5. kapitola
5
Vyšla ohlušující rána. Lasseter se s bolestným zachroptěním chytil za levé stehno. Mezi prsty mu okamžitě vytryskla karmínová stružka krve a začala se rozlévat po hnědožlutých kalhotách.
Raven si zděšeně přitiskla ruce k ústům. Nemohla uvěřit tomu, že skutečně vystřelila. Podívala se mu do tváře a uviděla, jak ji pro-bodává hrozivým pohledem. Se smyslnými rty a temně chladnýma očima vypadal velice nebezpečný.
Když se pohnul jejím směrem, v obraně couvla zpátky. Jizva v popelavě sinalé tváři ještě vynikla a jediné, co teď mladá žena dokázala vnímat, byla touha po pomstě, která se mu zračila v pohledu. Kell však prošel kolem ní a s bolestnou grimasou se posadil na postel.
Krev se rychle vpíjela do změti přikrývek. Raven s hrůzou sledovala, jak se snaží zastavit silné krvácení.
„Je to vážné?“ Zeptala se roztřeseným hlasem.
Lasseter se na ni upřeně podíval. Musela vynaložit všechny síly, aby pod intenzitou temného pohledu neuhnula.
Pomalu došla až k posteli, aby mu pomohla, když vtom si všimla, jak očima sleduje pistoli. „Proboha, už to konečně položte, ať neuděláte ještě větší škodu.“
Náhle se prudce otevřely dveře a v nich stála Emma Walshová. Vyděšeně se rozhlížela po místnosti. „Co se stalo?“ Zeptala se, očima těkala od Raven ke zraněnému muži na posteli a zpět. „Slyšela jsem výstřel.“
„Slečna Kendricková měla dlouhou chvíli, a tak si hrála s pistolí,“ vyštěkl Lasseter. „Přičemž mě smrtelně zranila.“
„Dobrotivé nebe!“ Vykřikla Emma a rozběhla se k posteli.
Příkře zvedl ruce, aby ji zastavil. „Budu v pořádku. Jen mi dones nějaké obvazy.“
Jen co Emma vyběhla z ložnice, Raven se zeptala: „Skutečně jste v pořádku?“
„Ne, k čertu s vámi!“ Odvětil. Jsem si jistý, že budu až do smrti mrzák.“
Raven konečné odložila pistoli a vydala se k posteli. „Ukažte. Podívám se na to.“
Odmítavě zakroutil hlavou a chtěl vstát, ale mladá žena se mu opřela dlaní do prsou a zatlačila ho zpátky na postel. Vyplašeně si uvědomila, že pod bílou košilí se skrývá svalnatá hrud. Rychle se naklonila nad zraněnou nohu a odstrčila mu ruce, aby mohla ránu zkontrolovat.
„Nevypadá to tak zle… každém případě to není smrtelné zranění, jak jste tvrdil.“
„Je mi opravdu líto, že jsem vás zklamal.“ V jeho odpovědi se odrážela jen bolest a nepřátelství.
„Není důvod, abyste byl tak protivný, pane Lassetere. Je mi to opravdu líto. Nechtěla jsem vás zranit…“
„Čím to je, že vám vůbec nevěřím?“
Tváře jí zrudly hněvem. „Myslím si, že jsem měla plné právo na vás vystřelit.“
„To je jen věcí názoru. Vždyť jste mě mohla připravit o mé mužství.“
Je to jen škrábanec,“ odvětila Raven na obranu. „Kdybych chtěla, zranila bych vás daleko hůře.“
„Bohužel se budete muset uspokojit jen s mým vykrvácením.“
Upřeně se na něho podívala. „Chcete ve mně vzbudit pocit viny?“
„Přesně to jsem měl v úmyslu.“
Cynicky se usmál, což ji jen popudilo. Když se prsty dotkla jeho stehna, prudce sebou škubl, chytil ji za ruce a odstrčil ji stranou.
Raven ztuhla. Pohledem našla jeho oči a v ložnici se rozhostilo napjaté ticho. Okolní vzduch jako by se ve chvíli nasytil nebezpečím.
Kell to vnímal stejně a tiše zaklel. Jeho zranění nebylo smrtelné, ale přesto dosti bolestivé, aby ho dokázalo zbavit pokušení. Proč ho tedy vzrušoval jen její letmý dotek? Nemohl však pochybovat. Vyboulenina v klíně hovořila za vše. Jeho jedinou omluvu představovala snad nekonečně dlouhá noc, kterou strávil s touhle sexuálně nenasytnou modrookou Sirénou.
Se zatnutými zuby ji proklínal za bolest, kterou mu způsobila, a sebe za slabost, již nedokázal ovládat. Pevně rozhodnutý odehnat ženu od sebe si rozepnul kalhoty a vytáhl z nich cípy košile. K jeho velkému uspokojení Raven Kendricková rychle sklopila zrak.
„Co to děláte?“
„Vysvlékám si kalhoty, abych se mohl podívat na tu ránu.“ Významně na Raven pohlédl. Jen se nebojte, slečno Kendricková. Nemám v úmyslu vás znásilnit. Dávám přednost horkým a přítulným ženám.“
Prudce zvedla bradu. „Mohl byste mě přestat oslovovat slečno Kendricková?“
„A jak vám mám říkat? Liško? Ďáblice?“
Když se na něho jen zlostně podívala, posměšně se usmál. „Jestli nechcete, abych se nějak dotkl vašeho jemnocitu, tak se raději otočte. Napřed mi však přineste umyvadlo a džbán s vodou.“
S nepochopitelnou poslušností Raven udělala přesně to, oč ji požádal. Umyvadlo se džbánem položila na noční stolek a pak ještě přinesla čistý ručník. Jakmile se na ni Lasseter tvrdě podíval, otočila se, přešla přes místnost a zůstala stát obrácená tváří ke krbu.
Uslyšela šustění látky a pak tiché kletby, které svědčily o snaze stáhnout zkrvavené cáry kalhot z čerstvé rány.
