Twilight sága a Hostitel

5. kapitola – Pozvání

Střední škola. Teď už to není očistec, je to naprosté peklo. Mučení a oheň … Ano, oboje jsem již zažil.

Teď už jsem dělal všechno správně. Každé „i“ mělo tečku, každé „t“ mělo háček. Nikdo si nemohl stěžovat, že se vyhýbám zodpovědnosti.

Abych udělal Esme radost a ochránil ostatní, zůstal jsem ve Forks. Vrátil jsem se ke svému starému rozvrhu. Lovil jsem stejně jako ostatní. Každý den jsem chodil do školy a hrál jsem si na člověka. Každý den jsem pozorně poslouchal, jestli neuslyším něco nového o Cullenových. Dívka neřekla nikomu ani slovo, jen pořád dokola opakovala stále stejný příběh – že jsem stál vedle ní a potom ji odhodil z cesty – až to všechny její dychtivé posluchače začalo nudit, takže se nakonec už nikdo neptal na detaily. Už neexistovalo žádné nebezpečí. Můj nerozvážný čin nikoho neohrozil.

Nikoho, kromě mě.

Byl jsem rozhodnutý změnit budoucnost. Nebyla to nejlehčí úloha, ale neexistovala žádná jiná možnost, s kterou bych mohl žít.

Alice předpověděla, že nebudu dost silný, abych se od Belly držel dál. Ale já jí dokážu, že se mýlila.

Myslel jsem si, že první den bude nejtěžší. Když byl u konce byl jsem si jistý, že i nejhorší byl. Ale tak moc jsem se mýlil.

Trápilo mě vědomí, že jí ubližuji. Utěšoval jsem se tím, že její bolest bude jen dočasná a malá – trochu bolesti z mého odmítnutí – v porovnání s mojí. Bella byla člověk a věděla, že já jsem trochu jiný, že jsem něco velmi špatného a děsivého. Pravděpodobně se jí spíš uleví, než by se  jí dotklo, že od ní odvrátím tvář a budu předstírat, že neexistuje.

 "Ahoj, Edwarde," pozdravila mě první den na hodině biologie. Její hlas byl přívětivý, přátelský, obrat o sto osmdesát stupňů, vezmu – li v úvahu náš poslední rozhovor.

Proč? Co ta změna znamenala? Zapomněla už? Rozhodla se, že si všechno přeci jen vsugerovala? Že by mi opustila, že jsem nedodržel svůj slib?

Ty otázky mě pálily jako žízeň, která mě přepadla kdykoliv jsem se nadechnul.

Potřebuju malou chvilku, jen abych se jí podíval do očí. Jenom chci zjistit, jestli v nich dokážu najít odpovědi na všechny ty otázky …

 Ne. Nemohl jsem si to dovolit. Ne, pokud jsem chtěl změnit budoucnost.

Mírně jsem pootočil hlavou jejím směrem, žádný pohled na ni. Přikývl jsem a hned se otočil zpět.

Už na mě znovu nepromluvila.

Když škola skončila a já již nemusel nic hrát a předstírat, utíkal jsem do Seattlu stejně jako předchozí den. Zdálo se mi, že ta bolest se dá snést lépe, když skáču nad zemí a vše okolo mě se mění v zelenou šmouhu.

Tento běh se stal mým každodenním zvykem.

Miloval jsem ji? Nemyslím si to. Zatím ne. Nemohl jsem se zbavit Aliciných letmých pohledů do budoucnosti. Viděl jsem, jak lehké by bylo zamilovat se do ní. Bylo by to jako volný pád, naprosto bez jakékoliv snažení. Nedovolit si to byl přesný opak – bylo to jako viset na skále nad strmým útesem, byla to tak zničující, že jsem si připadal stejně slabý jako kterýkoliv jiný člověk.

Tato situace už trvala více než měsíc a každý den to pro mě bylo těžší a těžší. Nedávalo mi to smysl – čekal jsem, že se přes to přenesu, že se to bude zlepšovat. Tohle asi měla na mysli Alice, když mi předpověděla, že nebudu mít dost síly na to, abych se od ní držel dál. Viděla, jakou bolest mi to bude působit a že se bude stupňovat. Ale já jsem jí dokázal snést.

