…“Zašeptal a stočil loďku kolem zátoky, odkud se ozývalo hrozivé kvílení, k poslední bráně té noci. Dívka pohlédla na ostatní v loďce. Seděl zde malý chlapec, vedle něj nějaký starší muž a zhruba třicetiletý muž, který si ji neustále prohlížel, to nebylo zrovna příjemné. Poslední brána noci… Byla největší ze všech pěti, které doposud projeli, na každém nosném sloupu se kroutil břečťan, byly zde znaky, ve zlaté barvě, úplně cizím jazykem a na samém vrchu brány stála socha anděla bojujícího s ďáblem. Ďábel měl za sebou armádu hrůzu nahánějících příšer a těch největších zrůd, jaké si člověk ani nedovede představit. Anděl jen hrstku svých soukmenovců. Už od mala ji zajímalo, kdo z nich tuhle bitvu vyhraje, jestli ti zlí, nebo ti co mají nad sebou boha. Ani teď tomu nebylo jinak, měla až moc živou představivost, jak jí častokrát říkali její sourozenci a tak její oči viděli, ďábla, jež se svým mečem ohání po andělech, tato bitva neměla ovšem dlouhého trvání, neboť loďka projela branou a nechala ji daleko za sebou. V tom ve tmě břehů spatřila drobné publikující světlo, byl to signál, který dobře znala. Přes rameno pohlédla na převozníka, který jen přikývnul a stočil loď ke kraji. „Dobrou noc Bati… Zítra se zase uvidíme.“ Promluvil tichým hlasem. Dívka si sebrala svoji velkou sklenici a vyskočila z loďky na břeh. Její dlouhé rudé vlasy se přitom zhouply ze strany na stranu. Jakmile stála nohama na pevné zemi, otočila se zpátky na převozníka. Její jindy smaragdově zelené oči se ve světle lucerny, mísící se s temnou krajkou noci, zaleskly zlatavou, skoro žlutou barvou. „Čekej mě zítra u druhé brány.“ S tím se loďka odrazila od břehu a světlo lucerny brzy zmizelo v husté mlze. Někdo k ní dlouhou větev, jen se usmála a vděčně ji přijala, pomohl jí na vrchol břehu, odkud vedla dlouhá stezka lesem až k velké jeskyni, v níž byl průchod. Pohlédla do dvou ustaraných krásně modrých očí. Měly barvu královské modré a v nich se klikatily drobné světle modré žilky. K tomu patřily delší tmavě hnědé až skoro černé vlasy a vysoká urostlá postava. „Jsi v pořádku?“ Asi takhle nějak ji každý večer vítal její starší bratr Tayler. Byl druhý nejmladší, hned po ní, osmnáctiletý a jediný, který se o svou mladší sestru jakž takž staral. Nemohla po něm ani žádat víc. Nejstarší bratr Dave měl svoji práci a doma se skoro neukazoval. Sestra Agnes, jež byla druhou nejstarší bývala doma sice často, ale o ostatní se moc nestarala. Měla vlastní život, kluka, malé dítě, na nějaké sourozence pro ni nezbyl čas. Tayler, přestože měl taky práci a občas zmizel brzy ráno, někdy už kolem třetí, si našel čas a zašel pro svoji sestru aspoň k řece, aby nemusela temným lesem, jeskyní a potom dlouhou plání přejít sama. Měl o ni strach, ze všech sourozenců si našla nejhorší práci. Byla lovcem duší… Pracovala pro zámožného pána, nosila mu duše, které si poručil a za ně dostávala i docela dost peněz. Další duše pro jejího nadřízeného momentálně plavaly v té velké sklenici, kterou sotva unesla. Sama duše, ať už postihnutá hříchem, či čistá neváží nic, sklenice byla oproti duším snad tunová. Tayler se nabídl, že jí se sklenicí pomůže, což ochotně přijala. „Asi by mi upadly ruce, kdybych to celé měla táhnout sama…“ Usmála se. Celou cestu k jeskyni mezi nimi vládlo hrobové ticho, ani jednomu to však nevadilo. Nemuseli si nic říkat, stačila jim jen blízkost toho druhého. S tichem došli k jeskyni, kterou se mlčky dostali až do své dimenze… Přenesme se tedy společně do Podsvětí, jinými slovy ve zlém jazyce do Achämenom, země, kde žijí ty největší zrůdy všech dimenzí… Démoni.
