Princ Smrti - Nedotknutelní 6. kapitola
VI. Nečekané události
Tak a je to tady, zítra se žením, zase. Ale tentokrát opravdu z lásky, ne z donucení. Těšil jsem se, ale Alice se mi zdála poslední týden nějaká divná. Sice se mi nevyhýbala, ale zdála se mi taková trochu odtažitá.
Dodělával jsem poslední detaily v zahradách, kde nás měli oddat. Dohodli jsme se s Alicí, že také něco připravím. Sice se mi ze začátku moc nechtělo, ale Alice mě pak přemluvila.
Všechno to začalo tím, že jsem si kreslil jen nějaké návrhy, jak by svatební místo mohlo vypadat. Nechtěl jsem to nikomu ukazovat, ale Alice mě jednou nachytala, jak si to kreslím. Donutila mě jí ukázat některé návrhy a jeden se jí opravdu líbil.
Všechno bylo už skoro konečně hotové, při přípravách mi pomáhaly Alison a Bree, které také návrh viděly a moc se jim líbil.
„Jazzi, už jsme hotové,“ přišla za mnou Alison.
„Konečně,“ zašeptal jsem a rozhlédnul se okolo sebe. Bylo to tu opravdu hezké, s holkami jsme se opravdu vytáhli.
„Buď rád, že tě Alice k tomu dokopala, budete mít dokonalou svatbu,“ poplácala mě po paži.
„Ale stálo ji to hodně přemlouvání,“ podotknul jsem.
„Jo,“ přikývla, „něco o tom říkala, ale myslím, že ti to přemlouvání nijak moc nevadilo.“
Zavzpomínal jsem na její poslední a úspěšný pokus, kdy jsme skončili v posteli. Alison vycítila, na co myslím, a zasmála se.
„Mám pravdu, co?“ zeptala se mě potutleně, jen jsem se na ni podíval a ona naznačila, že už mlčí.
Náhle jsem uslyšel Alicin výkřik, vycházel z míst, kde už nebyly zahrady Sídla. Rozeběhnul jsem se tam, běžel jsem asi půl minuty, než jsem dorazil na menší loučku. Nestačil jsem se divit, protože jsem uviděl Damiena, jak stojí před Ashley a Alicí a chrání je před Vyvrženci.
Jeden Vyvrženec zrovna chtěl skočit na Dameina, který se pral s jiným. Mávnul jsem rukou a Vyvrženec odletěl od něj. Skočil jsem po tom druhém a vytrhnul mu srdce.
„Že sis dal na čas,“ řekl mi Damien v zápalu boje.
„Abys taky furt nekecal,“ odseknul jsem mu a vytrhnul dalšímu Vyvrženci srdce. Během chvilky jsme s Damienem zlikvidovali všechny Vyvržence.
Otočil jsem se na Damiena a Ashley a zeptal se jich: „Co tady děláte? Myslel jsem, že zůstanete na druhé straně.“
„To my také, Ohnivče, ale něco se tam změnilo a my se ocitli zase tady,“ odpověděla mi Ashley a chytila Damiena za ruku. Až teď jsem si všimnul, že je Damien nový Vyvrženec a Ashley poloupírka.
Natáhnul jsem ruku k Alici, která mě za ni váhavě chytila a přitiskla se ke mně. Pořádně jsem si ji prohlédnul, byla zmatená, ale jinak jí nic nebylo.
„Bráško, nepředstavíš nás?“ zeptal se mě Damien a díval se na Alici, která mezi námi těkala očima.
„Jistě,“ přikývnul jsem, „Alice, dovol mi představit ti své dvojče Damiena a jeho přítelkyni Ashley. Damiene, Ashley, toto je má snoubenka a zítra už znovu manželka, Alice.“
„Těší mě, Alice,“ natáhla k ní ruku Ashley, Alice ji váhavě přijala a řekla: „Mě také, Ashley.“
„Vypadá to, že bráška má opravdu dobrý vkus,“ řekl Damien, „rád tě poznávám, Alice.“
„Já tebe také, Damiene,“ přikývla Alice a já viděl, že se jí nějak ulevilo. Nechápal jsem to, chtěl jsem se jí už na to zeptat, ale Alice se najednou rozkašlala.
