Odkaz Dračích jezdců

Jakmile se Eragon probral, znovu na něj padla sklíčenost. Ačkoli nechal oči zavřené, nedokázal zastavit čerstvý příval slz. Snažil se najít nějakou myšlenku nebo naději, která by mu pomohla udržet si zdravý rozum. S tímhle nedokážu žít, zanaříkal.

Tak s tím nežij, rozezněla se mu v hlavě Safiřina odpověď.

Cože? Gero je navždy pryč! A mě jednou potká stejný osud. Láska, rodina, rodný dům - všechno nám vezmou a nezůstane nic. Jaký význam má to, co děláme?

Smysl tkví v konání. Jakmile se vzdáš úmyslu měnit a ovlivňovat svůj život, zdánlivě smysl ztratíš. Ale přesto jsou před tebou možnosti; vyber si jedinou a zaměř se na ni. Skutky ti dají novou naději a smysl.

Ale co mohu dělat?

Nech se vést srdcem. Nic menšího než jeho nejvyšší touha ti nepomůže.

Nechala ho, aby přemýšlel o jejích slovech. Eragon se snažil pojmenovat své vlastní pocity. Překvapilo ho, že spíše než smutek nacházel prudký hněv. Co chceš, abych udělal... mám pronásledovat ty cizince?

Ano.

Její otevřená odpověď ho zaskočila. Zhluboka se nadechl. Proč?

Pamatuješ, co jsi řekl v Dračích horách? Jak jsi mi připomínal mou dračí povinnost a já se s tebou vrátila navzdory svému vnitřnímu přesvědčení? Stejně tak i ty musíš ovládat sám sebe. Dlouho a hluboce jsem během posledních pár dní přemýšlela a došlo mi, co znamená být drak a Jezdec: Je to náš osud, pokoušet se o nemožné, vykonat velké skutky bez ohledu na strach. Je to naše povinnost vůči budoucnosti.

Nezajímá mě, co říkáš, tohle nejsou důvody odejít! zvolal Eragon.

Tak existují další. Lidé viděli moje stopy a mají se teď na pozoru. Nakonec mě odhalí. Kromě toho, nic tě tady nepoutá. Žádná farma, žádná rodina ani...

Roran není mrtvý! ohradil se.

Ale pokud zůstaneš, budeš muset vysvětlit, co se skutečně stalo. On má právo vědět, jak a proč jeho otec zemřel. Co asi udělá, až se o mně dozví?

Safiřiny důvody vířily Eragonovi hlavou, ale nechtěl si připustit pomyšlení, že by měl opustit údolí Palancar; byl to jeho domov. Přesto myšlenka na to, že se pomstí cizincům, byla krutě naléhavá. Ale jsem na to dost silný?

Máš mě.

Tížily ho pochyby. Byl by to tak šílený, zoufalý počin. Čím dál víc opovrhoval svou vlastní nerozhodností a na rtech se mu mihl trpký úsměv. Safira měla pravdu. Na ničem už nezáleží, kromě skutku samotného. Jednat - to je ono. A co by mu poskytlo větší zadostiučinění, než kdyby dopadl ty cizince? Začala v něm narůstat strašlivá energie a síla. Uchvátily jeho city a ukovaly z nich pevný sochor hněvu v němž bylo vyraženo jediné slovo: odplata. Hlava mu třeštila, ale odhodlaně prohlásil: Udělám to.

Přerušil spojení se Safirou a skulil se z postele. Tělo měl napjaté jako pružinu. Bylo ještě brzy ráno, spal jenom několik hodin. Nic není nebezpečnější než nepřítel, který nemá co ztratit, pomyslel si. A právě to jsem teď já.

Ještě včera měl potíže vyjít nahoru, ale teď se pohyboval s jistotou a držel se na nohou díky své železné vůli. Vzdoroval bolestem a snažil se je nevnímat.

Když se vyplížil z domu, uslyšel šepot dvou lidí. Zvědavě se zastavil a poslouchal. Elain právě říkala něžným hlasem: „...kde by zůstal. Máme tu místo.“ Horst něco neslyšně odpověděl hlubokým hlasem. „Ano, chudák chlapec,“ odvětila Elain.

Tentokrát Horstovu odpověď Eragon slyšel. „Možná...“ Pak bylo dlouhé ticho. „Přemýšlel jsem o tom, co Eragon říkal, a mám pocit, že nám neřekl vše.“

„Jak to myslíš?“ zeptala se Elain. V jejím hlase bylo znát určité znepokojení.

