Migranti a migrace
Květen 2015
SAMOZVANCI A ZTROSKOTANCI?
Nedávný případ zadržení zakladatele státu Liberland nedokazuje nic jiného, že ani uvnitř EU nejsou zdaleka všichni zralí pro život v moderním světě.
Vždyť co je špatného na tom, že někdo kdo má trochu vtipu a umí chytit příležitost, tak si okolíkuje kus země - ten kus, o který doposud ještě nikdo neprojevil zájem a to jak de facto tak i de iure - a rozhodne jej zabrat pro sebe a další, jeho myšlence svobodného a nezávislého státu nakloněné příznivce...?
Ano, zní to bláznivě a naivně. Proč ale ne? Z paměti ještě nevyšumněl podobný projekt s názvem Waveland. Jakýsi kus bezprizorné skály v oceánu, Vlnozemě, ve které je prezidentem orel a která má (či měla) svoje zastoupení i v Praze. Pravda, zde celou věc zašťiťovala Greenpeace a tu si nikdo netroufl osočovat z toho, že je samozvaná. Naopak, některé státy zatím mladý stát i uznaly coby suverénní útvar.
To bylo v roce 1997.
Ale že bychom dnes nebyli dále? Proč ukazovat prstem na někoho, kdo byl aktivnější než my a uvedl přání ve skutek? Proč jej šikanovat a srážet jeho snahy?
A jak prosímvás vznikly ony? Naše státy? Hodně států datuje svůj počátek tím, že při stěhování národa objevil tento příhodný kus země, která buď nikomu nepatřila anebo o ni svedl vítězný boj s jiným kmenem či národem a po jeho porážce sami jeho členové obsadili dobyté území.
Nazveme je proto samozvanci ??? Jenže oni jimi také byli!
Doufejme jen, že causa nedopadne podobně jako Assange a Wikileaks, i když takovýto stát je a bude pochopitelně trnem v oku národních států a jejich představitelů. Ať už proto, že má potenciál budoucího daňového ráje, útočiště jinde nepohodlných osob (nepohodlnýchb i v demokratických zemích!) nebo prostě jen proto, že chce být dalším neutrálním, v ničem neangažovaným státem.
Státem s vlastní měnou, vlajkou, vlastními dějinami a symboly.
A možná i hrdiny.
Čech zadržený chorvatskou policií bude třeba jedním z nich...?
Červen 2015
POLITICKÁ(?) EMIGRACE V ATOMOVÉM VĚKU
Nuž, i nás toto dostihlo.
Maně si vybavuji ty okamžiky před více nežli 26-ti lety...
Tehdy jsem - pln zoufalství a odhodlání - odmítl nadále trpět pod jhem komunistické vlády ČSSR a odešel do Rakouska, kde jsem požádal o azyl. Ne že bych se tam chtěl zrovna zahrabat, ale dle mezinárodních dohod, musel jsem. Uprchlík (dle tamějšího zákona: der Flüchtling) musel totiž požádat o politický azyl na půdě první bezpečné - rozuměj: demokratické - země, na níž vstoupí.
A pak mohl žádat dále - USA, Kanadu, Austrálii...o trvalé usídlení, to abych jmenoval jen ty nejobvyklejší destinace uprchlíků. V úvahu připadala ještě i JAR, například.
Evropa nyní čelí něčemu zcela nevídanému, něčemu co zde ještě nikdy nebylo!
Doslovné záplavě uprchlíků všech ras, barev a náboženství.
Jak se s tím vyrovná?
Někdo vzývá kvóty coby mantru. Jiný apeluje na tzv. solidaritu mezi národy. A další se chtějí spoléhat jen na svou vládu, která prý vše vyřeší.
A mýlí se všichni.
Jako člověk s přímou osobní zkušeností s emigrací a uprchlictvím, říkám jedno: Žádný stát a jeho úředníci nejsou schopni rozlišit politického a ryze ekonomického uprchlíka!
Před očima se mi míhají jednotlivé obrazy: já se dvěma zavazadly, v nichž jsem si nesl všechen osobní majetek, Rusové s obrovskými kufry, zvanými lodní, do nichž naskládali na noc svoje potomky, dva noclehy strávené na velmi tvrdé lavici lágru Traiskirchen pár desítek km na jih od Vídně, tlupa Indiánů z Kolumbie co byli ještě cítit požitou kokou, zmatená mladá dvojice z Českého Krumlova toužící právě v lágru uzavřít sňatek, spousta Poláků - kteří zčásti ani neměli vlastní pas - jejichž pobytu zvonila hrana, vzhledem k (pseudo)demokratickým změnám v jejich vlasti...
A na tyhle všechny mysleme v okamžiku, kdy jim, novodobým uprchlíkům, naši úředníci vtisknou do cestovního pasu červené razítko: ACCESSS DENIED! Neboť i mně to potkalo, třebaže i po těch letech nepřestanu tvrdit, že se mi to stalo neprávem. Nedostal jsem statut uprchlíka. I když jsem už držel onen blahoslavený modrošedý pas OSN v rukou – nepatřil mně, ale Rumunovi jehož vesnice lehla kvůli Ceausescovi popelem. Ale ani on ani já jsme se nemohli vrátit zpět do hrůzovlády, ze které jsme přišli.
