1. kapitola
Brumbál už klidně oddychoval ve svých komnatách a snil o horách citronové zmrzliny, kterou si nejvíce oblíbil. Hrad se ponořil do tichá, které narušovala jen tichým kvílením meluzína, která se do hradu dostávala neptrnými štěrbinamy mezi kameny, či v rozích okem. Nyní působil celý hrad ještě tajemněji. Kdyby však někdo hrad navštívil o několik hodin dříve, setkal by se plno obyvateli, kteří již nyní spali.
Kolem desáté večer se do hradu Bradavické školy dostala i profesorka přeměňování, Minerva McGonagallová, která byla zároveň i členem utajeného Fénixova řádu. Jenže dnes byl opravdu složitý den. Nejprve jim zmizel z dozoru Harry Potter se svými přáteli a nekonec se od Severuse Snapea dozvěděli, že jsou na ministerstvu, kde měl probíhat útok obávaného černokněžníka. Takže po celkově napjatém dni se konečně dostala zpět do školy a doufala, že už nebude muset poslouchat žádné uštěpačné poznámky, které slýchala od Snapea od chvíle, kdy jim oznámil novinky o Harrym.
Prošla hlavní branou hradu do vstupní síně a chystala se vystoupat do dalšího patra. Její myšlenky se točili jen kolem odpočinku. Dnešek byl pro ni namáhavý, i když na ministerstvo nešla. Byla jen spojnicí na ústředí, jelikož si nebyla, jistá jak by jim v boji mohla asi pomoci. Jejím hlavní předmětem bylo přeměňování, ale ne obrana nebo nějaký útok. Přesto se snažila jim všemožně pomoci a informovala je o všech novinkách, které na ústředí z mapy mohla vyčíst. Byla ráda, že tam ta mapa je. Brumbál ji očaroval, aby sledovala činost smrtijedů a také bystrozorů, takže jim mohla přesně dát vědět, co se děje.
Mohlo by se zdát, že je to velmi lehké jen zírat na mapu a podávat drobné informace, ale nebylo tomu tak. Pokud byl nějaký člen jejich řádu zraněný, musela se postarat, aby se mu dostalo náležité péče. Nevěděla, jestli má být naštvaná nebo se radovat, že tuhle bitvu vyhráli, ale byla si jistá, že Harry jim tenhle šok nepřipravil záměrně, i když si to někteří nemysleli.
Její myšlenky se opět začali stáčet k jejímu kolegovy, který neměl rád její kolej. Hlavně nemohl vystát Harryho. A právě tenhle muž měl vždy nejvíce uštěpačných poznámek. Byla už unavená jak se pořád navážel do jejích nebelvírů. Už několikrát se mu snažila vysvětlit, že ani ona nesráží hodnotu jeho Zmijozelů. Jejich hádky jak se zdálo Brumbála velmi bavili, ale dnes si nějakou podobnou výměnu názorů chtěla odpustit. Bohužel pro ni neměla to štěstí.
Její unavená mysl byl plně soustředěna jen na jedinou možnost a tou byl klid v soukromých komnatách. Jenže když spatřila muže s černými vlasy a ještě černějšíma, chladnýma očima, tak věděla, že ještě spát jít nemůže.
„Severusi?!“přikývla mu na pozdrav.
„Minervo.“odvětil s mírným úšklebkem.
„Děje se něco?“optala se jej mírně unaveným hlasem.
Byla si jistá, že dnešek bude ještě hodně dlouhý.
Nemělo by? Jen by mě zajímalo, jestli ve vaší koleji jsou samý blázni se záchranářským komplexem.“optal se a jeho úsklebek se ještě zvýraznil.
„Nechápu, co tím myslíte?“zamračila se.
„Jistě. Ten arogantní spratek Potter si prostě jen tak opustí školu a promenáduje se na ministerstvu kouzel i se svými kamarádíčky. Pravidla pro něj věru neplatí, že?! Takhle hloupě se nechat vyprovokovat.“posmíval se s úšklebkem Severus.
„Ale Severusi. Myslím, že je to jasné, nebo ne?“zamračila se Minerva ještě víc.
„Právě, že není. Potter se ani nesnažil, když jsem ho učil jak uzavřít svou mysl. Kdyby se ten arogantní pitomec více snažil, mohl jeho čokl ještě žít.“zavrčel.
„Severusi! Harry je jiný. Opravdu to nemá jednoduché a Sirius pro něj představoval jedinou rodinu, kterou má. Jen mu chtěl pomoci.“bránila své studenty McGonagallová, i když byl jeden z nich její bývalý student, přesto vše stále patřil do její koleje.
„Jistě. Potter a ten jeho záchranářský komplex!“prskl Snape. „A ten zablečenec, Black, mohl mít více soudnosti a nevrhat se bezhlavě mimo bezpečný úkrytu! Myslím, že je jen dobře, co se mu stalo.“vrčel.
„Severusi, jsem si jistá, že přes ten kus ledu, co máte kolem svého srdce nemůžete objektivně hodnotit nastalou situaci.“prohlásila přísným a mírně podrážděným hlasem.
„Tak tím bych si nebyl moc jistý, drahá Minervo.“prohlásil ironicky. „Potter se nikdy moc neohlížel na pravidla. Stále je jen porušoval a procházelo mu to. Ale tuhle záležitost mohl nechat na starších a zkušenějších. Jenže ten spratek je jak utržený ze řetězu. Pořád musí být vše podle něj. Je stejný jako jeho otec.“prohlásil Severus.
„Nemyslím si Severusi, že je na tobě Harryho soudit. Jak by si reagoval ty, kdyby si byl zavřený v domě, který ze srdce nenávidíš a pak ses dozvěděl, že je v nebezpeční osoba, kterou máš rád? Co kdyby byla v nebezpečí Lily? Také by si to nechal na ostatních?“zašklebila se Minerva.