Z jejích úst vytekla krev, zhroutila se na kolena a dál vykašlávala krev.
„Alice,“ vykřiknul jsem, když se složila úplně. Rychle jsem jí zachytil hlavu, Alice lapala po dechu, její srdce začalo vynechávat, až se zastavilo úplně.
„Ne, Alice,“ zašeptal jsem, začaly mi téct slzy po tvářích a v hrudi začala tvořit obrovská díra.
„Jazzi, ona se mění,“ řekl mi Damien, podíval jsem se na něj, přikleknul ke mně a položil mi ruku na rameno.
„Bude z ní Nedotknutelná,“ dodal.
„Vždyť se nenapila mé krve,“ řekl jsem mu.
„Já ti to neřekl, zapomněl jsem ti to napsat, ale pokud otěhotní, změní se také,“ vysvětlil mi, „spíte spolu?“
„Samozřejmě, že ano,“ zavrčel jsem.
„Takhle jsem to nemyslel, kdy poprvé?“ zeptal se mě.
„Na Silvestra, je to přesně tři týdny,“ odpověděl jsem mu.
„To by mohlo být ono, Alice musela otěhotnět při té noci,“ řekl mi, „a podívej se na její ruku.“
Zvednul jsem její pravou ruku, na které se jí objevil nějaký náramek. Prohlédnul jsem si ho pečlivě a uviděl, že je z Diamantia a jsou v něm zapuštěny malé kousky kamene života.
„Počkej, ale to znamená, že se změní i Armáda,“ zalapal jsem po dechu po chvilce, Damien přikývnul.
„Ti mě za to zabijí,“ zašeptal jsem.
„Zase ožiješ,“ pokrčil rameny Damien, měl jsem chuť po něm skočit, ale udržel jsem se.
„Řekli jste, že jste se vrátili, kdo všechno se vrátil?“ zeptal jsem se.
„Všichni, ale Sam a Lizz jsme neviděli od našeho návratu,“ odpověděla mi Ashley, „ale Thomase ano.“
Slyšel jsem v jejím hlase bolest a strach, otočil jsem se na ni a uviděl, že provinile klopí hlavu.
„Co se stalo?“ ptal jsem se dál.
„Šel po nás, chtěl nás zabít, zabil jsem ho v sebeobraně,“ zašeptal zlomeně Damien, „odpusť, Jaspere.“
Zavřel jsem oči a cítil, jak mi po tváři stéká osamělá slza. I za ten rok a něco, co mi byl s ním dopřán čas tam na druhé straně, mi přirostl k srdci, vždyť to byl můj syn, má krev.
„Jak?“ nedokázal jsem zformulovat otázku.
„Ztratil svou lidskost, tohle nebyl Thomas, kterého jsme znali, tohle byla stvůra,“ řekla mi Ashley.
„Ale byl to náš syn, Ashley, přesto všecho to byl náš syn a vy jste ho zabili,“ zašeptal jsem.
„Chceš se přeměnit, Damiene?“ zeptal jsem se svého bratra po chvilce ticha přerušovaného občasnými vzlyky Ashley.
„Ty mi chceš pomoc, i když jsem…“ zašeptal udiveně Damien.
„Pořád jsi můj bratr, Damiene,“ řekl jsem mu, „a navíc díky tobě jsem naživu. Ber to jako, že ti to vracím zpět.“
„Dobře tedy, chci,“ řekl mi Damien. Kousnul jsem se do ruky a natáhnul ji k němu. Nedíval jsem se na něj, ale v mém zorném poli se objevila jeho ruka, na které byl také kousanec.
