10 Tajemná zachránkyně
Pomalu a rozvážně opustili palubu. Hlavně nesmí vypadat, že utíkají. Na konci mola stál jeden hadí muž. Něco na ně zavrčel. Daren mu strčil pod nos truhlu a neurvale spustil:
„Máme to donést Nickinsonovi, je to moc důležité. Takže se nám kliď z cesty.“ Quent začal ukazovat, že musí projít a v jazyce, který mu přišel nejrozumější opakovat jméno prvního důstojníka a že mají důležitý úkol. Hadí muž jen něco zasyčel a koukal za nimi, jak se pomalu noří do uliček města.
„Co je vlastně v té truhličce?“ Zeptal se po chvíli Quent. Daren ji otevřel.
„Koření…“ chtěl něco dodat, ale za nimi v přítavu se začínal rozmáhat křik a místy volání:
„Hoří, naše loď hoří!“ „Požár v přístavu, požár v přístavu!“ a tak podobně. Daren se spokojeně usmál a Quent se začal nervózně ošívat. Nejraději by se někam schoval, což by byl dobrý nápad, neboť za nimi se ozvalo syčivé volání:
„Tam jsou, chyťte je!“ Nemuseli se nijak pobízet. Oběma došlo, že jde asi těžko o někoho jiného, než o ně. Rozeběhli se do útrob města. Odbočili z hlavní ulice a běželi hlouběji, do menších postranních uliček. Doběhli na rozcestí. Daren zastavil. Naproti nim byla hospoda, vedle nich, snad jen dva kroky vpravo se z přivřených dveří ozýval zpěv a křik. Rozmýšlel se. Quent na nic nečekal, chytil Darena za loket a rozeběhl se k nejbližším dveřím.
Jakmile byli uvnitř, všimli si hloučku hudebníku naproti dveřím, tanečníků na parketu před nimi a spousty červených, zpocených tváří, které buď zpívaly refrén jednoduché pirátské odrhovačky, nebo na sebe jen tak pořvávaly a zvyšovaly tím všeobecný hluk. Po malém zaváhání se vmísili do davu a Daren začal razit cestu přes celý lokál někam dozadu, kde čekal dvorek, záchody, nebo aspoň schody. Když uviděl schody nahoru, zamířil k nim, následován Quentem. Po několika krocích Daren překvapeně vzhlédl. Někdo mu zastoupil cestu. Možná by nebyl tak překvapený, kdyby před ním nestála hezká dívka s kaštanovými vlasy, v prostém oblečení, které ovšem dávalo najevo, že se pod ním skrývá něco, za co by nejeden muž obětoval svou čest. Díky schodu byla skoro stejně vysoká jako Daren.
„Nemáte trochu problém, chlapi?“ Když se na ni Daren nechápavě zahleděl, usmála se jako šelma, sebejistě a možná i trochu koketně a dodala: „No, pokud jste to vy, po kom jdou ti námořníci venku….“ Na chvíli se odmlčela, aby nechala vyniknout význam toho, co řekla. „No a taky pokud vám chci pomoct.“ Trochu překvapeně vzhlédla, neboť ten vysoký ji velmi rychle a obratně chytil za loket, trochu nešetrně s ní trhnul.
„Jasně, že chceš, jinak by sis s námi tak nepovídala, tak makej, už jsou skoro tady.“ A popostrčil ji směrem po schodech. Trochu ho překvapilo, že se jeho držení hravě vysmekla, otočila se a cestou po schodech nahoru jen utrousila: „Tak teda za mnou, chlapáci.“
Vběhla do jednoho pokoje a chvilinku potom, co zavřela dveře, slyšeli, jak se dole začaly ozývat hlasy:
„Jsou tady, někam sem vběhli“
Dívčina se na ně podívala.
„Já vám teď pomůžu a vy na oplátku pomůžete mně, jasný?“
„Jasně.“ Odsekl Daren.
„Vlez tam!“ ukázala Darenovi na postel, pak mrkla na Quenta a postrčila ho směrem ke skříni, „Ty tam!“ a pak se začala svlékat.