„Rozhodně bych se nezachoval jako namyšlený Nebelvír a nevrhl bych se bez rozmyslu do nebezpeční.“zavrčel.
„To si nemyslím. Sirius musel zůstat v domě a denně poslouchal ten uječený obraz svojí matky. A Krátura je také dost nepříjenou společností. Už od začátku byl proti tomu, aby se ukrýval právě v tom domě.“povzdechla si Minerva.
Dnes byla opravdu už unavená a vidina klidu jí byla příjemná, ale ještě dnes chtěla dodělat osnovy na další rok, ale tušila, že to dnes nestihne.
„Jsem si jistý, že je jen dobře, že je ten čokl pryč. Třeba se konečně ten arogantní spratek začne chovat slušněji.“prohlásil Snape.
„Myslím, že náš rozhovor nikam nevede, Severusi. Mám ještě nějakou práci a jak vidím, tak ty taky, takže bychom mohli tento nesmyslný rozhovor nechat na jindy.“zpražila ho Minerva pohledem. „Mimochodem jsem si jistá, že tvé postavení k celé této situaci bude velmi Albuse zajímat.“pousmála se vítězně na svého kolegu a otočila se k odchodu.
Severus Snape si jen něco zavrčel a také se vydal svou cestou. Bylo na něm vidět, že nyní jej jeho kolegině nachytala. Brumbál byl zásadně proti takové rozepři mezi nimi, jenže on si prostě nemohl pomoci. Nyní měl o čem přemýšlet.
Minerva McGonagallová procházela tiše chodbami Bradavického hradu a tiše pěnila. Nemohla uvěřit tomu, že ještě po takové době je její kolega a lektvarový mistr, schopný být jako kus ledu. Nemá kousek pochopení pro ostatní. Doufala, že už konečně trochu pochopil, co to znamená cit, ale nyní si tím tak jistá nebyla. S takovými myšlenkami se dostala až do svého kabinetu a do svých soukromých komnat.
„Konečně klid!“pomyslela si, když za sebou zavřela dveře své pracovny.
Celá tahle místnost byla velmi prostá. Klasický dřevěný stůl a židle, která působila, že ji někdo sebral studentům. Minerva McGonagallová si nikdy nepotrpěla na přepych. Měla raději skromější vybavení. Takže její pracovna nepůsobila nijak přepychově. I když byla laděna do nebelvírských barev, stejně jako celé její soukromé pokoje. Přeci jen zastávala post ředitelky Nebelvírké koleje a tak se držela i kolejních barev.
Usedla ke stolu a ze stolu vytáhla pergameny, které musela ještě dnes vyplnit, aby se tím nemusela po zbytek prázdnin zabývat. Albus Brumbál sice nebude chtít osnovy vidět dříve než týden před začátkem roku, ale i tak by se raději toho všeho ušetřila. Jenže byla hrozně unavená, přesto se pokušela ještě vydržet, aby měla zítra mémě práce.
Nad těmito papíry strávila ještě hodinku a půl, než konečně uznala, že dnes už toho více neudělá a odešla do svého pokoje, kde ještě zamířila rychle do koupeny, kde konečně po namáhavém dni rozpustila svůj účes a vydala se do postele.
„Jsem zvedavá, jak dlouho bude ještě Severus tak nepříjemný. Ty jeho uštěpačné poznámky mě začínají unavovat.“povzdechla si a zachumlala se do svých červeno-zlatých přykrývek.
Hned jak její hlava dopadla na polštář, tak usnula.
Mezitím její kolega Severus Snape, ředitel Zmijozelské koleje, odešel po jejich rozhovoru na ošetřovnu, kde si vyzvedl seznam lektvarů, které měl do začátku roku udělat a odebral se do své soukromé laboratoře. Nechtěl se s těmi lektvary dělat v průběhu prázdnin. Nemohl vědět jestli si ho Temný pán nezavolá, což by znamenalo, že nebude mít čas dodělat tyto lekvary.
Jejich příprava pro něj nebyla nijak složitá, vždy se u lektvarů dokázal uklidnit, ale dnes tomu bylo jinak. Měl hodně věcí k přemýšlení.
„Proč mi všichni pořád připomínají Lily. Samozřejmě, že bych ji šel zachránit, ale rozhodně bych se do její záchrany nevrhl bez hlavy. A proč Minerva tolik vyvádí? Sama musí vědět, že ti její prašivý Nebelvíři jsou mírně řečeno šílení.“přemýšlel, když připravoval lektvary.
„Ale zase je dobře, že je ten zablešenej čokl pryč. Bude klid. Byl jak osina v zadku. Nechápu, proč ho ostatní pořád omlouvají.“povzdechl si.
Severus Snape si velmi zakládal na svém odstrašujícím vzhedu. Nezáleželo mu, co si o něm ostatní myslí, ale nesnášel Siriuse Blacka, protože už ve škole se stal terčem jeho vtípků, stejně jako tomu bylo i u Jamese Pottera. Ten si taky nenechal ujít jedinou příležitost, aby ho se svým kamrádíčkem nějak nezesměšnil. Black dokonce zašel tak daleko, že ho za úplňku nalákal do Chtoptící chýše, která byla vystavěna pro potřeby jejich tehdejšího spolužáka a on Severus Snape tam málem přišel o život, nebýt Jamese Pottera. Bylo opravdu velmi težké se smířit s osobou, která se ho za studenských let snažila zničit. Tohle všechno bylo prostě jen divadlo. Všichni opěvovali Siriuse Blacka a Jamese Pottera, ale nikdo už neviděl, jací byli doopravdy. Kdyby se jim jen na okamžik otevřeli oči, jistě by vše bylo jinak. Navíc mu James Potter sebral jedinou ženu, kterou dokázal milovat, ale i když Lily stále nosil ve svém srdci, musel si i on připustit, že už to není to, co dříve.