„Když jsme se vydali k jejich farmě, silnice byla uhlazená od prkna, na kterém táhl Gera. Pak jsme dorazili k místu, kde byl sníh udupaný a rozbrázděný. Jeho stopy i brázda od prkna tam najednou končily, ale také jsme tam našli ty samé obří šlápoty jako na farmě. A co jeho nohy? Nevěřím, že si nevšiml tak sedřené kůže. Prve jsem ho nechtěl nutit do odpovědí, ale teď to budu muset udělat.“

„Možná ho to, co viděl, tolik vyděsilo, že o tom nechce mluvit,“ napadlo Elain. „Viděl jsi, jak byl rozrušený.“

„Přesto to nevysvětluje, jak dokázal dostat Gera skoro až sem, aniž by po sobě zanechal stopy.“

Safira měla pravdu, pomyslel si Eragon. Je čas odejít. Příliš mnoho otázek od příliš mnoha lidí. Dříve či později na ně najdou odpovědi. Prošel dál domem a ztuhl pokaždé, když podlaha zavrzala.

Ulice byly liduprázdné; jen málokdo byl touto dobou vzhůru. Na chvilku se zastavil a přinutil se k přemýšlení. Koně nepotřebuji. Safira mě poveze, ale chybí nám sedlo. Může lovit pro nás oba, takže si nemusím dělat starosti s jídlem - ale raději bych měl nějaké sehnat. Ostatní věci, které bych mohl potřebovat, najdu v našem domě.

Vyrazil na kraj Carvahallu, ke Gedrikově koželužně. I když ho odpuzoval odporný zápach, šel dál a zamířil do boudy umístěné ze strany kopce, kde byly uskladněné vydělané kůže. Odřízl tři veliké volské kožky z řady kůží zavěšených u stropu. Nejdřív se za tu krádež cítil provinile, nakonec ale usoudil: Není to skutečná krádež. Jednoho dne to Gedrikovi zaplatím, stejně jako Horstovi. Svinul tlusté kůže a odnesl je k lesíku za vesnicí. Zastrčil je mezi větve stromu a vrátil se do Carvahallu.

Teď jídlo. Zamířil k hostinci s úmyslem vzít si tam něco k snědku, ale pak se škodolibě usmál a změnil směr. Když už bude krást, mělo by to být u Slouna. Vklouzl do řezníkova domu. Pokud tam Sloun nebyl, přední dveře byly zamřížované, ale ty postranní byly zabezpečené pouze tenkým řetízkem, který snadno vylomil. V místnostech uvnitř byla tma. Poslepu šmátral, dokud se rukama nedotkl ztuhlé hromady masa zabaleného v látkách. Nacpal si ho pod košili tolik, kolik se mu tam vešlo, pak pospíchal zpět na ulici a tiše za sebou zavřel dveře.

Nějaká žena vykřikla jeho jméno. Stáhl si spodní okraj košile, aby mu maso nevypadlo, a zmizel za roh. Zachvěl se, když ani ne deset stop od něj prošel mezi dvěma domy Horst.

Jakmile Horst zmizel z dohledu, Eragon vyběhl. Trmácel se uličkou a dál k lesíku, i když ho nohy neustále pálily. Vklouzl mezi kmeny stromů a otočil se, aby se ujistil, že ho nikdo nepronásleduje. S úlevou si oddechl a natáhl se do koruny stromu pro kůže. Byly pryč.

„Někam jdeš?“

Eragon se prudce otočil. Proti němu stál zamračený Brom, s ošklivou ránou po straně hlavy. U opasku mu visel krátký meč v hnědém pouzdře. A v rukou držel ty kůže.

Eragon podrážděně přimhouřil oči. Jak se tenhle stařec k němu dokázal připlížit? Všude bylo takové ticho, že by přísahal, že poblíž není ani noha. „Vrať je,“ vyštěkl prudce.

„Proč? Abys mohl utéct dřív, než pohřbí Gera?“ zpražil ho Brom.

„To není tvoje věc!“ odsekl s narůstající zlostí. „Proč jsi mě sledoval?

„Nesledoval,“ zavrčel Brom. „Čekal jsem tu na tebe. Nuže, kam se chystáš?“

„Nikam.“ Eragon se vrhl po kůžích a vytrhl je Bromovi z rukou. Brom se mu v tom nesnažil zabránit.