Raven se kousla do spodního rtu. Nechtěla ho vážně zranit. Chtěla ho jen škrábnout a zmírnit tak jeho aroganci. Buď však špatně mířila, nebo se v poslední chvíli pohnul.
„Je mi to skutečně líto,“ ozvala se tichým hlasem.
„Věřím vám.“ Rozladěně si povzdychl. „Obávám se, že vina je i na mé straně. Měl jsem si to dobře rozmyslet, než jsem začal provokovat rozzuřenou ženu s nabitou zbraní.“ Raven se zdálo, jako by v jeho hlase zaslechla náznak pobavení.
Svou další otázkou ji znovu překvapil. „Kdo vás naučil tak skvěle střílet?“
„Můj sluha. O’Malley mě naučil všechno, co znám a umím. Střílet i jezdit na koni.“
„O’Malley?“ Hlas mu znovu ztvrdl. „Tentýž O’Malley, který zmlátil mého bratra a pak ho nechal na pospas anglickým verbířům?“
Před odpovědí ji naštěstí zachránila Emma Walshová, jež právě vešla do ložnice. náručí nesla obvazy a hojivou mast.
Raven se otočila a přes rameno uviděla Emmu, jak odložila obvazy na noční stolek a posadila se na okraj postele, aby zkontrolovala ránu. Lasseter si sundal kalhoty a překryl si jimi mužství, přesto však když viděla blonďatou krasavici, jak se bez skrupulí dotýká nahého mužského stehna, pocítila zvláštní osten žárlivosti. Docela dobře si dovedla představit, že ti dva spolu něco mají.
„Nevypadá to tak zle,“ promluvila Emma konejšivě. „Chceš, abych ti to zavázala, Kelle?“
„Zvládnu to i sám,“ odvětil. „Ale byl bych ti vděčný, kdybys tady uklidila ten nepořádek.“ Pak se na chvíli odmlčel a Raven na sobě ucítila jeho pohled. „A udělej něco se slečnou Kendrickovou. Odved ji do svého pokoje a dej jí nějaké šaty. Odvezu ji domů dřív, než tady nadělá další škody.“
Raven si zhluboka oddechla, ačkoliv ji zaplavila nečekaná lítost. Tím, že po Kellu Lasseterovi vystřelila, získala přesně to, co žádala. Tak proč potom cítí tak málo uspokojení, že toho nesnesitelného chlapa zranila?
O půl hodiny později si Raven konečně oblékla vypůjčené šaty. Byly sice o pár centimetrů delší a trochu volnější v pase, ale vysoký výstřih jí alespoň skryl bujné vnady a ona už nevypadala jako levná holka, které se před malou chvílí podobala. Maminčiny perly s vděčností ukryla do kapsy svého pláště, jejž Emma rovněž zachránila před záhubou.
Ozvalo se zaklepání na dveře a Emma je otevřela, aby dovnitř vpustila svého zaměstnavatele. Když vešel do pokoje, Raven si všimla, že trochu kulhá. Pohled jí klesl k levému stehnu. Kell si oblékl čisté kalhoty a ona jen s obtížemi rozpoznala stopy po obvazu ukrytém pod pevnou látkou.
„Asi to nebude tak hrozné,“ prohodila jízlivým hlasem, „když dokážete chodit i bez pomoci hůlky.“
Koutky úst se mu nepatrně nadzdvihly. „Přežil jsem, má sladká trýznitelko. To však neznamená, že jsem zapomněl.“
Ať začala pociťovat sebemenší lítost, okamžitě zmizela. Když navíc očima významně klouzal po jejím těle a dlouze se zastavil právě u ňader, jako by tam stála nahá, vzteky se doslova chvěla. Ještě nikdy si žádný muž nedovolil dívat se na ni takovým způsobem jako Kell Lasseter.
Raven si přitáhla klopy pláště až ke krku a bojovně zvedla bradu.
Udržet si však hrdý postoj bylo velice obtížné, neboť si musela neustále přidržovat dlouhé šaty, o něž každou chvíli klopýtla. A ještě těžší se zdálo ignorovat hryzající pocit špatného svědomí, poněvadž Lasseterův bledý obličej a strnulá chůze jasně vypovídaly o bolesti, kterou musel překonávat.
Na konci dlouhé chodby se zastavil a přetáhl Raven kapuci pláště až do obličeje. „V tuto ranní hodinu není pravděpodobné, že by zde setrvával nějaký host, přesto bude lepší, když si zahalíte tvář. Pobyt v mém podniku by vám na dobré pověsti asi moc nepřidal.“
Raven cítila, jak se jí strachy sevřelo hrdlo. Opravdu se nejevilo jako vhodné, aby ji někdo viděl vycházet z hráčského klubu.
Když scházeli po honosném schodišti, neodolala a nakoukla do hlavní haly a přilehlých pokojů. Na hráčské doupě se jí místnosti zdály velice elegantně zařízené. Těžký nábytek se jen leskl a všude se třpytilo stříbro a křišťál. Jen samotný lustr ve vstupní hale musel stát celé jmění. Zlaté rouno evidentně patřilo mezi dobře prosperující podniky.
Letmo mrkla na záhadného majitele. Proč se muž, který svým vzezřením i vystupováním vypadá jako pravý gentleman, nechal zaplést do tak pochybného obchodu? Lassetera už nepovažovala za ďábelského lotra jako v první chvíli. Byl úplně jiný než jeho násilnický bratr. Vždyť ji dokonce ani neuhodil, ačkoliv by se to po jejím výstřelu dalo čekat. A v noci o ni pečoval s něhou a s pochopením obětavého milence…
Rychle od sebe zahnala pocit hřejivého tepla, jenž ji nečekaně zaplavil. Kell Lasseter si nezaslouží, aby ho obdivovala. Jednalo se o obyčejného hazardního hráče, který ji zachránil jen proto, aby jeho bratr neskončil ve vězení. A držel ji tady proti její vůli. Měla by jím spíše opovrhovat.