Pomalu přicházeli k vysokému domu v lese. Měl zhruba tři patra, s tím, že hned těsně vedle něj stála vysoká věž, jež se tyčila nad okolním lesem a bylo z ní tak možno vidět na tři největší města v Achämenomu. Zde už nebyla taková tma jako u řeky. Po obloze se co chvíli proháněly blesky a neustále se ozývalo hromobití, asi takhle nějak vypadala noc za nocí den za dnem v nížinách tohoto světa. Kolem dokola rostly temné lesy, kolikrát i pralesy, jež se táhly v dlouhých řadách od dlouhé pláně až k severní pevnosti dávných vládců. Dominantní zde byly tři velká města, každá z nich měla svého krále a bojovala navzájem proti sobě. Tato válka byla občas horší než válka, kterou vedli démoni proti jiným rasám... Tayler si povzdychl, byl rád, že je konečně doma, z toho Batia usoudila, že měl náročný den, ani jeden však netušil, co je čeká doma. Jen co otevřeli hlavní dveře, udeřil je do nosu silný zápach, uši si museli zakrýt kvůli řevu a příšernému pískání a aby toho nebylo málo, podlaha pod nohama byla nejen špinavá, ale i mokrá. Tayler se ze všeho nejdřív rozeběhl do kuchyně, absolutně si nevšímal dvou mladých kluků, kteří se zde hádali, a hned shodil varnou konvici, jež vydávala ten nesnesitelný zvuk, z plotny. Bati mezitím vytřela chodbu a mokrý hadr asi pět minut následně ždímala před dveřmi. Všimla si, jak z lesa vyšel její nejstarší bratr. Dave se držel za rameno, z něhož mu stékala krev, hruď měl podrápanou a na jednu nohu kulhal. „Dave…“ Na poslední chvíli ho stačila podepřít. „Taylere, Danny, Tobe, Johny!“ Z domu vyběhli čtyři kluci i s jejím bratrem. „Potřebujeme pomoct…“
Komentáře
Přehled komentářů
juuu skvelé čítanie, to jazero a všetko som si dokázala dokonalo predstaviť...*w* teším sa na ďalšie časti tak teda dúfam že budú čo najskôr x33
.....
(Any, 21. 3. 2014 19:57)Dnes raději 5 teček, aby se zase neměla blbé připomínky :D...díl je zase moc hezký, sice mi přišel jaksi kratší, možná ale rychle čtu, nevím :D, každopádně se těším na další a doufám, že mi hodíš koment ke drakům, když já ti dala sem a taky k Matovi, vyšel mi nový dílek na blogu a myslím, že v neděli má dojít i díl do Duše lesa, tak se budu těšit na tvé 3 komentíky :P
:D
(Kate a Flow, 15. 3. 2014 20:23)Tam kde bydlí Batia tam by jsme asi nechtěly bydlet. když si představme podsvětí tak tam její na krok vidět, řela je černá a v ní, jak máš ty, jsou duše ale bílé a mají svojí podobu. jsme zvědavé kdo nebo co udělalo Davevovi. chudák ten převozník, půl těla jako normální člověk. ale co se dá dělat. díl se to povedl. jenom prosimtě kdy bude další?? :DDDDD moc se nám to líbí!!
Re: :D
(Bai, 16. 3. 2014 9:26)No... mám ho rozepsaný, takže tak v sobotu? možná dřív, uvidím jak to výjde :D ale jsem ráda, že se líbí ^^
...
(Nisha, 11. 4. 2014 0:35)