„Doufám, že máš dost masa pro svého draka.“

Eragon ztuhl. „O čem to mluvíš?“

Brom zkřížil ruce na prsou. „Nedělej ze mě hlupáka. Vím, odkud pochází to znamení, které máš na ruce. Je to gedwëy ignasia, zářivá dlaň: dotkl ses dračího mláděte. Vím, proč jsi za mnou přišel s těmi otázkami, a vím, že Jezdci opět žijí.“

Eragon upustil kůži i maso. Nakonec se to stalo... Musím se dostat pryč! Se zraněnýma nohama nedokážu běžet rychleji než on, leda že... Safiro! zavolal.

Několik mučivých vteřin mu neodpovídala, ale potom se ozvalo: Ano.

Byli jsme odhaleni! Potřebuji tě! Poslal jí obrázek místa, kde je, a ona okamžitě vyrazila. Teď jen musel zdržet Broma. „Jak jsi to zjistil?“ zeptal se přidušeným hlasem.

Brom se zahleděl do dálky a neslyšně pohnul rty, jako kdyby mluvil ještě s někým dalším. Pak promluvil: „Všude byly stopy a náznaky, musel jsem si jen dávat pozor. Dokázal by to každý, kdo by měl ty správné znalosti. Řekni mi, jak se má tvůj drak?“

„Je to ona,“ řekl Eragon. „Má se dobře. Nebyli jsme na farmě, když tam přišli ti cizinci.“

„Ach, tvé nohy. Letěl jsi?“

Jak na to Brom přišel? Co když ho cizinci přinutili, aby mě zpovídal? Možná po něm chtěli, aby vypátral, kam se chystám, a pak si na nás počíhají. A kde je Safira? Zatápal svojí myslí a zjistil, že letí vysoko nad ním. Pojď!

Ne, chvíli se budu dívat.

Proč?!

Kvůli vraždění v Dorú Areabě.

Co?

Brom se s lehkým úsměvem opřel o strom. „Mluvil jsem s ní a ona souhlasila, že zůstane ve vzduchu, dokud si to nevyjasníme. Jak vidíš, skutečně nemáš jinou možnost než odpovědět na moje otázky. Teď mi řekni, kam jdeš?“

Eragon si zmateně promnul spánky. Jak mohl Brom mluvit se Safirou? V temeni mu pulsovala krev a hlavou se mu honily myšlenky, ale vždycky došel ke stejnému závěru: musí tomu starci něco povědět. Nakonec řekl: „Najdu bezpečné místo, kde budu moci zůstat, než se uzdravím.“

„A pak?“

Tu otázku nemohl jen tak přejít. Třeštění v hlavě se stupňovalo. Nedokázal přemýšlet; nic už nechápal. Hrozně si přál svěřit se někomu se vším, co se stalo za posledních pár měsíců. Trápilo ho, že jeho tajemství zavinilo Gerovu smrt. Nakonec to vzdal a rozechvěle přiznal: „Chystal jsem se dopadnout ty cizince a zabít je.“

„Veliký úkol pro někoho tak mladého,“ řekl Brom jakoby nic, jako by se Eragon chystal udělat tu nejběžnější a nejpříhodnější věc. „Určitě to stojí za pokus a ty na to jistě máš. Přesto mě napadá, že pomoc by ti mohla přijít vhod.“ Sáhl do křoví a vytáhl veliký ranec. „Krom toho nehodlám zůstat stranou, když se tu nějaký mladík prohání s drakem,“ zakončil chraplavě.

Nabízí mi opravdu pomoc, nebo je to léčka? Eragon nechtěl ani domýšlet, co by na něj mohli záhadní nepřátelé uchystat. Ale Safira Bromovi důvěřuje a mluvili spolu v myšlenkách. Když se nebojí ona... Rozhodl se prozatím svou podezíravost odložit. „Nepotřebuju pomoc,“ řekl Eragon a potom neochotně dodal, „ale můžeš jít se mnou.“

„Pak bychom měli vyrazit,“ navrhl Brom. Na chvíli jako by nevnímal. „Myslím, že tvůj drak už tě zase poslouchá.“

Safiro? zeptal se Eragon.

Ano.

Odolal pokušení se jí vyptávat. Sejdeme se na farmě?

Ano. Takže jste se domluvili?