Před domem na ně čekal uzavřený kočár. Raven udala adresu své tety a dovolila Kellovi, aby jí pomohl nasednout.
Bez jediného slovíčka se posadil vedle ní a mlčky dojeli až domů. Z jakéhosi zvláštního zvrhlého důvodu si Raven přála, aby s ní Lasseter mluvil, i když by ji jen káral za to, že na něho vystřelila. Potřebovala rozptýlení. Stále více si totiž uvědomovala holou skutečnost, že její zářná budoucnost vzala nenávratně zasvé.
Pověst jí pošpinili, sny se roztříštily. Dědeček s ní nebude mít slitování. Stejně jako ho neměl ani se svou vlastní dcerou. A maminka... Kdyby ji viděla v bahně skandálu a hanby, zlomilo by jí to srdce.
Raven zavřela oči a uviděla před sebou maminčiny poslední chvíle. Její kdysi krásná tvář ztrhaná horečkou, vnitřní síla vyčerpaná smrtelnou chorobou. Přesto když svou dceru zoufalým hlasem prosila, stisk na jejím zápěstí byl pevný a nesmlouvavý.
„Slib mi, Raven. Musíš mi přísahat, že si vezmeš urozeného muže, který tě bude moci ochránit a očistit od hanby, za kterou jsem zodpovědná.“
„Slibuji, maminko. Slibuji.“
Bledé rty se stáhly do něžného úsměvu. „Teď mohu zemřít v pokoji a v míru.“
Ach, maminko.
Raven cítila, jak se jí stáhlo hrdlo a do očí se nahrnuly štiplavé slzy. Elizabeth Kendricková žila jen pro ten den, kdy se její dcera vrátí do Anglie a zaujme právoplatné místo ve vyšší společnosti, aniž by se musela bát, že ji někdo označí za levobočka. A teď ten sen leží v popelu.
Raven se bolestí sevřelo srdce a celé tělo se jí začalo třást neovladatelnými vzlyky. Už neexistovala naděje, že svůj slib splní. A neměla se ani na koho obrátit o pomoc. Zůstala úplně sama.
„Tady,“ uslyšela vedle sebe tichý mužský hlas.
Vzala si kapesník, který jí Lasseter podával, rozhodně potlačila další vzlyk a v duchu si spílala za projevenou slabost. Jakmile na sobě ucítila jeho pronikavý pohled, odvrátila se a pevně zatnula zuby.
Když kočár konečně zastavil před tetiným domem, Raven se už cítila poněkud lépe, přesto by ráda setkání se svými příbuznými trochu oddálila.
„Potřebujete více času?“ Zeptal se Lasseter. Připadalo jí to zvláštní, ale v jeho temném pohledu zahlédla náznak sympatie.
„Ano, ale přijde mi to zbytečné. Svým otálením na tom stejně nic nezměním.“ Napřímila se. „Nedá se nic dělat. Musím čelit dragounovi.“
„Dragounovi?“
„Své pratetě, lady Dalrympleové. Od prvního dne, co jsem se objevila v Anglii, se netajila přesvědčením, že způsobím skandál. Bezpochyby teď bude spokojená, protože se její obavy konečně potvrdily.“
„Myslíte si, že vám bude dávat vinu za to, co se stalo?“
„Samozřejmě. Jsem si jistá, že žádnou jinou mladou dámu právě v den svatby ještě neunesli.“
Jeho smyslná ústa se nepatrně zkroutila do úsměvu, který postrádal běžnou dávku sarkasmu. „Možná to jen navýší vaši jedinečnost, slečno Kendricková,“ řekl ve snaze nějak ji uklidnit.
Otevřel dveře kočáru, opatrně seskočil a pak se obrátil, aby pomohl Raven. Když za sebou zavřel dveře a nabídl jí rámě, zpražila ho nesouhlasným pohledem.
„Trvám na tom. Chci se ujistit, že jste v pořádku,“ pronesl Lasseter a Raven se s ním déle nedohadovala. Podivným způsobem ji těšilo, že jí stojí po boku.
Zatímco začali stoupat po širokých schodech, všimla si jeho ztuhlého výrazu. Nebylo se co divit, vždyť čerstvá rána musela příšerně bolet. Nabídla mu, aby se o ni opřel, ale Lasseter zůstal nehybně stát a nedůvěřivě si ji prohlížel. Po chvíli však její nabídku přijal, objal ji kolem ramen a přenesl na ni část své váhy.
„Raději jste si měl vzít tu hůlku,“ zamumlala a snažila se nevšímat si pocitů, které v ní jeho blízkost vyvolávala. „Naštěstí dědeček s sebou nějakou přivezl. Pak se po jedné podívám.“
Poté, co konečně dorazili ke dveřím, Raven je se sevřeným žaludkem otevřela a i s Lasseterem vešla dovnitř.
V první chvíli se chtěla zachovat jako zbabělec, utéct do svého pokoje a zamknout se tam, ale v přijímací místnosti stáli dva sloužící, kteří ji upřeně pozorovali. A vtom se tam zjevil tetin lokaj.
„Slečno Raven!“ Na vrásčité tváři se mu objevil radostný výraz. „Vrátila jste se! Nejste zraněná?“ Stárnoucí sluha se rychle vzpamatoval. „Odpusťte mi, slečno. Tolik jsme se o vás báli.“
„Děkuji, Broady.“ Raven se chabě usmála. „Nic se mi nestalo. Je teta doma?“
„Samozřejmě, slečno. A Jeho Lordstvo také. Váš dědeček musel ulehnout do postele. Vaše zmizení ho značně rozčílilo.“
Raven začalo hryzat špatné svědomí. Tak se soustředila na své vlastní problémy, že málem zapomněla na dědečkovo zdraví. Vždyť šok z jejího únosu ho mohl i zabít.