Jen okamžik po tom, co se Quent schoval do skříně, uslyšeli kroky na schodech a otvírání dveří, ze kterých se ozývaly dílem ženské a dílem mužské rozhořčené hlasy. Pak se rozrazily dveře jejich pokoje. Dívka rozhořčeně vykřikla: „Co to má znamenat? Vypadněte, neumíte klepat?“ Ale hrubý mužský hlas ji zarazil
„Jen klid, slečinko, nevběhli sem před chvílí dva otrhanci?“
„Co si myslíte, co bych dělala s otrhanci? Nikdo tu není, a vy taky vypadněte!“ Na to hrubý hlas se ozval tlumeněji, větší muž promluvil ke svému společníkovi:
„Běž se podívat do ostatních, já to prohledám tady…“
„To není fér, Jacku, co kdybych tu to prohledal já?“
„Říkám vypadni, Lenny, já to tu zvládnu.“ A s těmi slovy za sebou zavřel dveře. Rádoby uhlazeným hlasem promluvil směrem k dívce:
„A není ti tu smutno, samotné?“
„Ale teď už nejsem sama“ promluvila, přistoupila k němu a začala mu s výmluvným pohledem rozepínat opasek. To ovšem Daren, ani Quent neviděli. Když shodila opasek se zbraněmi vedle postele, a otočila se tak, že za ní byl stůl, námořník ji zvedl a posadil na stůl. Teď stál přímo zády k posteli.
„Chytrá holka“ pomyslel si Daren a pomalu se začal plížit z pod postele. Pak rychle a tiše vyskočil, ale ani si nemusel dávat pozor, neboť chlápek se plně soustředil na holčinu. Daren k němu přistoupil zezadu, chytl ho za hlavu a pravačkou ho podřízl jako sele. Krev trochu vystříkla, ale on rychle shodil chlápka na zem, takže na holčině neulpělo víc než pár kapek. Pak se Daren otočil, aby se mohla obléct.
„Díky, celkem Ti to trvalo.“
Quent pomalu otevřel dveře skříně. Když uviděl červenou louži krve kolem chlápka na zemi, pochopil, co se stalo a trochu vyplašeně odvrátil oči od oblékající se holky.
„Co teď?“ otočil se Quent na Darena.
„Teď si můžeme leda tak odpočinout,“ odpověděla holčina a podívala se směrem k posteli. Daren na nic nečekal a trochu dychtivě skočil na pohodlnou postel. Quent trochu rozpačitě sedl na druhou stranu, takže mezi nimi byl dostatek místa. Dívka se na ně podívala, povzdechla si a vlezla mezi ně. Než si však stačila lehnout, strčil si Daren pod hlavu největší polštář, který na posteli byl.
S povzdechem se uvelebila mezi nimi, Quent se taky natáhl a slastně hekl. Po dlouhé době opravdová postel. A pohodlná. Trochu melancholicky si vzpomněl na svoji postel.
„Kdo vůbec jste? A nejste náhodou takoví ti ‚kultivovaní slušňáci,‘ že ne?“
Daren svým léty nacvičeným grifem vytáhl boxera, párkrát s ním protočil kolem dlaně a uchechtl se. Pak se zarazil:
„Co znamená ‚kultivovaní?‘“ Po odmlce, která následovala po jeho otázce strčil boxera za opasek a otočil se zády doprostřed postele.
„Dobrou noc.“ Řekl stručně.
„Tvůj kamarád není moc upovídaný, otočila se dívka ke Quentovi. Asi je i utahaný“ a významně se podívala na velký polštář, který si strčil pod hlavu. Byl to jediný velký polštář na posteli.
„Ale musí to být těžké, tahat se s takovou hromadou svalů…“ a zálibně se na něj podívala.
„Jak se vůbec jmenujete?“ Otočila se opět na Quenta.