Myslím, že ano. Přerušila spojení a prudce se vznesla do výšky Pohlédl na Carvahall a viděl, jak lidé vybíhají z domů. „Vypadá to, že mě hledají.“

Brom zdvihl obočí. „Pravděpodobně ano. Půjdeme?“

Eragon zaváhal. „Rád bych nechal vzkaz pro Rorana. Nezdá se mi správné utéct a neříct mu proč.“

„O to už jsem se postaral,“ ujistil ho Brom. „Nechal jsem pro něj u Gertrudy dopis, ve kterém jsem vysvětlil pár věcí. Také jsem ho varoval, aby se měl na pozoru před určitým nebezpečím. Stačí to tak?“

Eragon přikývl. Obalil kůži okolo masa a vyrazil. Drželi se z dohledu, dokud nedorazili k silnici. Pak přidali do kroku, aby byli co nejrychleji daleko od Carvahallu. Eragon si odhodlaně razil cestu sněhem, až ho nohy pálily. Bezmyšlenkovitý rytmus chůze mu dovolil přemýšlet. Až dorazíme domů, nebudu s Bromem dál cestovat, dokud neodpoví i on mně na pár otázek, rozhodl se. Doufám, že mi řekne víc o Jezdcích a o těch, proti kterým bojuji.

Když se před nimi ukázaly trosky farmy, Brom rozzlobeně svraštil čelo. Eragon se zhrozil, jak rychle příroda přetváří farmu podle svého a zahlazuje stopy po lidských výtvorech. Sníh se špínou se už nakupily uvnitř domu a zakryly tak škody způsobené útokem cizinců. Ze stodoly zůstal jen rychle mizící obdélník popela.

Brom zvedl hlavu, když nad stromy zaslechl zvuk Safiřiných křídel. Objevila se za jejich zády a snesla se střemhlav k zemi, až jim málem drápy pročísla vlasy. Zavrávorali pod prudkým náporem tlakové vlny z jejích křídel. Safiře se zablýskaly šupiny, pak se otočila nad farmou a ladně přistála.

Brom udělal krok vpřed se slavnostním a zároveň radostným výrazem. Oči mu zářily a na tváři se mu zatřpytila slza, sklouzla po ní a zmizela ve vousech. Dlouhou chvíli stál a ztěžka dýchal; pozoroval Safiru a ona jeho. Eragon slyšel, že si Brom něco mumlá, a přiblížil se k němu, aby slyšel.

„Takže... znovu to začíná. Ale jak a kde to skončí? Zrak mám zastřený, nedokážu říct, jestli to je tragédie, nebo fraška, protože je tu z každého něco... Ať je to jakkoli, můj postoj se nezměnil a já...“

Dále již to nedořekl, neboť se k nim hrdě blížila Safira. Eragon prošel kolem Broma, jako by nic neslyšel, a přivítal se s ní. Něco se mezi nimi změnilo, jako by jeden druhého znali ještě důvěrněji, a přesto si stále byli cizí. Poškrábal ji na krku a dlaň ho zabrněla, když se dotkli myšlenkami. Ze Safiry vyzařovala nesmírná zvědavost.

Nikdy jsem neviděla lidi, kromě tebe a Gera a ten byl navíc vážně zraněný, řekla.

Viděla jsi lidi mýma očima.

To je jiné. Přišla blíž a pootočila dlouhou hlavu, aby si mohla Broma prohlédnout ohromným modrým okem. Jste opravdu podivné bytosti, řekla vážně a dál na něj zírala. Brom se ani nehnul, když ho očichávala, a pak k ní natáhl ruku. Safira pomalu sklonila hlavu a dovolila mu, aby ji pohladil po čele. S frknutím sebou škubla a ustoupila za Eragona.

Co se děje? zeptal se jí. Neodpověděla.

Brom se k němu otočil a tlumeně se zeptal: „Jak se jmenuje?“

„Safira.“ Bromovi po tváři přeběhl zvláštní výraz. Zarazil hůl rukojetí do země takovou silou, až mu zbělely klouby. „Ze všech jmen, která jsi mi poradil, se jí tohle líbilo jako jediné. Myslím, že se k ní hodí,“ dodal Eragon rychle.

„To ano,“ řekl Brom. V jeho hlase bylo něco, co Eragon nedokázal pojmenovat. Byl to smutek, údiv, strach, závist? Nebyl si jistý. Nemuselo to být ani jedno, anebo naopak všechno dohromady. Brom zvýšil hlas: „Zdravím tě, Safiro. Je mi ctí, že tě poznávám.“ Stočil ruku do podivného posunku a poklonil se.