„Raven, jsi to ty?“ Ozvalo se z vedlejšího salonku a do haly vešla stříbrovlasá dáma. „Můj ty bože, jsi v pořádku?“
„Ano, teto. Nic mi není.“
„Co se stalo? Vystrašila jsem se až k smrti.“
„Možná by bylo lepší promluvit si v soukromí,“ navrhla Raven v naději, že ostudné detaily nebudou probírat před služebnictvem.
Lady Dalrympleovou však natolik přepadlo rozrušení, že si Raveniny narážky ani nevšimla. „Všichni jsme si mysleli, že se někdo chtěl pomstít Jervisovi… nebo snad Halfordovi. Kdo byli ti surovci, co tě unesli?“
Raven se podívala na Lassetera. Tvář se mu stáhla do ironického úšklebku a v celém jeho těle cítila napětí. Čekal, že teď jeho bratra začne odsuzovat, a proto na chvíli zaváhala.
Co získá tím, když Seana Lassetera označí za svého únosce? Skutečně chce, aby skončil ve vězení? A co bude s Kellem? Vždyť ho docela dobře mohli označit za kumpána svého bratra.
Tolik mu toho dluží. Vždyť ji zachránil. A v noci se zachoval jako gentleman – určitým způsobem. Utišil její nutkavou touhu a nezneužil situace, kdy se mu sama přímo nabízela. Kolik mužů by se zachovalo tak šlechetně? A co od ní za své úsilí dostal? Ránu z pistole…
Raven se zhluboka nadechla. „Nevím, o koho šlo, teto. Měli na sobě masky, a dokud mě neuhodili a já neupadla do bezvědomí, nesundali je.“
Cítila na sobě Lasseterův upřený pohled. A čím více spřádala narychlo smyšlený příběh, tím více ji spaloval. „Naštěstí mě tento gentleman zachránil. Dovol, teto, abych ti představila pana Kella
Lassetera. Pane Lassetere, moje prateta Catherina, lady Dalrympleová.“
Lasseter se krátce uklonil, zatímco starší dáma ztuhla.
„Lasseter? Ten Lasseter z Derbyshireu?“
„Přesně ten, madam,“ odpověděl.
„Vy jste starší syn Adama Lassetera.“ Jelikož to nezapíral, na tetině tváři se objevil výraz čistého děsu. Já jsem o vaší skandální reputaci zpravena, sire! Jste hazardní hráč, vaše matka byla irská nicka a je všeobecně známo, že jste zabil svého strýce!“
Raven, šokována z posledního obvinění, na Kella ohromeně zírala.
Na tváři vykouzlil nebezpečný úsměv. „Zajímalo by mě, co považujete za můj největší zločin, lady Dalrympleová? To, že jsem hazardní hráč s irskou krví, nebo pomluvu, že jsem zavraždil svého vlastního strýce?“
Starší dáma se zachvěla a ruce si přitiskla ke rtům. „Dobrotivý bože! Jsme úplně znemožněni.“ Náhle se obrátila na svou neteř. Jak jsi to mohla udělat, Raven? Jak jsi do mého domu mohla přivést vraha?“
„Vraha?“
Raven se otočila za drsným hlasem svého dědečka. Stál uprostřed širokého schodiště v nočním úboru s tváří rudou vzteky.
Lord Luttrell se jednou rukou přidržoval zábradlí a druhou ukázal na Lassetera. „Chopte se ho!“
Chvíli se nikdo ani nehnul. První se vzpamatovali sluhové a rychle přiskočili před Lassetera, aby splnili pánův rozkaz.
Když ho však chtěli zneškodnit a svázat mu zápěstí, velice lehce jim vyvázl. Každému z nich uštědřil několik tvrdých ran do žaludku a do tváře a prudce je odhodil do protilehlých rohů místnosti.
Raven nevěřícně hleděla na dva urostlé sluhy, kteří leželi na dřevěné podlaze a s naříkáním se snažili popadnout dech. Přestože Lassetera trápilo zranění, ukázal se daleko silnější než oni dva dohromady.
„Zatraceně, řekl jsem chopte se ho!“ Zařval dědeček. Když se na Kella vrhl dokonce i postarší lokaj, Raven se mu s rozpaženýma rukama postavila do cesty. „Broady, už dost!“
Úzkostně se kolem sebe rozhlédla. „Dědečku, vždyť ty vůbec nevíš, co děláš.“
„Ale vím! Nechám toho únosce zavřít do vězení!“
„To bys udělal strašnou chybu. On není únosce.“ „Jestliže unesl mou vnučku…“
„Ale on to neudělal! Ve skutečnosti mě zachránil.“ Na chvíli zaváhala a pak příběh ještě okrášlila. „A co víc, kvůli mně ho dokonce zranili. Skutečně, jsem mu opravdu zavázaná.“
„Konečně jste to přiznala,“ zamumlal Lasseter.
Raven po něm šlehla významným pohledem a pokývnutím hlavy ho vybídla, aby podpořil její lež. Zdálo se jí, že v pronikavě tmavých očích uviděla nejen záblesk pobavení, ale i cosi jako obdiv a vděčnost.
Teta se nepřestávala mračit a zděšeně hleděla na své dva sluhy, kteří leželi na navoskované parketové podlaze vstupní haly.
„Broady,“ zašeptala Raven, „byl byste tak laskavý a pomohl jim?“
Lokaj se krátce podíval na svou paní a pak přikývl. „Samozřejmě, slečno Raven.“
Jakmile sluhům pomohl na nohy a odvedl je do zadní části domu, lady Dalrympleová přenesla svůj zděšený pohled na Raven. „Pro lásku boží, co si vlastně myslíš, že děláš, Raven Kendricková?“ Podívala se na Lassetera. „Nestrpím, aby tenhle… zachránce pobýval v mém domě.“
Jeho oči se změnily v kusy ledu a stejně mrazivě působil i jeho hlas. „Velice mě bolí, že jsem vás takto zneuctil, lady, ale neodejdu dříve, dokud se situace s vaší neteří zcela nevysvětlí.“
Raven spěšně navrhla: „Pan Lasseter by se měl posadit. Jsem si jistá, že ho ta rána bolí. A pro tebe, dědečku, také není dobré dlouho stát. Mohl jsi klidně zůstat v posteli.“
„Zvláště pak, když ty jsi tím důvodem, proč musel ulehnout,“ podotkla teta kousavým tónem.