A pak, listopad a úplné zamítnutí azylových žádostí, spolu s vrácenými původními pasy... A že prý je už tam na sever od nich vše v pořádku!
Jestliže Rakušané nevěděli, co se děje pár desítek km od nich - jak to můžeme vědět a posoudit my co nežijeme v Sýrii a podobných zemích, natolik odlišných svojí kulturou od naší...?
Nezapomínejme: I Albert Einstein a Marlene Dietrich byli kdysi emigranty hledajícími azyl.
Září 2015
Z JEDNÉ KRIZE DO DRUHÉ aneb VÍME CO S MIGRANTY?
Ještě se starý kontinent nevzpamatoval z té hypoteční - už tu byla krize řecká. A ještě ani nepomíjí řecká a je tu krize migrační... Jak z toho ven?
A pokud možno bez ztráty fantu...?
Když jsem občas svědkem hovorů (ne)povolaných k řešení tohoto okatého problému, tak mi až zatrne. Nejen že zřejmě nikdo z nich neviděl skutečný uprchlický tábor ani z rychlíku, ale žádný nemá ani pojem o mezinárodních konvencích o právech uprchlíka. Kdyby to totiž věděli, museli by veřejně přiznat, jaké řešení tu nakonec nevyhnutelně vyvstane.
A to říkám z vlastní zkušenosti, jako ten kdo - na rozdíl od drtivé většiny popuulace - kompletní azylovou procedurou kdysi prošel!
Ženevská konvence hovoří jasně: kdokoli se dostane na půdu první bezpečné (rozuměj: demokratické) země a vyplní žádost o politický azyl, musí mu být přiznáno právo dočasného pobytu. A to po celé azylové řízení, až do doby nabytí právní moci, včetně všech odvolání. Prakticky to funguje tak, že když jsem tehdy v dubnu 1989 požádal v Traiskirchenu u Vídně o mezinárodní ochranu, dostal jsem průkaz pro vstup do lágru a k tomu povolení k dočasnému pobytu. Do půl roku následovalo vyrozumění o zamítnutí azylu v Rakousku a 15 dnů na řádné odvolání. Což jsem také učinil. Pak začala běžet lhůta dalších 18ti měsíců, během které souběžně vyřizovali naše žádosti o imigrační víza ambasády třetích zemí, které jsme již dříve podali. Standardně se jednalo o Austrálii, Kanadu a USA; přičemž lhůty k vyřízení byly v tomto pořadí: 6, 12 a 24 měsíců.
Jinými slovy, i vyřízení žádosti nejdelší, do USA, netrvalo déle nežli souhrnná lhůta k azylovému řízení v Rakousku jako vstupní a první bezpečné zemi. V případě zamítnutí i odvolání bylo krom toho ještě možné odvolání ke správnímu soudu, zde se však již řízení muselo platit a to stálo nemalou částku. Vhodné jen pro movité, kteří zároveň moc chtěli zůstat v Evropě...
Z toho všeho vyplývá že není možné uprchlíky ad hoc vracet do místa původu. A není je možno de iure vracet ani v případech zamítnutí udělení azylu, pokud zároveň uprchlík vyjádří obavu z možných sankcí které by jej tam čekaly - kriminál, válka, mučení, hlad...
Tito lidé zde zůstanou. A je v zájmu evropských států, zajistit jim pro začátek důstojné podmínky: bydlení, stravu, ošacení. Později také kurzy jazyka, sociálních dovedností a šanci na trhu práce, který i tak akutně volá po svojí reformě. Nelze již nadále hledět slepě jen na to, kdo má na co papír a přitom to neumí. Plzeňská práva a obchod s falešnými tituly je jen malou špičkou obrovského ledovce. Každému má být umožněno dělat, co skutečně umí a dělat chce, pokud to trh bude vyžadovat.
Vyvstává rovněž otázka, co s těmi které se tak zažilo nazývat uprchlíky "ekonomickými". Já bych se jich nebál, neboť budou mít jistě snahu obsadit mezery na trhu práce a vydělávat. Nebo myslíte že hodlají zbohatnout na sociálních dávkách? Vždyť to ani nejde! Imigranti tím budou i odvádět daně a pojištění, tvořit poptávku po zboží a službách, čímž druhotně budou zaměstnávat další a další osoby. Zároveň se budou lépe a rychleji integrovat do evropských poměrů, neboť ty nepřizpůsobivé zaměstnavatelé nechtějí, no ne?
Prostě, zvykejme si na soužití s jinými kulturami. Na tom, co doposud platilo za normu, nemůžeme nadále setrvávat...
A v mnoha případech to bude jen dobře!
AKČNÍ PROGRAM K ŘEŠENÍ UPRCHLICKÉ KRIZE - návrh
Tento program s deseti body byl poprvé uveřejněn na webu www.johnwittness.estranky.cz a je originálním dílem autora. Je možné jej přetiskovat, ale vždy pouze bez úprav a s uvedením zdroje!
1) Začít s urychleným budováním záchytných uprchlických táborů v těsné blízkosti hranic států, sloužících nyní bezděky jako "nárazníkové": Řecko, Itálie, Maďarsko a příp. další. Nikdy není pozdě, avšak nyní je již po dvanácté! Akce by se měla konat v duchu motta - "Nepodporujme řecké lenochy, podpořme řecké pracanty!" Což znamená: Nedávejme Řecku a dalším (nikdy nesplatné) půjčky, avšak uhraďme náklady na materiál, mzdy a infrastrukturu v nově vybudovaných uprchlických centrech.