Nezničím Belle budoucnost. Jestli bylo mým osudem ji milovat, tak potom vyhýbání se kontaktu s ní bylo to nejmenší, co jsem pro ni mohl udělat, ne?

Vyhýbání se jí bylo ale hranicí toho, co jsem dokázal snést. Mohl jsem předstírat, že ji ignoruju a nikdy už se na ní nepodívat. Mohl jsem předstírat, že mě absolutně nezajímá. Ale vše byla jen přetvářka, ne realita.

Stále jsem visel na každém jejím slově, na každém jejím nádechu.

Svoje trápení jsem rozdělil do čtyř kategorií.

První dvě už mi byly známé. Její vůně a ticho její mysli. Nebo lépe řečeno – abych to vystihl naprosto přesně – moje žízeň a moje zvědavost.

Žízeň byla na prvním místě. Nedýchání při hodinách biologie se stalo mým zvykem. Samozřejmě, existovaly i výjimky, kdy jsem musel odpovědět na otázky nebo něco takového a potřeboval jsem se nadechnout, abych mohl odpovědět. To jsem ochutnal vzduch kolem ní, bylo to stejné jako ten první den – oheň, potřeba a zoufalá snaha utéct. A přesně tak jako první den, ten netvor uvnitř mě se tlačil na povrch …

Zvědavost byla ta nejvytrvalejší z nich. Co si myslí právě teď? Nedokázal jsem tuto otázku dostat z hlavy. Když si nepřítomně omotala vlasy kolem prstu. Když hodila knihy na stůl s větší silou, než bylo potřeba. Když přišla pozdě na hodinu. Když netrpělivě podupávala nohou o podlahu. Každý její pohyb, který jsem zachytil periferním viděním, ukrýval pro mě nepředstavitelné tajemství. Když mluvila s ostatními studenty, rozebíral jsem každé její slovo a tón řeči. Vyslovila svoje myšlenky nahlas, nebo přemýšlela nad tím, co má říct? Často se mi zdálo, jako kdyby chtěla říct to, co její posluchači chtěli slyšet a to mi připomínalo moji rodinu a náš každodenní život ve lži – ale my jsme v tom byli lepší. Možná jsem si to jen přestavoval. Proč by měla něco předstírat? Byla jen obyčejný lidský teenager.

Mike Newton byl nejpřekvapivější z mých trápení. Kdo by si kdy pomyslel, že tento obyčejný, nudný člověk může být tak nesnesitelný? Ovšem, kdybych byl spravedlivý, měl bych k tomuto otravnému chlapci cítit trochu vděčnosti – nejvíc ze všech udržoval konverzaci s dívkou. Přes jejich rozhovory jsem se o Belle hodně dozvěděl – stále jsem dával dohromady svůj seznam – ale naopak, Mikeova pomoc s mým projektem mě ještě více rozčilovala. Nechtěl jsem, aby Mike byl ten, kdo odhalí její tajemství. Chtěl jsem to být já.

Pomáhalo mi, že on si nikdy nevšiml jejích odhalení a přeřeknutí. Nic o ní nevěděl. Ve své mysli si vytvořil Bellu, která neexistovala – děvče naprosto stejné, jako byl on sám. Nikdy si nevšiml její nesobeckosti a odvahy, které ji odlišovaly od ostatních lidí, nikdy neslyšel tu vyspělost jejích vyslovených myšlenek. Neuvědomil si, že když mluvila o své matce, znělo to přesně opačně, jako kdyby rodič hovořil o svém dítěti – láskyplně, shovívavě, jemně pobaveně a ochranitelsky. Neslyšel tu trpělivost v jejím hlase, když předstírala zájem o jeho příběhy a už vůbec nerozeznal tu dobrotu za trpělivostí.

V průběhu jejích rozhovorů s Mikem jsem na svůj seznam jejích vlastností přidal tu vůbec nejdůležitější, tu, co odhaluje nejvíc – jednoduchou a výjimečnou. Bella byla dobrá. Už všechny ostatní vlastnosti tomu nasvědčovaly – milá, plachá, nesobecká, milující, odvážná – byla prostě skrz naskrz dobrá.

