12 Štvanec
Když si v hospodě objednali, rozjela se diskuze
„Co teď? Kam půjdete?“ ptala se Eleanor.
„Domů,“ stručně jí odvětil Daren.
„Darene, ale jak se chceš dostat domů? Já bych nejdřív odešel do jiného města, tady nás mohou poznat… vždyť víš…“
„Tady se ztratí každý,“ podotkla Eleanor hbitě. Pak však přejela Darenovu vysokou, s pruhem látky v rozcuchaných vlasech divoce vyhlížející postavu. „Chtěla jsem říct skoro každý. A taky, kdo by vás dva hledal? Tady je spousta uprchlých otroků a podivných stvoření.“
Quent jí skočil do řeči: „Ale ti nepodpálili otrokářskou loď“
„Aha. To jste nějak zapomněli zmínit.“ Eleanor teď vypadala trochu zaraženě.
„Tak si vezmem jinou. A vezmem si ňákého chlápka, co ji umí ovládat. A pojedem domů.“ Měl už jasný plán Daren.
„Ty ses zbláznil, Darene! Ty se chceš vydat do přístavu? Mezi ně?“ Vyjekl Quent a nad tou představou vypoulil oči. Pak se rozhlédl kolem, ztišil hlas a ještě několikrát zopakoval, že je Daren blázen.
„A taky jak byste se dostali do té „vaší“ země? Do Anntaru? Neznám nikoho jiného, kdo by tady tvrdil, že je z Anntaru.“
„A je tu nějaký jiný přístav?“ Zajímal se Quent.
„Je, nedaleko, směrem na západ. Asi tak týden odsud. Je to podobně velké město jako toto.“
„Ty chceš jít do jiného přístavu? Proč? Nepoznají nás.“ přemlouval Quenta Daren.
„Darene, já do toho přístavu nepůjdu, je to opravdu nebezpečné. Pojďme do toho druhého přístavu, prosím.“ Quent se vážně podíval na Darena. Opravdu moc se nechtěl dohadovat se svým tvrdohlavým kamarádem. A věděl, že když na něj zkusí jít po dobrém, nejspíš mu vyhoví.
„Hm, říkáš týden?“ Obrátil se Daren k Eleanor, která okamžitě poznala změnu Darenova plánu.
„Ano, vede tam celkem pěkná cesta, je to sice trochu naokolo“ a máchla rukou kolem dokola, „ale je to po hezkých cestách.“
„Naokolo? Přímá cesta přímo není?“
„Ne… jsou tam všude lesy. A divočina…“ odpovídala Eleanor
„A co jít po pobřeží?“ Ptal se Daren
„No, jako, mělo by se to dát projít k pobřeží, “ přisvědčovala Eleanor. „Ale po cestě je to mnohem bezpečnější a pohodlnější,“ dodala. Daren se na ni opovrživě podíval.
„No, já bych taky byl pro cestu po cestě…“ opatrně řekl Quent a snažil se nedívat na Eleanor. Daren pokrčil rameny a dopil pivo. Vcelku mu to bylo jedno. A pokud Quent chce jít po cestě, proč by mu nevyhověl, třeba někoho zajímavého potkají. Vstal a pokýval hlavou. „Tak pojďme pro nějaké zásoby na tu naši cestu.“ Řekl a vykročil, zanechajíc za sebou na stole několik mincí.
Vyrazili z hostince a dali se k jižní bráně. Jen udělali několik kroků, ozvalo se za jejich zády:
„Tam jsou, tam jsou, chyťte je!“
Daren, Eleanor i Quent se polekaně otočili. Když zjistili, že dva hadí muži ukazují další hlídce na ně, rozeběhli se jako by byli domluvení k bráně, která byla už jen kousek. Daren k tomu začal křičet: „Tam jsou, chyťte je, běželi tam, rychle! Chyťte je!“ a máchal rukama hned na tu a hned na druhou stranu, pak popadl Quenta za paži a běžel rychle dál. Eleanor zvedla obočí, ale musela uznat, že to zmatené pokřikování je to dobrý nápad.
Když se poočku otočili, zjistili, že je haďáci dohánějí. Daren se otočil na Quenta:
„Doprava do křoví, běž!“ A strčil do Quenta. Pak, aniž se dál rozhlížel, skočil do hlubokého křoví u cesty. Zaslechl ještě jeden doskok, Eleanor se jich držela. Běžel dál, chytl Quenta a houkl na něj:
„Běž dál, bež, běž, bež!“ a skočil za nejbližší urostlý strom. Quent pro sebe kývl, věděl, že Daren teď asi už má nějaký plán a neodporoval, i když už mu plíce pracovaly z posledních sil.
Eleanor byla směrem trochu doprava, jak Daren slyšel, a Quent běžel dál rovně.
Daren se pomalu uklidňoval, koncentroval myšlenky a plánoval, co dál. Vytáhl dýku. Dál oddechoval. Jeden dopad do křoví, druhý. Jsou dva. Plán už měl v hlavě. A klid.
