Odkaz Dračích jezdců

Eragon zaklekl do udusaného trávníku a zkušeným okem přelétl stopy. Podle otisků byla zvěř na louce sotva před půlhodinou. Brzy se uloží ke spánku. Jeho kořist, malá srna, která výrazně kulhala na levou přední nohu, byla stále se stádem. Překvapovalo ho, že ji ještě nezahubil vlk nebo medvěd.

Nebe bylo čisté a potemnělé. Foukal mírný vítr. Kolem Eragona se tyčily hory a nad nimi se nesl stříbřitý mrak. Jeho okraje plály červeným světlem, jak je osvěcoval měsíc v úplňku, stojící na obloze mezi dvěma zasněženými vrcholky. Po horských úbočích stékaly potůčky z chladných ledovců a třpytivých závějí. Údolím se plížila hustá, pochmurná mlha, takže skoro neviděl na vlastní nohy.

Eragonovi bylo patnáct, už za necelý rok se měl stát mužem. Bystré hnědé oči mu lemovalo tmavé obočí. Jeho obnošené šaty svědčily o tom, že hodně pracuje. U opasku měl v pouzdře zasunutý lovecký nůž s kostěnou rukojetí a v ruce držel tisový luk v jelenicovém pouzdře, které ho chránilo před vlhkem. Na zádech nesl ruksak upevněný k dřevěné kostře.

Zvěř ho zavedla hluboko do pásu hor zvaných Dračí hory, táhnoucího se od severu až na jih celým územím Alagaësie. S tímto rozeklaným pohořím se spojovali podivní lidé a podivné pověsti, které nikdy nevěstily nic dobrého. Eragon se přesto Dračích hor nebál - byl z okolí Carvahallu jediný, kdo se odvážil stopovat zvěř hluboko do jejich skalnatých zákoutí.

Už třetí noc byl na lovu a zbývala mu jen polovina jídla. Pokud neuloví tu srnu, bude se muset vrátit domů s prázdnou. Zima se kvapem blíží a jeho rodina potřebuje maso a nemůže si ho dovolit kupovat v Carvahallu.

Eragon chvíli přemýšlel v tlumeném měsíčním světle a pak vykročil do lesa směrem k rokli, kde se podle něj zvěř určitě uložila k odpočinku. Stromy zakrývaly výhled na nebe a vrhaly na zem střapaté stíny. Stopy kontroloval jen příležitostně; věděl, kam jde.

Když dorazil k rokli, vytáhl tři šípy. Jeden z nich vložil do zářezu a druhé dva držel v levé ruce. Jediným jistým pohybem napjal tětivu luku. Ve světle měsíce viděl asi dvacet nehybných hromádek v místech, kde zvířata ležela v trávě. Srna, kterou stopoval, byla na okraji stáda, s levou přední nohou nepřirozeně nataženou podél těla.

Eragon se pomalu plížil ke stádu, připravený okamžitě vystřelit. Veškeré jeho úsilí posledních tří dnů směřovalo k tomuhle okamžiku. Naposledy se nadechl, aby se zklidnil, a - vtom se tichem noci rozlehla obrovská rána.

Stádo se dalo na útěk. Eragon vyrazil vpřed, a jak se hnal trávou, do tváře se mu opřel horký vítr. Prudce zabrzdil a vystřelil na běžící srnu. Šíp ji minul jenom o vlásek a on vztekle zasyčel do tmy. Zaklel, otočil se a automaticky si nachystal další šíp.

V místech, kde předtím odpočívala zvěř, doutnal veliký kruh trávy a stromů. Mnoho borovic mělo ohořelé jehlice a tráva kolem spáleniště byla polehlá. Vzduchem se nesl obláček kouře a zápach spáleniny Uprostřed vypáleného kruhu ležel nablýskaný modrý kámen. Nad sežehlým místem se linula mlha a zlehka se kolem něj vlnila.

Několik dlouhých minut zůstával Eragon ve střehu, ale jediné, co se na palouku pohnulo, byla mlha. Opatrně povolil tětivu a vykročil kupředu. V měsíčním světle jeho postava vrhala bledý stín přímo na kámen, u něhož se zastavil. Šťouchl do něj šípem a uskočil. Nic se ale nestalo, a tak ho opatrně zvedl.

Ještě nikdy neviděl, aby příroda vyleštila kámen tak do hladka. Jeho dokonalý povrch byl tmavě modrý, až na tenounké bílé žilky, které na něm tvořily hustou síť. Kámen pod jeho prsty chladil a byl neuvěřitelně jemný, jako ztuhlé hedvábí. Měl tvar asi stopu dlouhého oválu a mohl vážit několik liber, i když ve skutečnosti byl lehčí, než se zdál.

Eragonovi připadal překrásný a zároveň děsivý. Odkud se tu vzal? Má nějaký zvláštní účel? Pak ho napadla ještě znepokojivější myšlenka: Dostal se sem náhodou, nebo je určený přímo pro mě? Ze starých příběhů se naučil přistupovat ke kouzlům i těm, kdo je užívají, nesmírně opatrně.

Ale co mám s tím kamenem udělat? Špatně by se mu nesl a navíc mohl být nebezpečný. Asi by ho tu měl raději nechat. Projel jím záchvěv nerozhodnosti a kámen skoro odhodil, ale nakonec ho něco zastavilo. Když nic lepšího, dalo by se za něj koupit nějaké jídlo, rozhodl s pokrčením ramen a schoval kámen do ruksaku.

Rokle byla příliš otevřená, než aby se v ní dalo bezpečně utábořit, a tak vklouzl zpátky do lesa a rozprostřel si pokrývku pod kořeny vyvráceného stromu. Když povečeřel chléb se sýrem, zachumlal se do přikrývek a usnul v myšlenkách nad tím, co se mu přihodilo.