Stopy oleje
Co jsem čekal? dumal Eragon ráno. Hlava mu třeštila a jazyk se mu motal. Když se pod postelí mihla krysa, trhl sebou.
Jak se cítíš? zeptala se škodolibě Safira.
Eragon si jí nevšímal.
O chvíli později se Brom s bručením vykulil z postele. Ponořil hlavu do studené vody v umyvadle a pak odešel z pokoje. Eragon za ním vyšel na chodbu. „Kam jdeš?“ zeptal se.
„Vzpamatovat se,“ utrousil neochotně Brom.
„Půjdu taky.“ U baru Eragon zjistil, že Bromova léčebná metoda spočívá v tom, že se vypije značné množství horkého čaje a ledové vody a to vše se spláchne koňakem. Když se vrátili do pokoje, Eragon už byl schopen zase trochu fungovat.
Brom si připásal meč a uhladil si záhyby pláště. „Nejdřív se potřebujeme nenápadně zeptat na pár věcí. Chci zjistit, kam se v Dras-Leoně vozí seitrový olej a kam ho odtud odnášejí dál. Pravděpodobně jsou do jeho přepravy zapojeni vojáci nebo dělníci. Musíme je najít a s některým z nich si popovídat.“
Vyrazili z hostince a pátrali po skladištích, do nichž by se mohl seitrový olej dodávat. Poblíž centra Dras-Leony začaly ulice stoupat směrem k paláci z leštěné žuly. Byl postavený na vyvýšeném kopci a převyšoval všechny budovy kromě katedrály.
Nádvoří paláce bylo zdobené perleťovou mozaikou a části zdí byly vykládané zlatem. Ve výklencích stály černé sochy s kouřícími tyčemi kadidla ve studených rukou. Každé čtyři metry stála hlídka vojáků a ostražitě pozorovala kolemjdoucí.
„Kdo tady bydlí?“ zeptal se Eragon s obdivem.
„Marcus Tábor, vládce města. Zodpovídá se pouze králi a vlastnímu svědomí, které poslední dobou moc nefunguje,“ řekl Brom. Prošli kolem paláce a prohlíželi si elegantní domy, které ho obklopovaly.
Za celé dopoledne se nedozvěděli nic užitečného, a tak si dali oběd. „Tohle město je příliš veliké, abychom ho prohledávali společně,“ řekl Brom. „Pátrej na vlastní pěst. Do setmění se sejdeme u Zlaté koule.“ Zamračil se na Eragona zpod huňatého obočí. „Doufám, že zas neprovedeš nějakou hloupost.“
„Spolehni se,“ slíbil Eragon. Brom mu podal pár mincí a odkráčel opačným směrem.
Po zbytek dne Eragon hovořil s obchodníky a dělníky a snažil se být co nejpříjemnější a nejpřirozenější. Jeho otázky ho dovedly z jednoho konce města na druhý a pak zase zpátky. Zdálo se, že nikdo o oleji nic neví. Ať se dostal kamkoli, vždy na něj shlížela katedrála. Jejím vysokým věžím nešlo uniknout.
Nakonec našel muže, který pomáhal seitrový olej nakládat a vzpomněl si, kam ho odváželi. Eragon se na to skladiště šel celý rozrušený podívat a pak se vrátil do Zlaté koule. Brom se vrátil za víc než hodinu, skleslý vyčerpáním. „Zjistil jsi něco?“ zeptal se ho Eragon.
Brom si uhladil bílé vlasy. „Dnes jsem slyšel spoustu zajímavých věcí, třeba to, že Galbatorix do týdne navštíví Dras-Leonu.“
„Cože?“ zvolal Eragon.
Brom se shrbil u zdi a vrásky na čele se mu prohloubily. „Tábor si zřejmě začal trochu moc dovolovat, a tak se Galbatorix rozhodl, že mu udělí menší lekci. Je to poprvé, co za posledních víc než deset let král opustí Urû’baen.“
„Myslíš, že o nás ví?“ zeptal se Eragon.
„Samozřejmě, že o nás ví, ale určitě neví, že jsme teď zrovna tady. Kdyby to věděl, už bychom byli ve spárech ra’zaků. Znamená to ovšem, že všechno, co v souvislosti s ra’zaky podnikneme, musíme provést před Galbatorixovým příjezdem, abychom od něj byli včas aspoň padesát mil daleko. Jedna věc je však pro nás výhodná -, a to že tady ra’zakové určitě jsou a připravují jeho návštěvu.“
„Chci ra’zaky dostat,“ řekl Eragon se zaťatými pěstmi. „Ale ne, pokud to znamená utkat se s králem. Asi by mě rozcupoval na kousky.“
Brom vypadal pobaveně. „Velmi dobře: opatrnost. A máš pravdu; proti Galbatorixovi bys neměl šanci. Teď mi řekni, cos zjistil ty. Možná tak potvrdíš to, co jsem slyšel.“
Eragon pokrčil rameny. „Většinou to byly nesmysly, ale mluvil jsem s mužem, který ví, kam se olej vozí. Je to takové staré skladiště. Kromě toho jsem nic užitečného neobjevil.“
„Můj den byl o něco plodnější než ten tvůj. Slyšel jsem to samé co ty, a tak jsem šel do toho skladu a mluvil s tamními dělníky. Nestálo mě to ani moc přemlouvání a brzy mi prozradili, že bedýnky se seitrovým olejem se ze skladu posílají do paláce.“
„A pak ses vrátil sem,“ dokončil za něj Eragon.