Aby se přeměnil na Nedotknutelného, musel se napít mé krve a já jeho. Naráz jsme se napili krve toho druhého a mě zachvátila bolest jako při přeměně. Trvala jen okamžik, ale Damien se zhroutil a řval bolestí. Jeho tělo bylo doteď tvořeno krví, kterou požil. Vytvářela se mu nová s trochou upířího jedu.
Zavřel jsem oči a pomyslel na to, že bych chtěl pro Damiena šperk. Přede mnou se objevil stejný prsten, který jsem měl já sám. Vytvořil jsem ještě náramek pro Ashley a podal jí to.
„Až skončí přeměna, nandej mu to,“ řekl jsem jí, ale neotočil se na ni. Místo toho jsem se podíval na Alici, které stále nebilo srdce.
Najednou jí začalo tiše bít srdce, Alice otevřela oči, krátce zalapala po dechu a rozkašlala se. Rozhlédla se kolem sebe a zašeptala: „Jazzi, co se stalo? Já jsem zemřela?“
„Ano,“ přikývnul jsem, „stala se z tebe Nedotkutelná.“
„Ale proč?“ nechápala.
„Jsi těhotná, Alice, nevím, proč ses musela přeměnit, ale je to prostě tak,“ odpověděl jsem jí, Alice se na mě udiveně podívala a sáhla si na bříško. Vytáhnul jsem ji k sobě na klín a objal ji. Byl jsem tak rád, že ji mám zpátky.
„Co se děje s Damienem?“ zeptala se mě Alice, když uslyšela, jak Damien opět vykřiknul bolestí.
„Mění se v Nedotnutelného,“ řekl jsem jen, aniž bych se na svého bratra podíval. Alice se na mě podívala a přejela mi prstem po suché cestičce od slz na tváři. Zavřel jsme oči, začal se soustředit a přenesl nás kousek od místa, které jsem připravoval na zítřek.
Alice se zvedla a chtěla se tam jít podívat, ale já ji chytil kolem pasu a přetočil.
„Ne, to uvidíš až zítra,“ řekl jsem jí a držel ji, aby se tam nedívala.
„Jazzi, to mi nemůžeš udělat,“ žadonila, jen jsem zavrtěl hlavou: „Řekl jsem ne, navíc jsi to viděla na nákresu.“
„Ale to se nevyrovná skutečnosti,“ žadonila dál, udělala na mě psí oči, ale já se nenechal přemluvit. Alice se mě ještě chvíli snažila přemluvit, ale já byl neoblomný. Po dlouhé chvíli to konečně vzdala a Damien se v tom okamžiku probudil. Podíval jsem se na něj, lapal po dechu a držel Ashley za ruku, kterou měla položenou na jeho hrudi.
„Půjdeme za ostatními, přeměnili se totiž také,“ řekl jsem Alici tiše. Přikývla, společně ještě s Damienem a Ashley jsme se rozeběhli ze zahrad pryč.
Na zadním nádvoří bylo hotové pozdvyžení, všichni čekali na mě.
„Jazzi,“ přiběhnul za mnou Danny, byl také Nedotknutelný a měl prsten se znakem Prince Smrti.
„Co se stalo?“ zeptal se mě.
„Tady Jazz si nedal trochu pozor a já se přeměnila,“ odpověděla mu Alice, já hned dodal: „Když se přeměnila Alice, museli jste i vy.“
„Jak sis nedal pozor?“ podíval se na mě Danny, Alice si jen přejela po ještě plochém bříšku. Danny se plácnul do čela a povzdechnul si. Pak uviděl mé dvojče a Ashley a zalapal po dechu.
„To je Damien a Ashley,“ představil jsem je, „pro všechny, Damien je mé dvojče.“
„Jaspere,“ přiběhnul Tyler, v náruči nesl nějakou ženu, ve které jsem poznal Sam.
„Sam,“ vykřikla Ashley, Armáda se rozestoupila a nechala Tylera projít k nám.
„Prosím tě pomoz jí,“ zašeptal zoufale, z očí mu tekly slzy. Viděl jsem na něm, že ji miluje.