Jeho kolegové jej neměli nijak v lásce a on jim to nechával. Nestál o jejich pozornost, tak jako oni nestáli o jeho přítomnost. Věděl, že v životě udělal spousty chyb, za které bude platit do svého konce, ale také věděl, že nyní byl někým jiným. Už to nebyl ten studentík, který propadl na nějakou dobu Černé magii. Mnoho věcí teď viděl jinak, ale nezajímalo ho, jestli jeho názor někoho zajímá.
Zjistil, že samotnou magii nelze rozdělovat, takže, co vlastně bylo dobré, a co špatné. Všechno bylo stejné, ale nikdo to nechtěl vidět.
Celkově strávil ve své laboratoři asi hodinu a půl než byl konečně u konce s posledním lekvarem, ztracen ve svých myšlenkách. Přesto byli jeho lektvary bez jediné chybičky.
Když odstavil i poslední lektvar, kterým byl kostirost, tak se odebral do svého soukromého bytu, který v Bradavické škole čar a kouzel vlastnil.
Jeho komnaty opravdu připomínali byt. A většina by se nejspíš velmi podivila nad zvolenou výzdobou, jelikož i přes svou příslušnost ke zmijozelské koleji, se v jeho bytě nenašel jediný náznak této koleje. Vše bylo v tmavších barvách. V obývacím pokoji měl černou sedací soupravu z pohodlného materiálu a jinak byla celá místnost laděna do dřevěných barev s doplněním bílou barvou. Tohle byla kombinace, která mu poskytovala klid. Hlavně ve svých soukromých komnatách si nemusel hrát na smrtijeda, který je věrný jen Temnému pánovi. Tady byl prostě sám sebou. Ale dnes už bylo dost přemýšlení. Byl čas na odpočinek. Ještě si u svého baru nalil skleničku vína a na chvíli se posadil s nedočtenou knihou.
Hodiny v Bradavicích zrovna odbíjeli druhou hodinu ranní, když se i Severus Snape odebral spát. Po rychlé sprše i on ulehl do své postele s černým povlečením a oddal se klidnému spánku. Před tím, než úplně usnul věnoval ještě poslední myšlenku své kolegini.
„Však já si prosadím svou, Minervo. Jen se těš.“pomyslel a usnul.
Celý hrad stichl a nikde nebylo po nikom ani vidu ani slechu. Jen celým hladem proplouval tichý větřík, který se vzal bůh ví kde. Klasický vítr to opravdu nebyl, tím si mohl být jakýkoliv pozorovaltel jistý. Tento větřík mířil od ředitelovi kanceláře a prolétával celým hradem jako by někoho hledal. Postupoval pomalu a systematicky, jako by měl za úkol proslídit celý hrad.
Ve druhém patře se proud větru rozdělil na dvě části a jedna pokračovala dál, kdežto ta druhá zůstala ve druhém patře a nenápadně pronikla do souromích komnat spící profesorky McGonagallové, která na škole učila přeměňování. Během chvíle tento větřík zmizel a s ním i spící profesorka. Najednou prostě zmizela, ale její pokoj nezůstal prázdný. Místo ní se v pokoji objevila mladá žena v honosnějším hábitu a s mírnými rozpaky si prohlížela změnu, která se kolem ní udála. Tahle žena měla černé vlasy a zářivé hnědo-zelené oči, které byli naplněny chytrostí. Velmi jí překvapilo, že komnaty kolem ní najednou nabrali jiné barvy a celkově vše působilo starší.
Druhá část větru skončila svou pouť ve sklepení hradu a tam pronikla do soukromých komnat Severuse Snapea, který už také spal. I tady větřík zmizel a po profesorovy nebylo ani vidu a ani slechu. Místo něj se v jeho komnatách objevil mladý muž s modrýma očima a světlími hnědými vlasy, které působili, že mají barvu špinavého blond.
Začalo se rozednívat. Sluneční paprsky si hledali cestu do hradu, aby probudili všechny spáče. Ve druhém patře se paprsky konečně dostali do pokoje a probudili tak starší ženu s šedými vlasy a zelenýma očima. Byla ještě pořádně rozespalá, takže kolem sebe nijak zvlášť nerozhlížela. Spíše jen mžourala kolem sebe, ale celkově zatím nic nevnímala. Zcela automaticky vstala, jako každé ráno a zamířila do koupelny, kde si dala dlouhou sprchu, která jí dokázala pořádně probrat. Teprve tehdy se kolem sebe začala zmateně rozhlížet, protože svou koupenu nepoznávala. Její koupelna byla čistě v nebelvírských barvách, ale tahle byla ve zlaté a stříbrné barvě.
„Tohle není moje koupelna!“vykřikla zmateně ve svých myšlenkách.
Rychle se doupravila a opět si uvázala drdol na hlavě. Nasadila si své brýle a vyšla z koupelny, aby se pořádně rozhlédla po svých pokojích, ale zůstala stát mezi dveřmi, jelikož celý její pokoj byl laděný do modré barvy. Dokonce i povlečení v posteli mělo modrou barvu, která byla doplněna stříbrnými ornamenty. Chvíli na to jen zírala, ale pak si protřela oči. Měla pocit, že ještě spí, ale když se štípla do ruky, aby se ve svém přesvědčení usvědčila, tak musela uznat, že sen to opravdu není.