Toto má být investice do našeho vlastního klidu, bezpečí a veřejného pořádku, na níž se musí podílet svojí měrou všechny státy Unie.
2) Vnější hranice EU musí být opatřeny dostatečným počtem přechodů, ze kterých budou žadatelé, kteří požádají hned při vstupu o mezinárodní popř. doplňkovou ochranu, odesíláni do příslušných uprchlických center. Zde budou po nutné době karantény a prověření kontrarozvědkou, v případě že jsou držiteli platného dokladu totožnosti a rovněž po zjištění že nepožádali o azyl v jiném státě Unie, vybaveni plastovou kartou Dočasného rezidenta.
Tento průkaz s obdobnými ochrannými prvky jako má český OP - embossing, složený tisk fotografie atd., bude umožňovat volný pohyb a pobyt v schengenském prostoru. Právo na přístřeší, stravu a náhradní ošacení včak bude mít žadatel pouze vůči státu, kde žádost podal. Bude-li v Německu spát pod mostem, je to pouze jeho chyba a jeho problém, nikdo ho nenutí opustit místo které mu bylo vyhrazeno!
Po dobu pobytu v centru nesmí být odebírány žadatelům jiné předměty, nežli ty které jsou primárně vyrobeny jako zbraně - tedy střelné, sečné atp. Netýká se např. nožů, použitelných jako jídelní nebo obranných sprejů atp. Finanční hotovostní či bezhotovostní prostředky, realizovatelné na území EU, musí být žadatelem přiznány a dle jejich výše bude postupováno při pozdější výplatě kapesného či jiných podpůrných dávek. Tyto mohou být buď omezeny nebo zcela nepřiznány.
Osobní prohlídky jsou však vyloučeny!
V případě překročení kapacity center pro uprchlíky mohou být tito umísťovány do soukromých penzionů a jejich pobyt hrazen ve standardním komerčním režimu - další příležitost výdělku pro Řeky...
3) Možnost vrácení uprchlíka do první bezpečné země výše řečeným není dotčena. Vykazování téhož do místa či země určeného pobytu nebude přípustná; s bezpKamPoMaturitě.czrizornými uprchlíky bude jednáno jako s bezdomovci. Mohou být vykázáni z určitých prostor jen pokud narušují veřejný pořádek.
4) V případě dalšího nezvládaného přílivu imigrujících zavést kvóty na poměrné rozdělení žadatelů o azyl. Žádost tak bude postoupena další zemi a tam vyřizována dle platné legislativy, jako by uprchlík vstoupil do této země jako první.
5) Osoby, které překročí vnější hranice Unie mimo hraniční přechod, tedy ilegálně, jakož i osoby bez platných dokladů totožnosti, budou trestním příkazem umístěny do centra se zpřísněným režimem (zařízení dočasné detence), nejméně na 3 měsíce. V zásadě tam budou moci být drženy po dobu nezbytně nutnou k tomu, aby byly ztotožněny a prověřena jejich případná nebezpečnost vůči EU. Po dobu detence nesmí osoby opustit prostor zařízení a režim zde bude obdobný vězeňskému, včetně osobní prohlídky, odebrání otisků prstů jakož i dalších biometrických dat - DNA, sken duhovky...
Po skončení prověrky s negativním výsledkem bude uprchlík převeden do standardního azylového procesu, včetně umístění mezi ostatní uprchlíky. V případě pozitivní prověrky bude postupováno dle již existujících mezinárodních dohod o vyhoštění, extradici, příp. bude-li se jednat o osobu již trestně stíhanou ve stejném státě, předání osoby do vazby.
6) Podání žádosti o mezinárodní ochranu nelze odepřít, leda by hraniční služba byla schopna prokázat, že země původu uprchlíka je bezpečná. Netýká se to zvláště Sýrie, Iráku, Afghánistánu, Ukrajiny. Osobám z těchto zemí nesmí být právo na standardní azylovou proceduru upřeno, a to včetně práva k dočasnému pobytu (minimálně do doby vyřízení řádného žádosti včetně odvolání).
7) Dělení uprchlíků na politické a ekonomické nemá smysl a je velmi problematické; ostatně azylové právo nic takového neuznává. Komu nebude přiznán statut uprchlíka podle konvencí UNO, stejně nemůže být navrácen do země původu - leda by s tím sám souhlasil. Tyto osoby pak mohou pobývat v zemích Unie na základě 1x ročně prodlužovaného povolení, s výkazem příjmů ze zaměstnání či jiného legálního zdroje. Což je obdoba již dnes uplatňovaných zákonných principů ve většině azylových států.
8) Budou místně, regionálně i na celostátních úrovních vypracovány integrační programy. Tyto zabezpečí kurzy jazykových, sociálních, právních a pracovních dovedností pro osoby s přiznanou mezinárodní, příp. doplňkovou ochranou. (Další pracovní příležitosti pro občany daného státu!) Určité minimum účasti v těchto kurzech bude požadováno, stejně tak jako přijetí některého z vhodných pracovních míst. Odmítání účasti na integraci z jiných než zdravotních či náboženských důvodů bude sankcionováno, obdobně jako u občanů té které země, vedených na úřadech práce.