Líbí se mi, pravila klidně Safira.

Samozřejmě, že se ti líbí; každého těší lichotky. Eragon ji pohladil po rameni a odešel ke zbořeništi. Safira s Bromem ho následovali. Stařec vypadal živě a plný sil.

Eragon vystoupal k domu a podlezl pod dveřmi tam, kde býval jeho pokoj. Stěží ho poznal pod hromadami roztříštěného dřeva. Po paměti hledal, kde asi byla vnitřní stěna, a našel svůj prázdný ruksak. Byl obnošený a trochu potrhaný, ale to se dalo snadno opravit. Hrabal dál a nakonec odkryl konec svého luku, který vykukoval z jelenicového pouzdra.

I když kůže byla poškrábaná a odřená, měl radost, že naolejované dřevo není poškozené. Konečně nějaké štěstí. Vzal luk do ruky a zkusmo napjal tětivu. Snadno se ohnul a přitom se nelámal ani nezapraskal. Spokojeně zapátral po toulci, který našel zasypaný o kus vedle.

Povolil luk a podal ho i s toulcem Bromovi, který poznamenal: „Musíš mít silné paže, když ho dokážeš natáhnout.“ Eragon poklonu mlčky přijal. Sesbíral po domě další užitečné věci a nálezy shromáždil u Broma. Byla to jen malá hromádka. „Co teď?“ zeptal se Brom. Pronikavě a zvědavě ho pozoroval. Eragon odvrátil pohled.

„Najdeme si nějaký úkryt.“

„Napadá tě nějaké místo?“

„Ano.“ Všechny zásoby kromě luku zabalil do pevného rance a zavázal ho. Hodil si ho přes rameno a zavelel: „Tudy.“ Namířil si to do lesa. Safiro, leť za námi. Tvoje stopy by snadno našli a sledovali.

Dobrá. Vznesla se za nimi.

Jejich cíl byl blízko, ale Eragon šel oklikou, aby zmátl případné pronásledovatele. Za víc než hodinu konečně zastavili dobře skrytí houštinami.

Nepravidelná mýtinka uprostřed byla dost prostorná pro ohniště, dva lidi a draka. Zrzavé veverky vyskákaly do korun stromů a nespokojeně švitořily, že je někdo vyrušil. Brom se vyprostil ze šlahounů a se zájmem se rozhlédl. „Zná to tady ještě někdo?“ zeptal se.

„Ne. Našel jsem to, když jsme se sem přestěhovali. Trvalo mi týden, než jsem se prosekal do středu, a další týden jsem odklízel suché roští.“ Safira přistála vedle nich a opatrně svinula křídla tak, aby se nezachytila o trny. Schoulila se do klubíčka, až jí pod tvrdými šupinami zapraskaly větvičky, a položila hlavu na zem. Její neproniknutelné oči je bedlivě sledovaly.

Brom se opřel o hůl a upřeně se na ni zahleděl. Jeho zkoumavý pohled Eragona znervózňoval.

Eragon je pozoroval, dokud ho hlad nepřiměl něco začít dělat. Rozdělal oheň, naplnil kotlík sněhem a postavil ho nad plameny, aby roztál. Když byla voda vařící, utrhl několik kusů masa a vhodil je do kotlíku spolu s hrudkou soli. Žádná zvláštní pochoutka, pomyslel si zasmušile, ale hlad zaženeme. Pravděpodobně tohle teď budu nějakou dobu jíst, tak bych si na to měl zvyknout.

Dušené maso se mírně vařilo a příjemně vonělo po mýtině. Safira vystrčila špičku jazyka a ochutnala vzduch. Když bylo maso měkké, Brom přešel k němu a Eragon jim naložil jídlo. Jedli potichu a vyhýbali se jeden druhému pohledem. Pak Brom vytáhl svoji dýmku a nenuceně si ji zapálil.

„Proč se mnou chceš cestovat?“ zeptal se Eragon.

Z Bromových rtů vyšel mráček kouře a stoupal korunami stromů, dokud se nerozplynul. „Mám mimořádný zájem na tom, abys zůstal naživu,“ řekl.