„Kdepak! Nepřerušuj mě. Potom jsem šel do paláce a pronikl jsem jako potulný zpěvák do křídla pro služebnictvo. Několik hodin jsem se tam procházel, bavil jsem služky a další lidi písněmi i básněmi - a mezitím jsem se celou tu dobu vyptával.“ Brom si pomalu nacpal dýmku tabákem. „Je opravdu neuvěřitelné, kolik toho služební zjistí. Řekl bys, že jeden hrabě má tři milenky a všechny bydlí ve stejném křídle paláce?“ Nevěřícně zavrtěl hlavou a zapálil si dýmku. „Vedle těchto skvělých pikantností jsem se úplně náhodou dozvěděl, kam se olej z paláce posílá.“
„A to...?“ zeptal se netrpělivě Eragon.
Brom si potáhl z dýmky a vypustil kroužek kouře. „Samozřejmě ven z města. Vždycky za úplňku pošlou dva otroky k úpatí Helgrindu se zásobami na jeden měsíc. Kdykoli přijde seitrový olej do Dras-Leony, posílají ho spolu se zásobami jídla. Otroky už pak nikdy nikdo nespatří. Když je jednou někdo tajně sledoval, zmizel také.“
„Myslel jsem, že Jezdci zrušili obchod s otroky,“ podivil se Eragon.
„Bohužel pod vládou krále začal znovu vzkvétat.“
„Takže ra’zakové jsou v Helgrindu,“ řekl Eragon a přemýšlel o skalnaté hoře.
„Tam nebo někde poblíž.“
„Pokud jsou v Helgrindu, budou buď ve spodní části - a chráněni silnými kamennými dveřmi -, nebo jsou vysoko, kam se mohou dostat jen jejich létající zvířata nebo Safira. Vršek nebo spodek, jejich úkryt bude bezpochyby dobře zamaskovaný.“ Na chvíli se zamyslel. „Pokud budeme se Safirou létat kolem Helgrindu, ra’zakové nás určitě uvidí - a to ani nemluvím o celé Dras-Leoně.“
„To bude problém,“ souhlasil Brom.
Eragon se zamračil. „Co kdybychom šli se zásobami místo těch dvou otroků? Zanedlouho bude úplněk. Měli bychom tak dokonalou příležitost dostat se do blízkosti ra’zaků.“
Brom se zamyšleně zatahal za vousy. „To je přinejmenším riskantní. Pokud ty otroky zabíjejí na dálku, dostaneme se určitě do nesnází. Pokud ra’zaky neuvidíme, nemůžeme je zranit.“
„Nevíme, jestli vůbec ty otroky zabíjejí,“ namítl Eragon.
„Jsem si jistý, že ano,“ řekl Brom s vážnou tváří. Pak mu zajiskřilo v očích a vyfoukl další kroužek kouře. „Přesto je to zajímavý nápad. Kdyby byla Safira ukrytá někde poblíž a...“ Jeho hlas zeslábl. „Mohlo by to fungovat, ale budeme si muset pospíšit. Do příjezdu krále nezbývá moc času.“
„Neměli bychom jít k Helgrindu a porozhlédnout se tam? Bylo by dobré vidět okolí za denního světla, aby nás nezaskočili,“ navrhl Eragon.
Brom poklepával prsty na svou hůl. „To můžeme udělat později. Zítra se vrátím do paláce a vymyslím, jak bychom mohli nahradit otroky. Přesto budu muset být opatrný, abych nevzbudil podezření - snadno by mě mohli odhalit špehové a dvořané, kteří o ra’zacích vědí.“
„Nemohu tomu uvěřit; nakonec jsme je přece jen našli,“ šeptl Eragon. Hlavou mu proběhl obraz mrtvého strýce a vypálené farmy. Sevřel čelisti.
„To nejtěžší nás teprve čeká, ale ano, dosud jsme si vedli dobře,“ řekl Brom. „Když se na nás usměje štěstí, možná brzy dosáhneš své odplaty a Vardenové se zbaví nebezpečného nepřítele. Co bude dál to už bude jen na tobě.“
Eragon se v duchu spojil se Safirou a vítězoslavně jí oznámil: Našli jsme doupě ra’zaků!
Kde? Rychle jí vysvětlil, co zjistili. Helgrind, zadumala se. Příhodné místo pro takové zloduchy.
Eragon souhlasil. Až tady skončíme, možná bychom se mohli zastavit v Carvahallu.
To bys chtěl? zeptala se nečekaně trpce. Vrátit se ke svému předchozímu životu? Víš přece, že to se nestane, tak si přestaň dělat naděje. V určitém okamžiku se budeš muset rozhodnout, ke komu se přidáš. Budeš se po zbytek života skrývat, nebo pomůžeš Vardenům? To jsou jediné možnosti, které ti zbyly, pokud se nepřidáš ke Galbatorixovi, na což já nikdy nepřistoupím.
Tiše jí řekl: Pokud si musím vybrat, spojím svůj osud s Vardeny, jak dobře víš.
Ano, ale jednou to budeš muset vyslovit nahlas. A nechala ho, aby mohl nad jejími slovy přemýšlet.