9) Umožnit všem legálně migrujícím osobám, jedno s jakým statutem, volný odchod do třetí bezpečné země. Zvláště se jedná o tradiční přistěhovalecké státy jako USA, Kanada a Austrálie. Pokud odejde osoba s již přiznaným statutem uprchlíka, bude jí umožněn po nějakou (garanční) dobu umožněn návrat do země EU, kde získala azyl. To však jen za předpokladu, že nespáchala ve třetí zemi trestný čin a nehodlá se tak skrývat před stíháním.
10) Všechny mimořádné situace spojené s migrací musí řešit státy sdružené v Unii jako celek. Nelze trpět, aby některé z nich "stály stranou a čekaly jak to dopadne", nýbrž musí okolnostem čelit společně a převzít tak svůj díl břemene finančního, humanitárního i organizačního a logistického.
18.9.2015
KVÓTY ANO,
říká EU. Pomalu, ale přece jen se stojaté vody začaly hýbat. Jen východní členové - jako obvykle - nepochopili svou roli v této dobrovolné organizaci států a chtěli by jen brát, nikoliv také dávat.
Distancuji se od postojů minulého i současného prezidenta, jakož i premiéra Sobotky k migrační krizi. Souhlasím naopak s projevem K.Schwanzerberga, kterého události dnešních dnů naplno probudily...
TAK TOHLE JE VSKUTKU RADIKÁLNÍ ŘEŠENÍ...
www.instory.cz/1804-napad-ktery-muze-zmenit-cely-svet-reseni-uprchlicke-krize-na-dosah.html
ČEŠI SI OPĚT UŘÍZLI OSTUDU
na evropské úrovni, minimálně! Jaké postoje kdy zaujme vláda v souladu s většinou, takové jsou vždy chybné a nesprávné. Tentokrát byli obě kategoricky proti kvótám na přerozdělení uprchlíků, byt´ je nad slunce jasné že je to jediný správný princip. A řešení nemusí být jen krátkodobé, ale může vyústit i do dlouhodobého... Ale nám prozatím stačí i to krátkodobé - alespoň něco.
To takový Fico (premiér?) to bere od podlahy: kvóty prý respektovat nebude a pak prý podá ještě žalobu na Unii. A ke komuže? No, sice je to nemístné, ale k evropskému soudu pro lidská práva... Pozapomněl, že sem podává občan žalobu na stát, nikoliv stát na občany. A jak může vůbec brát do huby lidská práva, když tisícům uprchlíků je sám nepřiznává ?! Status quo v Maďarsku už vůbec škoda připomínat; a když, tak jako příklad marné snahy s navíc velmi pochybným právním základem. Život plasticky ukazuje, že když uprchlíci mají v zádech válku, neváhají nejenže překonat tisíce km, ale i přelézat žiletkové ploty, bořit zdi a odporovat i ozbrojeným vojenským hlídkám.
Zkrátka, plot je nezastavil. A pro nás ještě jedno poučení z historie: jak vidět, nemýlila se. Kdo se nepoučil ze svých dějin, zopakuje si je. K dokonalému obrazu schází jen nějaký nový knírkatý Dolfa - a Maďarsko i Slovensko budou znova posílat nežádoucí lidi do plynu!
Zkrátka, selhání některých států v krizové situaci je zcela evidentní.
Prosinec 2015
TOHLE OPRAVDU CHCETE?
Dle posledních průzkumů celých 85% obyvatel ČR chce zpřísnění tzv. protiteroristických zákonů - aniž by se ovšem zajímala o to, co všechno to přinese. (Je to mimochodem stejné procento, které je proti přijímání uprchlíků... Že by ti stejní?)
To může však znamenat pouze jediné: šikanu a zneužívání pravomocí ze strany represívních orgánů, opětný rozmach sousedského udavačství a kolaborace - kolikrát to už v téhle zemi bylo? Nejistotu spořádaných občanů tváří v tvář státním orgánům, obavy o svoje zdraví, život a majetek nikoliv ze strany jakýchsi temných fanatiků v turbanech, nýbrž (a to sice paradoxně, avšak naprosto logicky) právě ze strany těch, kteří by je měli ochraňovat.
Neboť zadržování na neurčitou dobu, bez soudního příkazu se může snadno protáhnout na celé roky a jak dobře ví takový třebas Rath, už jen to samo vám stačí zcela zničit život. Zpřetrhané jsou během něj vazby rodinné, sociální, pracovní a podnikatelské. A když vyjdete ven, stále budete mít jakýsi cejch vinného, kterému jen prostě nic nedokázali.
Špiclování, odposlechy a shromažďování informací z vašeho soukromí z vás udělají uzlíček nervů, štvanou zvěř. A přitom nebudete mít právní cestu, jak se tomu bránit.
Novou totalitu ne!
Už proto ne, že žádná taková 'opatření' nikdy v historii nevedla k většímu bezpečí občana. Právě naopak.
Občansky vyspělá společnost ví, že nebude monokulturní. A třebaže má majorita tu a tam nějaký problém s kulturní, náboženskou či jinou odlišností minorit, v současné Evropě bysme již měli být zvyklí vzájemně se respektovat.
