1. kapitola
1
LONDÝN, LISTOPAD 1813
Vynořil se z mořských hlubin a zamířil ke břehu. Nezakrýval ho jediný kousek látky. Vlhké tělo se lesklo v odrazu karibského slunce. Na pozadí zářícího tyrkysového moře vypadal jako pohanský bůh. Nicméně nebyl to bůh. Byl to pirát, který ji oloupil nejen o nevinnost, ale i o srdce.
Vyšel z moře a doširoka rozkročený zůstal stát na křišťálově bílé pláži. Sálal z něho žár, živočišná energie a nebezpečí. Vypadal jako dobyvatel. Prokrvený mužský úd jasně hovořil o jeho vzrušení. Okouzleně vydechla.
Jako by slyšel tichý sten, upřel na ni pronikavý pohled tmavých očí. Pokaždé, když se na ni takto podíval, jí po zádech přeběhl mráz. Nikdy si však pořádně nevšímala rysů mužovy tváře. Vnímala pouze jeho planoucí uhrančivé oči.
Pak k ní přistoupil. O jeho úmyslech se nedalo pochybovat. Do zad ji hřál bílý písek a na rtech jeho hladová ústa.
Jeho polibky se zdály pustošivé. Ne však svou silou, ale svým účinkem. Dotýkal se jí krajně smyslně a rukama ji laskal s naprostou samozřejmostí a bezostyšností.
Jazykem lehce přejel po nabízených ústech a pak své laskání pomalu a něžně přesunoval níže. Jemným tlakem jí zaklonil hlavu a zlíbal klenutý oblouk bělostného hrdla, kontury křehkých klíčních kostí, nahá ňadra… Jeho rty považovala za žhavější než sluneční paprsky, které jí spalovaly nahou pokožku. Do úst vzal touhou zduřelou bradavku a začal ji hltavě sát. Cítila, jak se jí celým tělem rozlévají hřejivé vlny rozkoše.
Tiše zavrněla a ochotně roztáhla nohy. Jakmile muž vložil horký úd k jejímu vlhkému ženství, spokojeně vzdychla a netrpělivě ho pobízela, aby konečně ukojil tepající tlak a nutkavou potřebu, kterou cítila mezi stehny. Věděla o něm, že to dokáže.
„Prosím “žadonila.
Poněvadž chápal její naléhavost, prudce do ní vnikl a jedním nesmlouvavým pohybem ji zcela zaplnil. Chtělo se jí křičet rozkoší.
Náhle však znehybněl, čímž jí odepíral uvolnění, po němž bolestné toužila. Zamířil na ni svůj temný pohled se stejnou intenzitou, jakou do ní vnořil ztopořený úd.
„Copak si ho chceš skutečně vzít?“ Zeptal se přísným hlasem. Jak tě vůbec mohlo napadnout, že by ses mu mohla oddat?“
„Musím. Nemohu jinak. Dala jsem slovo.“
Jeho intenzivní pohled ji spaloval. „Tvůj vévoda je chladný, zcela bez vášně. Nedokáže v tobě vyvolat takové pocity jako já. Nedokážete divoce vzrušit a pak uspokojit.“
Obrátila hlavu na stranu. Věděla, že mluví pravdu. Pokaždé, když si vzpomněla na blížící se svatbu, cítila se zoufalá a vystrašená. Chtěla na vévodu alespoň na chvíli zapomenout…, nicméně její pirát jí to nechtěl dovolit.
Ručeji zabořil do hedvábných vlasů a na tváři se mu usadil výraz divoké zběsilosti. „Ty patříš mně, jen mně. Jsi jen má a já jsem tvůj. Stvořila jsi mě.“
Jeho odhodlání ji zároveň děsilo i vzrušovalo. „Ano,“ zašeptala.
Vytáhl z ní tepající úd a znovu do ní prudce vnikl. „Jestli si ho vezmeš, nikdy na mě nezapomeneš. Stále budeš toužit po mých dotecích, cítit mou chuť, můj tvrdý úd pronikající hluboko do tvého měkkého ženství, který tě nutí křičet rozkoší a svíjet se v nekonečné extázi.“
„Ano. Ano…, chci jenom tebe.“
Přimkla se k jeho ústům, aby tak ukojila potřebu cítit ho, vnímat
ho…
Muž se začal prudce pohybovat dopředu a dozadu, přičemž neustále zvyšoval tempo. Unášel ji až k samotným výšinám. Nebyl něžný, ale o něžnost nestála. Místo toho pozvedla boky, aby mu tak vyšla v ústrety a umožnila mu vniknout ještě hlouběji.
„Víc. „ šeptal přerývaně. „Dej mi víc. Podlehni mi…“
Vyvrcholení se dostavilo s takovou intenzitou, až se jí celé tělo rozechvělo. A on do ní vstupoval znovu a znovu, až nalezl své vlastní ukojení. Pak se na ni vyčerpaně zhroutil. Jeho přerývaný dech se mísil s jejím, svůj hlad pro tento moment ukojil.