V pokojích se umístění věcí nijak nezměnilo, ale přesto bylo vše jiné. Mezi oblečením, které nepoznávala našla hábit, který by si mohla obléknout a tak také udělala. Za chvíli už mířila z pokoje do své pracovny, přes kterou se chtěla dostat do učebny a pak dál na chodbu a následně do velké síně.
Jenže v pracovně jí čekalo další překvapení. Velá místnost byla sladěna do čtyř barev. Modré, červené, zlaté a stříbrné. Její kdysi obyčejný stůl byl pryč. Misto něj tam byl nádherný mahagonový stůl, který jí připomínal umělecké dílo. Křeslo, které bylo za stolem jí připomínalo to, které měl ve své pracovně Brumbál.
„Až se mi Albus dostane do rukou, bude litovat, že tohle vůbec uskutečnil!“prskala v myšlenkách Minerva a rychle mířila pryč.
Bylo na ní vidět, že je v pořádném šoku, který přebil nelíčený vztek. Ještě se jí nestalo, aby jí někdo změnil celé soukrommé komnaty. Už se raději ani nerozhlížela kolem sebe a mířila jistými kroky ke svému cíli.
Mezitím se i ve sklepení probouzel její kolega Severus Snape. Hned jak otevřel oči, tak se vydal do koupelny, kde si dal pořádnou sprchu, aby se trochu probral, jelikož pro celkové probuzení potřeboval ještě kafe a to mohl dostat jen ve Velké síní. Po rychlé sprše, která se stala součástí jeho ranního rituálu se vydal do svého pokoje, aby se náležitě oblékl do jednoho ze svých černých hábitů, ale ve dveřích koupelny málem zakopl o své nohy, když se v polovině kroku zarazil a s neuvěřením pozoroval jeho vždy černo-bílí pokoj. Celá jeho ložnice připomínala pokoj zmijozelských studentů s hloupím smyslem pro humor. Jelikož povlečení jeho postele mělo zmijozelsky zelenou barvu a žluté ornamenty, které přímo bili do očí. Měl pocit, že se probudil do velmi nepříjemného snu. Rychle se vrhl ke svému šatníku, ale i tam zjistil, že je vše jinak. Byli tam barevné hábity, které neznal, ale jeho černé byli neznámo kde. Na jeho tváři se objevilo tolik netypické zamračení. Jeho černé oči nyní mohli zabíjet, jak se v nich nebezpečně blýskalo.
„Ten, kdo tohle způsobil... toho zabiju!“vrčel ve svých myšlenkách.
Rychle se odebral do obývacího pokoje, kde zjistil, že místo černé sedací soupravy, kterou tam vždy měl, je nyní zelená sedačka a celý obývací pokoj hraje zelenou a žlutou barvou. Musel se nad tím na chvíli zamyslet.
„Tohle mohl udělat jedině Brumbál. Takové nápady má jenom on.“vrčel v myšlenkách.
„Za tohle ho zabiju sám. Ani Temný pán by to neudělal s takovou radostí.“nebezpečně se mu zablýsklo v očích.
Nebyl zvědem u Temného pána jen tak, takže mu jemné detaily neunikli. Připadalo mu vše takové novější. Ještě včera celé sklepení i hrad dýchal starou a tajmnou atmosférou, ale dnešní ráno jako by hrad ztratil své roky a omládl. V černém hábitu, který měl na sobě, když šel včera spát se vydal z bytu do chodeb hradu.
Sledoval snad každý milimetr chodeb a opravdu nevěděl, co si o tom všem má myslet. Zdi hradu mu připadali jiné. Přesto si byl jistý, že kráčí po stejných chodbách jako včera. Stěna u schodiště mu přpravila další šok. Nikdy si nevšiml, že by tam něco bylo. A to měl výborné pozorovací schopnosti, které mu pomáhali v jeho práci špiona na temné straně. Ale tohle pro něj byla novinka, ale také to bylo poslední kapkou v poháru jeho trpělivosti.
„Co to sakra je?“zašeptal do ticha hradu.
Jistými kroky se přiblížil ke stěně u schodů, na kterých visel gobelín, který tam ještě včera nebyl. Tím si byl jistý. Toho by si všiml. Na gobelínu byl zobrazen muž ve středních letech, který měl světlé, hnědé vlasy a modré, skoro až chladné oči. Kousek za ním byli zobrazeny nějaké kameny, které jakoby tvořili nějaký základ. Po chvíli mu došlo, že to budou nejspíš základy hradu. Celý gobelín se hýbal. Vlasy toho muže se pohybovali v nepatrném větříku.
Odtrhl pohled od té podívané a začal stoupat po schodech.
„To jsem zvědavý, jestli to potkalo jenom mě.“pomyslel si a na jeho tváři se opět objevila jeho klidná maska.
Nemohl si přece dovolit, aby někdo z jeho kolegů zjistil, že jej něco rozhodilo.
Když vystoupal po schodech do vstupní haly, potkal svou kolegini. Minervu McGonagalovou.
„Dobré ráno, Severusi. Nějaký problém?“optala se Minerva s podivným úsměvem na tváři.
„Minervo?! Nemyslím si, že by nějaký problém měl být.“sykl.
„Mám pocit, že dnešní ráno si to někdo odskáče.“zavrčela.
„Nevím, co tím myslíte, kolegině. Něco se vám stalo?“optal se lhostějně, ale uvnitř ho zajímalo, co jeho kolegini tak naštvalo.
„Celé moje komnaty jsou úplně jiné. Ráno mi připadalo, že jsem spíše v pokojích Havraspárského studenta než ve svých vlastních.“prskla mírně naštvaně.
„Neříkejte.“podivil se na oko Snape.
„Nebyl jste to náhodou vy?“optala se ho nebezpečně až měl Severus chuť ustoupit o pár kroků dozadu.