Nelze si však namlouvat, že by takové vlny uprchlíků zaplavující pozvolna starý kontinent, neovlivnily tak či jinak jeho tvář. Evropa se mění. Jen na německou půdu přibylo za poslední rok až 1,000.000 lidí. Prognózy přitom hovoří o celých desítkách milionů uprchlíků během několika dalších let, ve svém důsledku dokonce až o 100 milionech(!) lidí, vystavených hrůzám ve válečných oblastech. Ačkoliv se dá počítat s tím, že jenom část se může dostat až do cíle svého útěku - tedy některé z nárazníkových zemí EU - jsou to přece jen obrovské počty.
A proti nim stojí odpůrci imigantů, mávající tyčemi od plotů s ostnatými dráty a s plnými hubami xenofobních výkřiků; stejně jako bajek o návratovém programu. Zapomínají přitom, že drtivou většinu imigrantů prostě nelze vrátit do ohnisek bojů, kdyby už proti tomu nestály důvody humanitární, jsou zde pořád ještě mezinárodní úmluvy a závazky, řádně signované každou civilizovanou zemí EU - kromě jediného Švýcarska.
A ostnaté ploty? Krom asociací s nacistickými a komunistickými lágry je zde okolnost, jenž jsme jasně viděli: tyto uprchlíky nezastaví. A rovněž ilegální přechod přes ně je jen přestupkem - nikoliv zločinem. Jaký mají tedy smysl?
Většina běženců, kterým se po řadě týdnů hladovění, nevyspání a zanedbávání hygieny podařilo dostat až sem - tu prostě zůstane! S tím nic nenaděláme. Jde spíš o to, jak s nimi dál žít.
Faktem zůstává, že ačkoli Syřané, Iráčané a mnozí další patří stejně jako my k bílé (tedy indoevropské) rase - takže rasismus by zde neměl mít prostor k zapuštění kořenů - nesmažeme jedním rázem ohromné kulturní a náboženské rozdíly.
Což o to, když nesmějí jíst vepřové, prostě je zvát na české zabijačky nebudeme. A klidně se dají zřídit nové obchody s halal masem, tak jako v oblastech s vyšším podílem židovského obyvatelstva už dávno mají košer potravinářské obchody. O nějakou tu mešitu navíc snad taky moc nejde, vždyť může být koneckonců někde v zapadlé uličce. Horší je to se svátky! I zde je ale možný kompromis; zatímco křesťané světí neděli, židé mají svoje sabaty, u muslimů však tuto funkci dostal pátek. Řešení se nabízí samo - zavést jednoduše 4denní pracovní týden, který je už nějakou dobu běžný např. v USA nebo v Německu.
Jenže k tomu všemu musí být všeobecná vůle. A tu, všude na východ od Aše, není příliš vidět.
Zajímavý je v celé dnešní uprchlické krizi i postoj většiny politiků. Zatímco Zeman s Klausem pokračují v destilování toho nejhoršího co v lidech je, nelze se neptat: Jak by postupoval onen všemioslavovaný Havel? Zcela jistě by byl pro přijetí těch kdož se ocitli v nouzi. Jeho snahy dostat naopak z lidí to nejlepší, jeví se právě v současném kontextu krize a velké zkoušky, kterým oběma čelí ostatní evropské státy zpravidla nepoměrně více, jako směšné a neskutečně naivní...
On je totiž rozdíl mezi planou proklamací, pronesenou pěkně v teple a závětří - a jedním konkrétním činem.
Šťastný nový rok 2016!
Leden 2016
MIGRAČNÍ KRIZE V ROCE 2016
Je-li budoucnost nutným výsledkem vlivů, utvářejících se v minulosti, podívejme se nejprve letmo do ní.
V poválečném období začalo v západní Evropě, stejně jako v Severní Americe období masové migrace a svět se začal stávat mezinárodním. Prudký vzrůst migrace byl neočekávaný a zarážející především na starém kontinentě, který s imigrací neměl prakticky žádné zkušenosti. Až doposud se jednalo o země, z nichž obavatelstvo především odcházelo na jiné kontinenty - nežli naopak. Tak například Irsko se tímto téměř vylidnilo a jestě dodnes žije více Irů mimo nežli na území své mateřské země...
V Německu a Švédsku se jednalo ve velké míře o pracovní imigraci. V Německu byli v sedmdesátých letech Italové vystřídáni dělníky z Turecka a ve Švédsku byly severské země předstihnuty imigrací z Asie. Asie je také nejvýraznějším zdrojem přistěhovalců pro USA a Kanadu. Ve Spojených státech je rovněž nepřehlédnutelný proud imigrantů z jižní Ameriky. Všechny země bez rozdílu navíc v poválečném období, především pak v posledních dvaceti letech existence komunistických režimů, zaznamenaly velký příliv takzvané "nové imigrace" - termín užitý pro přistěhovalce z jiho- a východoevropských zemí. Migrace mezi zmíněnými zeměmi není příliš významná, třebaže také existuje.