Ležela na zádech a slastně vnímala hedvábné vlny uspokojení, které chladily horkou pokožku a konejšily jejich vášeň…
Raven Kendricková se pomalu probouzela a z fantazie přecházela do reálného světa vědomí. Nacházela se ve své ložnici. Přes damaškové záclony prosvítaly slabé paprsky ranního slunce. Celé tělo se jí ještě chvělo po právě prožité extázi a okolní vzduch zůstával nasycen vzpomínkou na jejího piráta. Byl divoký a sladký a krev v žilách jí měnil v plamenný žár… A jednalo se jen o vysněný přelud.
S povzdechem nevyplněného přání se Raven převrátila na bok a polštář si přitiskla na chvějící se ňadra. On představoval jedinou vášeň, kterou kdy prožije.
Temný milenec existoval jen v její fantazii, ačkoliv někdy se jí zdál reálnější než jakýkoliv jiný muž z masa a kostí. Neměl ani identitu ani minulost kromě té, kterou mu ona sama přisoudila. Vždy po ránu ji ve snech unášel na zářící karibské pobřeží, kde se zmocnil jejího těla i srdce…
Zavřela oči a ve vzpomínkách se vrátila k jejich poslednímu milostnému zážitku. Mezi nohama stále cítila vlhkost a horkost po prožitém snovém vzrušení, ačkoliv ve skutečném životě ještě nic podobného nezažila. Ještě nikdy do ní nevstoupil skutečný muž z masa a kostí. Ještě nikdy ve svém nitru necítila horký úd tepající živočišnou touhou.
Mohla jen snít. Nicméně znala věci, jež žádná jiná panna znát nemohla. Po matčině smrti zdědila vzácnou erotickou knihu Vášeň srdce. Elizabeth Kendrickové ji věnoval muž, kterého zoufale milovala, a přesto ji donutili se ho vzdát. Knihu jí daroval na rozloučenou a neustále jí ho připomínala.
Sepsala ji anonymní francouzská spisovatelka a jednalo se o pravdivý tragický příběh lásky, v němž nechyběly podrobné detaily tělesné touhy a jejího ukojení. Dlouhá léta kniha poskytovala Ravenině matce útěchu. Ačkoliv představovala doslovný odraz její vlastní bolesti, živě vyprávěný příběh jí dovoloval uvolnit její vlastní ztracenou vášeň.
Nicméně pro mladé panny se kniha považovala za velice skandální.
Raven se vzdorovitě zamračila. Možná nebylo správné vyvolávat v sobě tak živé představy o divokém pirátovi, avšak jen ve fantazii mohla být zcela nekonvenční a svobodná. Mohla zde utišit neklid, který cítila hluboko uvnitř svého těla, vychutnávat zakázaný hlad bez strašlivých důsledků společenského znemožnění. Mohla se zcela odevzdat svému milenci, aniž by se obávala ztráty svého srdce a své duše, jak se to přihodilo matce.
Raven bezděčně zatnula pěsti a zoufale se snažila odehnat známý strach. Nikdy své srdce neodevzdá skutečnému muži. Viděla, jak láska zničila její matku. Jak ji dokázala zotročit matným vzpomínkám. Celá léta maminka noc co noc plakala a své vzdechy nad ztracenou láskou tlumila do polštáře. Za dne si listovala svou převzácnou knihou a každým pórem se do sebe snažila nasát prchavé okamžiky dávno ztraceného štěstí.
Raven otevřela zásuvku nočního stolku, odkud vytáhla drahokamy vykládanou knihu. Když v ní matka listovala, oči jí vždy plály vzrušením. Dívku ničilo vidět vlastní matku, jak bůhzdarma plýtvá životem a jak dokonce i na smrtelné posteli touží po muži, kterého nikdy nemohla mít.
Raven nesla ztrátu matky těžce a ještě více se utvrdila ve svém rozhodnutí. Nikdy neudělá tutéž chybu. Nikdy se nestane obětí beznadějné lásky. Žádný muž nikdy nebude vlastnit její duši. Jen ona sama bude řídit podobu svého osudu. Možná se i vdá, ale láska se součástí této rovnice rozhodně nestane.
Z pochmurných myšlenek Raven vytrhlo zaklepání na dveře. Rychle knihu vrátila do zásuvky a pozvala dále služebnou, jež jí na táce přinášela snídani.
„Dobré ráno, slečno,“ řekla Nan nepochybně rozrušeným hlasem. „Přinesla jsem vám skvělou snídani, protože se potřebujete posilnit. Než usednete ke svatební hostině, máte před sebou ještě plno povinností.“
Z nevysvětlitelných důvodů Ravenino srdce pokleslo. Svatební den byl lady. Pomalu se posadila na posteli a dovolila, aby jí Nan položila tác na klín, ačkoliv věděla, že na jídlo nemá ani pomyšlení.