„Ne. Musím vás zklamat, ale i já jsem se stal obětí tohoto nejapného žertu. Můj byt se stal spíše zmijozelskou kolejí, kterou někdo doplnil v mrzimorských barvách.“zašklebil se Severus.
„Ach, tak to byl nejspíš Albus. Jen nechápu, co ho k tomu vedlo.“zamračila se Minerva.
„A vy si myslíte, kolegině, že ředitel k tomu potřebuje nějaký důvod?“zašklebil se Snape ještě víc.
„Tohle si s Albusem vyřídím. Na tohle nemá právo!“vykřikla nyní již úplně vytočená profesorka přeměňování a vydala se ráznými kroky do Velké síně.
Severus Snape si byl v tuhle chvíli jistý, že téhle ženě nechce vejít do cesty, takže si od ní držel mírný odstup. Ještě by si mohla svou zlost vybít na něm.
Během chvíle profesorka McGonagallová rozrazila vstupní dveře do Velké síně a Severus Snape si byl jistý, že pokud by hrad nebyl přeplněný tou spoustou magie, tak dveře skončí na třísky, jak byla profesorka přeměňování vytočená.
„Doufám, že si to Brumbál náramně užije!“pomyslel si se škodolibostí Severus Snape když následoval vytočenou profesorku přeměňování.
Mezitím v současné době:
Albus Brumbál, byl ředitelem jedné z nějvětších kouzelnických škkol v Anglii a rozhodně si nemohl stěžovat na své postavení v kouzelnickém světě. NIkdo mu nemohl odepřít ani jeho znalosti, jelikož v některých situacích se jeho poznání opravdu hodilo. Jenže tento den měl přinést něco mnohem podivnějšího než kdy zažil.
Ráno jej zastihlo velmi brzy. Zdálo se, že jen co usnul už měl opět vstát. Ale byl odpočatý a velmi příjemně naladěn. Během chvíle už byl ve Velké síni, kam se pomalu sunuli i zdejší studenti, kteří právě dnešní den odjížděli na prázdniny domů. Celá velká síň během jedné hodiny bzučela jako úl. Všichni studenti se snažili ostatním prozradit své plány na prázdniny a tak nebylo divu, že měli všichni dobrou náladu.
Což ředitel této školy viděl velmi rád. Vzhledem k nedávným událostem, kterých se účastnili i někteří studenti, byl rád, že dokázali na chvíli zapomenout na válku, která panovala mimo zdi tohot vznešeného hradu.
Jeho pohled modrých očí bloudil po celé síni a usmíval se u toho, dokud se nezastavil pohledem na černovlasém chlapci, který se tak trochu držel stranou všech ostatních. I když byl vždy se svými přáteli a dobře se spolu bavili tak dnes tomu bylo jinak. Dokonce ani jeho přátelé mu nedokázali zvednout náladu. Ještě podivnější bylo, že chlapec vypadal, že nevnímá, co se kolem něj děje, jako by byl myšlenkami tisíce kilometrů vzdálený. Tohle ředitele školy velmi udivovalo, ale jinak to vypadalo velmi dobře. Každý student, tedy skoro každý, se těšil na dva měsíce volna. Takže nebylo divu, že během chvíle, kdy všichni přišli, tak zase odešli. Někteří byli tak nedočkaví po svém návratu, že prostě jen proběhli Velkou síní a zase zmizeli, aby byli u vlaku, co nejdříve.
Pro přicházející profesory tento zmatek znamenal, že si končně také odpočinou od stálého hlídání těchto dětí. V klidu si sedali na svá jasně daná místa a snídali. I oni na chvíli zkontrolovali Velkou síň pohledem. Přeci jen byl to jejich zvyk.
Jenže i přes to, že u profesorského stolu bylo skoro plno, tak i někteří studenti se na profesory podívali. Hlavně ti, kteří se účastnili boje na ministerstvu. A nemohli si nevšimnout, že u stolu jsou stále dvě místa volná. Jejich profesorka přeměňování chyběla a stejně tak i profesor Snape, který byl nejobávanější, ale na snídani byl většinou mezi prvními. Takže to nebylo jen tak. Přesto se zdálo, že ředitel není nijak znepokojen jejich absencí u stolu.
Takže během půl hodinky byla Velká síň skoro prázdná až na profesory.
Profesoři měli konečně chvíli klidu, aby si mohli vychutnat snídani a probrat své plány na dobu volna. Přeci jen studenti jsou pryč, ale nový rok je potřeba nějak připravit. Začali velké debaty o osnovách, které se opět budou probírat. Prostě zmatek. Uprostřed toho všeho seděl Albus Brumbál a vychutnával si jednotlivá sousta své snídaně.
Dveře velké síně se najednou otevřeli a celá Velká síň stichla. Žádný ze studentů to být nemohl, jelikož všichni věděli, že Bradavický expres před chvílí vyrazil z prasinek zpět na nádraží King´s Cross. Takže by to byli jedině chybějící profesoři, jenže mezi otevřenými dvoukřídlými dveřmi nestál ani jeden z očekávaných profesorů. Stali tam dva úplně neznámí lidé. Byli poměrně mladí, ale bylo jasně vidět, že si v tuhle chvíli nejsou zrovna po chuti a každý z nich by byl nejraději, co nejdál od toho druhého. Taková mezi nimi panovala atmosféra. Velmi pomalým a rozvážným krokem se vydali k hlavnímu stolu a každý jejich krok byl doprovázen udivenými pohledy zbývajícího osazemctva.
Oni si niikoho moc nevšímali a prohlíželi si celou síň. Vypadalo to, že ji celkově hodnotí.
„Samueli? Myslím, že jsme v jiné době. Takhle stará ta Síň včera nebyla.“prohlásila mladá černovlasá žena, která společně s osloveným kráčela Velkou síní.