S imigrací vzrostl a stále roste počet a etnická různorodost osob trvale žijících na území jednotlivých států a s tím vyvstává otázka, jestli a za jakých podmínek by se imigranti měli stát občany těchto států. Podle mezinárodního práva si mohou státy svobodně definovat okruh svých občanů. Díky této možnosti svobodné volby se zákony o občanství a podmínky naturalizace - proces, při kterém se jedinec dobrovolně přihlásí k příslušnosti k určitému státu - v jednotlivých zemích výrazně liší. Každý stát musí rozhodnout na základě své historie, tradic a současné politické a ekonomické situace o tom, jaké zásady pro udělování občanství by nejlépe vyhovovaly jeho pragmatickým zájmům. Požadavky, které určitá společnost má tedy závisí na tom, jak si určí své zájmy a výhledy do budoucnosti. Proto je tak markantní rozdíl mezi USA a Kanadou, zeměmi prakticky vytvořenými z imigrantů, a evropskými, tradičně emigračními zeměmi.
K získání občanství je potřeba, aby byl žadatel naturalizován. Podmínky pro naturalizaci jsou méně přesně definováné než u automatického přidělení občanství. Definice jsou často mnohoznačné a proto je získání občanství nelehké a především nejisté. Vždyť určit, co znamená asimilace, loajalita, nebo dostatečná znalost jazyka, může záviset na mnoha subjektivních faktorech.
Ve všech porovnávaných zemích musí žadatel vyhovět určitým podmínkám. V některých však splnění žádaných podmínek ještě bezpodmínečně neznamená naturalizaci. Naturalizace, a tím i občanství, může být žadateli odepřeno, pokud jeho udělení nekoresponduje se zájmy státu. Negativní rozhodnutí nemusí být vysvětleno a není proti němu odvolání. V Kanadě a Spojených státech je naturalizován každý, kdo vyhoví daným požadavkům. Požadavky jsou poměrně jasně definovány: pět let trvalého pobytu v USA, tři roky v Kanadě, základní znalosti o zemi a jejím politickém systému, základní jazyková kompetence (v Kanadě jen mluvený projev), v USA dobrý morální profil a v Kanadě právní bezúhonnost po dobu tří let před podáním žádosti. V obou zemích je politická kultura nakloněna naturalizaci příznivě, v Kanadě jsou však požadavky i poplatky o něco nižší.
Ve Švédsku, stejně jako v USA a Kanadě, je naturalizace imigrantů podporována. Podmínky pro její získání jsou jasné a minimální. Nulové jazykové požadavky, není vyžadovaná znalost země, mravní bezúhonnost, ani slib loajality. Stejně jako ve Spojených státech se požaduje, aby žadatel trvale bydlel na území Švédska minimálně pět let. Rozdíl mezi Švédskem a severoamerickými zeměmi je však v tom, že splnění uvedených podmínek ve Švédsku neznamená bezpodmínečné právo na naturalizaci. Rozhodnutí je v rukou vykonavatelů a nemusí být ospravedlněno.
Německo na rozdíl od předcházejících zemí naturalizaci nepodporuje. Podmínky jsou definovány jen nepřesně a je ponechán široký prostor pro odmítnutí naturalizace i po jejich splnění. Tento přístup je vysvětlován tím, že Německo není a nikdy nebylo typickou zemí imigrace jako severoamerické země, a tedy není ve státním zájmu rozšiřovat okruh občanů naturalizací. Chápání národa jako kulturní a etnické skupiny se liší od švédského modelu národa jako skupiny politické. Proto v Německu preferují udělování občanství na základě rodinných vazeb (ius sanguinis), před naturalizací. Naturalizace je tedy víceméně výjimkou, která musí být v zájmu země. Demokratické principy jsou však dodržovány, a proto je odmítnutý žadatel vyslyšen a má právo se proti negativnímu rozhodnutí odvolat. Nejvýraznější rozdíly v požadavcích pro naturalizaci v Německu a předchozích zemích jsou, kromě již zmíněné mnohoznačnosti definicí, podmínka desetiletého trvalého pobytu na území země, dobré ovládnutí psané i mluvené formy jazyka, asimilace, ekonomická soběstačnost a schopnost finančně zajistit svou rodinu. Poplatky za naturalizaci jsou v Německu ze srovnávaných zemí nejvyšší.
Je však třeba doplnit, že vzhledem k populačnímu vývoji a tím i poměrně vstřícnému postoji německých politiků, se dá očekávat poměrně vysoké procento kladně vyřízených žádostí z řad syrských uprchlíků.
Kromě výše uvedeného, nelze však zapomínat na praktické způsoby řízení procesů přistěhovalectví po (a někdy i dlouho před) r.1989.
A tak zatímco v USA se poměrně logický a správný systém výběru osob, pronásledovaných jejich režimy v rodných zemích - stejně jako zařazení několika preferenčních skupin do výběru - který fungoval velmi dobře a udělal během 20.století z Ameriky přední světovou velmoc, pak po tomto zlomovém roce se imigrace zvrhla v bezvýběrové přijímání naprosto nevhodných a k životu v USA nepřipravených osob, vylosovaných náhodně v tzv. vízové loterii. Výsledky jsou po celou dobu jasně viditelné - opakované války, nekritické přijímání zákonů dusících vlastní občany, hypoteční a jiné krize...