„Proč se neodebereme do salonku, kde můžeme všechno prodiskutovat jako civilizovaní lidé?“ Procedila Raven skrze zaťaté zuby.
Vydala se směrem k salonku a cítila se nevýslovně šťastná, když ji všichni přítomní následovali. Nicméně posadil se jen dědeček. Raven si pomyslela, že opravdu nevypadá moc dobře. Rovněž tušila, že se musí velice přemáhat, aby nevybudil.
Zůstala stát. Připadala si tak méně zranitelná a navíc ve stoje mohla lépe skrýt své vnitřní chvění. Návrat domů se vyvedl hůř, než si vůbec dokázala představit. Nečekala, že dědeček s tetou budou k jejímu zachránci projevovat tolik hněvu. Rozčilovalo ji, že Lassetera jen tak mávnutím ruky odsoudili. Obvinění z vraždy bylo dosti závažné, to je pravda, nicméně navzdory auře nebezpečí, která ho neustále obklopovala, nemohla uvěřit, že by Kell Lasseter někoho zavraždil. Rozhodně nehodlá soudit jeho minulost, dokud jí někdo nepředloží pádné důkazy o vině.
Nejvíce se však bála o svou vlastní budoucnost. Nemůže doufat, že tohle všechno dopadne dobře. A ještě navíc to dědečkovo srdce. Zcela evidentně utrpěl šok, který jeho zdraví zrovna moc neprospěl. Co by asi udělal, kdyby se dozvěděl pravdu? Nechal by Lassetera vsadit do vězení nebo by ho vyzval na souboj. Což v obou případech znamenalo hotovou katastrofu.
Bála se o dědečka…, a dokonce i o tetu a nechtěla jim nijak uškodit. Ale jak je může zachránit? Má snad učinit to, co jí navrhoval Lasseter, a pro dobro své rodiny opustit Anglii? Ale kam by šla? A svým útěkem by jim stejně nepomohla. Museli by čelit hanbě, která by po jejím zmizení padla na jejich hlavy. I když jí by se podařilo uniknout skandálu, je by stáhla do bahna hanby a ponížení.
Raven si náhle uvědomila, že teta znovu křičí, avšak většina z toho, co řekla, jí unikla.
„Catherino, dej Raven alespoň šanci, aby nám vysvětlila, co se stalo,“ přerušil ji lord Luttrell.
Raven se přinutila k odpovědi. „Je mi to líto, dědečku, ale na včerejší událost žádné vysvětlení nemám. Věř mi, kdybych mohla, uchránila bych tě před tím.“
„Tak o tom tedy pochybuji!“ Řekla teta Catherina rozhodným hlasem. „Od samého začátku jsi čekala na vhodnou příležitost nás znemožnit.“
Raven si ohromeně uvědomila, že Lasseter se postavil po jejím boku, jako by se chystal ji obhajovat. Byla mu za to neskonale vděčná.
„To přece není pravda,“ odpověděla Raven se zatnutými pěstmi. „Copak si myslíš, že jsem chtěla, aby mě někdo unesl?“
„Nu dobrá, ale ať je pravda jakákoliv, jedno je jisté. Jsme úplně znemožnění. Několik stovek lidí vidělo, jak jsi Halfordovi dala košem přímo před oltářem. Snažili jsme se všechno zachránit, a tak jsme řekli, že se ti náhle udělalo nevolno. Ale trvalo to příliš dlouho. Halford sem přišel třikrát a chtěl tě vidět. Když naposledy odcházel, vypadal vzteky nepříčetný. Vykřikoval, že s tebou už nechce mít nic společného a že s naší rodinou přerušuje veškeré styky. A lord a lady Wycliffovi nám dali jasně najevo, že tvé nemoci nevěří…“
Raven se kousla do rtu. Brynn Tremayneová, lady Wycliffová, byla její nejlepší přítelkyně. A Brynnin manžel, Lucian, se všeobecně pokládal za Ravenina ochránce. Když ostatní přátelé odjeli na léto do Ameriky, strávila s nimi několik dlouhých měsíců. Oba se k ní chovali velice laskavě. Kdyby se Lucian dozvěděl o jejím únosu, zcela jistě by zburcoval cizineckou policii, u které pracoval, a obrátil by celý Londýn vzhůru nohama, jen aby ji našel.
„A jako by to nestačilo,“ pokračovala teta jízlivým tónem, „zmizíš si na celou nekonečnou noc a pak se objevíš v doprovodu tohoto… kriminálníka.“
Povýšeně pozvedla nos a svrchu pohlédla na Lassetera. „Ne, nemůžeme na nic čekat. Musíme ti najít manžela. A to hned teď.“
Raven ztuhla. Něco takového vůbec nečekala. „Nedovolím ti, abys mi hledala manžela, teto Catherino.“
„Co tím myslíš, nedovolím ti? Svatba je to jediné, co můžeš udělat, abys zachránila naši pověst!“
„Možná ano, ale ty mi nebudeš rozkazovat, koho si vezmu.“
„Pravděpodobně ani netušíš, jakou hanbu jsi na nás uvalila!“
„Ale ano. Moc dobře to chápu, teto, jen chci říct, že ti nedovolím, abys mě provdala stejně, jak jste to udělali s maminkou.“
Lady Dalrympleová se nad ní vztyčila v celé své výšce. „Tvá drzost prostě nezná mezí. Tak takhle ty projevuješ vděčnost za to, že jsem tě přijala jako vlastní dceru? Jak myslíš, mladá dámo. Už tady nejsi vítaná!“
„Tak to by stačilo, Catherino!“ Ozval se její bratr.