„A já ti říkám, že je to hloupost. Jistě to bude jen nějaký hloupý vtip našich rodičů.“sykl k ní rozladěně její společník s vlasy špinavého blond, které měl po otci a s modro-šedýma očima.
„Samueli, já se tě neptala. Já to to oznamovala.“zavrčela dívka nazpět.
„Ano. Naše vševědoucí Helena. Lezeš mi na nervy.“zašklebill se na ní.
„Ehm...Dobré ráno.“vstoupil do jejich rozhovoru Brumbál.
Jemu samotnému tohle připadalo velmi podivné. Jenže, co mohl dělat. Před nimi stáli úplně neznámí lidé a ještě ke všemu se hádali.
„Dobré ráno. BYli by jste tak laskavi a prozradili nám rok, ve kterém se nacházíme?“pousmála se černovláska.
„Je rok 1990, Proč?“odpověděl jim ředitel školy.
„Cože!!!“vyhrkli nově příchozí.
Mezitím, co v bradavickém hradě řešili tuto podivnou situaci, kdy nečekaní návštěvníci velmi složitě vysvětlovali, že tam vlastně nemají ani být, tak vlak plný studentů projížděl klidnou krajinou. Studenti si ještě na poslední chvíli vyprávěli, co viděli v posledních dnech ve škole a snažili se všem ukázat, že jejich prázniny budou ty nejlepší. Jen černovlasý chlapec se držel stranou a byl zahloubaný ve svých myšlenkách. Vzpomínal na svého kmotra, a i když mu něco uvnitř něj říkalo, že svého kmotra ještě uvidí a to nejspíše velmi brzy, tak nemohl přestat na něj myslet.
Cesta ubíhala a černovlásek sledoval rychle běžící krajinu. Ještě ani nebyli v polovině cesty, když se mu zavřeli oči a on se propadl do snu.
Všude kolem něj zuřil boj a on věděl, že tohle už zažil. Zamené lavice poskládané jakoby do schodů a před nimi kamenný oblouk se závojem, který působil dost děsivě. Právě u tohoto oblouku bojovala dvojice, která ho nejvíce zaujala. Byl to totiž jeho kmotr se svou sestřenicí, která patřila mezi věrné jeho nepřítele. Barevné paprsky létali všude kolem, jak se všichni snažili zasáhnout svého protivníka a tahle dvojice nebyla pozadu. Čarodějnice a kouzelník stáli proti sobě a bojovali za to, čemu věřili. A najednou do jeho kmotra narazila jedovatě zelená kletba, která ukončila jeho život. Ukončila jakou koliv naději, že ho Harry, onen černovlásek, ještě někdy uvidí. Chlapec se chtěl za ním rozeběhnout, ale něčí ruce ho chytili a on nemohl dělat nic. Viděl jak se tělo jeho kmotra propadá za závěs oblouku a mizí do neznáma. Nemohl tomu uvěřit. Jeho kmotr prostě musel být živý. JIstě se jen někde skrývá, aby mohl později zaútočit, ale ani po chvíli se nic neděje. Harry chtěl křičet, ale nemohl. Jeho hlas ho zradil. Nemohl nic. Ani slzy si nenašli cestičku z jeho očí. Něco jim bránilo. Harry v sobě cítil jakousi naději, že tohle ještě není konec. Že se ostatní mílí a jeho kmotr se opět vrátí. Nemohl se tohodle pocitu zbavit, ani když se jeho sen pomalu rozplynul a změnil se v něco úplně jiného.
Než se totiž stačil vzpamatovat z jednoho šoku, který mu přivodil sen, tak se jeho okolí změnilo a on stál na pozemcích něajkého dětského domova. Neznal ho, ale před jeho dveřmi viděl malý uzlíček zabalený do spousty dek. Jako by tam někdo odložil hromádku teplých přikrývek, jelikož je nepotřeboval. Kolem na ulici nikdo nebyl a pouliční lampa nedaleko nevydávala dostatečné množství světla, aby viděl, co se v přikrývkách skrývá.
Najednou se nedaleko ozvalo hlasité prásknutí, které Harrymu říkalo, že se pravě někdo přemístil do nějaké vedlejší ulice, ale nikdo se neobjevil. Harry už čekal, že neznámí, nově příchozí vyjde na světlo, ale nestalo se tak.
„Harry! Harry! Probuď se!“volal známý hlas z velké dálky, ale přerušil jeho sen a vrátil ho do reality.
Harry otevřel oči a mírně zmateně se rozhlédl kolem sebe. Stále byl ve vlaku, který je vezl tam, kde měl mít domov. Byl mírně zmatený, protože tohle byl úplně jiný sen, než na jaký byl zvyklí. Vždy se mu zdálo jen o kmotrovi, ale tentokrát snil i o něčem jiném. Jeho kamarádka, která ho vzbudila, na něj starostlivě koukala a čekala až začne něco dělat.
Harry se nechtěl vracet ke svým příbuzným. Vlastně si s nimi neměl ani, co říct. Durlseyovi. To byl pro něj příběh sám o sobě. Tahle rodinka byla v Surrey vyhlášená, jelikož museli mít vždy to nejlepší. Pan Dursley pracoval na jednom z vyších míst ve firmě na vrtačky a jeho žena Petůnie Dusleyová byla doma, aby se starala o dům. Problémem bylo, že když byli prázdniny, tak domácí práce vykonával právě Harry, který tam s nimi žil.
Nemohl si vybírat.Vlastně mohl. Z jedné strany ho čekal jeho bratranec Dudley Dursley, který by ho nejraději se svou partou pořádně pomlátil a nebo mohl doma v Zobí ulici v domě s číslem čtyři, všechno uklidit a připravovat v kuchyni jídlo. Takže moc na víběr neměl.