„Jdeme do ordinace,“ řekl jsem mu, společně jsme se tam rozeběhli. Tyler ji položil na lehátko a já jí zkontroloval životní funkce, byla na tom hodně špatně. Neměl jsem na vybranou, kousnul jsem se do zápěstí a nechal jí stéct pár kapek své krve do úst. Její srdce najednou začalo bít silněji a její dech byl zřetelnější.
„Bude v pořádku, Tyi,“ řekl jsem mu,
„Díky bohu,“ oddechnul si.
„Kde jsi ji poznal?“ zeptal jsem se ho.
„Poznali jsme se asi před třemi týdny, z ničeho nic se objevila přede mnou,“ vyprávěl mi, „řekla mi svůj příběh o tom, že byla na druhé straně a vrátila se. Pomáhal jsem jí získávat krev Vyvrženců, aby mohla přežívat.“
„Ty jsi chodil za Vyvrženci?“ povytáhnul jsem obočí, provinile sklopil hlavu.
„Jak ji znáš vlastně ty?“ podíval se na mě.
„Bývalá švagrová, v lidském životě chodila s mým bratrem, kterého jsi viděl venku,“ odpověděl jsem mu.
„A ta dívka, která byla její kopií?“ ptal se dál.
„Má bývalá žena, je to její sestra, dvojče,“ řekl jseem, „nyní je s mým bratrem.“
Sam se najednou probrala a podívala se na Tylera, který ji chytil za ruku a posadil se k ní.
„Tyi,“ zašeptala a dívala se na něj, ale pak se na mě podívala a zašeptala užasle: „Jaspere?“
„Ahoj, Sami,“ usmál jsem se na ni, „nechám vás o samotě.“
„Díky, Jazzi,“ řekl mi Tyler, jen jsem se pousmál a vyšel z ordinace. Venku čekali Damien, Ashley a Alice.
„Jak je na tom?“ zvedla se hned Ashley.
„Je v pořádku, ale teď ji nechte chvilku, je s Tylerem,“ odpověděl jsem jí.
„Táta?“ uslyšel jsem hlas svého malého synka, otočil jsem se a uviděl, jak stojí na schodech s Janie.
„Copak, broučku?“ zeptal jsem se ho a vzal je oba do náruče.
„Kdo?“ zeptal se mě tiše a ukázal na Damiena a Ashley.
„To je strejda Damien a teta Ashley,“ řekl jsem mu, Janie si je prohlížela pozorně. Alice k nám přešla a vzala si Janie k sobě do náruče.
„Jazzi, jsi tu?“ uslyšel jsem Lily, která právě scházela po schodech. Začal jsem počítat, než se zasekla na posledním schodu.
„Damiene?“ zašeptala udiveně, Damien se zvednul, přešel k ní a objal ji.
„Sestřičko,“ přitisknul ji k sobě, Lily ho překvapeně objala.
„Jsi opravdu skutečný?“ zeptala se ho udiveně po chvilce, když se od něj odtáhla. Damien jen přikývnul, Lily se rozhlédla a uviděla Ashley. Ihned k ní přešla a objala se i s ní. Prohlédnul jsem si Lily a uviděl, že má náramek Nedotknutelné. Překvapeně jsem se podíval na svého bratra.
„Lucas je členem Armády přece a ona je jeho pravá láska,“ řekl mi prostě. Odfouknul jsem si vlasy z čela a podíval se na Alici, která stála stranou a všechno jen pozorovala. Přešel jsem k ní a vzal její obličej do dlaně.
„Co se děje?“ zeptal jsem se jí.
„Připadá mi, že sem nepatřím,“ odpověděla mi, „neměla bych tu být.“
„Ne, Alice, ty tu budeš,“ řekl jsem jí, „jsi součástí rodiny.“
„Nepřipadám si tak,“ povzdechla si.