„Já jsem Quenti… Quent. A to je Daren. A ty jsi…?“
„Eleanor.“ Řekla stručně. Chvíli bylo ticho. Ozvalo se jen dušené rádoby zakašlání z míst, kde se Daren snažil usnout. Pak se Quent zeptal.
„Eleanor? To je ale náhoda… Ty asi neznáš zemi Eleanor, že?“
„Neznám. Nějaká taková je?“ Zeptala se a z hlasu jí zazněl pobavený tón. Země se jménem stejným jako její…
Quent na chvíli zaváhal, ale potom pokračoval. „Je to ostrov u Anntaru…“
Eleanor se neudržela a začala se smát.
„Anntar… to je snad vtip. Anntar je jen báje, báje o ztraceném světu daleko na severu…“ Pak trochu zvážněla. Ten mladík to říkal celkem opravdově. Byla dost stará na to, aby pochopila, že tento svět není jediným místem, kde se dá žít. A taky jí něco říkalo, že to, co říká ten klučina by mohla být pravda.
„Ne, toto není Anntar. Tento kontinent se jmenuje Sarandin a toto město je Dyen.“
Quent kývl, že rozumí. Užíval si množství informací, ke kterým měl nyní přístup. Po měsíci na moři se samými křupany si připadal jako nakažený morem. Neváhal a začal se vyptávat:
„A jsou tu lidé, elfové a ti haďáci a zobáci a ještě někdo divný?“
„Žije zde spousta různých ras.“ Vysvětlovala Eleanor. „ Hodně je zde Panthetiánů, jak ty říkáš haďáků, a Saratů. Haďáci jsou pěkně prohnané bestie, hbité, rychlé a překvapivě silné. Většina z nich je ovšem vypatlaných a pevnou vůlí také neoplývají. To ovšem neplatí o Saratech. Ti jsou naopak chytří a cílevědomí. Mají typické vůdcovské rysy, které hold zdědili po svých předchůdcích. Jestli panthetiánům říkáš hadí lidé, tak saratům můžeme říkat orlí lid. A nebo zobani “ a usmála se na Quenta.
„Tak o těch jsem u nás na Anntaru nikdy neslyšel.“ pronesl Quent.
„Nevadí, setkáš se zde se spoustou roztodivných bytostí, o kterých nejspíš nemáš ani páru, že existují a k nim uslyšíš spoustu historek. Například o těchto dvou rasách se tvrdí, že byli stvořeni samotnými Dračími jezdci, jako jejich poskoci. Každý si je stvořil dle sebe sama. Tomu, kdo byl slizký a prohnaný se očividně zalíbili hadi, tak si udělal své hadí poskoky. A tak dál… Ale teď se musíme vyspat, ať jsme na zítřek připraveni.“ Ukončila svůj monolog Eleanor.
„Dračí jezdci…“ pronesl polohlasem a zamyšleně Quent. Někde o nich četl, ale kde? Byl na přemýšlení už moc unavený a nemohl si vzpomenout.
Daren byl již očividně v říši snů.
„Tomu říkám spánek. Doufám, že v hlavě má trochu mozku a ne jen svaly“ rýpla si Eleanor.
„Aspoň že ty jsi… že se s tebou se dá povídat a nemáš v hlavě jen kus železa.“ Opět hodila okem po Darenovi a pak Quenta obdařila překrásným úsměvem.
„Neboj, není to námořník. Byli jsme zajati a museli se plavit po moři. Docela hodně jsem se od něj naučil a je to v mnoha ohledech zajímavý člověk.“ Obhajoval svého přítele. Jeho tón zvážněl a byla v něm patrná nostalgie. Taky jeho rysy trochu změkly. V myšlenkách se zatoulal do jejich města k řece skalám, do dob, kdy bylo vše v pořádku. Ale to teď s krásnou cizinkou rozebírat nechtěl. Zatřepal hlavou, aby smutné myšlenky zapudil. „Aspoň po takové době pořádná postel“ řekl odlehčujícím tónem a zívl.
„Neboj se, dnes se vyspíš pěkně“ usmála se na Quenta Eleanor. „Přeji ti dobrou noc, Quente.“