„Jak to myslíš?“

„Abych byl upřímný, jsem vypravěč a náhodou si myslím, že prožiješ úžasný příběh. Za posledních sto let jsi první Jezdec, který se nedal do králových služeb. Co bude dál? Zahyneš jako mučedník? Přidáš se k Vardenům? Nebo zabiješ krále Galbatorixe? Všechno jsou to vzrušující otázky. A já budu u toho, abych viděl každičký okamžik a je mi jedno, co pro to budu muset udělat.“

Eragonovi se sevřel žaludek. Nedokázal si představit sám sebe, jak dělá kteroukoli z těchto věcí, a ze všeho nejmíň, jak se stane mučedníkem. Chci se pomstít, ale to ostatní... Po tom netoužím. „To by šlo, ale řekni mi, jak to, že mluvíš se Safirou?“

Brom si dal s odpovědí načas, než si do dýmky nacpal další tabák. Když ji znovu zapálil a sevřel mezi rty, řekl: „Dobrá, když chceš odpovědi, budeš je mít, ale možná se ti nebudou líbit.“ Vstal, donesl si k ohni ranec a vytáhl z něj dlouhý předmět zabalený v látce. Byl asi pět stop dlouhý a podle toho, jak ho držel, dost těžký.

Stahoval látku proužek po proužku, jako kdyby odmotával obvaz z mumie. Když se v Bromových rukou objevil meč, Eragon na něj strnule hleděl jako přimražený. Zlatá koule na konci rukojeti měla slzovitý tvar a po stranách byla seříznutá, aby odkryla rubín velikosti malého vejce. Naleštěná rukojeť se třpytila jako hvězdy a byla omotána stříbrným drátem. Vínově červenou pochvu, hladkou jako sklo, zdobil pouze podivný černý rytý znak. U meče byl kožený opasek s těžkou přezkou. Poslední proužek látky sklouzl na zem a Brom podal zbraň Eragonovi.

Rukojeť padla Eragonovi do ruky, jako by mu byla vyrobena na míru. Pomalu vytasil meč, který neslyšně vyklouzl z pochvy. Plochá, duhově červená čepel se třpytila v záři ohně. Nabroušené hrany se ladně stáčely do ostrého hrotu. Do kovu byl vyrytý stejný černý znak jako na pochvě. Na rozdíl od primitivních zemědělských nástrojů, na které byl zvyklý, byl meč dokonale vyvážený; připadalo mu, jako by byl přirozeným prodlužením ruky. Vznášela se kolem něj atmosféra moci, jako by z jeho středu prýštila nezkrotná síla. Byl vyrobený pro bouřlivé bitevní vřavy, aby ukončoval lidské životy, a přesto v něm byla děsivá krása.

„Tohle býval meč jednoho Jezdce,“ řekl slavnostně Brom. „Když Jezdec skončil svůj výcvik, elfové mu předali meč. Jejich metody kování zůstanou navždy utajeny. Ovšem jejich meče jsou věčně ostré a nikdy nezreziví. Bývalo zvykem, že barva ostří byla stejná jako barva Jezdcova draka, ale v tomto případě podle mě můžeme udělat výjimku. Tento meč se jmenuje Zar’roc. Nevím, co to znamená. Možná něco, co se týkalo Jezdce, který ho vlastnil.“ Pozoroval, jak Eragon švihá mečem.

„Odkud ho máš?“ zeptal se Eragon. Pak neochotně zastrčil meč do pochvy a pokusil se ho podat zpátky Bromovi. Ten si však meč od něj nevzal.

„Na tom nezáleží,“ odpověděl Brom. „Řeknu ti jen, že mě to stálo řadu nepříjemných a nebezpečných dobrodružství, než jsem ho získal. Vezmi si ho. Máš na něj mnohem větší nárok než já, a než bude všechno za námi, myslím, že ho budeš potřebovat.“

Nabídka Eragona zaskočila. „Je to královský dar, děkuji.“ Nebyl si jistý, co dalšího by měl říct. Přejel rukou po pochvě. „Co znamená ten symbol?“ zeptal se.

„To byl Jezdcův osobní erb.“ Eragon ho chtěl přerušit, ale Brom do něj zabodl svůj pohled, dokud se nezklidnil. „Teď, když to musíš vědět, mluvit s drakem se může naučit kdokoli, pokud má ten správný výcvik. A to, že to umí, ještě nic neznamená,“ zdůraznil se zdviženým prstem. „Vím o dracích a jejich schopnostech víc než většina těch, kdo jsou ještě naživu. Bez pomoci by ses učil celé roky to, co tě já můžu naučit v poměrně krátké době. Nabízím ti své znalosti, abys ušetřil čas. Ale proč toho tolik znám, to si nechám pro sebe.“

Když domluvil, Safira se zvedla a připlížila se k Eragonovi. Vytáhl meč a ukázal jí ho. Má zvláštní moc, řekla a drcla do něj čumákem. Jakmile se dotkl jejích šupin, duhová barva kovu se zavlnila jako voda. Se spokojeným zafrkáním zvedla hlavu a meč se vrátil do původní podoby Eragon ho zmateně zasunul do pochvy.

