Ve stručnosti – v létě 2006 jsem odešla do důchodu. Na jaře 2007 jsem byla na rehabilitaci po úrazu ramene v nemocnici v Bohunicích (Brno).
Při průběžné kontrole mi paní doktorka říká - „paní, mě se ta Vaše ruka nelíbí. Ten třes a zatuhlost, nechci Vás strašit, ale máte Parkinsona a hned mě objednala na vyšetření do Brna ke Svaté Anně. V té chvíli jsem si myslela, že si dělá srandu a vzpomněla jsem si na film Marečku, podejte mi pero . „nepotěšil jste mě, ani já vás nepotěším“. Za 3 měsíce jsem to – máte Parkinsona – měla potvrzeno. V té době jsem si pravou rukou ani nevyčistila zuby. Pravá ruka i noha byly zatuhlé a přitom jak hadrové a unavené, jako kdybych celý den pracovala v kamenolomu. Do toho mi říká švagrová, že mě pozoruje asi půl roku, jak blbě mávám či spíše nemávám rukama, jak šouravě chodím. To už jsem začala pomalu chápat, že je to pravda. A sedla k počítači a začala hledat všechno o této nemoci. A aby toho nebylo málo, tak další krutá pravda - máte Boreliozu. Zadala jsem si do vyhledávače - „máte Boreliozu a současně Parkinsona, pomozte mi, se v tom zorientovat. Při pátrání jsem narazila na web o Borelioze, ale asi jsem měla smůlu na lidi, prostě jsem se tam necítila.
Zadala jsem tedy opačně - „máte Parkinsona a Boreliozu?“ A narazila jsem na stránky Společnosti Parkinson a hned na jednu členku, která se mě nejprve parádně „vynadala“ - PROČ nejsem členem Společnosti a tím pádem PROČ mi nechodí časopis, PROČ nechodím na chat, PROČ nejezdím na rekondice a PROČ a PROČ. Potom se mě ale ujala a snažila se vysvětlit, co a jak mám dělat. Já do té doby nikdy nebyla na chatu. Trpělivě vysvětlovala, co který symbol na chatu znamená, co mám dělat, abych navázala komunikaci se stejně nemocnýma. Nejsem sama, komu pomohla.
Opravdu zde najdeme kamarády, co nás podrží.
To už jsem měla i své stránky a jak se mi začaly kupit věci okolo Parkinsona, tak bylo rozhodnuto, předělat stávající a budou to stránky nejen pro nemocné , ale pro všechny, kteří pátrají tak, jak jsem začínala já. Snažím se, aby tyto stránky nebyly moc učené, ale aby spíše laicky přiblížily tuto nemoc. A nejenom nemoc, ale i člověka, člověka parkinsonika, který se nechce vzdát.
A tyto stránky se staly mým, ne koníčkem a velkým koněm. Na počítači trávím poměrně značný čas. Musela jsem jít tak daleko, že jsem si vymezila hodiny, kdy mohu na počítač.
Z vlastní zkušenosti mohu doporučit – neseď doma, najdi si v okolí, zda tam není Klub Parkinson – tam Ti pomohou a poradí a JEŠTĚ samozřejmě NEBOJ se chodit na chat. Teď v teplém období to vždycky trošku stagnuje, ale vydrž, určitě někdo přijde. A JEŠTĚ, pokud nemáš, zkus si najít nějakého koníčka. Lidé v sobě nejednou objeví vlohy k činnostem, o kterých se jim ani nezdálo. Malují, skládají verše, začali s různými ručními pracemi atd. Parkimu se nesmí dát příležitost, aby měl navrch. A JEŠTĚ doporučuji rekondice. Na 10 dnů se tu sejde skoro 40 lidí podobně nemocných. Těžko se poslední den loučíme, i když víme, že se příští rok zase uvidíme. Ale uvidíme se nejen na rekondicích, ale i na sportovní dnech, který pořádají jednotlivé kluby, na klubovém posezení, na přednáškách. A JEŠTĚ .. A JEŠTĚ...O tom všem se dočtete stránkách Společnosti Parkinson, na stránkách některých klubů a trošku i na mých
teta věrka
A pokud máte zájem, zde je odkaz na další příběhy - kamarádů parkinsoniků
http://www.parkinsoncb.estranky.cz/clanky/pribehy-nejen-parkinsoniku/