Ale ani tyto užitečné odhalení můj vztah k tomuto chlapci nedokázaly zlepšit. Ten majetnický pohled, který upíral na Bellu – jako kdyby byla nějaká věc na prodej – mě provokoval, stejně jako jeho neslušné představy.  Začínal si být příliš jistý jejím zájmem, protože časem se zdálo, že ho upřednostňuje před ostatními chlapci, před těmi, které považoval za své soky – Tylera Crowleyoho, Erica Yorikeho a ojediněle i mě. Pravidelně sedával na okraji našeho stolu, než začala hodina biologie, povídal si s ní, povzbuzený jejími úsměvy. Byly to jen zdvořilé úsměvy, uklidňoval jsem se. Ale i navzdory tomu jsem se usmál při představě, že do něj vrazím tak silně, až přeletí přes celou místnost a zastaví se až o protější stěnu. Pravděpodobně bych mu smrtelně neublížil …

Mike už na mě nemyslel jako na soka. Chvíli po té nehodě se obával, že ta situace mě a Bellu spojí, ale opak se ukázal být pravdou. Ale i tak ho stále trápilo, že právě ona byla ta, které jsem se rozhodl věnovat svoji pozornost. Teď jsem ji ovšem ignoroval tak důsledně, stejně jako ostatní, že téměř praskl samolibostí.

Na co teď myslela? Líbila se jí jeho pozornost?

A nakonec čtvrtá část mého trápení, ta nejbolestnější – Bellina lhostejnost. Když jsem jí já ignoroval, začala ignorovat i ona mě. Už se nepokusila znovu navázat rozhovor. A co jsem věděl, tak už na mě ani nemyslela.

Tohle mě dohánělo k šílenství. Dokonce by to mohlo zlomit moje předsevzetí změnit budoucnost – ale občas se na mě Bella podívala stejně jako kdysi. Já jsem to neviděl na vlastní oči, zakázal jsem si se na ní dívat, když nás Alice varovala, že se Bella rozhodla se na nás podívat. Ostatní byli stále velmi ostražitý ohledně Belly, stále nevěděli kolik toho ví.

Trochu to zmírnilo moji bolest, když jsem věděl, že se na mě zdálky dívá. Samozřejmě, třeba spíše přemýšlela nad tím, co jsem to vlastně za chudáka.

"Bella se za chvíli podívá na Edwarda. Tvařte se normálně," konstatovala Alice jedno březnové úterý a v tu chvíli ostatní znervózněli a začali se chovat jako lidi, i když úplná strnulost byla znakem našeho druhu.

Dával jsem pozor na to, jak často se dívá mým směrem. Potěšilo mě, i když by nemělo, že se intervaly ani časem neměnily. Nevěděl jsem co to znamená, ale cítil jsem se kvůli tomu dobře.

 Alice si povzdychla. Přála bych si …

"Nech toho, Alice," procedil jsem skrz zuby. "Nestane se to."

Našpulila rty. Nemohla se dočkat, až se začne přátelit s Bellou. Bylo zvláštní, jak jí chyběla dívka, kterou zatím ani nepoznala.

Přiznávám, že jsi silnější, než jsem si myslela. Budoucnost je opět nejistá, udělal jsi ji bezvýznamnou. Doufám, že jsi šťastný

"Mě to naopak dává dostatečný význam."

Odfrkla si.

Snažil jsem se ji utěšit, ale byl jsem příliš netrpělivý, abych si mohl povídat. Neměl jsem dobrou náladu, byl jsem nervóznější víc, než ostatní tušili. Jen Jasper si uvědomoval, jak hluboce mě to zraňovalo, a já jsem cítil, jak ze mě stres opadává pod účinkem jeho jedinečné vlastnosti – vycítit a ovlivnit náladu ostatních. I když nechápal důvod mojí špatné nálady – a já jsem měl špatnou náladu v posledních dnech nepřetržitě – nevěnoval tomu pozornost.

Dnešek bude těžký den. Těžší než kterýkoliv jiný den, i když se podobaly jeden druhému.

Mike Newton, ten protivný chlapec, kterého jsem si nedovolil považovat za soupeře, chtěl pozvat Bellu na rande..