Služebná jí nalila šálek horké čokolády a celou tu dobu neustále švitořila. Jen si to představte, slečno Raven! Za chvíli budete vévodkyně. Zni to jako pohádka.“ Nan vzdychla a na tváři se jí usadil výraz naprosté blaženosti. „Omlouvám se, slečno. Raději bych měla držet jazyk na uzdě, ale já jsem ještě nikdy skutečnou vévodkyni neviděla.“
Raven se přinutila k úsměvu. „To je v pořádku, Nan. Jsem jen trošku vyplašená.“
Služebná došla ke krbu, kde přiložila do ohně, aby tak zahnala listopadový chlad. Pak se uklonila. „Voda na koupel je už horká, slečno Raven. Jestli dovolíte, přijdu za půl hodiny a pomůžu vám s koupelí a s oblékáním.“
„Ano, děkuji ti, Nan.“
Jakmile služebná vyšla z ložnice, Raven s donucením napíchla sousto na vidličku, ale pak je opět odložila. Žaludek se jí stáhl a odmítal cokoliv přijmout. Za několik málo hodin si ona vezme muže, jehož si vybrala. Prominentního šlechtice, který vzbuzuje respekt i v těch nejvyšších kruzích společnosti. Na tento den nedočkavě čekala několik dlouhých měsíců – tak proč se nyní cítí, jako by ji vedli na popravu?
Jde jen o vzrušení ze svatby. Jistě právě to bude příčinou jejího strachu. Každá nevěsta je přece před svatbou tak trochu nervózní.
Potřásla hlavou pevně rozhodnutá potlačit ten zvláštní pocit, jenž se jí usadil v břiše a tlačil tam jako kámen. Připadalo jí absurdní zabývat se v den svatby úvahami, jestli pro svou budoucnost podnikla ty správné kroky. Svým sňatkem s vévodou z Halfordu nejen vyplní matčino největší přání – zajistit si mocnou pozici ve šlechtických kruzích –, ale konečně přestane být vyděděncem.
Konečně bude někam patřit.
Jako vévodkyně ji začne akceptovat dokonce i místní smetánka. Bude náležet tam, odkud její matku před dvaceti lety vyhnal její rozzlobený otec.
Raven ke rtům přiložila šálek s čokoládou a snažila se nevšímat, jak se jí chvějí ruce. Její budoucí manžel, vévoda z Halfordu, byl hrdý aristokrat, dvakrát starší než ona. Měl tu smůlu, že již pochoval dvě mladé manželky, jež zemřely při náhodných tragédiích. Jako jeho žena však už déle nebude muset bojovat se všudypřítomným pocitem osamění, který ji provázel po většinu jejího života.
Když vzala v úvahu nevýhodné postavení, v němž se nacházela, měla vlastně ohromné štěstí, že upoutala vévodovu pozornost. Ačkoliv patřila k britským občanům, narodila se v Západní Indii a do Anglie přijela teprve loni na jaře, rok po matčině smrti. Spolkla veškerou pýchu a S přinucením se smířila se svou odcizenou rodinou – s churavým vikomtem, tedy svým dědečkem, a s pratetou, která sponzorovala její první sezonu v Londýně.
Možná právě díky nim si Raven uvědomila, jak zoufale stojí o začlenění do společnosti, jak bolestně touží po pocitu někam patřit.
K její velké radosti se hned první sezona stala triumfem. Obklopoval ji bezpočet ctitelů a obdržela nejméně půl tuctu nabídek k sňatku. Svým promyšleně ostýchavým chováním popletla hlavu dokonce i těm největším puritánům. Měla k tomu dobrý důvod. Se skrytým skandálem ve své minulosti nesměla dát ani ten nejmenší podnět k pochybnostem o své bezúhonnosti. Ne, pokud chtěla být jednou z nich.
Raven si dobře uvědomovala, že její nekonvenční způsob života se v dané situaci nepokládal právě za výhodu. Prožité dětství na jednom z karibských ostrovů jí poskytovalo tolik vzácnou svobodu. Většinu času trávila prozkoumáváním odlehlých jeskyní, kde si hrávala na piráty, nebo jízdou na koňském hřbetě s větrem o závod. Dokonce i její jméno se zdálo neobvyklé. Pojmenovali ji podle barvy jejích vlasů, které zdědila po jednom španělském předkovi z otcovy strany.
Nyní se nacházela v Anglii, pevně rozhodnutá zkrotit svůj temperament, potlačit jakýkoliv náznak vášně a přísně dodržovat zkostnatělá pravidla slušného chování. Jen tak mohla být přijata do společnosti, po které tolik toužila.
K uvolnění přemíry energie ji skvěle posloužila ranní projížďka v parku, a kdykoliv tělo začalo toužit po opravdové vášni, oddala se fantazii a svému imaginárnímu pirátskému milenci. Ačkoliv představoval pouhou iluzi – a velice často mladou ženu nechával bolestně nenaplněnou – s jistotou věděla, že její hlad a vášeň dokáže ukojit daleko precizněji než skutečný chladný vévoda.