„Ne, dědečku,“ řekla Raven upjatě. „Má pravdu. Pro nás pro všechny bude nejlepší, když odejdu. Rozhodně nezůstanu v domě, kde mě nechtějí.“
Kell ji ohromeně pozoroval. Oči jí plály vzdorem a tváře hořely vzrušením z boje. Připomínala mu jeho vlastní matku, která tak často podlehla svému irskému temperamentu. Ačkoliv samozřejmě k Raven Kendrickové cítil něco úplně jiného než ke své matce. Dokázala v něm vzbudit ty nejprimitivnější mužské pudy.
Navzdory chladnému rozumu začal obdivovat její odvahu a kuráž, a to ani nemluvě o jejím důvtipu a kráse. Smrtelně nebezpečná kombinace.
Kell v duchu zakroutil hlavou. Nestačil se divit, jak se jeho pohled na Raven v několika málo hodinách změnil. Ještě dnes ráno si téměř myslel, že jeho bratr jednal po právu, když se chtěl pomstít nestydaté svůdkyni, která jen pro svou zábavu pletla hlavy mladým gentlemanům. Nicméně teď Kell váhal, jestli se bratrova verze příběhu zakládala na pravdě, a co hůře, bojoval se zvláštním pocitem Raven Kendrickovou ochraňovat.
Stále pro něj představovala nebezpečnou svůdkyni, o tom nepochyboval, ale zranitelnost v těch krásných očích ho nemohla nechat chladným. Nechtěl, aby trpěla za to, co jí udělal jeho bratr. A pohrdání, kterému nyní musela čelit, mu až příliš důvěrně připomínalo chování matčiných anglických příbuzných z otcovy strany.
Pociťoval nutkavou potřebu slečnu Kendrickovou chránit, ačkoliv se zdálo, že si se svou tetou celkem dobře poradí i sama. Vzdorovala jí s krajním odhodláním a s odvahou. Bojovně vystrčená brada však neztratila nic na své roztomilosti a hrdý postoj nedokázal utajit její vnitřní žár. Šlo o ten druh žáru, do kterého se muž bezmyšlenkovitě vrhne, třebaže ho může spálit.
Zaskočen svými vlastními myšlenkami se obrátil na Raven. „Mohl bych s vámi mluvit, slečno Kendricková? soukromí?“
Překvapeně se přestala dohadovat s tetou a nechápavě se na něho podívala, zatímco lady Dalrympleová vyštěkla: „Co byste tak asi chtěl říct? Už jste nadělal škody dost!“
„Nechej ho být, teto Catherino!“ Okřikla ji Raven. „Nemáš právo vybíjet si vztek na panu Lasseterovi. Velice ráda si s ním promluvím.“
Impulzivně ho popadla za ruku a vedla ho ze salonku. Kella překvapovalo, jak jeho tělo reaguje na pouhý dotek. Bez jakéhokoliv varování se ho zmocnila prudká touha. Přišla neočekávaně, nechtěně, ale Kellovi to bylo z nepochopitelných příčin docela příjemné.
V duchu zaklel a dovolil slečně Kendrickové, aby ho vyvedla ze salonku do sousední jídelny.
Prudce za nimi zavřela dveře a začala nervózně přecházet po měkkém koberci. Oči jí plály vzrušením a rozčilením. Kell ji se zájmem sledoval, ale zdálo se, že na jeho přítomnost zapomněla.
Po chvíli se konečně uklidnila a s nespokojeným výrazem se na něho podívala. „Neměl byste zapomínat na své zranění. Proč si nesednete?“
„Není správné posadit se ve společnosti dámy, která stojí. Tak se přece gentleman nechová.“
„Snad mi řeď nezačnete tvrdit, že jste gentleman?“ Podotkla Raven kousavě.
Jen stěží potlačil smích. „Chápu, že jste popuzena bojem se svou tetou, ale není důvod, abyste po mně šlehala svými jedovatostmi.“
Zhluboka se nadechla, aby se zklidnila. „Máte pravdu. Odpusťte mi. Neměla bych jí dovolit, aby mě takhle vyvedla z míry.“
Kell její omluvu přijal se zvláštním pocitem zadostiučinění.
„Chtěl bych se vás na něco zeptat. Proč jste lhala? Proč jste jim neřekla, že vás unesl můj bratr?“
Na chvíli zaváhala. „Protože jsem si uvědomila, že vám to dlužím. Zachránil jste mě před jistým znásilněním. A taky si nejsem jistá, jak by se dědeček zachoval, kdyby se o všem dozvěděl. Bojím se, že by vás chtěl vyzvat na souboj a v jeho ubohém stavu by se jednalo o jistou smrt. A pak je tu ještě spravedlnost. Jak jste sám řekl, váš bratr si svůj podíl už odpykal.“ Pokrčila rameny. „Teď si nejsme nic dlužni.“
Jeden koutek úst se mu nepatrně zvedl. „To stěží. Zapomněla jste, že jste mě postřelila?“
„Ale vy jste mě věznil.“ modrých očích se znovu objevily bojovné jiskry.
Kell se rozhodl, že se raději stáhne, a proto změnil téma. „Asi chápu správně, že svatba s vévodou teď nepřipadá v úvahu.“
Raven uhnula pohledem. „Pravděpodobně. Přece jste slyšel mou tetu… Halford se mě veřejně zřekl. A já se mu ani nemůžu divit. Stovky lidí viděly, jak jsem ho nechala stát před oltářem.“
„Co když si to ještě rozmyslí?“
„Jsem si jistá, že ne. Vévoda Halford je, co se týče vhodného chování, hotový puntičkář. A jeho pýcha je přímo legendární. Po dobu našeho zasnoubení jsem ho celkem dobře poznala. Nikdy by nemohl akceptovat nevěstu, která strávila noc v posteli jiného muže. I když bych klidně mohla zatajit…“ Tváře jí zrudly rozpaky. „Nedokázala bych mu lhát v tak důležitých věcech.“
„To jsem ani nepředpokládal,“ promluvil Kell tichým hlasem.
„O čem jste tedy se mnou chtěl mluvit?“ Zeptala se.