Kanada naproti tomu stále pokračuje v desítky let trvajících vládních programech přistěhovalectví, kdy na základě bodového dotazníku zhodnotí přínos žadatele o vstup; vycházeje přitom z pragmaticky přesného požadavku podle profese, zdravotního stavu a věku žadatele. Tamější vláda ví to, co dnešní Evropě je pozvolna dochází: že totiž pro výstavbu měst a jejich údržbu potřebuje daleko spíš tesaře, zedníky a instalatéry nežli advokáty a historiky umění. Proto je v pokračujícím zalidňování a ekonomickém růstu úspěšná, třebaže její sociální systém je někdy až příliš měkký a nemotivující.
Odstrašujícím příkladem však naproti tomu je ještě nezmíněná Austrálie. Její imigrační postupy jsou nekoncepční, nepromyšlené a některé formy deportací již pravděpodobně porušují i mezinárodní právo! Její snaha o zalidnění dodnes pustých a vyprahlých oblastí se koncentrovala do jediného požadavku: přijímat rodiny, ne jednotlivce! Ne aby nechala na mladých po rodině toužících mužích, aby - jakmile dosáhnou určité úrovně vlastní integrace a ekonomické soběstačnosti - sami přivedli do země mladé ženy, třeba i ze třetích zemí a teprve tak založili rodiny. Takto přichází jen semtam na odloučený a izolovaný kontinent nějaká rodina, chudá a s několika dětmi, absolutně bez znalosti jazyka a s mlhavou představou o náročnosti klimatu. Tato se ihned stává masívním spotřebitelem sociálních dávek a občas se po pár letech trvajícím pobytu rozhoduje pro zpětné vystěhování - ať z důvodu neutěšenosti života, jehož aspekty podcenili, těžké obživy ve velmi omezeném spektru pracovního trhu, nebo jen z důvodu vysilujících veder, které panují na kontinentu 350 dnů v roce...
Některé údaje převzaty ze stránek
KamPoMaturitě.cz
Duben 2016
BYT ČI NEBÝT?
(uprchlíkem)
Abych pravdu řekl - a jinak to ani neumím, viďte spolužáci - tak chování iráckých křesťanů v Brně příliš nerozumím.
Nejprve pro vás vyslali letadlo a dopravu vám zaplatili.
Tomu předcházela jistě ne levná procedura prověřování stran kontrarozvědky.
Po příletu jste tu měli již zajištěny byty, o které se vám postaral můj spolužák Petr Vokřál.
Nestěžovali jste si, že by snad s vámi bylo zacházeno špatně.
A přesto jste pohrdli nabízeným azylem a po vyzvednutí pasů jste se odebrali do Německa, kde vás ale stejně nechtěli.
Tak mi povězte - kde je chyba?
Nemohu na tomto místě nevzpomenout vlastní začátky ve svobodném světě. Tak především, jak se do něj dostat - to si musel každý uprchlík vyřešit opravdu a jenom on(a) sám(a). To byl však jen pouhý začátek. Po místy až ponižující proceduře příjmu v uprchlickém lágru (u mně se jednalo o Traiskirchen na jih od Vídně) to byl převoz kamsi do alpských pohoří, konkrétně do zapadlé vesničky Frein an der Mürz ve Steiermarku. (Tím ponižujícím míním odebrání otisků prstů - což jsme byli nějací zločinci ??? To bylo úplně a zcela zbytečné, na tom dodnes trvám!) Takže v tom lidmi a zřejmě i vlky a medvědy opuštěném místě mi bylo souzeno strávit dlouhé čekání - cca 6 měsíců - na první rozhodnutí o výsledku azylového řízení. "Ale jistě, pán si přeje bydlet jinde a lépe? Ne se třemi dalšími krajany (byli to všechno Slováci, mimochodem...)? Ale jistě, když si pán zaplatí...takovou láci v tržním západní světě...pouhých asi 5.000 šilinků/měsíc (můj tehdejší příjem za 7 měsíců práce v kotelně), tak dostane byteček 1+1 v městě jako je Graz, což odpovídá velikostí i významem Brnu. Ano, to bych musel všechno platit - a strava ještě navrch, samozřejmě. Ve skutečnosti jsme byli všichni rádi, když nás ubytovali alespoň na průměrném penzionu v horách, kde bylo ve vesnici (doslova!) 20 čísel, do čehož se vešel kostelík, malý hřbitůvek, poštička a samozřejmě hospoda (jak by mohla chybět...?). Kupodivu místo zbylo i na hasičskou zbrojnici, i když naprosto nefunkční, jak ukázal čas, neboť členové Freiwillige Feuerwehr byli cvičeni na to, aby hasili vlastní žízeň a nikoliv požáry. To ukázala praxe, ta nekopromisní konrolorka života. A co chcete ještě vědět? Že jsem žádal o přemístění a vysmáli se mi? Nebo jak jsem cestoval do Vídně a trvalo mi to 26 hodin, neboť jsem neměl dost peněz na vlak a musel jet vesměs stopem a ostatní dojít pěšky?