Problémem bylo, že jejich nenávist byla vzájemná. Harry je nemohl vystát a oni zase nevynechali jedinou příležitost, aby mu nedali na jevo jak se jim hnusí.
Prostě bezvadvé prostředí na strávení prázdnin.
Hnědovlasá dívka si ještě nějakou chvíli kontrolovala svého kamaráda a nakonec i s ním vyšla na nástupiště přes přepážku do světa nez kouzel. Celý vlak byl přeci jen plný kouzelníků, ale mezi obyčejnými lidmi museli působit normálně, jelikož kuzelníci měli úplně jiný styl oblékání. Harry hned jak vyšel na klasické nástupiště King´s Cross, kde bylo většinou plno lidí, tak uvoděl svou tetu s Dudleym. Zamířil tedy k nim a ještě se rychle pohledem rozloučil s přáteli. Věděl, že teta nerada čeká, takže ji nechtěl rozlobit už tady. To by pak ty prázdniny nestáli opravdu za nic.
Hermiona, hnědovláska s čokoládovýma očima, která byla jeho kamarádkou ho vyprovázela pohledem, ale nemohla nic udělat. Věděla, že její kamarád, tam nechce být, ale ani ona nevěděla, proč i přes svou nechuť tam jde. Navíc měla přece prázdniny, takže by si měla přestat dělat starosti o Harryho a měla by najít rodiče, aby se mohli vydat na jejich naplánovanou cestu kolem světa. Hrozně se na to těšila. Už měla naplánováno, co v jaké zemi určitě nevštíví, ale na nástupišti její rodiče nebyli.
Všichni kouzelníci už odešli a ona tam stále čekala. Měla za to, že se jeji rodiče prostě jen zdrželi. Nechtěla si to přiznet, ale měla o ně strach. Se svými rodiči vycházela velmi dobře, ale jejich nepřítomnost ji v tuhle chvíli děsila.
Ještě chvili čekala, jestli se neobjeví a nakonec se z vlakového nádraží vydala sama. Musela se dostat domů. Vždyť měli zátra odcestovat do ciziny a začít tak jejich prázdninovou cestu. Pomalým krokem vyšla přes nástupiště a před sebou táhla vozík, kde měla velký kufr a košík s Křivonožkou, jejím zrzavým koucourem. Připadala si opravdu divně, ale třeba její rodiče měli ještě nějakého pacienta, který potřeboval akutně ošetřit.
Vyšla z nástupiště a rozhlédla se kolem sebe. Přeci jenom to bylo poprvé, kdy měla jet z nádraží sama. Kdykoliv před tím tam na ni rodiče čekali. Takže první, co musela udělat bylo najít zastávku autobusu, aby se podívala kam vlastně jezdí a podle toho zjistila jak blízko domova se může dostat. Peníze u sebe nějaké měla, přeci jen, kdyby níhodou se něco stalo a ona si potřebovala něco koupit, tak u sebe nosila záchranou krabičku. Teď se jí to hodilo.
Zastávku našla celkem rychle, ale cesta přes parkoviště s těžkým kufrem byla opravdu složitá. Ted litovala zákona, který kouzelníkům, kteří ještě nevystudovali, nedovoloval používat kouzla. Jelikož jedno nenápadné kouzlo by jí velmi pomohlo. Jen by si odlehčila kufr a bylo by po starostech. Ale i tuhle cestu zvládla a už byla jen kousek u zastávky. Její oči zářili radostí, že tuhle část zvládla. Ještě jí chybělo projít jednou zapadlejší uličkou. Jelikož podle mapky, která byla na vlakovém nádraží, měla zastávka autobusů být právě za tou uličkou. Na chvíli si odložila kufr a košík a pomalu se vydýchávala. Pak se opět vydala na cestu. Chtěla být doma, co nejdříve.
Zašla do uličky, ale z nějakého jí nejasného důvodu měla pocit, že právě tady na tomhle místě ji někdo pozoruje. Nedokázala si vysvětlit, kdo by se tady mohl skrývat. Vlastně tu nebylo nic, za co by se nějaká osoba mohla schovat, ale ten pocit byl velmi intenzivní. Hlavou jí začali vířit myšlenky na její rodiče i přátele, jelikož nevěděla, co si má v tuhle chvíli počít. Nakonec jeji mysl rozhodla, že je to jen přelud a nemusí se ničeho bát. Je jen vyděšená, že její rodiče nedorazili na nástupiště, kde se pokaždé rozloučili a opět setkali. Ulička ve které se nacházela, byla nejkratší cestou na autobus a mnoho lidí jí nepoužívalo, ale bylo to spíše z toho důvodu, že když se na tu ulici někdo podívat, tak se mu zvedl žaludek. Všude po zemi se váleli odpadky, ale přesto bylo vidět, že aspoň trochu to tu někdo udržuje. I když by celá ta ulička potřebovala vyčistit. Hermiona si se znechucením prohlížela tu spoušť a přemýšlela, proč se o to nikdo nepostará. Celé město vypadá dobře, ale takovéhle uličce nikdo pozornost nevěnuje. Její kroky vedli stále dál. Už byla skoro u konce a viděla zastávku, která označovala, že tam zastaví autobus, ale najednou uslyšela za sebou podivné zvuky. Připadalo jí, jako by se za ní bortila zem. Nebo spíše pukala. /plně se rozklepala a pomalu se otočila, aby viděla, co že se to děje. V jejích čokoládově hnědých očích se objevil nevěřícný výraz a nekonečný strach. Před ní stála podivná osoba zahalená v černém. Stíny v uličce jako by se kolem ní stáčeli a odmítali odhalit tvář té postavy. Na rukou měla podivné rukavice z pro ni neznámého kovu, které jako by vyzařovali temné světlo.
