8.- Shay
Dříve, než se Orfeus uložil ku spánku třikrá obešel skálu. Celé tělo doslova křičelo po odpočinku, on ta to ale nedbal a přemýšlel.
Bylo by možné, že o jeho pravé totožnosti Tigris věděla ? Shrnula přece všechna základní fakta, která jasně říkala, že on, Orfeus, se jen náhodou procházel po horách a narazil na její vesnici a jen čistě náhodou zahlédl, jak někdo předává anonymní dopis obyvatelům a jaksi shodou okolností zahlédl, co se v něm píše. Bylo by hodně nepravděpodobné, že by tam byl opravdu náhodou. Přesto to řekla, jako by tomu věřila.
Nebo před ním něco skrývala ? Musí se jí zítra zeptat, ale nějak opatrně.
Vrátil se k převisu a opatrně, aby Tigris nevzbudil, ulehl vedle ní. Byl těsně namáčklý ke skále, ale bylo mu to jedno. Hlavně že leží a může klidně usnout.
Spánek se však vůbec nechtěl dostavit. Pořád musel na Tigris myslet, a to i kvůli jiným věcem než jeho podezření.
Stále více tuto dívku obdivoval. Nejen kvůli její kráse a jakési kočičí eleganci, ale hlavně pro její vnitřní sílu. Muselo ji stát nesmírné vypětí přečkat bez úhony náhlou smrt obou rodičů, kteří jí byli po celý život oporou. Byli to nejspíš jediní lidé, které kdy milovala.
Orfea silně bodlo u srdce, když si vzpomněl, že jednoho z nich zabil. Jak se za tu krátkou dobu, co byla Tigris s ním změnil ! Stále si to nechtěl přiznat, ale miloval ji. A bylo v tom něco víc, než jen touha. Prostě ji měl rád a nesnesl pomyšlení, že by jí někdo ublížil. Orfeus zaryl nehty do dlaní. Po tváři se mu koulela jediná slza. Tolik utrpení jí vědomně způsobil ! Nenáviděl sebe a nenáviděl svoje svědomí.
Všechno bylo tak jednoduché, dokud ho Pán neposlal na tuhle misi. Nic ho netrápilo, žádné výčitky, prostě nic. Jen pomstychtivá radost z ničení a zabíjení. Pak potkal Tigris a život byl náhle složitý. Musel řešit miliony problémů, z nichž se jen málokteré týkaly úkolu, jenž mu Pán zadal. Nenáviděl ji za to a miloval zároveň.
Orfeovi se chtělo křičet. Bezmocí a zmatkem. Tytam byly ty časy, kdy stačilo někomu vrazit nůž do zad a problém byl vyřešen.
Upadl do přerušovaného a neklidného spánku, ve snu se prolínala Tigris, její matka a její odevzdaně bezmocný výraz než jí podřezal hrdlo, Pán, chvílemi zelený zlobou a hněvem a chvílemi až neslušně šťastný a ... propast. Hluboká bezedná propast, která prázdně čněla uprostřed hor.
A Orfeus znovu padal, ale tentokrát tu nebyly žádné ruce, které by ho chytily. Řítil se do hlubin, ze kterých nebylo úniku. Padal do náruče Smrti. Tigris ... už ji nikdy neuvidí ... zemře sám ... sám, naplněn vinou ... Tigris ... mohl by ji zachránit ... kdyby chtěl ... Tigris ... miluje ji ... Tigris ... TIGRIS !
S trhnutím se probudil. Už svítalo, první paprsky si razily cestu zkrz mračna a vrcholky hor skryté v mlžném oparu. Po spáncích mu stékal pot a prudce oddechoval. Třásl se zimou a uvědomil si, že poslední slovo vykřikl nahlas.
Orfeus se rozhlédl kolem. Tigris už byla vzhůru a když viděla, že se probudil, obrátila se k němu.
"Co se stalo ?" polekaně se rozhlížela a pátrala po známkách jakéhokoli nebezpečí. Orfeus zmateně potřásl hlavou.
