V 19. století v Šenově převládá průmysl výroby stuh a knoflíků. Před jeho zavedením byli obyvatelé Šenova z velké části tkalci, přádelníci, brusiči nebo řešetáři (síťaři), kteří mnohokrát hledali své výdělky v cizině, v Sasku a v Prusku.  

    V Lidovém kalendáři (Volkskalender) v roce 1933 se uvádějí všechny jmenované ohlášené firmy. Mezi nimi jsou i takové, které ještě nebyly odhlášeny, a firmy nejmenší, jež pracovaly bez cizí pomoci, nebo s několika málo zaměstnanci.

VÝROBA STUH: Josef Böhm, Janovka, čp. 1, Buschinski & Co., Malý Šenov, čp. 51, Johann Engelmann, Wilhelm Entrich, čp. 200, Synové Augusta Göbela, čp. 410, Eduard Hase, Janovka, čp. 2, Johann Hase, Malý Šenov, čp. 60, Wenzel Herlt, Hille & Hampel (výroba ukončena), čp. 547, Alois Hille (majitelem Johann Marschner z Lipové), čp. 425, Franz Josef Hille, Malý Šenov, čp. 14, Alois Kasper, Klinger & Roland, Josef Klinger, čp. 445, Raimund Klinger, Hugo Kohn (z Prahy), čp. 156, 441, Johann Liebisch, čp. 90, 509, Johann Marschner, čp. 481, Franz Josef Müller, čp. 161, Johann Poscher, čp. 65, Hermann Richter, Josef Rösler, Leopoldov, čp. 64, Adolf Sauer, čp. 446, Josef Schorisch (majiteli Schorischovi dědicové), čp. 348, 401, Ewald Schuhmacher, Malý Šenov, čp. 2, Staude & Co., čp. 547, Richard Steiner, Wilke & Pfeifer, čp. 449

STROJE NA VÝROBU STUH: Josef Jahnel, čp. 360, 449, Karl Lüdorf & Co. s pilou, Malý Šenov, čp. 49, MŠ, čp. 57, MŠ, 61, Johann Pohl, čp. 242

ŽELEZNÁ PŘÍZE NA VÝROBU KABELŮ: Rudolf Marschner, čp. 356

BARVÍRNY: Adolf Konrad, (majitelem Franz Karl Patzelt) čp. 137, Johann Wahl, čp. 131

VYSOKOFREKVENČNÍ APARÁTY: Hugo Richard Patzner, čp. 127, 310, 319, Malý Šenov, čp. 55.

KNOFLÍKY: Laurenz Müller, čp. 167, 395, 397, Adler – Knopf – Fabrik Carl Stein (Adlerová továrna na knoflíky pod názvem Carl Stein), čp. 314, Wünsche & Marcuzzi, Leopoldov, čp. 56, Heinrich Wünsche, čp. 422, 423, Franz Tutschke (výroba ukončena), čp. 353

UMĚLÉ KVĚTINY (ČÁSTI, POUPATA, LISTY): Reinhold Hase, čp. 427, Johann Hesse, čp. 230, Wihelmine Krepschiková, Leopoldov, čp. 12, Josef Ferdinand Mautsch, čp. 374, Franz Josef Pollak, čp. 421, Adolf Rösler,  (majtelkou Aurelia Röslerová), Leopoldov, čp. 6, Josef Rösler, čp. 151

VÝROBA NOŽŮ A OCELOVÝCH VÝROBKŮ: Franz Josef Frenzel,  Leopoldov, čp. 22, 22a

NIKLOVÉ PLECHY: Hille & Müller, čp. 275, 279, 284

HADRY NA MYTÍ: Ferdinand Pischel, čp. 439, Franz Polak

CÍVKY NA PŘÍZI: Josef Felix Marschner

KAMENOTISK: Franz Strobach & syn, čp. 402

VÝROBA PLETENIN (PUNČOCHY): Franz Grohmann, čp. 6

   Průmyslová výroba nastává v polovině 19. století. Pozdější arciděkan David Hentschel, píše 8. září 1878 ve svých „Pozoruhodnostech pro budoucnost“, jeho spis je od roku 1878 uložen v makovici kostelní věže: „Zatím co ještě v první polovině století byl Šenov chudým, bezvýznamným místem, jehož obyvatelé se živili hlavně předením, kvetou nyní nejrůznější odvětví průmyslu a živností, vyrůstají nyní nádherné továrny, zčásti poháněné parou, a vzhledné obytné domy zdobí velkou obec.“ – Tehdejší poštmistr Karl Josef Menzel psal 4. září 1878  o zřízení prvních mohutných továren:

Roku 1830 postavil  Karl Ludwig Menzel (otec K.J. Manzela), továrnu na  zpracování kávy (Kaffe - Surogat - Fabrik) v Leopoldově a budova dostala  čp. 22. Tato fabrika byla kvůli konkurenci změněna na výrobu dřevěných cvočků využívaných obuvníky a vyráběla pod názvem Zeidler & Menzel, jež trvala téměř dvacet let.

 V roce 1850 staví August Liebisch továrenskou budovu s číslem 127 na výrobu stuh.

 Předtím vedl výrobu v Leopoldově čp. 56. V přístavbě k pozdější továrně na umělé květiny August a Adolf Röslerové, čp. 6.

V roce 1851 August Liebisch staví budovu v horním Šenově v čp. 352, která již od roku 1844 byla výrobnou stuh firmy Hille & Hampel, jež vydržela do roku 1925. V roce 1857 staví firma A. Eiselt & Neuberth v Malém Šenově v čp. 51 budovu, kde se budou vyrábět stuhy, k této výrobně pak připojí ještě domy s čp. 52 a 54. Tato továrna se udržela pod jinými firmami až do doby kolem roku 1930.

   U obchodního soudu byly v roce 1885 zaneseny tyto firmy: Johann Franze, čp. 360, továrna na výrobu stuh s pobočkou ve Vídni, jež zanikla v roce 1925; Johann Hille & syn (otevření společníci Johann Hille, a Eduard Hille, původně od roku 1874 v Lipové), továrna na knoflíky a lemovky; Laurenz Müller, továrna na knoflíky; Josef Schorisch (majitelem Augustin Schorisch), továrna na stuhy.

   Svého nejvýznamnějšího rozkvětu se dočkala plně mechanizovaná průmyslová výroba ke konci 19. století a vychutnávala jej až do roku 1914. Většina průmyslníků upisovala částky peněz ve prospěch válečné půjčky, která zanikla v roce 1918 se ztrátou odbytiště v rakousko – uherské monarchii. Po válce vzhledem ke ztrátě těchto odbytových příležitostí zavládla velká nezaměstnanost. Kolem roku 1929 až do roku 1936 bylo přibližně 30 % pracujících v průmyslu nezaměstnaných (to však patrně nesouviselo se ztrátou odbytišť v podunajské monarchii, nýbrž s velkou hospodářskou krizí, která začala v roce 1928 v USA – pozn. překl.) Zkrácená pracovní doba v podnicích omezila příjmy a přinesla mnoha rodinám velkou bídu.

   Několik podnikatelů kleslo na mysli a své podniky zavřelo. Mnozí začali znovu, přičemž se zotavili menší podniky. Co se týče těch větších, podařilo se jen několika továrníkům navzdory hospodářské krizi vyrůst, odpovídajícím způsobem investovat a své podniky modernizovat. Mnoho podnikatelů zaměstnávalo také domácké pracovníky. Připojení k Německu v roce 1938 mělo za následek plnou zaměstnanost, ale nedostatek materiálu a surovin brzy tomuto rozmachu udělal konec. Odvod pracujících zapříčiněný válkou nezpůsobil jen pokles počtu zaměstnanců, nýbrž také způsobil uzavření menších podniků. Od horního do dolního Šenova rachotily a bzučely podniky a snažily se také své výrobky dát na vědomí.