Ples s dámskou volenkou se blížil a Mike doufal, že ho Bella pozve. To, že to zatím neudělala, otřáslo jeho sebedůvěrou. Teď se nacházel v nepříjemné situaci – vychutnával jsem si to, víc než bych měl – protože ho pozvala Jessica Stenleyová. Nechtěl jí říct „ano“, stále doufal, že ho pozve Bella (a tím zvítězí nad svými soky), ale zároveň nechtěl říct „ne“ a přijít o ples úplně. Jessica, které se dotklo, že pozvání rovnou nepřijal, přemýšlela nad důvodem, který se za tím skrýval a v duchu vraždila Bellu. A znovu se ozýval můj instinkt postavit se mezi Bellu a rozzlobené myšlenky Jessicy. Teď už jsem ho chápal lépe, ale o to víc mě rozčilovalo, že to nemůžu udělat.

 Nechápu, jak k tomu došlo! Byl jsem úplně fascinovaný bezvýznamnými středoškolskými drby, kterými jsem kdysi tak opovrhoval.

Mike byl velmi nervózní, když vcházel s Bellou do učebny biologie. Slyšel jsem jeho vnitřní boj, zatímco jsem čekal na jejich příchod. Ten chlapec byl zbabělec. Čekal na tento tanec s jistým záměrem, nechtěl ukázat svoji zamilovanost, dokud mu Bella něco sama nenaznačí. Nechtěl riskovat odmítnutí, chtěl, aby ona udělala první krok.

 

Zbabělec.

Zase se pohodlně usadil na okraj našeho stolu, jako kdyby to dělal odjakživa a já jsem si představil, jak by to asi znělo, kdyby jeho tělo narazilo na stěnu s takovou silou, až by to zlomilo většinu jeho kostí.

"Takže," řekl jí s pohledem upřeným na podlahu. „Jessica mě pozvala na jarní ples.“

"To je skvělé," okamžitě odpověděla Bella se zjevným nadšením. Bylo těžké neusmívat se nad tím, jak to Mikeovi pomalu docházelo. Doufal, že tím bude zdrcená. „S Jessikou si to báječně užiješ.“

Snažil se získat znovu odvahu. "No…“ zaváhal, téměř vycouval, ale vzpamatoval se. „Já jsem jí řekl, že si to musím rozmyslet.“

„Proč bys to dělal?“ dožadovala se Bella odpovědi. V hlase měla nesouhlas a i úlevu.

A co mělo znamenat tohle? Nečekané a intenzivní zoufalství mě donutilo zatnout pěsti.

Mike neslyšel úlevu v jejím hlase. Začervenal se - bylo to zuřivostí – a předtím, než opět promluvil, se zadíval do země.

„Říkal jsem si, jestli… no, jestli třeba nemáš v plánu pozvat mě ty.“

Bella zaváhala.

Přesně v tu chvíli jsem viděl její budoucnost jasněji, než v jakékoliv vizi Alice.

Možná řekne „ano“ na Mikeovu nevyslovenou otázku, možná řekne „ne“, ale tak jako tak, někdy někomu řekne „ano“. Byla krásná a neobyčejná, ale lidští muži na to nekoukali. Jestli se spokojí s někým z tohoto bezvýznamného davu, nebo počká až odejde z Forks, ten den, kdy odpoví „ano“, přijde.

Viděl jsem její život tak jako předtím – vysoká škola, kariéra, láska, manželství. Viděl jsem jí po  boku svého otce, oblečenou v bílém, s tváří červenou štěstím, když šla uličkou na hudbu z Wagnerova svatebního pochodu.

Ta bolest byla větší než cokoliv, co jsem kdy předtím cítil. Člověk by na ni pravděpodobně umřel.

A nejenom ta bolest, ale i neskutečná zuřivost.

Hněv uvnitř mě toužil po fyzické ventilaci. I když tento bezvýznamný, opovržení hodný chlapec třeba nebude ten, komu poví „ano“, toužil jsem mu rozdrtit lebku ve svých rukou, jako představiteli toho, kdo to bude.

Tomuto pocitu jsem nerozuměl - byla to jakási kombinace bolesti, zuřivosti, touhy a zoufalství. Ještě nikdy jsem to necítil, nedokázal jsem to pojmenovat.

„Miku, myslím, že bys jí měl říct, že s ní půjdeš,“ řekla mu Bella jemným hlasem.