"Nic, to ... se mi jen něco zdálo." Roztřeseně se usmál. "Vážně, nic mi není." Tigris pozvedla jedno obočí. Orfeus se bolestně ušklíbl.
"Omluvíš mě ?" nečekal na odpověď a vyzvracel se u stěny převisu.
"Ehm,... abysme už vyrazili, ne ?" nesměle navrhla Tigis a nenápadně si zakryla nos rukou..
"Samozřejmě," odpověděl přidušený Orfeův hlas. Obrátil k ní tvář. Byla celá zelená a leskla se potem.
"Omlouvám se, není mi dobře." Tigris nepřítomně kývla a jala se balit pomačkanou houni, na které spali. Čeká je perný den, pomyslela si. A hrdlo se jí stáhlo úzkostí, když si vzpoměla na ponyho, který byl celou noc uvázaný venku.
Přiběhla k němu a hekla bolestí, když se jí naráz protáhly ztuhlé svaly. Poník se žalostně choulil u skály a třásl se zimou od hlavy až k patě. Tigris ho odvázala a konejšivě k němu promlouvala. Hladila ho po ztuhlé šíji a koník pod jejími pohyby slastně přivíral oči.
Nenápadně se k nim přikradl Orfeus a pozorně je sledoval. Něco k ponymu tiše mumlala a stále ho hladila. Vypadalo to, jako by mu dodávala sílu. Obdivně pokýval hlavou. Odkašlal si, aby přilákal její pozornost. Tigris slabě kývla, ale její gesto dávalo jasně najevo, že nechce být rušena.
Konečně svou tajemnou práci dokončila a s úsměvem poodstoupila od ponyho. Ten byl jako vymněněný, hrabal kopyty a pofrkával a bylo jasné, že z krušné noci nemá žádné následky. Orfeus uctivě přemítal, čím by ho Tigris ještě mohla překvapit.
"Jak ses tohle naučila ?" uchváceně se jí zeptal. Tigris ho obdařila zářivým úsměvem. Je tak krásná, pomyslel si Orfeus. Zdálo se, že se plně zotavila. A taky silná, zapomněl dodat. Jen málokterý muž by se jí vyrovnal. Tigris vysvětlovala :
"Matka mě kdysi naučila, jak uzdravit zvířata dotekem a slovem. Je to prastaré umění, prý to pochytila od elfských mágů, kteří takhle uzdravovali své zraněné a nemocné druhy." Odmlčela se a po tváři jí proběhlo sebeuspokojení.
"Aby toto umění zvládl člověk, je zapotřebí obrovské síly. Náš rod je však čistě lidský, takže matka neměla vrozené předpoklady, jako například elfové. Naučila se čerpat sílu ze Země, z jejío nevyčerpatelného zdroje energie. Já nepotřebuji ani toto, jsem schopná svoji sílu vyvolat kdykoli a kdekoli." Nepřítomně se zadívala k vrcholkům hor. " Poněkud mě to znepokojuje. Ale, " pokračovala už veseleji, " ještě jsem se tě ani nezeptala na jeho jméno. " Orfeus musel chvíli přemýšlet, než mu došlo, že mluví o ponym.
"Jmenuje se Shay," odpověděl. "Není čistokrevný, takovéhle křížence najdeš v horách na každém kroku. Tenhle je ale výjimečný, dokáže klusat celý den a vůbec se neunaví. Mám ho rád, je se mnou vždy a všude. Je to můj jediný přítel."
Chvíli tam stáli, v přízračném tichu, které po chvíli přerušil Shay tím, že něco soustředěně hledal v Tigrianině ruce. Vypadal při tom tak dychtivě, že se oba rozesmáli.
"Asi bychom měli jít," řekla Tigris, "nemůžeme tu stát do nekonečna. Jak daleko jsme od Carawillu ?" zeptala se Orfea. Ten se chvíli zamyslel a pak odpověděl:
"Asi půl dne cesty. Pokud si pospíšíme, budeme mít teplý oběd a čisté šaty." Jako na zavolanou se mu právě připoměl jeho nyní úplně prázdný žaludek.