To vy máte nároky o kterých se naší generaci emigrantů nesnilo. Okamžitě vám byl k dispozici bezplatný právník, k poradě. Já si musel svoje práva zjišťovat složitě a pomalu - stylem "co se povídá, bude asi pravda". A domluva rukama nohama. Ostatně hned od počátku. Nejprve jsem musel strávit dvě noci na tvrdé lavici v jakési čekárně, ale to neberu, skautská průprava z výletů a letních táborů se vyplatila. Pak 14 dnů v jakési sokolovně, kde jsem napočítal 88 lůžek a z nich pouhá 4 byla neobsazená. Míchanice všech možných národností; od mongoloidních státních příslušníků Sovětského Svazu, přes rovníkovou Afriku, až po bandu vyhublých Indiánů z Kolumbie, zatoulavších se sem nejspíš pod vlivem koky, kterou byli silně cítit ještě tam. A zkusit spekulovat s azylem? Na to mělo Rakousko jednoduchý postup: jakmile jste jednou (!) stáhli svoji žádost, vrátili vám sice pas, avšak definitivně se vámi přestali zabývat a dostali jste jen krátkou lhůtu na opuštění země --- Prostě řekli vám to, co i já teď s chutí říkám oněm iráckým křesťanům: "Raus!"
Únor 2018
KLID PŘED BOUŘÍ?
Za rok 2017 se do Evropy dostalo nepoměrně menší množství migrantů nežli během dvou let předcházejících. Konkrétně 146.287 nově příchozích migrantů (za prvních 10 měsíců loňského roku).
Vlna tedy výrazně klesá - ale můžeme být už klidní...?
"Dle čísel UNHCR byl rok 2015 'rekordním'- do Evropy přišlo přes milion žadatelů o mezinárodní ochranu (1,015.078 lidí). Pro srovnání v roce 2014 to bylo 216.054 osob a v roce 2016 dorazilo 361.709 osob. Ačkoli jsou tato čísla velká, pro půlmiliardovou Evropu to zatím ještě určitě není limitní situace. Jedná se o naprosto mimořádnou situaci a nejvíce uprchlíků tradičně zůstává v zemích v okolí konfliktů. Přes 90% syrských uprchlíků tak zůstává v okolních zemích - Libanonu (4 milionová země, která nyní hostí 1,017.433 syrských uprchlíků), Turecku (2,814.631), Jordánsku (655.399), Iráku (230.836).
Velkým problémem Evropy je ale nerovnoměrné rozdělení zátěže mezi jednotlivé členské státy. Zatímco Itálie, Řecko, Švédsko či Německo jsou již naprosto přetíženi, země jako ČR, Slovensko nebo Baltské státy mají jen minimální počty nově příchozích (v ČR požádalo za celý rok 2015 o mezinárodní ochranu 1.525 osob a v roce 2016 to bylo 1.478 lidí).
86% světových uprchlíků je v rozvojových zemích, které jsou často nesrovnatelně chudší než evropské státy. Pro příklad největší uprchlický tábor světa Dadáb v Keni hostí na 400 000 uprchlíků..."
citace z webu Amnesty International ČR
www.amnesty.cz/migrace/migrace-myty-a-fakta
Máme tedy na starém kontinentě nějaký čas na vydechnutí. Na ně a taky k tomu, aby se odpovědní vážně zabývali přípravou na možné další vlny migrace...a zřejmě ještě větší.
Nezdá se však, že by něco konkrétního dělali; spíš to bude myšlením jako u malých kluků - z nejhoršího jsme venku tak nám otrnulo a nemusíme mít s věcí další starosti. Jak těžce se takovýto postoj může vymstít, si dokáže představit každý kdo nemá slepičí mozek a paměť kratší než 3 roky. Což je to tak těžké...? Svět žije v neustálých konfliktech. Evropa ukázala svoji bezmocnost v tom, jak společně čelit náporu uprchlíků a to je pobídkou pro budoucí nekontrolovatelné vlny migrace. A přitom by stačilo tak málo.
Proč se státy EU dosud nedohodly alespoň na tom základním? Na tom, že každý umožní určité skupině dobrovolníků zapojit se do celoevropského školicího a výcvikového programu, který by nesl určité znaky civilní obrany státu, s důrazem na poskytování první pomoci zdravotní, psychologické, právní a sociální? Využití takového dobrovolnického sboru by pak bylo mnohem širší, nežli během náhle vzedmuté uprchlické vlně (třebaže kvůli ní by byli cvičena primárně). Při katastrofách i nehodách třeba jen lokálního dosahu, ale převyšujících aktuální možnosti hasičů, záchranářů, policistů, lékařů a ostatních pravidelných pracovníků státní správy, například. Tento sbor dobrovolníků by pak působil v záchytných střediscích, v rozsahu dle momentální potřeby a za úhradu svojí průměrné mzdy. Tato střediska by mohla být vybudována formou veřejných prací se zapojením nezaměstnaných i odsouzených, tito by tím zároveň odsloužili své tresty. Během vlny takového rozsahu, jaká nastala v r.2015, by měly národní armády s podporou aktivních záloh směrovat proudy uprchlíků do těchto středisek a nedovolit jejich bezcílné rozptylování po kontinentu. Zde by se jich ujali dobrovolníci, kteří by jim pomáhali od vyplnění vstupní žádosti až po úspěšnou relokaci v místě udělení celé nebo doplňkové ochrany.
Armádě a policii by pak zůstala role restriktivní, k jaké byly ostatně obě zřízeny.
Zatím na to ještě není pozdě, ale je už za minutu dvanáct...