VI. Řekni mi pravdu (N-R1)
„Ty mi nevěříš?“ zeptala se mě trochu ublíženě.
„Nejde o to, že bych ti nevěřil, ale nechci znovu vytahovat minulost,“ odpověděl jsem jí.
„Ale ta minulost tě znovu dohání,“ namítla. „Jaspere, prosím svěř se mi, uleví se ti.“
„Neuleví,“ zavrtěl jsem hlavou. „Kvůli těm příčině těch vzpomínek mám blok.“
„Jaký?“ nechápala.
„Na svatbě jsme málem zemřeli s Dannym, kdyby tam nebyla Kim, nedokázal bych tu zrůdu zničit,“ řekl jsem. „To oni jsou příčinou mého bloku a smrti.“
„Vždyť žiješ,“ namítla.
„Ale jak myslíš, že jsem se stal Nedotknutelným?“ povytáhl jsem obočí. Zvednul jsem se a zadíval se jí do očí: „Musíš zemřít, aby ses mohla stát aktivní Nedotknutelnou.“
Alice se na mě dívala a snažila si věci správně pospojovat.
„Kdo je původní Nedotknutelný?“ zeptala se mě.
„Já,“ odpověděl jsem jí. „Já jsem je stvořil, vznikli mou smrtí.“
„Ale jak zemřeli tví přátelé a rodiče?“ nechápala.
„Moji přátelé s mou smrtí, protože jejich životy jsou spojeny s mým,“ vysvětlil jsem jí.
„A rodiče?“ ptala se mě dál, jen jsem zavrtěl hlavou, nechtěl jsem o jejich smrti mluvit. Vždyť ani oni si svou vlastní smrt nepamatovali. Věděli jen o tom, že byli v té budově, ale co se tam dělo, vím jen já.
„Jazzi, prosím řekni mi pravdu,“ prosila mě Alice a dívala se mi do očí.
„Co když nechci, aby tu pravdu někdo věděl?“ zadíval jsem se jí do očí. „Proč to chceš vlastně vědět?“
„Protože tě miluju,“ řekla mi jednoduše.
„To bys neměla,“ sklopil jsem pohled. „Kdybys věděla pravdu o smrti mých rodičů, nenáviděla bys mě.“
„Ne, to není pravda,“ zavrtěla hlavou. „Jen když bys je zabil, asi by mě to hodně ranilo, že jsem se v tobě mýlila.“
Jen jsem se na ni podíval a z mého pohledu bylo jasné, že jsem to udělal. Ale neudělal jsem to, protože bych se chtěl nějak mstít nebo tak, musel jsem to udělat.
„Proč?“ zeptala se mě nechápavě a s bolestí v hlase. „Vždyť tě vychovali, milovali tě jako syna. A ty je zabiješ, tos měl výčitky, že jsi je zabil? Proto jsi je vzkřísil?“
Zvedla se a chtěla jít k sobě. Zvednul jsem a chytil ji za paže. Ukázal jsem jí vzpomínku, kterou jsem nikdy nikomu ukázat nechtěl.
Její rudé oči na nás koukaly, nebyly smaragdové, na které jsem byl zvyklý. Byly plné touhy po krvi.
„Lily,“ zašeptal zlomeně táta, mamka se na něj vrhla, táta ani neměl sílu odporovat. Mamka ho pokousala a on se na mě se slzami v očích podíval.
„Uteč,“ řekl mi a odhodil mamku pryč.
Rozeběhnul jsem se pryč, pak jsem bloudil po budově několik hodin. Znovu jsem se střetnul s několika Venusi, mezi nimi byli i mí rodiče.
„Promiňte mi to,“ zašeptal jsem se slzami v očích. Z mých dlaní vyšlehly plameny, které je jediné dokázaly zničit. Díval jsem se, jak mí rodiče pomalu hoří. Z očí mi tekly slzy.
Pustil jsem Alici, oba jsme zrychleně dýchali. Podíval jsem se jí do očí a řekl: „Tady máš pravdu o smrti mých rodičů, je na tobě, jak s ní naložíš.“
Odešel jsem na balkon a opřel se o zábradlí. Byl to už můj dlouholetý zvyk, který mě jako jeden z mála uklidňoval.
„Jak jsi zemřel ty?“ zeptala se mě. „Pokud vím, oheň na tebe nepůsobí.“
„Spáchal jsem sebevraždu,“ řekl jsem jí.
„Jak?“ nechápala.
„Nechci se o tom bavit, Alice,“ ani jsem se na ni neotočil. „Je to má věc.“
„Řekl jsi mi už o smrti svých rodičů, proč mi tohle nechceš říct?“ dorážela na mě. „Prosím, řekni mi pravdu.“
Otočil jsem se na ni a zadíval se jí do očí. Viděl jsem v nich starost, lásku a bezmoc. Zvednul jsem ruku a dal ji kousek od její tváře.
„Opravdu to chceš vědět?“ zeptal jsem se ji pro jistotu. Jen vzala mou ruku a přitiskla si ji na tvář.
Běžel jsem jako o život, znovu mě doháněli. Byl jsem obklíčený ze všech stran. Zastavil jsem se uprostřed chodby, vytvořil jsem okolo sebe ohnivou stěnu, ale ta dlouho nevydržela. Byl jsem už slabý z těch bojů, co jsem tu už měl.
Jeden z Ruptusů po mě skočil, byl nejsilnější ze všech. Měl jsem co dělat, abych se mu ubránil. Sice se mi ho podařilo zničit i s ostatními, ale za cenu kousance na mém pravém zápěstí.
Rychle jsem se zdekoval do jednoho z uzamykatelných pokojů, zamknul jsem za sebou a začal přemýšlet. Měl jsem několik hodin, než bych se stal Venusem.
Pak mě něco napadlo, rozdělal jsem oheň po pár hodinách a čekal, než mé srdce začne bít. Během chvilky se tak stalo, cítil jsem, jak můj rozum odchází. Rychle jsem se rozeběhnul do ohně a čekal na svůj konec.
„Proboha,“ odskočila ode mě Alice. „To je hrozné.“
„Už chápeš, proč o tom nechci mluvit?“ zeptal jsem se jí a zadíval do těch jejích modrých očí.
„Teď už ano,“ přikývla.
„Nechci tě nijak ovlivňovat, ale tohle musí zůstat jen mezi námi,“ řekl jsem jí. „Můžeš mi to slíbit.“
„Jistě,“ slíbila mi. „Nikdo se o tom nedozví.“
„Ani Aro nesmí,“ zašeptal jsem tiše.
„Jak to chceš udělat?“ nechápala.
„Mohl bych do tvého prstenu vložit nátlak, aby zakryl ty vzpomínky,“ navrhnul jsem. „Vím, že jsem ti slíbil, že tě nebudu ovlivňovat, ale tohle je pro naši ochranu. Aro se nesmí dozvědět, že jsem původní Nedotknutelný.“
Alice si sundala snubní prsten a podala mi ho. Vzal jsem ho do rukou a začal se soustředit. Vložil jsem do něj nátlak, aby zakryl nějaké Aliciny vzpomínky před Arem, nejen před ním, ale před všemi čtenáři myšlenek kromě mě.
Komentáře
Přehled komentářů
pěkná povídka :) pokračuj v psaní už se těším na další kapitolku :)
:) :)
(:), 8. 3. 2016 12:53)