Raven se otřásla. Od okna vanul podzimní listopadový vzduch. S potlačením zlých předtuch odložila tác s netknutou snídaní a vstala. Jiný den by v tuto dobu již dávno seděla na koňském hřbetě, ale dnes na ni čekají svatební povinnosti.
Právě si přes ramena přehazovala vlněný pléd, když se ozvalo druhé zaklepání na dveře. K velkému překvapení do ložnice vešla její prateta.
Lady Catherina Dalrympleová vynikala impozantní postavou. Jednalo se o vysokou ženu s jemnými konturami tváře a stříbrnými vlasy, které jí dodávaly na majestátnosti.
„Děje se něco?“ Zeptala se Raven s obavami. Za celé ty dlouhé měsíce, co u pratety bydlela, ji nikdy v ložnici nenavštívila. Až dnes. Rovněž nebylo zvykem, aby postarší dáma vstala dříve než před obědem.
Catherina se ztuhle usmála. „Nic, všechno je v nejlepším pořádku. Jen jsem ti přinesla svatební dar.“ ruce držela malou krabičku potaženou saténem. „Patřilo to tvé matce. Předpokládám, že by ti to Elizabeth chtěla dát.“
Raven cítila, jak se jí při vzpomínce na maminku stáhlo hrdlo. Zvědavě otevřela krabičku a ohromeně vydechla. Na sametové podušce ležel perlový náhrdelník a náušnice. Perly se daly považovat spíš za menší, ale jejich třpyt svědčil o vysoké kvalitě.
Raven se tázavě podívala na tetu. Nechápala, kde se v ní vzala taková štědrost. Lady Dalrympleová mladou ženu obvykle přijímala s chladnou rezervovaností, která svědčila o její nelibosti k nově nalezené příbuzné.
„Měla jsem určité obavy,“ odpověděla na nevyřčenou otázku, „že ten den vůbec někdy nastane. Ale teď, v den tvé svatby, jsem přesvědčená, že máš právo je nosit.“
Jsou překrásné,“ vzdychla Raven.
„Elizabeth si je odmítla vzít s sebou,“ řekla teta Catherina se zřejmým nesouhlasem. „Zcela nerozumně vzdorovala. Vždyť je mohla prodat za slušnou cenu. Přesto si však myslím, že by ji těšilo, kdyby sis je vzala ke svatebním šatům.“
Překvapená, avšak zároveň potěšená tetiným dárkem, se Raven lehce uklonila. „Děkuji. Vezmu si je velice ráda.“
Bez dalších řeči se teta Catherina obrátila k odchodu, když vtom se zarazila. Pozvedla jedno elegantní obočí a pronesla: „Musím přiznat, žes mě příjemně překvapila, Raven. Nikdy bych si nemyslela, že uzavřeš tak výhodný sňatek.“
„Proč ne?“ Zeptala se Raven. „Protože jsi nevěřila, že bych kvůli svému nemanželskému původu mohla dosáhnout tak vysoko?“
„Díkybohu jen málo lidí zná tajemství tvého původu. Ale ne, to není ten důvod. Abych řekla pravdu, nevěřila jsem, že budeš mít tolik zdravého rozumu, abys přijala Halfordovu nabídku. Ucházelo se o tebe tolik nápadníku… Bála jsem se, že si vezmeš někoho nepřijatelného jen proto, abys nás pošpinila.“
Raven si uvědomila, že se o ni ucházela skutečně hezká řádka ctitelů. Dokonce jeden z nich byl tak vytrvalý, že ji pronásledoval i po veřejném oznámení zásnub s Halfordem, a málem ji tak dostal do skandálu. Naštěstí teta o možné katastrofě vůbec netušila.
„Navzdory tomu, co si o mně myslíš, teto, bych nikdy neudělala něco tak nezodpovědného.“
„Snad ne,“ odpověděla starší žena. „Přesto jsem se trochu bála, jestli si své rozhodnutí během dlouhých zásnubních měsíců ještě nerozmyslíš. Když vezmeme v úvahu váš věkový rozdíl.“ Catherina lehce pozvedla koutky úst. „A ten jeho velký břich. Prostě nevypadá jako někdo, kdo by se k tobě hodil.“
„Není to s ním tak zlé,“ bránila ho Raven. „Halford je rezervovaný a řádný muž. A pod tou slupkou nabubřelosti, kterou si vyžaduje jeho postavení, je zcela jistě milý člověk.“
„Dobře tedy, jsem jen ráda, že nevstupuješ do manželství s bláhovými představami o lásce jako většina mladých dívek. Láska v manželství není důležitá a rozhodně nezaručuje šťastný a spokojený život, čehož je jasným důkazem osud tvé vlastní matky.“
Raven ztuhla. „Ano, právě naopak. Láska přináší jen zármutek a žal. O tom vím své, teto Catherino.“
„Očividně máš více zdravého rozumu než tvá matka.“
Raven sklopila zrak, aby skryla rozhořčení. Rozhodně nehodlala diskutovat o maminčině chybě a v žádném případě si nemyslela, že by ji teta mohla odsuzovat.