Hermiona nebyla schopna jediného pohybu. Ten výjev, který měla před sebou ji naplňoval strachem tak velkým, že nebyla schopná ani uvažovat o tom, co vlastně před sebou vidí. Bubák to rozhodně nebyl a mozkomor taky ne. Jenže tuhle bytost nebo osobu neznala.
Postava nikam nespěchala. Zdálo se, že si její strach plně užívá, když se pomalým krokem vydala k ní.
Hnědovláska si byla jistá, že tohle nedopadne dobře. Chtěla útéct a někam se schovat. Kdyby tady byli její přátelé, pak by jistě něco vymysleli, tak jako v jejím prvním ročníku v Bradavicích, kdy ji přišli zachránit před horským trolem, ale tentokrát tu byla sama. Děsivá postava se dostala až k ní a ona mohla cítit podivný chlad, který kolem postavy vířil. Než se mohla vzpamatovat z toho nového věmu, tak se kolem ní rozprostřela uklidňující tma bezvědomí.
„Kdyby tu byl Harry, on by věděl, co dělat.“pomyslela si než plně odpadla to té podivné tmy.
Postava hnědovlásku chytla, když se dívce podlomili nohy.
„Ta kočka předá můj vzkaz!“zasyčel chladný zlověstný hlas, u kterého by se i největší černokněžník rozklepal strachy.
A najednou byla celá ulička prázdná. Po záhadné postavě nebo hnědovlasce nebylo nikde ani stopy. V uličce zůstal jen otevřený košík, ve kterém se do téhle chvíle krčil Krivonožka. A teď konečně svůj košík opustil a vydal se najít kamaráda její paničky.
Harry seděl v autě a pozoroval krajinu za oknem. Právě totiž vyjeli z Londýna a dostali se na dálnici, kde mohli konečně sjet na silnici, která by je zavedla do Zobí ulice. Hlavou mu opět vířilo plno myšlenek, což v posledních dnech nebyla moc vyjímka.
„Vypadá to, že válka se konečně dala do pohybu. Jen aby se něco nestalo ještě Hermioně a Ronovi.“přemýšlel.
V autě vládlo napjaté ticho. Dudley si drýžel od Harryho odstup a teta Petůnie na Harryho ani nepromluvila. Jenže černovláskovy to bylo jedno. On měl jiné věci na přemýšlení a tak mu tenhle klid vůbec nevadil.
Ve svých myšlenkých se snažil přijít na to, co se vlastně stalo. Všichni tvrdili, že jeho kmotr, Sirius Black je mrtví, ale on si byl stále jistý, že to tak není. Pořád věřil tomu, že se Sirius vrátí. Navíc o oblouku, kterým jeho kmotr propadl stejně nikdo nic nevěděl. Jeho název byl ostatními brán jako fakt, ale Harry neměl pocit, že by ten oblouk znamenal jistou smrt. Ty hlasy, které tam předtím slyšeli byli podivně uklidňující a chtěli, aby tam šli, ale to by pro ty ostatní znamenalo, že ti, co tam vstoupí by byli mrtví. Ale Sirius tam přece nevstoupil. A oblouk sám je prostě jen nějaký starý artefakt, který ministerstvo chráni. Takže tu ještě musela být nějaký možnost, že Sirius žije.
Tyhle úvahy mu zabrali celou cestu do Surrey. Ale zase si nemohl stěžovat. Nikdo po něm zatím nic nechtěl.
Teta Petůnie zastavila na příjezdové cestě u domu číslo čtyři v Zobí ulici a hned rychle vystoupila, stejně jako Dudley.
Tohle Harry už nechápal. Vždy si pro něj našli nějakou tu urážku nebo připomínku toho, že je k ničemu a tentokrát mu připadalo, že se ho snad bojí. Raději se tím nechtěl zabývat a tak i on vylezl z auta a z kufru si vzal svoje věci. Pak se vydal k domovním dveřím.
„To budou zase prázdniny.“povzdechl si, když vcházel do domu.
Dudley zapadl do obýváku, kde si okamžitě pustil televizi a teta Petůnie si sedla v kuchyni nad kuchařu. Nejspíš vymýšlela jídlo k večeři.
Harry si odnesl věci do svého pokoje, jehož dveře byli opatřeny mnoha zámky, jelikož se Dursleyovi bály, že za jejich nepřítomnosti jim zničí jejich majetek a za chvíli už byl dole.
Teta Petůnie už neseděla u stolu v kuchyni, ale chytala potřebné věci na přípravu večeře.
„Ten papír na stole si pořádně přečti. Nechci, aby si provedl něco nenormálního až já a Vernon odjedeme.“prohlásila Petůnie a její pohled se do Harryho zabodl jako dvě dýky.
Harry si tedy sedl ke stolu, aby mohl pročíst, co si pro něj na prázdniny přichystali. A nestačil se divit.
„Tak kdyby tohle viděl Snape, tak bude mít druhé Vánoce v červenci!“pomyslel si Harry se zamračením. A dál si pročítal seznam prací, které měl za prázdniny stihnout.
Problém nastal, když Harry z papíru vyrozuměl, že bude ještě vařit pro Dudleyho, takže si Harry mohl být jistý, že jeho bratranec se svými rodiči nejede. Což Harrymu komplikovalo celou situaci, jelikož práce bylo hodně a ještě si k tomu musel přičíst nákupy jídla, vaření a uklízení kuchyně.
Celkově si jen povzdechl a s tichým přáním dobré noci se raději odklidil do svého pokoje. Musel tyhle nové informace strávit.