Zdálky se ozvalo Quentovo vykřiknutí. Směr hadích mužů se nasměroval za Quentem. Daren mu vduchu děkoval. Pak ho napadlo, že na to, aby to byla z Quentovy strany léčka, zněl až moc opravdově. „Sakra!“ pomyslel si jen.
Hadí muži proběhli. Daren už nečekal. Neslyšně se rozběhl za nimi. Toho bližšího poměrně rychle dohnal, chytnul, zacpal mu ústa a podřízl ho jako sele. Snažil být se zcela tiše. Hned se rozeběhl za druhým z pronásledovatelů. Trochu ho pobavila myšlenka, že oni se považují za pronásledovatele a jsou vlastně pronásledováni. Úsměv mu však v duši dlouho nevydržel. Druhý hadí muž snad uslyšel smrtelný vzdech první Darenovy oběti, možná nějaký jiný zvuk, který Daren způsobil, nebo mu jen pomohl šestý smysl. Prostě se hadí muž najednou otočil. Daren zaklel. Už se přesvědčil, že haďáci nejsou lehký oříšek.
Haďák se rozmyslel a znovu se rozeběhl. Daren běžel za ním a najednou, najednou před ním nic nebylo. Na poslední chvíli se chytil nějakého keře, aby nesletěl dobrých dvacet metrů srázem. Haďáka slyšel napravo, Quenta sténat někde pár metrů dole a snad tam někde zahlédl i Eleanor.
Vrhnul se směrem za hadím mužem. Přes neuvěřitelně zarostlý okraj srázu však nebylo vidět ani na krok, a tak se ti dva málem dřív srazili, než uviděli. Strhl se lítý boj, Daren začal schytávat bolestivé rány, ale haďák neodhadl, že když Darena kousne do obličeje, umlátí ho mladík rozzuřený bolestí vlastní hlavou.
Mezitím se dole strhl boj na život a na smrt.
Quent nebyl pod skalou, ale jen na jakési římse, která mu nejspíš zachránila život, a Eleanor se k němu sešplhala ve chvíli, kdy z lesa pod skálou vyběhl nějaký trhan a za ním chlápek a dva haďáci. Trhan měl před sebou strmou skálu, ale začal šplhat nahoru, směrem k římse, kde seděl a hekal Quent a skláněla se nad ním Eleanor.
Trhan šplhal stále vzhůru pronásledován. Když Eleanor viděla, že ho haďáci stále pronásledují, začala na ně házet kamínky a všechen bordel, co byl poruce. Quent se přidal. Hrnuli na ně kamení, písek, drny, vše co bylo po ruce. Poskytli tak otrhanému muži čas. Daren se „spustil“ na římsu a když dopadl, viděl, jak nějakého muže doslova odkopošlapává dolů nějaký trhan ve fialovém plášti. Utřel si obličej od krve a viděl dál, jak Eleanor řeže ruce haďákovi, který leze nahoru. Všiml si ještě jednoho haďáka, který se dral na římsu. Eleanor jej pořezala a on začal slézat dolů a dostal se z jejího dosahu. S divokým uspokojením vrhl Daren za ustupujícím haďákem poslední kámen, který mohl najít. S výkřikem se zřítil za ostatními.
Bylo dobojováno.
Daren si musel sednout. Neustále mu tekla krev do obličeje, takže si dalším pruhem utrhnutým z pláště ovázal hlavu ještě o něco níž na čele.
„Darene, probůh, jsi v pořádku?“ Quent k němu přiklekl.
„Jo, jsem, nesahej na mě… A ty jsi v pohodě?“ a podíval se na Quentův obličej, na kterém se vyjímala obrovská podlitina. Jak ho znal, je jen v Quentově zájmu mu o modřině neříct.
„Jo, jo, jsem v pohodě…“ nezněl sice přesvědčivě, ale Daren byl moc vysílený na to, aby se ho dál vyptával.
Mladý muž, který se skrýval v trhanovi ve fialovém plášti si oddechl a otočil se ke skupince na římse. Proti obloze vyniklo jeho tetování, které mu zdobilo většinu vyholené hlavy.
„Já jsem Crixus. Tamti mě pronásledovali, díky za pomoc.“ Představil se krátce muž, stejně vysoký jako Daren.
„Já jsem Eleanor“ a půvabně se na něj usmála. Trochu s ní otřáslo, že se na ni Crixus podíval bez jakéhokoli zájmu a jen kývl hlavou, jakože rozumí.
Quent se postavil, ve snaze nezatěžovat pravou nohu a obřadně se uklonil:
„Quentimo da…“ Pak si řekl, že se namáhá zcela zbytečně. „Quent. Jsem Quent.“
Crixus se na něj podíval stejně jako na Eleanor a znovu kývl. Pak se podíval na Darena. Ten mu nevěnoval pozornost. Otíral si krev z brady, rukou a oblečení. Crix jen pokrčil rameny,
Daren se na něj ani nepodíval. Pozorně poslouchal a došlo mu, že se nejspíš k němu a Quentovi přidá. Další, pomyslel si jen.