Starší dáma našpulila rty. „No, alespoň že budeš mít budoucnost, jakou by si Elizabeth pro tebe přála. Právoplatné místo ve společnosti, které jí bylo odepřeno.“
Raven, zasažená palčivou bolestí, zvedla hlavu a pichlavě se podívala na svou tetu. „Místo, které jí odepřeli, když ji její rodina zavrhla, chtěla jsi říct,“ nedokázala se zbavit hořkého tónu, který se jí vkrádal do hlasu.
Catherina se zamračila. „Neměli jsme na výběr. Elizabeth se musela provdat. Stála před naprostou katastrofou. Její chování se ukázalo více než skandální – scházet se s ženatým mužem a čekat s ním dítě.“
Raven se naježila. Slyšet o matčině hříchu s pohrdáním a s nenávistí se jí vůbec nelíbilo. „Kdyby se jí dědeček nezřekl, nemusel by ji posílat přes oceán!“
„Možná ne.“ Catherinin výraz se změnil v kus ledu. „Tehdy však udělal to nejlepší, co uměl. Nikdo od něho nemohl čekat, že na sebe převezme část dceřiny hanby, když na svět přivedla nemanželské dítě.“
„A tak se rozhodl provdat ji za muže, kterého nemilovala, a nakonec ji vyhnat?“
„Ujišťuji tě, i Elizabeth věděla, že ten sňatek je její jedinou záchranou. Manželství s Kendrickem ji zbavilo hanby a také díky němu na svět nepřivedla levobočka!“
Raven sebou trhla. Sžíravého pocitu hanby se snad nikdy nezbaví. Moc dobře si uvědomovala oběť, kterou pro ni matka vykonala. Teta nemá právo odsuzovat ji a mluvit o ní s takovým opovržením.
„Kdybyste maminku nedonutili žít mezi samými cizinci,“ řekla tichým, avšak pevným hlasem, „kdyby žila v kruhu rodiny, mezi lidmi, kteří by ji milovali, možná by se dokázala zbavit vášně, jež ji vnitřně sžírala a ničila ji. Místo toho jen chřadla touhou a snila o lásce, kterou nikdy nemohla mít.“
„My nejsme ti, kteří by za její situaci nesli zodpovědnost. Mohla za to jedině její slabost. A nakonec i Elizabeth pochopila, že její čin byl vskutku nepatřičný a zhola zbytečný.“
„Nezlob se, teto,“ řekla Raven ironickým tónem, „ale jak něco takového můžeš vědět?“
„Protože mi to napsala v dopise. Elizabeth mi o tom všem po letech napsala.“
Raven jen nechápavě vytřeštila oči. „Nevěděla jsem, že ti maminka někdy psala.“
„Ale ano.“ Catherininy šedé oči vypadaly jako z ledu. „Ve svém posledním dopise se vyjádřila zcela jasně. Ukázalo se, že konečně přišla k rozumu. Svého poklesku hořce litovala. Rovněž si uvědomovala, že tak přišla o veškerá privilegia a výhody. Scházel jí život, který mohla mít, a myslela si, že ty by sis ho zasloužila… Prostě byla skálopevně rozhodnutá, že tvůj osud se bude ubírat opačným směrem než ten její.“
Teta nelhala, pomyslela si Raven hořce. Její matka skutečně trpěla utkvělou představou, že skrze svou dceru odčiní chybu, které se dopustila. Elizabeth strávila dlouhé hodiny – vlastně každé odpoledne při čaji – cepováním Raven, aby v budoucnu mohla uplatnit své právoplatné místo ve vyšší anglické společnosti. U smrtelné postele musela své matce slíbit, že se provdá za šlechtice…
„Máš ještě některé maminčiny dopisy?“ Zeptala se Raven.
„Ne. Neschovávala jsem si je. Ale těšilo by ji, že si bereš za manžela vévodu.“
„Těšilo by ji,“ opravila ji Raven, „že se už nemusím bát okamžiku, kdy mě někdo označí za bastarda. Věděla, jak lidé dokáží být krutí, a proto chtěla, aby mě chránilo bohatství a titul. Myslela si, že tak má minulost nikdy nevyjde najevo. Vévodkyně nebude lak lehkým terčem jako pouhá slečna Kendricková.“
„Nu, ať je to jakkoliv, já jsem jen ráda, že neuvedeš rodinu do další hanby.“
Raven vztekle zaťala pěsti. Jestli jsi tak vystrašená z toho, že bych tě mohla zesměšnit, proč jsi mi potom poskytla domov a sponzorovala jsi mou sezonu v Londýně?“
„Samozřejmě proto, že se to ode mě očekávalo. A protože tvůj dědeček se za tebe přimluvil.“ Catherina si elegantně odfrkla. „Podle mého mínění se chová jako starý blázen. Poletuje kolem tebe, jako bys byla jeho milovaná dcera. Když Elizabeth zemřela, nechal se slyšet, že se zachoval až příliš krutě…“
„Protože byl příliš krutý,“ přerušila ji Raven. Její dědeček, Jervis Frome, vikomt Luttrell, se po smrti své dcery vskutku změnil. Začal litovat svého příkrého chování, a když onemocněl, zavolal Raven do Anglie. Chtěl se setkat se svou jedinou vnučkou a napravit křivdy, kterých se dopustil na Elizabeth.