Mikeova naděje se zhroutila. Za jiných okolností bych si to vychutnal, ale teď jsem byl ztracený v bolesti a ve výčitkách, co se mnou všechny ty pocity udělaly.

Alice měla pravdu. Nebyl jsem dostatečně silný.

Právě teď Alice vidí vizi budoucnosti, jak se opět zamotává. Potěší ji to?

„Ty už jsi někoho pozvala?“ Náhle se zeptal Mike. Podíval se na mě s podezřením, poprvé za několik týdnu. Uvědomil jsem si, že jsem se prozradil, moje hlava byla natočená směrem k Belle.

Ta divoká závist v jeho myšlenkách – závist někomu, komu dala Bella přednost – náhle pojmenovala můj nedávný pocit.

 Žárlil jsem.

"Ne," řekla mu s jemnou stopou humoru v hlase. „Já na ten ples vůbec nepůjdu.“

Přes všechny ty výčitky a hněv jsem cítil úlevu. Odteď jsem přemýšlel o svých soupeřích.

"Proč ne?" vyzvídal Mike drzým hlasem. Dotklo se mě, že ten tón používal, když s ní mluvil. Potlačil jsem zavrčení.

„Já tuto sobotu jedu do Seattlu,“ odpověděla.

Zvědavost už nebyla tak nepříjemná jako předtím, teď už to bylo úplné zaměření se na nalezení odpovědí na všechno. Za chvíli se dozvím o tomto překvapujícím objevu víc. Mikův tón se změnil na nepříjemné přemlouvání. „Nemůžeš jet nějaký jiný víkend?“

"Je mi líto, ne." Bella byla najednou strohá. "„Neměl bys Jess nechávat déle čekat – je to hrubé.“

Starost o pocity Jessicy ve mně opět probudily žárlivost. Výlet do Seattlu byl očividně jen záminka, aby mohla říct ne – odmítla jen kvůli kamarádce? Na to byla dost nesobecká. Přála si, aby s ním mohla jít? Nebo jsem se pletl? Měla zájem o někoho jiného?

„Jo, máš pravdu,“ zareagoval tak sklíčeně, že jsem ho téměř litoval. Téměř.

Odvrátil od ní pohled a já ztratil její tvář v jeho myšlenkách.

Tohle tolerovat nebudu.

Otočil jsem se k ní, abych mohl něco vyčíst z jejího výrazu. Poprvé po více než měsíci. Dovolit si to byla taková úleva, jako když se topící člověk nadechne vzduchu.

Měla zavřené oči a ruce přitisknuté na spánky. Jemně potřásla hlavou, jako kdyby se snažila vypudit z hlavy nějakou myšlenku.

 Frustrující. Fascinující.

Hlas pana Bannera ji vytrhl ze zamyšlení a její oči se pomalu otevřely. Okamžitě se na mě podívala, pravděpodobně vycítila můj pohled. Hleděla do mých očí se stejným zmateným výrazem, který mě už tak dlouho pronásledoval

V této chvíli jsem necítil ani výčitky, ani vinu, ani hněv. Věděl jsem, že se znovu dostaví o to dříve, ale právě teď jsem se vznášel, což bylo divné a znepokojující. Jako kdybych zvítězil.

Neodvrátila se, i když jsem se na ní intenzivně díval a snažil se bezvýsledně přečíst myšlenky v jejích hnědých očích. Byly spíše plné otázek než odpovědí.

Viděl jsem odraz svých vlastních očí a ty byly černé od žízně. Už to byly téměř dva týdny od mého posledního lovu, nebyl to tedy zrovna ten nejbezpečnější den na zlomení mé vůle. Ale zdálo se, že jí barva mých očí nevyděsila. Stále se na mě dívala a její tváře chytily nádhernou růžovou barvu.

 Na co právě myslela?

Téměř jsem svoji otázku vyslovil nahlas, ale v té chvíli mě pan Banner oslovil. Krátce jsem se podíval jeho směrem a vylovil jsem z paměti správnou odpověď.

Rychle jsem se nadechl. "Krebsův cyklus."

Žízeň mi opět spalovala celé hrdlo – svaly se mi napjaly a ústa se mi naplnila jedem – zavřel jsem oči a snažil se soustředit, navzdory neskutečné touze po její krvi, která ve mně zuřila.