Brom zdvihl obočí. „To je to, o čem mluvím. Draci tě neustále udivují. Dějí se kolem nich... podivné, tajemné věci, které jsou kdekoli jinde nemožné. I když se Jezdci věnují drakům po staletí, nikdy úplně nepoznali všechny jejich schopnosti. Někteří říkají, že dokonce sami draci neznají plný rozsah svých schopností. Jsou spojeni s touto zemí způsobem, který jim umožňuje zdolávat ohromné překážky To, co Safira udělala, jenom dokazuje moje předchozí tvrzení: je tu mnohé, co ještě nevíš.“

Na dlouhou dobu se odmlčel. „Možná je to tak,“ řekl Eragon, „ale můžu se učit. A ze všeho nejvíc se teď potřebuju něco dozvědět o těch cizincích. Máš potuchy, kdo to je?“

Brom se zhluboka nadechl. „Říká se jim ra’zakové. Nikdo neví, zda je to jméno jejich rasy, nebo si tak prostě chtějí říkat. Ať je to tak či onak, pokud mají vlastní jména, tají je. Nikdo o nich neslyšel, dokud Galbatorix nepřišel k moci. Musel je objevit na svých cestách a získat je do svých služeb. Ví se o nich jen málo, pokud vůbec něco. Přesto ti mohu říci tohle: nejsou to lidé. Když jsem zahlédl hlavu jednoho z nich, zdálo se, že má něco jako zobák a černé oči veliké jako moje pěst - přesto je mi záhadou, jak dokážou mluvit naší řečí. Zbytek jejich těla je nepochybně stejně ohavný. Proto se pořád zahalují do těch plášťů, bez ohledu na počasí.“

„Co se týče jejich zvláštních sil, jsou silnější než kterýkoli muž a schopní vyskočit do neuvěřitelné výšky, ale neovládají kouzla. Za to buď vděčný, protože kdyby je uměli, už by tě dávno dostali. Také vím, že mají silný odpor ke slunečnímu světlu, i když ani to je nezastaví, pokud jsou skutečně odhodlaní něčeho dosáhnout. Neudělej chybu a nikdy ra’zaky nepodceňuj, protože jsou lstiví a plní podlosti.“

„Kolik jich je?“ zeptal se Eragon a v duchu se podivoval, jak je možné, že toho Brom tolik ví.

„Pokud vím, pouze ti dva, které jsi viděl. Možná jich je víc, ale nikdy jsem o nich neslyšel. Možná jsou poslední z vymírající rasy. Abys věděl, jsou to královi osobní hledači draků. Jakmile se ke Galbatorixovi dostanou zvěsti o nějakém drakovi v zemi, pošle ra’zaky, aby to prošetřili. Často za sebou zanechají mrtvé a spoušť.“ Brom vypustil řadu kouřových kroužků a pozoroval je, jak se nesou mezi ostružiníky. Eragon jim nevěnoval pozornost, dokud si nevšiml, že mění barvy a točí se dokola. Brom potutelně přimhouřil oči.

Eragon si byl jistý, že Safiru nikdo neviděl. Jak se o ní tedy mohl Galbatorix doslechnout? Když vyslovil své námitky nahlas, Brom souhlasil: „Máš pravdu, není pravděpodobné, že by kdokoli z Carvahallu dal zprávu králi. Proč mi neřekneš, kde jsi vzal to vejce a jak jsi Safiru vychoval - to by mohlo celou záležitost osvětlit.“

Eragon zprvu zaváhal, pak ale vylíčil všechny události od doby, kdy našel vejce v Dračích horách. Byl to úžasný pocit, konečně se někomu svěřit. Brom se tu a tam na něco zeptal, ale většinu času soustředěně naslouchal. Když Eragon dokončil své vyprávění, slunce už se chýlilo k západu. Oba potichu seděli a mraky zatím získávaly narůžovělý nádech. Nakonec prolomil ticho Eragon. „Kdybych tak věděl, odkud se tu vzala. Safira si to nepamatuje.“