Teta Catherina už své pravděpodobně řekla, neboť se otočila ke dveřím a hodlala odejít. „Tak už dost s lelkováním. Raději by sis měla pospíšit. Nevypadalo by dobře, kdyby vévoda musel před oltářem čekat.“
„Ne, to by opravdu nevypadalo nejlíp,“ souhlasila.
Jakmile Raven osaměla, zahleděla se slepě na perly. Ještě stále na sobě cítila osten tetina pohrdání. Ale na takový pocit už si zvykla.
Vždyť Elizabeth svou povýšenou rodinu dohnala až k zuřivosti. Svým milostným vzplanutím k ženatému americkému námořnímu magnátovi ohrozila jejich postavení ve společnosti. A to ani nemluvě o tom, že otěhotněla, aniž se předtím provdala. Pohroma mohla být odvrácena jen rychlým sňatkem s jedním ze synů sousedního zchudlého zemana. S mužem, který pak celý život pohrdal nejen Elizabeth, ale i její dcerou.
Když si Raven vzpomněla na muže, o kterém celý svět předpokládal, že je jejím otcem, vnitřně se schoulila do sebe, Ian Kendrick. Dal jí sice své jméno, ale ve skutečnosti ji za svou dceru nikdy nepřijal. Nikdy ji nenechal zapomenout na její nemanželský původ.
Úmyslně ji nechal žít s vědomím, že je poskvrněná, bezcenná… Prostě někdo, kdo musí platit jak za slabost své matky, tak za mizérii nevlastního otce. Podmínky jejich sňatku byly zcela jasné: malá plantáž někde v Karibiku a pravidelný měsíční příjem. Nicméně až do své smrti – Ian Kendrick našel svůj osud před osmi lety při jedné jezdecké nehodě – se cítil jako vyhnanec na jednom zapadlém ostrově uprostřed ničeho, s chabými finančními prostředky, které jen stěží mohly pokrýt náklady jeho vysokého standardu, zatímco jeho žena v ústraní chřadla zcela zničená nešťastnou láskou. A jejich dcera…
Raven vzpurně zvedla hlavu a napřímila ramena. Nikdy nikomu nevyzradí původ svého početí, neboť už vyrostla natolik, aby rozuměla slovu bastard. A ačkoliv její panická hrůza z vyzrazení se možná zdála chorobná, představovala hlavní důvod, proč mezi všemi nápadníky dala přednost právě Halfordovi. A proč se velice obezřetně vyhýbala těm nevyhovujícím. Jestliže se vdá dostatečně vysoko, jestliže se propracuje mezi mocnou a bohatou šlechtu, pak bude chráněna a na hřích její matky si nikdo ani nevzpomene.
Pochopitelně měla určitý pocit viny, že svému nastávajícímu manželovi neprozradila svůj původ, ale Halford získal přesně tu nevěstu, jakou požadoval. Byla panna s přijatelně okouzlujícím zjevem, dobré krve s vyhovujícími rodinnými kontakty a její chování se jevilo dostatečně vznešené, aby mohla hrát úlohu vévodkyně. A ochotně dá Halfordovi dědice, po němž tolik touží.
Rovněž ona dostane přesně to, co chce: uznání a vážnost okolního světa, kterých se jí až doteď nedostávalo. A bezpečného manžela. Nikdy se nedopustí stejné chyby jako její matka. Raději chladný milostný obchod než slepou vášeň, jež by jí mohla rozervat srdce.
Se svým vévodou se lásky rozhodně obávat nemusí, ačkoliv doufala, že se jejich vztah vyvine v náklonnost a přátelství. Občas se jí dokonce podařilo vniknout pod Halfordovu pevnou slupku a donutit ho k úsměvu.
Jejich manželství se stane oboustranně výhodným obchodem. Nic víc. Budou žít v civilizované harmonii, oba s vědomím, co od druhého přesně vyžadují.
A pokud jde o určité potřeby a tužby, vždy tady bude její imaginární milenec. Jestli sama někdy povolí uzdu fantazii, aby tak ukojila svou vášeň, co je na tom špatného? Vždyť občas bude potřebovat utéct od povinností vzorné manželky, která stojí po boku přísného britského šlechtice.