Netvor byl silnější než kdykoliv předtím. Radoval se. Přijal tuto rozdělenou budoucnost, která mu dala padesáti procentní šanci na něco, po čem neustále toužil. Třetí, neurčitá budoucnost, kterou jsem se snažil silou vůle vybudovat, se rozpadla – zničená obyčejnou lidskou žárlivostí – a on byl najednou blíže k tomu, aby vyhrál.

Výčitky a vina mě pálily spolu s žízní, a kdybych mohl plakat, tak bych teď měl plné oči slz.

Co jsem to udělal?

Když jsem si uvědomil, že jsem tu bitvu již prohrál, už nebyl žádný důvod si odpírat něco, po čem jsem tak hrozně toužil. Znovu jsem se k ní otočil

Skryla si tvář za vlasy, ale i tak jsem viděl, jak jí zčervenaly tváře.

 Netvorovi se to líbilo.

Už se na mě nepodívala, ale mezi prsty si nervózně žmoulala pramen vlasů. Její jemné prsty, její zápěstí byly tak křehké, vypadaly, jako už jen můj dech by je mohl zlomit.

Ne, ne, ne. To neudělám. Byla příliš křehká, příliš dobrá, příliš vzácná, aby měla takovýto osud. Nemůžu dovolit, aby se můj život smíchal s jejím, aby ho zničil.

 Ale ani jsem se od ní nedokázal držet dál. Alice měla pravdu.

Netvor uvnitř mě zuřil, když jsem váhal, nejdřív rozhodnutý pro jednu, potom pro druhou stranu.

Moje krátká hodina s ní skončila příliš brzy. Když zazvonilo, začala si balit svoje věci, aniž by se na mě podívala. To mě zklamalo, ale těžko jsem mohl očekávat něco jiného. Způsob, jakým jsem s ní zacházel od té nehody, byl neomluvitelný.

"Bello?" oslovil jsem ji, neschopný se zastavit. Moje vůle byla v troskách.

Před tím, než se na mě podívala, zaváhala. Potom se ke mně otočila, vypadala otráveně nedůvěřivě.

Připomněl jsem si, že na to měla plné právo. Měla.

Čekala, jestli budu pokračovat, ale já jsem na ní jen zíral a snažil se něco vyčíst z jejího výrazu. V pravidelných intervalech jsem vdechoval vzduch a snažil se bránit žízni.

"Cože?" řekla nakonec. "Ty se mnou zase mluvíš?" V jejím hlase byl nevrlý podtón, který byl, přesně jako její hněv, velice roztomilý. Chtěl jsem se usmát.

Nebyl jsem si jistý, jak jí vlastně odpovědět. Mluvil jsem s ní ve smyslu, jaký měla ona na mysli?

Ne. Ne, jestli tomu pomůžu. A já se budu snažit.

„Ne, vlastně ne“, odpověděl jsem jí.

Zavřela oči a to mě rozčílilo. Zbavila mě nejlepší cesty, jak se dostat k jejím pocitům. Pomalu a zhluboka se nadechla, bez toho aby je opět otevřela. Zatnula zuby.

Promluvila se zavřenými očima. Určitě to nebyl normální, lidský způsob jak komunikovat. Proč to dělala?

„Tak co tedy chceš, Edwarde?“

Zvuk mého jména z jejích úst se mnou dělal divné věci. Kdyby mohlo moje srdce tlouci, určitě by se zrychlilo.

 Jak jí mám odpovědět?

Pravdivě, rozhodl jsem se. Bude k ní odteď tak pravdomluvný, jak to jen půjde. Nechci si zasloužit její nedůvěru, i když touha po opaku byla naprosto nesnesitelná.

„Omlouvám se.“ Řekl jsem jí. Bylo na tom víc pravdy, než tušila. Naneštěstí mohl jsem se ji omluvit jen za takovéto bezvýznamné věci. „Jsem velmi hrubý, já vím. Ale tak je to vážně lepší.“

Bylo by pro ni rozhodně lepší, kdybych na ni dokázal být i nadále hrubý. Dokážu to?

Otevřela oči a tvářila se ostražitě.

