Kapitola čtvrtá
Herbert sebou trhl a ohlédl se. Za ním postávala skupinka asi třiceti otrhaných chlapíků ve špinavém oblečení, jedoucích na neméně špinavých koních různé velikosti a stáří. Skupině zjevně velel vysoký muž s kloboukem se žlutým polámaným perem a vysokými jezdeckými botami. Už na dálku Herbert poznal, že dotyčný má velký orlí nos.
„Dobrý den, co vás sem přivádí?“ zeptal se zdvořile, srdce mu však bilo na poplach.
„Tohle je náš rajón, abys věděl, mládenečku. Sem nám nikdo lízt nebude!“ Velitelovu poznámku ocenili ostatní souhlasným zamručením. Postupně se přibližovali ke králi.
„Taky by nás moc zajímalo, kde ses tu vzal.“ Herbert nakrčil nos. Zblízka trochu páchnou, stačil zjistit, než mu otrapa ke krku přitiskl rezavou a zubatou šavli.
„Jacku, prohledej ho.“ Herbert na sobě ucítil čísi ruce, jak mu šmátrají po kapsách.
„Našel jsem tohle, veliteli.“ Ten se otočil a zrak mu padl na králův měšec. Vyškubl ho Jackovi z ruky a potřásl jím, aby viděl, jak je plný. Oči se mu rozzářily zvrhlým potěšením.
„No výborně, mládeneček je asi bohatý. Zřejmě bys u sebe našel další penízky co?“ Sevřel kolem měšce špinavou ruku.
„Ten je můj,“ podařilo se Herbertovi zasípat skrz ostří šavle. Otrapa se pronikavě zachechtal.
„Ne, chlapečku. Teď je můj.“ Podržel ho před královýma očima a zachřestil jím.
Náhle jakoby mu nějaká neviditelná síla vytrhla měšec z ruky a poslala ho pryč. Instinktivně se všichni podívali směrem, kam letěl a spatřili ho připíchnutý ke stromu dlouhým černým šípem, který slabě drnčel ve dřevě.
„Řekla bych, že teď už je můj.“
Jako jeden muž se všichni otočili za zdrojem zvuku. Na vyvýšeném kopci stála dívka s havraními vlasy vlajícími ve větru, černý sametový plášť měla jako stín. V rukou držela dlouhý luk, v tětivě už měla založený další šíp.
Velitel zlostně zavrčel a nechal krále králem, stejně jako jeho kumpáni. Běžel k ní, ale než stačil uběhnout pák kroků, skácel se k zemi s šípem v hrudi. Ostatní jako na povel vyrazili a šavlemi a meči mávali ve vzduchu.
Dívka odhodila luk a z pochvy pod pláštěm se zasyčením vytáhla dlouhý meč. Bylo od pohledu vidět, že ho nedrží v ruce poprvé. Otrapové, rozzuření smrtí svého velitele se drápali do kopce, odhodláni pomstít se. S pohrdavou lehkostí odrážela jejich výpady, a co chvíli jeden z lapků padal mrtev k zemi. Její meč opisoval ladné křivky a vypadalo to, že se z obrovské přesily nic nedělá.
Poslední otrapa vypadal, že je z tužšího těsta. Statečně se hájil a chvíli to vypadalo, že má převahu. Dívka začala ustupovat a on se stále větší radostí dorážel. Hodlal jednou provždy pomstít smrt svých kumpánů a nešlo mu na rozum, že takové pískle jako ona dokázalo porazit jeho ostřílené druhy.
Pak se dívka zapřela a neustoupila už ani o krok. Ležérním pohybem mu vyrazila meč z ruky a sama ho odhodila, stejně jako luk. Lapka znejistěl, nevěděl, co chce dělat.
Vyšlo to najevo hned. Prudkým pohybem mu zasadila ránu pěstí pod čelist, která ho vyhodila dobrý metr nad zem. Herbert ještě uslyšel, jak mu křupl vaz, než mrtev dopadl na zem.
„Už mě nikdy nenuť, abych tě zachraňovala,“ řekla Rhaion. Sebrala meč, očistila a zastrčila do pochvy. Pak povolila tětivu luku a navlékla si ho přes rameno.
Herbert zrudl. Sklopil oči a jako vždy, když se setkali tváří v tvář mu došla slova. Pak se osmělil.
„Nevěděl jsem, že umíš bojovat,“ řekl král. Rhaion se ušklíbla a přešla k němu. „Asi tomu nebudeš věřit, ale někdy se to docela hodí.“
Bez zjevné námahy vyprostila svůj šíp ze stromu a měšec podala Herbertovi. „Tohle asi bude tvoje,“ řekla.
„Díky,“ odpověděl vděčně král a schoval měšec za opasek. „Kdo jsou tihle otrapové?“ ukázal na řadu mrtvol, nesourodě roztroušených po zemi. „Bylo opravdu nutné, abys je zabíjela?“
Rhaion rázně kývla. „Jistě. Co myslíš, že by s tebou udělali, až by tě okradli o poslední nitku? Jsou to vyvrhelové, zločinci. A navíc jsem viděla, že nejsi schopen ani uhlídat svůj měšec.“
Herbert znovu zrudl, ale věděl, že je to pravda. Sám by proti nim byl asi tak platný, jako vlákno mokré vlny proti bojové sekeře. Stejně mu ale bylo proti srsti, že ho zachránila dívka.
„Tak… díky.“
„Není zač.“ Chystala se k odchodu.
„Po-počkej ještě chvíli! Naučíš mě taky tak šermovat?“ Rhaion pozvedla obočí. „Prosím,“ dodal Herbert.
Vypadala, že o tom uvažuje. „Možná jindy,“ usmála se a vykročila, král ji ale chytil za cíp pláště. „Ne, hned. Sama jsi řekla, že si nedokážu uhlídat ani vlastní měšec. Nechci být tak bezbranný, až se objeví další lapkové.“
Pronikavě se na něj zadívala. Chvíli mlčela a pak smířlivě řekla: „Budiž. Ale máme jeden problém.“
„Jaký?“ Rhaion se usmála. „Nemáš meč.“