   Výroba stuh s jejími mnoha podniky je do roku 1945 nejvýznamnější výrobou Šenova vůbec, neboť mu zajistila označení „severočeské Barmen (průmyslová část Wuppertalu v Porýní)“ Florian Schorisch a jeho syn Josef zřídili v roce 1803 v dolním Šenově patrně nejstarší továrnu na výrobu stuh. Závod byl pak dále veden potomky, a sice Augustem Schorischem a Johannem Georgem Schorischem, jako poslední majitelé jsou uváděni vdova Anna Schorischová (1885 – 1961), Friedrich Wünsche (1889 – 1965) a učitel Eduard Reintsch (1888 – 1965), kteří dávali práci 150 zaměstnancům. Mezi výrobky této firmy se objevují stuhy všeho druhu, apretura, pletené výrobky a železná příze.

   Kolem roku 1819 zřídili bratři Ambros Johann Hille a Franz Hille v horním Šenově v čp. 50 výrobu stuh. Potomek jednoho z nich Alois Hille (1875 – 1936) postavil takovou výrobnu i v domě čp. 425. Hilleové byli považováni za spoluzakladatele šenovské průmyslové výroby stuh.

   Johann Liebisch (1863 – 1958) zřídil v roce 1888 svou tkalcovnu stuh v horním Šenově čp. 90. Jeho syn Johann Liebisch, uváděný 1. 1. 1935 jako jediný majitel firmy, se specializuje na výrobu stuh hedvábných prostřednictvím zušlechťovacích strojů a poskytuje práci až 40 zaměstnancům. Po rozšíření výroby v letech 1926 byl podnik rozšířen ještě v roce 1936, v roce 1928 přistavěl ještě ubytovnu a budovu pro úřednictvo a v roce 1940 získal podnikovou budovu v čp. 355, jež kdysi náležela firmě Hille & Hampel.

   Synové Augusta Göbela vyráběli v domě čp. 410 předevší pro reklamní účely hedvábné stuhy vysoké hodnoty s vetkanými obrazy či písmeny a dávali práci přitom až 60 zaměstnancům.

   Továrny na výrobu stuh všeho druhu s velkým počtem pracujících byly: Buschinski & Co. v Malém Šenově, čp. 51 (majitel však byl z Vilémova); Wilhelm Entrich (1871 – 1950), čp. 200; Josef Klinger, jenž od roku 1919 jako starosta vede město, měl svou výrobu v domě čp. 445; Hugo Kohn z Prahy, jenž otevřel výrobu v domech čp. 156 a 441, kde vyráběl šle a gumové pásy; Josef Rösler (1882 – 1957), vyráběl své stuhy v Leopoldově, čp. 64; Adolf Bauer  (24.7.1862 – 1943) výroba stuh a zdrhovadel, Velký Šenov 1917-1946, Velký Šenov v národní správě 1946-1947 Likvidace firmy 1947; firma Schumacher & Mebus se zabydlila v Malém Šenově, čp. 2, kde vyráběla lemy na prádlo a výšivky; v čísle popisném 449 vyráběla své hedvábné stuhy firma Wilke & Pfeifer.

   Josef Staude uzavřel 20. prosince 1924 smlouvu o vytvoření společnosti s Johannem Georgem Schorischem a přistavěl k jeho podniku novou výrobní budovu, v roce 1934 získal v horním Šenově několikaposchoďovou budovu čp. 547, jež dříve patřila firmě Hille & Hampel, a v Brtníkách se mu podařilo získat dům čp. 228. Firma Staude & Co. poskytovala práci až 350 zaměstnancům a počítala se k největším šenovským podnikům. Jako poslední majitelé se uvádějí Anna Schorischová (1885 – 1961) a Josef Staude. Mezi její výrobky patřila zdrhovadla, kterých se ročně vyrobilo až 12 milionů metrů, stuhy obšité pletenými šňůrami, gumové elektrické vodiče Gummilitzen, tkaničky do bot, tašky, potřeby pro sportovní psy, pletené dámské a pánské pásy, lakované eulitové stuhy a šňůry.

   Podnik byl také po roce 1945 vyvlastněn a dostal se pod cizí vedení a pak se stal součástí kombinátu na výrobu stuh ve Vilémově.