„Nevím, jak to myslíš,“

Snažil jsem se ji varovat tak, jak nejvíc jsem vůbec mohl. „Je lepší, když nebudeme přáteli,“ Samozřejmě, že to už vycítila. Byla bystrá. „Věř mi.“

Přimhouřila oči a já jsem si vzpomněl, že jsem jí už stejná slova jednou řekl – těsně předtím, než jsem porušil slib. Trhlo se mnou, když jsem slyšel, jak zaťala zuby. Pamatovala si na to.

„Je velká škoda, že jsi na to nepřišel dřív,“ zasyčela nahněvaně. „Mohl sis tak ušetřit všechnu tu lítost.“

Zíral jsem na ni v šoku. Co ona věděla o mé lítosti?

"Lítost? Lítost nad čím?“ Dožadoval jsem se odpovědi.

„Žes nenechal tu pitomou dodávku, aby mě rozmačkala.“vyštěkla.

Užasle jsem ztuhnul.

Jak si toto může vůbec myslet? Záchrana jejího života byla jediná přijatelná věc, kterou jsem udělal od doby, co jí znám. Jediná věc, za kterou jsem se nestyděl. Jediná věc, kvůli které jsem byl rád, že existuju. Bojoval jsem o záchranu jejího života od první chvíle, kdy jsem ucítil její vůni. Jak si to o mě může vůbec myslet? Jak si vůbec může troufnout zpochybnit jediný dobrý skutek, který jsem udělal v celém tomto zmatku?

„Ty si myslíš, že lituju, že jsem ti zachránil život?“

"Já to vím," odsekla.

Její názor na můj čin mě rozzuřil. „Nic nevíš.“

Jak zmateně a nepochopitelně její mysl fungovala. Určitě nemyslela tak, jako ostatní lidí. To musí být vysvětlení pro její duševní ticho. Byla úplně jiná.

Prudce se ode mě odvrátila a opět zatnula zuby. Začervenala se, tentokrát hněvem. Posbírala si knihy a odkráčela směrem ke dveřím, už se na mě ani nepodívala.

I když jsem byl nesmírně vytočený, bylo nemožné, aby mi její hněv nepřipadal alespoň trochu zábavný.

Šla strnule, aniž by se dívala, kam šlape a špičkou boty zakopla o práh. Klopýtla a všechny její knihy spadly na zem. Místo, aby se k nim sehnula a posbírala je, stála nad nimi, na zem se nedívala a vypadala, že přemýšlí, jestli je má vůbec z té země sbírat.

Rozhodl jsem se nesmát se.

Nebyl tu nikdo, kdo by mě pozoroval. Rychle jsem k ní přiskočil a posbíral její učebnice dříve, než se vůbec zadívala na zem.

Sehnula se a když uviděla moji ruku, ztuhla. Velmi opatrně, aby se moje ledová pokožka nedotkla její ruky, jsem jí podal věci.

"Díky," řekla ledovým, strohým hlasem.

Její tón mě opět podráždil.

"Nemáš zač," odpověděl jsem stejným tónem.

Prudce se ode mě odvrátila a odešla na další hodinu.

Díval jsem se za ní, dokud mi nezmizela v davu.

Španělština mi utekla hrozně rychle. Slečna Goffová se mě na nic neptala – věděla, že moje španělština je výborná a tak mě nechávala v klidu – a já jsem mohl přemýšlet

Takže, ignorovat dál Bellu jsem nemohl. To bylo jasné. Ale znamenalo to, že nemám jinou možnost než ji zničit? To přece nemohla být jediná možná budoucnost. Musela být ještě jiná možnost, nějaký kompromis. Snažil jsem se na to přijít

Emmetta jsem si celou hodinu nevšímal. Byl zvědavý – Emmett neměl intuici jako ostatní, vycítit náladu druhých, ale přesto si všiml změny. Přemýšlel, co se stalo, proč už nemám na tváři pochmurný výraz. Snažil se definovat tu změnu a nakonec se rozhodl, že vypadám optimisticky.

Optimisticky? Tak jsem zvenčí vypadal?

Zvažoval jsem myšlenku na naději, když jsem přicházel k Volvu a přemýšlel jsem, v co bych měl přesně doufat.

Ale nemusel jsem dlouho uvažovat. Byl jsem vnímavý ke zvuku Bellina jména v myšlenkách mých … mých rivalů, myslím, že bych si to měl připustit, takže Eric a Tyler upoutali moji pozornost. Už slyšeli – s velkým zadostiučiněním – že Mike selhal, tak se připravovali na svůj tah.