Svým fantazírováním přece nikterak nemůže ublížit ani svému manželovi, ani slibu, jejž mu hodlala dát. Halfordovi bude vždy naprosto věrná…, až na své myšlenky.
Raven se zhluboka nadechla a rozhodně sáhla po zvonku, kterým přivolávala služebnou. Musí jít svou vlastní cestou. Její snoubenec ji bude zanedlouho očekávat v kostele svatého George na Hanoverském náměstí. A spolu s ním tam bude stovka jeho přátel, všichni patřící mezi představitele místní vysoké smetánky. Konečně nastal Ravenin dlouho očekávaný den. Musí se snažit, aby vypadala opravdu dobře.
***
O dvě hodiny později sestupovala po širokém schodišti do vstupní haly, kde na ni čekal dědeček a jeho sestra Catherina. Starý vikomt v tomto domě pobýval vždy během návštěvy města. Považoval to za pohodlnější než zabydlovat své vlastní prostorné sídlo.
Lord Luttrell byl vysoký muž se stříbrnými vlasy přesně jako jeho sestra, ačkoliv ne tak hezký. Už dlouhou dobu ho trápila nemoc. Trpěl srdeční slabostí.
Raven přišla blíže a všimla si, že se mu v očích lesknou slzy.
„Všechno v pořádku?“ Zeptala se s povzbuzujícím úsměvem. Nemohla mu zcela odpustit, co před mnoha lety provedl její matce, ale po osmi měsících strávených v Anglii k němu cítila určitý druh sympatie.
Potřásl hlavou přesně tak, jak to někdy dělávala ona. „Všechno je skvělé, dítě. Jsi překrásná.“
A přesně to Raven chtěla. Dlouhé šaty zářily svou bělostí. Kolem hlubokého výstřihu a lemu sukně probleskovala výšivka ze třpytivých perliček a přes černé havraní vlasy, které si vyčesala vysoko na temeno hlavy, si přehodila sněhově bílý závoj. Na dlouhém hrdle se leskly matčiny perly.
Tetě nezbývalo nic jiného než se starým vikomtem souhlasit, ačkoliv si neodpustila slabé rýpnutí. „Skutečně je kouzelná, Jervisi, ale neměl bys jí plést hlavu takovými lichotkami. A rovněž bych ti chtěla připomenout, že Raven už není žádné dítě.“
Jako obvykle si dědeček uštěpačného tónu své sestry nevšímal a zlehka poplácal Raven po ruce. Ještě nikdy jsem na tebe nebyl tak pyšný. Bude z tebe skvělá vévodkyně.“
Raven se raději kousla do rtu. Podle dědečka – a vlastně většiny světa – se cena ženy měřila postavením jejího manžela ve společnosti. Nicméně musela uznat, že dědeček myslel jen na její dobro.
Přes napětí, které provázelo jejich první setkání, ji lord Luttrell přijal až s dojemnou dychtivostí a ze všech sil se snažil, aby se cítila jako milující člen jeho rodiny. Raven se nejdříve bránila, ale netrvalo dlouho a zjistila, že po něčem takovém bolestně touží. Vždyť on a lady Dalrympleová zůstali jedinými pokrevními příbuznými. Samozřejmě nesmí zapomínat na svého nevlastního amerického bratra, ale k tomu se nesměla veřejně přihlásit, a na svého skutečného otce, bohatého amerického námořního magnáta, jenž před několika lety zemřel, aniž by se s ním kdy setkala.
Věděla, že vikomt pro svou zemřelou dceru skutečně truchlil a že litoval svého nelítostného rozhodnutí, kterým ji navždy vyhnal z domu.
Je mi líto, že tvá matka tu teď nemůže být s námi,“ řekl dědeček rozechvělým hlasem.
Raven se stáhlo hrdlo. Rovněž by si přála, aby jí teď matka stála po boku a spolu s ní mohla oslavit její velký triumf.
Jervisi, až se přestaneš utápět v sentimentu,“ vmísila se do hovoru teta Catherina, „mohli bychom zajít do kostela, kde už určitě čeká netrpělivý ženich.“
„Ale ano, samozřejmě,“ zamručel Luttrell a chlácholivě se podíval na svou sestru.
Raven si přes ramena přehodila dlouhý plášť a pak dovolila dědečkovi, aby ji vyvedl z tetina domu, kde na ně již čekal vikomtův nejlepší kočár připravený dovézt je do kostela.
K Ravenině radosti vedle kočáru stál její dlouholetý sluha Michael O’Malley.
Je na vás krásný pohled, slečno Raven,“ řekl Ir svým zpěvným přízvukem a hluboce se uklonil. „Dnes je váš velký den.“
Raven se usmála svým nenapodobitelným odzbrojujícím úsměvem a mohutného chlapíka s šedým plnovousem objala kolem ramen. „Děkuji ti, O’Malley,“ řekla tichým hlasem, ve kterém se odráželo hluboké pohnutí.