Zhluboka se nadechl a upřeně se jí podíval do očí. Jsem ochoten požádat vás o ruku, slečno Kendricková.“
Zrychlený dech svědčil o jejím zděšení. Dlouze si muže prohlížela a pak konečně zareagovala: „Jsem si jistá, že ani v nejmenším nemáte chuť si mě vzít. Proč byste něco takového dělal?“
Kell si mimovolně prohrábl vlasy. Kdesi uvnitř slyšel tichý varovný hlásek. Od první chvíle, kdy uviděl Raven Kendrickovou ve své posteli, věděl, že bratrův čin bude mít katastrofální následky. Až doteď ho ani nenapadlo, že by se mohl ženit. A v žádném případě nechtěl být vtáhnutý do manželství se svůdkyní, která změnila život jeho bratra v hotové peklo.
Na druhou stranu ho hryzalo špatné svědomí. Cítil se zodpovědný za to, co provedl jeho mladší bratr. Nejmenší, co může pro slečnu Kendrickovou udělat, je nabídnout jí manželství, ačkoliv zoufale doufal v odmítnutí.
„Poněvadž manželství alespoň částečně zachrání vaši dobrou pověst. A já udělám všechno pro to, abych svého bratra zachránil od vězení. Jsem ochoten vzít si vás, když mi slíbíte, že ho neudáte.“
Chytila se za hlavu, jako by ji braly mdloby. Pomalu došla k jídelnímu stolu a klesla na polstrovanou židli. „Jestli vám dobře rozumím, nabízíte mi sňatek jen tak na oko.“
„Ano. Přece jsme civilizovaní lidé. Jakmile odejdeme od oltáře, můžeme si každý dál žít svůj vlastní život. Jistě se to bude dát nějak zařídit, abychom si vzájemně nepřekáželi.“ místnosti se rozhostilo hluboké ticho.
„Dříve, než odpovíte, slečno Kendricková,“ ozval se Kell, „měla byste si uvědomit, co jsem zač. Myslíte si o mně, že jsem ničema a darebák, a já vám to nebudu vymlouvat. A ve vyšších kruzích nejsem příliš oblíbený. Vlastním hráčské doupě. A kvůli mé irské krvi jsou přede mnou dveře všech urozených Angličanů zavřené. Nemluvě o tom, že nemám žádný titul.“
Povzdychla si, jako by ji to trápilo. „Já vím,“ špitla tichým hlasem. K velkému překvapení si Kell všiml, jak se jí oči zalily slzami. Rychle si je však otřela hřbetem ruky a podívala se na Kella, jako by si najednou na něco vzpomněla. „Proč teta říkala, že jste zabil svého strýce?“
Všechny svaly v těle mu ztuhly. Po chvíli Kell spustil: „Není to tak dávno, co se po městě rozšířila zpráva, že jsem ve vzteku zabil otcova bratra.“
Pozorně se na něho zahleděla. „A zabil?“
„Budete mi věřit, když vám řeknu, že ne?“
„Ano,“ odpověděla pomalu. „Myslím, že budu. Na pomluvy moc nedám. Loni v létě mého bra… mého drahého přítele obvinili, že někoho zabil, a málem ho i pověsili. Nakonec se však prokázalo, že nic nespáchal.“
Znovu ho překvapila. Její postoj k životu se zdál opravdu neobyčejný. Bude se muset naučit drahou slečnu Kendrickovou nepodceňovat.
A co se týče odpovědi na její otázku, necítil potřebu prozrazovat jí pravdu a nějak se ospravedlňovat. Temná zvěst o vraždě strýce se za ním vlekla až z Irska a Kell se nikdy nepokoušel vysvětlovat, jak k ní skutečně došlo.
„Myslím, že mohu s klidným svědomím říct, že se jednalo o spravedlivou smrt.“
Pomalu přikývla, vstala od stolu a začala znovu přecházet po místnosti. Po chvíli se zastavila a sepjala ruce: „Asi máte pravdu. Svatba je má jediná záchrana. Stojím před hotovou katastrofou. Jestli si okamžitě nenajdu manžela, budu znemožněná.“
Něco takového nečekal. „Neměla byste zapomenout, že vaše rodina se mnou nebude příliš spokojená. Vždyť vaše teta si myslí, že jsem vrah.“
Raven se jen ušklíbla. „Ten fakt, že se tetě nelíbíte, svědčí jen ve váš prospěch.“
„Copak si vezmete nevhodného manžela jen proto, abyste ji naštvala?“
„Ne, samozřejmě že ne. Jen jí nechci dovolit, aby mi diktovala, koho si mohu vzít.“
Tolik se mu líbila, když jí v očích tančily vzpurné plamínky. Moc dobře jí rozuměl. Vždyť on sám se považoval za rebela. To však neznamená, že by ji chtěl povzbuzovat, aby jeho nabídku přijala.
Upřel na ni zkoumavý pohled.
Sklesle svěsila hlavu. „Ať je vaše pověst sebehorší, pane Lassetere, jste pořád lepší manžel než žádný manžel. Neprovdaná ztratím jakoukoliv šanci ještě někdy se ukázat ve společnosti. Pokládám to za velice nespravedlivé, ale prostě to tak je. Ocitla jsem se v postavení, kdy si nemohu dovolit být příliš vybíravá.“
„Ale vždyť právě před chvílí jste své tetě řekla, že se odmítáte vdát.“
„Ne, já jsem řekla, že nejsem ochotná podvolit se jejímu rozhodnutí.“
ôJe v tom snad nějaký rozdíl?“
„Obrovský. Je to dlouhá historie, ale… mou matku donutili vzít si muže, kterého… ke kterému pociťovala odpor. A já nemíním jít v jejích šlépějích.“ Modré oči naplňovala bolest.