Eric už byl na místě, opíral se o její auto na místě, kde ho nemohla přehlédnout. Tylerova hodina se prodloužila kvůli zadávání domácích úkolů a tak se zoufale snažil, aby se s ní viděl, než stihne utéct.

Tak tohle musím vidět.

"Počkej na ostatní, ok?" zamumlal jsem směrem k Emmettovi.

Podezřívavě mě sledoval, ale potom pokrčil rameny a přikývl.

Chlapec přišel o rozum, pomyslel si, pobavený mým zvláštním požadavkem.

Viděl jsem Bellu vycházet z tělocvičny a naschvál jsem se postavil na místo, kde mě nemohla zahlédnout.

Když se začala blížit k parkovišti a k Erikovi, vykročil jsem pomalou chůzí, abych ve správný okamžik kolem ní přešel.

Všiml jsem si, že ztuhla, když zaregistrovala, že na ní Erik čeká. Na chvíli zamrzla, ale poté se opět uvolnila a dala do kroku.

„Ahoj, Eriku,“ zavolala přátelsky.

Byl jsem náhle a nečekaně znepokojený. Co když přece jen pro ni byl tenhle hubený, vysoký chlapec s nezdravou pokožkou nějakým způsobem přitažlivý?

Erik těžce polkl. "Ahoj, Bello."

Zdálo se, že si ani neuvědomuje jeho nervozitu.

"Co se děje?" zeptala se, zatímco odemykala svoje auto, bez jediného pohledu na jeho vystrašenou tvář.

„Ehm, jen jsem si tak říkal… jestli bys nešla na jarní ples… se mnou?“ Přeskočil mu hlas.

Konečně se otočila. Byla ohromená nebo potěšená? Eric se na ní nedíval, takže jsem bohužel nemohl sledovat výraz její tváře přes jeho myšlenky.

„Myslela jsem, že je tohle holčičí volenka,“ znepokojeně odpověděla.

„No, to jo,“ připustil zahanbeně.

Tento ubožák mě sice nevytáčel jako Mike Newton, ale i přes jeho úzkost jsem k němu nemohl cítit sympatie, dokud ho Bella jemným hlasem neodmítla.

„Díky za pozvání, ale já budu ten den v Seattlu.“

Už to slyšel, ale i tak byl zklamaný.

"Aha," zamumlal, stále se neodvažoval zvednout pohled do výšky jejího nosu. „No, tak možná příště.“

"Jasně," souhlasila. Ale potom se hryzla do rtu, jako kdyby v té chvíli litovala, že mu nechala naději. Líbilo se mi to.

Eric se náhle otočil a odešel zpět ke škole, opačným směrem, než bylo jeho auto, jako kdyby jen potřeboval utéct.

V té chvíli jsem prošel kolem Belly a slyšel jsem, jak si povzdechla úlevou. Zasmál jsem se tomu.

Otočila se za zvukem mého smíchu, ale já jsem se díval přímo před sebe, ústa pevně sevřená, abych se znovu nezachichotal pobavením.

Tyler byl přímo za mnou, téměř utíkal, aby ji stihl předtím, než odjede. Byl odvážný a víc sebevědomý, než jeho dva předchůdci. Čekal tak dlouho jen proto, že Mike byl první na řadě.

Chtěl jsem, aby ji stihl a to ze dvou důvodů. Jestliže – a už jsem o tom byl téměř přesvědčený – celá tato pozornost Bellu otravovala, chtěl jsem vidět její reakci. A jestli ne, jestli bylo Tylerovo pozvání to, na které čekala, chtěl jsem to vědět. 

Tylera Crowleyho jsem počítal mezi své rivaly, i když jsem věděl, že to není spravedlivé. Zdál se mi celkem příjemný a všedně, ale co já jsem věděl o pocitech Belly. Možná se jí líbili průměrní chlapci…

Trhl jsem sebou při té myšlence. Já nikdy nebudu průměrný. Bylo ode mě velice hloupé ucházet se o její přízeň. Jak by ji mohl zajímat netvor, jakým jsem byl já?

Byla příliš dobrá pro netvora.