Políbila ho na svraštělou tvář a snažila se nevšímat si tetina nesouhlasného odfrknutí a dědečkova zamračeného čela. Po většinu života jí byl O’Malley více otcem než sluhou. A když se rozhodla, že odjede do Anglie navštívit své bohaté neznámé příbuzné, bez váhání se jí nabídl jako doprovod. Za jeho přátelství se mu cítila nesmírně vděčná.
Raven se po chvilce obrátila k vozu a dovolila O’Malleymu, aby ji vzal za loket a pomohl jí nastoupit do elegantního kočáru. Vtom uslyšela podivný rozruch a zvědavě pohlédla na ulici, kde uviděla blížící se uzavřený kočár. Okna byla zatažená neproniknutelnými závěsy a vozka na kozlíku měl přes hlavu přehozenou černou kapuci, která mu dodávala tajemného vzezření.
Z nevysvětlitelných důvodů zastavil těsně vedle tetina domu a z vozu vyskočili tři maskovaní ozbrojení muži, kteří na Raven mířili pistolemi.
„Ty půjdeš s námi,“ řekl jeden z nich hrubým hlasem.
„Kdo zatraceně jste?“ Vykřikl vikomt Luttrell.
Když Raven zůstala ohromeně stát, jejich velitel k ní přiskočil, chytil ji za rameno a táhl ji ke kočáru.
O’Malley divoce zařval a chystal se zasáhnout, ale jeden z maskovaných mužů mu vskočil do cesty a začal kolem jeho hlavy mávat silným klackem, čímž služebnému zabránil v jakýchkoliv dalších krocích, jež by podnikl pro záchranu své paní.
Raven si na chvíli pomyslela, jestli to všechno není jen zlý sen, ale bolest v paži ji ubezpečila, že únosci jsou bezpochyby skuteční.
„Čeho vlastně chcete takovým násilím dosáhnout?“ Řekla teta ledovým tónem. „Nařizuji vám, abyste okamžitě mou neteř propustili!“
Ale Ravenin únosce na podobné řeči nedbal. Místo toho s nevěstou prudce škubl, silnou paží ji objal kolem pasu a bez větší námahy ji zvedl ze země.
Rozběsněná Raven se snažila dostat zpátky na zem a osvobodit se z náručí toho hrubiána. Mávala kolem sebe rukama a kopala nohama, ale se svými kluzkými podpatky neměla šanci prorazit tlustou kůži holínek. zoufalství zaklonila hlavu a přes tlustý tvídový kabátec kousla muže do ramene, avšak její snaha jí přinesla jen ránu pěstí do spánku, až kolem sebe viděla poletovat hvězdičky.
Omámeně se dívala na ohromený výraz tetiny tváře a na nešťastně vyhlížejícího dědečka.
Vyděšeně si uvědomovala vážnost celé situace. Unesli ji za bílého dne!
Pak uviděla, jak na O’Malleyho hlavu dopadla silná rána klackem. Raven nesouhlasně vykřikla, avšak její protest už nikdo neslyšel, poněvadž ji vtáhli do kočáru a vhodili na zem s tváří přitisknutou k zemi. Cítila, jak jí na ramenech povolila látka svatebních šatů.
Ohromeně zatajila dech. Z venku uslyšela výkřik vozky a divoké prásknutí bičem, a vtom se kočár rozjel. Raven se zvedla na všechny čtyři a stále ještě omráčená z ničivé rány se nemotorně snažila vyškrábat na polstrované sedadlo. Vtom si uvědomila něčí přítomnost.
„Vy!“ Vykřikla, jakmile rozpoznala muže s černými vlasy, jenž seděl na protějším sedadle. Jednalo se o téhož obhroublého surovce, před nímž už jednou musela utéct. Nevhodný nápadník, který ji po jejím odmítnutí hrubě napadl. Když ho viděla naposledy, právě bojoval s O’Malleym, jenž jí přispěchal na pomoc.
Krutý úsměv Seana Lassetera sice nevěstil nic dobrého, ale pistole mířící jí přímo na hrud v ní vyvolala strach.
„Takže si na mě pamatujete, slečno Kendricková. Po všech těch měsících. To mi lichotí.“
„Co po mně chcete?“ Zeptala se a ohromeně zírala na pistoli.
„Nic víc než pomstu,“ odpověděl únosce sametovým hlasem.
„Pomstu? Za co?“
Z náprsní kapsy vytáhl placatou láhev, přitiskl si ji ke rtům a zhluboka se napil. těsném prostoru kočáru ucítila silný zápach lihoviny.
„To přece víte,“ podotkl neradostně.
Náhle zvedl pažbu pistole a Raven se snažila uhnout, neboť věděla, že ji chce uhodit. Instinktivně si rukama chránila obličej, ale vtom ji pažba zasáhla do spánku a mladá žena se pohroužila do ticha a tmy.