„Přece musí existovat nějaký jiný kandidát. A daleko lepší.“
„Opravdu mě nikdo nenapadá. A kdybych se snad snažila někoho najít, riskovala bych, že všechno vyjde najevo. Pak bych si už navždy zavřela vrátka do společnosti.“
„Mohla byste opustit zemi, jak jsem vám už navrhoval.“
„A žít jako vyvrhel? To je mi odpornější než sňatek z rozumu.“ Ztišila hlas do naprostého šepotu, přesto se v něm odrážela zlost a lítost. „Maminka většinu svého času trávila tím, že mě připravovala na život ve společnosti, který ona musela opustit. Kdyby věděla, že se její životní sen nesplnil, zničilo by ji to. A dědečkovi by se určitě udělalo lépe, kdybych se provdala, a vyhnula se tak skandálu, který by zasáhl celou rodinu. O tetě ani nemluvě.“
Kell skepticky pozvedl obočí. „Poté, co vaše teta prokázala, jak vás miluje, nechápu, proč byste jí měla prokazovat laskavost.“
„Protože nechci, aby rodina trpěla mou vinou. Jestli to je jediná možnost, jak je zachránit před hanbou, pak se chci vdát. A to okamžitě. Dříve, než si sloužící pustí pusu na špacír a všichni se dozvědí o mém únosu.“
Nejdřív Kella napadlo odmítnout, pak se však zarazil.
„Tak se mi zdá, že své nabídky litujete,“ podotkla, když mlčel.
Kell rozčileně přešlápl z jedné nohy na druhou. Nevěděl, co mu způsobuje větší nepohodlí. Jestli zraněná noha, nebo tlak v podbřišku. Jsem svobodný muž, slečno Kendricková. Musíte pochopit, že se do chomoutu zrovna dvakrát neženu.“
Raven se zachmuřila. „Existuje snad nějaká jiná žena?“
„Ne, to ne,“ odvětil Kell suše. „Vůbec jsem se nehodlal ženit. Alespoň ne v dohledné době.“
„Předpokládám, že máte milenku. Většina mužů ji má.“
Kell pozvedl jedno obočí a zkoumavě se na ni podíval. Překvapil ho její střízlivý a chladný pohled na vydržování si milenky, avšak nach v Ravenině tváři ho ujistil, že dané téma pro ni není příliš obvyklé.
„Skutečně,“ dodala. „Nebudu vám zazlívat, když ve vašem vztahu budete pokračovat i nadále.“
„Vaše velkorysost mě ohromuje,“ řekl líným tónem.
„Myslím to vážně. Náš vztah může být výhodný jak pro mě, tak i pro vás. Mám pravidelný měsíční příjem ze zdrojů svého… otce. A dědeček slíbil, že mi dá štědré věno.“
„Nepotřebuji vaše peníze,“ odvětil Kell. Rozzlobila ho představa, že si o něm myslí, že je na prodej.
Špičkou jazyka si navlhčila rty, čímž znovu upoutala jeho pozornost. „Nu, jestli chcete svou nabídku stáhnout zpátky, budu to muset akceptovat.“
Zpříma se na ni podíval. „Myslím, že byste to měla důkladně zvážit. Mohu vám slíbit, že budu příšerným manželem.“
Probodával ji svýma uhrančivýma očima a pomalu se k ní přibližoval.
Raven mimoděk couvla. Jeho upřený pohled ji vyváděl z rovnováhy. Ještě stále nemohla uvěřit jeho nabídce manželství. Vůbec nepochybovala o tom, že bude příšerným manželem. Vždyť se jednalo o známého karbaníka, cizince, který ji ani neměl rád. Jako manžel se zdál prostě zcela nevhodný a nepřijatelný. A ještě k tomu po něm úmyslně střelila…
Jejich manželství se jevilo jako předem odsouzené k záhubě. Ale ona neměla na výběr. Jakýkoliv manžel byl lepší než žádný manžel. Potřebuje ho.
Jste si jistá, že se chcete stát mou chotí?“ Zabručel. Jakmile ji chytil za loket, Raven cítila, jak se jí zrychlil dech.
„Nu?“ Jeho sametový hlas v ní vyvolával zvláštní chvění.
Zahleděla se na zjizvenou tvář, která jeho výrazu dodávala na divokosti a nebezpečnosti, a pak očima klesla níže k jemně tvarovaným smyslným rtům, jež jí připadaly ještě nebezpečnější. Chce ji snad políbit? Srdce se jí divoce rozbušilo.
Ale on ji nepolíbil. Místo toho ji objal tak pevně, že se nemohla ani hnout. Zasáhla ji horká vlna primitivní touhy. Temnýma očima jí pronikal až do duše a připomínal jí předešlou noc, kterou strávila v jeho náručí a zmítala se pod dráždivými a zároveň konejšivými doteky obratných prstů.
„Nebojíte se mě, slečno Kendricková?“
Bála se ho? Šlo o silného, nebezpečného muže, překypujícího vášní a horkou touhou. Měla by se bát o svou poctivost. Ale ona se ho nebála. Možná proto, že ho důvěrně znala ze svých snů.
V temných očích se odrážela divokost a Raven připomínaly oči jejího piráta ze sna.
„Ne…, nebojím se vás,“ podařilo se jí konečně zašeptat. „Zvláště ne v situaci, kdy vím, že mě chcete úmyslně zastrašit.“
Dlouze se na ni zadíval. „Takže se mi to nepodaří?“
„Ne, sire, nepodaří.“
Ústa se mu zkroutila do sarkastického úsměvu. „Nejmenuji se sir.“
„Tedy pane Lassetere.“
„Jmenuji se Kell. Řekni to.“
„Tedy, Kelle. Nebojím se tě, Kelle.“ Cítila, jak jí divoce buší srdce.
Tiše zaklel, prudce ji od sebe odstrčil a ustoupil stranou. Stál tam se zatnutými zuby a vypadal jako někdo, kdo vede divokou vnitřní bitvu.
Konečně po ní střelil letmým pohledem. „Dobře tedy, lištičko,“ řekl a v hlase se mu odrážela rezignace. „Vezmeme se okamžitě, jak bude vše připravené