„Hlavně se nestresuj,“ políbil jsem ji na čelo, pousmála se a řekla mi: „Neboj se, jsem v klidu, ale musíš mě pak vyšetřit.“
„Vyšetřím,“ přikývnul jsem, „pojď se posadit.“
Vzal jsem ji za ruku a společně jsme se posadili na odlehlejší pohovku. Janie, která seděla na Alici, položila Alici svou malou ručku na bříško a zeptala se: „Mimi?“
Udiveně jsem se podíval na Alici, která ji pohladila po vláskách a odpověděla jí: „Ano, broučku, je tam miminko, bráška nebo sestřička.“
Alice se na mě podívala a řekla mi: „Janie má dar po mě i tobě, vidí budoucnost očima toho, kdo se rozhoduje a cítí jeho emoce. A Johny má štít, do kterého, když vstoupíš, dostaneš ránu elektrickým proudem. A navíc ovládají dva živly, i když nyní už jen jeden, dříve ovládali dva. Nevím proč.“
„Ale já možná ano, já byl posledním Princem Smrti, nový se už nenarodí, zdědily po mně živly. Jen ten druhý měli půjčený,“ vysvětlil jsem jí, „když se vrátila Elizabeth, dostala svůj živel ona a druhý měl dostat Thomas, který je ovšem nyní mrtvý, takže ten čtvrtý živel dostane naše dítě.“
„To dává smysl,“ přikývla Alice, „a jak to že je tvůj syn mrtvý?“
„Zabil ho Damien, prý z něj byla nelidská stvůra,“ řekl jsem jí ve zkratce to, co mi řekli Damien a Ashley na louce. Alice položila svou ruku na mou a zašeptala: „To je mi líto.“
„Děkuju,“ řekl jsem tiše a stiknul její ruku. Alice se trochu posunula a opřela se o mou hruď, Johny, který mi seděl na klíně, si hrál mezitím s prsty mé druhé ruky. Protože jednu jsem měl kolem ramen Alice a tak k ní měla přístup Janie, která si s ní také hrála.
Alice po chvilce zvedla hlavu a políbila mě, jednou rukou mi držela tvář a druhou Janie. I když jsme drželi děti, nevadilo nám to, líbali jsme se i tak. Zcela jsem vypnul, takže jsem ani nevnímal, že do haly přišla mamka s tátou.
„Jaspere?“ uslyšel jsem z dálky hlas mamky, odtáhnul jsem se od Alice a podíval se na ni.
„Ty jsi věděl, že jsou zpátky?“ kývla mamka směrem k Ashley a Damienovi.
„Vím to asi dvě hodiny,“ odpověděl jsem jí a přitisknul Alici s dětmi k sobě.
„A proč jste všichni Nedotknutelní?“ zeptal se nás táta.
„Já se změnila, tak se museli změnit i ostatní,“ odpověděla mu Alice a zvedla se. Všimnul jsem si, že Tyler se Sam jsou už venku z ordinace.
„Pokud nás omluvíte, ještě se potřebujeme s Jazzem a dětmi na něco podívat,“ omluvila nás Alice a zatáhla mě i s dětmi do ordinace. Položil jsem Johnyho na zem vedle Janie, kterou zase položila Alice, která si lehla na lehátko, vyhrnula si tričko a rozepnula si kalhoty.
„Pokoušíš mě?“ zeptal jsem se jí s úsměvem, Alice se zasmála a odpověděla mi: „Necháme si to na zítřejší noc. Teď mě radši vyšetři.“
Zapnul jsem ultrazvuk a začal hlavicí přejíždět Alici po podbřisku. Naštěstí to byl ten nejmodernější ultrazvuk, který dokázal zaznamenat těhotenství už v druhém týdnu, takže by u třetího by to neměl být problém. Chvilku jsem Alici přejížděl po podbřišku, než jsem uviděl malou bublinku. Zastavil jsem obraz a Alice se na mě podívala. Otočil jsem na ni monitor a ukázal jí to: „Tady.“
Alici se do očí nahrnuly slzy, nevydržel jsem to a znovu ji políbil. Nikdy jsem si nedokázal představit, jaké to je, když zjistím, že s milovanou ženou čekám dítě. S dvojčaty jsem to zažít nemohl, ale s tím malým ano. Už si nenechám nic ujít, ani u svých ročních dětí, ani u toho malého, co nyní Alice nosí v sobě. Odtáhnul jsem se od Alice a podíval se na naše děti, které k nám přišly a chtěly také něco vidět.