Brom zvedl hlavu. „To nevím... Mnoho věcí jsi mi objasnil. Jsem si jistý, že nikdo kromě nás Safiru neviděl. Ra’zakové museli mít informátora někde jinde než tady v údolí, někoho, kdo už je teď pravděpodobně mrtvý... Měl jsi spoustu problémů a s mnohým sis poradil. Choval ses obdivuhodně.“

Eragon se s neurčitým výrazem zahleděl do dálky a pak se zeptal: „Co se ti stalo s hlavou? Vypadáš, jako bys dostal ránu kamenem.“

„Ne, ale jsi blízko.“ Zhluboka si potáhl z dýmky. „Přikradl jsem se po setmění k tábořišti ra’zaků a pokoušel se zjistit, co se dalo, ale vtom na mě zaútočili ze stínu. Byla to dobrá léčka, ale podcenili mě a já je dokázal zahnat. Jenomže i tak jsem si odnesl,“ řekl trpce, „tenhle důkaz svojí hlouposti. Omráčený jsem padl k zemi a přišel jsem k sobě až druhý den. Tou dobou už dorazili na vaši farmu. Bylo příliš pozdě, abych je dokázal zastavit, ale stejně jsem se za nimi vydal. A pak jsem tě potkal na silnici.“

Za koho se považuje, když si myslí, že dokáže sám přemoci ra’zaky? Počíhali si na něj ve tmě a dokázali ho jenom omráčit? Eragona to vyvedlo z míry a zprudka se zeptal. „Když jsi viděl tu značku, gedwëy ignasia, proč jsi mi neřekl, kdo jsou ra’zakové? Varoval bych Gera místo toho, abych šel nejdřív za Safirou, a všichni tři bychom stačili utéct.“

Brom si povzdechl. „V té době jsem si nebyl jistý, co přesně mám udělat. Chtěl jsem zajistit, aby ses ra’zakům vyhnul, a až by byli pryč, zeptal bych se tě na Safiru. Ale vyzráli nade mnou. Byla to chyba, které hluboce lituji a za niž jsi tvrdě zaplatil.“

„Kdo jsi?“ dožadoval se Eragon s nečekanou hořkostí. „Jak mohl obyčejný vesnický vypravěč přijít k meči Jezdce? Jak to, že víš všechny ty věci o ra’zacích?“

Brom zaklepal na dýmku. „Myslel jsem, že jsem ti dal jasně najevo, že o tomhle mluvit nehodlám.“

„Můj strýc kvůli tomu zemřel. Je mrtvý!“ zvolal Eragon a prudce máchl rukou ve vzduchu. „Až dosud jsem ti důvěřoval, protože si tě Safira váží, ale dál už ne! Nejsi člověk, kterého jsem znal v Carvahallu celé ty roky. Vysvětli to!“

Brom dlouho pozoroval, jak mezi nimi krouží obláčky kouře, a čelo se mu zkrabatilo do hlubokých vrásek. Když se pohnul, bylo to jenom proto, aby si znovu potáhl z dýmky. Nakonec řekl: „Asi jsi o tom nikdy nepřemýšlel, ale většinu života jsem strávil jinde než v Palancaru. Teprve v Carvahallu jsem přijal úlohu vypravěče. Pro mnoho lidí jsem hrál nejrůznější role - mám bohatou a spletitou minulost. A zčásti jsem sem přišel proto, abych té minulosti unikl. Takže je to tak - nejsem ten, za koho mě máš.“

„Ha!“ zasupěl Eragon. „Kdo tedy jsi?“

Brom se zlehka usmál. „Jsem tu proto, abych ti pomohl. Nezavrhuj ta slova - jsou to ta nejpravdivější, jaká jsem kdy vyslovil. Ale neodpovím na tvé otázky. V tuto chvíli nepotřebuješ znát můj příběh, ani sis to ještě pořádně nezasloužil. Ano, znám věci, které by vypravěč Brom neznal, ale jsem víc než on. Budeš se s tím muset naučit žít a také se skutečností, že nelíčím svůj život každému, kdo se zeptá!“

Eragon na něj rozmrzele pohlédl. „Půjdu spát,“ řekl a odešel od ohně.

Zdálo se, že to Broma nepřekvapilo, ale i tak měl v očích hluboký zármutek. Rozprostřel si přikrývky u ohně, zatímco Eragon ulehl vedle Safiry. Nad tábořištěm se rozhostilo ledové ticho.