Vysadil jsem je na lehátko, myslel jsem, že z toho nebudou mít rozum, ale byly mimořádně inteligentní.
„Mimi?“ položil ručičku na monitor Johny.
„Ano,“ přikývnul jsem, „ale mimi je tady.“
Vzal jsem jeho ručičku a položil ji Alici na ploché bříško. Janie také položila Alici ručičku na bříško, Alici pořád tekly slzy štěstí a radosti.
„Měli bychom to říct ostatním,“ řekla mi Alice.
„Nezpůsobíme jim infarkt?“ povytáhnul jsem obočí, Alice jen pokrčila rameny. Vytisknul jsem fotku, vzal děti a sundal je z lehátka, aby Alice mohla vstát.
„Víš, že to je ten nejkrásnější dar, jaký jsme mohli dostat?“ zeptala se mě Alice.
„Vím,“ přikývnul jsem, „budeme jedna velká, šťastná rodina.“
Vzal jsem do náruče Johnyho a vyhodil ho do vzduchu. Začal se smát, když jsem ho chytil. Podal jsem ho Alici a vyhodil do vzduchu také Janie. Společně jsme vyšli z ordinace, kde byli všichni.
„Co se děje?“ zeptala se nás mamka, když nás uviděla šťastné. Vyndal jsem fotku z kapsy, položili jsme s Alicí děti na zem a já jim podal fotku.
„Ukažte to babičce,“ řekla jim Alice, děti přešly k mamce a řekly: „Babi, koukej.“
Mamka se podívala na fotku a zalapala po dechu. Táta si vzal fotku od mamky a také zalapal po dechu. Oba se podívali na mě a Alici, která všechno s úsměvem pozorovala.
„Co se děje?“ zeptala se zmatená Lily.
„Nebudeš už jen dvojnásobná teta,“ odpověděla jí Alice, „budeš trojnásobná.“
„Alice, ty jsi…“ ukázala na bříško, Alice jen přikývla. Lily vypískla, přiběhla k nám a oba nás objala.
„Tak moc vám to přeju,“ vzlykala.
„Sestřičko, uklidni se, ať tě tu nemusíme křísit,“ zasmál jsem se, když mě objímala.
„Jak to tak vidím, tak asi dneska žádná rozlučka se svobodou nebude, co?“ zeptal se Lucas s úsměvem, jen jsem zavrtěl hlavou. Lucas se jen zasmál a také nás oba objal. Alex, který byl v náruči mé sestřičky, se rozhlížel. Když viděl, že jsou všichni šťastní, obdařil nás svým dvouzoubkovým úsměvem.
Alice zívla, podíval jsem se na hodinky. Ani jsem se nedivil, že je unavená, bylo už skoro devět hodin. Dnes toho na nás bylo hodně. Vzali jsme naše malá dvojčata, omluvili se a odešli. Dali jsme děti spát a zašli do ložnice.
Vzal jsem Alici do náruče a zatočil s ní. Zasmála se a objala kolem krku.
„Zítra už budeš jen moje,“ zašeptal jsem a položil ji do postele.
„A ty zase jen můj,“ řekla mi, položil jsem jí ruku na bříško a opravil ji: „Váš.“
Alice se něžně usmála a přikývla: „Ano, náš a my budeme tvoji, jenom tvoji.“
Vzal jsem ji do náruče a společně s rukama spojenýma na jejím bříšku jsme usnuli.
:)
(Arlin, 19. 2. 2013 17:25)