   Roku 1945 začal Josef Staude opět v saském Großröhrsdorf, v roce 1947 odešel do Dietmannsriedu, okres Kempten. Podnik založený v tomto místě pak v roce 1951 převedl do Peitingu, okres Schongau v Horním Bavorsku. Po přestěhování následovalo rozšíření podniku o další stavby. Kromě tohoto podniku založil ještě pobočné závody v Rottenbuchu u Peitingu a v tyrolském Gränu, okres Reutte. Roku 1952 se poprvé objevily na světovém trhu pletené perlonové hodinkové náramky značek Eulit a Eulux. Nyní vede tento podnik, který je jedním ze dvou nově založených podniků ve městě po roce 1945, jeho syn Karl – Heinz Staude, jenž se narodil 7. 9. 1923 ve Varnsdorfu.

   Ewald Rath (1864 – 1939) z Wuppertalu ze čtvrti Barmen zřídil kolem roku 1895 v Malém Šenově v domech čp. 49, 57 a 61 pobočný závod wuppertalsko – ronsdorfské továrny Karl L & Co. Lüdorf  & Co., jež byla založena již v roce 1850 v Porýní, který se specializoval na stuhy vyráběné na tkalcovských stavech a ke kterému přistavěl i pilu; podobný pobočný závod vznikl také ve Vercurago v Itálii. Jako poslední majitel této porýnské továrny se uvádí Paul Rath, jenž se narodil 26. 3. 1890 v Lüttrichhausenu, okres Remscheid.

   Josef Jahnel (1888 – 1958) z Valteřic v okrese Česká Lípa zřídil v budovách čp. 360, 449 bývalé továrny na stuhy, jež patřila Johannu Franzemu, závod na výrobu tkaných stuh.

   Dominik Liebsch a Franz Müller se roku 1878 uvádějí jako majitelé továrny na knoflíky, jež se nacházela v číslech 40 a 57. Podobnou výrobou se začali po nich zabývat v čísle 353, které dříve patřilo Josefu Kochovi, Franz Tutschke a Heinrich Wünsche pro změnu opět v číslech 422 a 423. Firma Wünsche & Marcuzzi, jejíž majitelé pocházeli z Rumburku, začala kolem roku 1921 v Leopoldově v čp. 56 s výrobou knoflíků na prádlo a knoflíků nítěných.

   Karl Robert Stein zřídil 6. 9. 1878 v Císařském, v budově čp. 116 a v saském Sohlandu, okres Budyšín, výrobny na knoflíky, v roce 1882 si vybral Šenov jako sídlo zásilkové služby, jež se nacházela v čp. 314. Karl R. Stein vyvinul více než 50 patentů. Jeho továrna v Sohlandu pod názvem Adler – Knopf – Fabrik Karl Stein se stala největším evropským podnikem svého druhu výroby. Roku 1932 v čp. 314 kromě zásilkové služby vznikl také pobočný závod na výrobu knoflíků na prádlo a knoflíků nítěných. Jako poslední majitelé se uvádějí společníci Edmund Marschner a syn zakladatele Karl Robert Stein. Továrna poskytovala práci 350 lidem a 500 domáckých výrobců.

   Knoflíky ze skořápek vlašských ořechů vyráběl továrenským způsobem jako první v rakousko – uherské monarchii Johann Hille již od roku 1866. V roce 1876 se uvádí jako výrobce takovýchto knoflíků a knoflíků z buvolích rohů také Josef Schams v čp. 132, jenž v letech 1876 – 1884 stále v čele města jako starosta.

   Franz Josef  Müller začíná  v roce 1883 s galvanizováním zinkových plechů a byl považován za zakladatele průmyslu niklového plechu v celé podunajské monarchii. V roce 1885 zřídil společně s Juliem Josefem Hillem v Leopoldově čp. 22 továrenskou výrobu těchto plechů, již později překládají do svých přestavěných budov čp. 275 a 279 v dolním Šenově. Stroje a zařízení, jež sami vyvinuli, získaly rakouské a německé patenty. Mezi jejich výrobky nacházíme lesklou a vysoce leštěnou hluboko taženou svazkovou ocel válcovanou za studena, jež se ještě galvanicky zušlechťovala, což znamená, že se pomosazovala, poměďovala, vertombakt, pochromovovala a pozinkovala, dále se lakovala a vzorovala, „ohnivou mosaz“, jež získala německý říšský patent. Byl to první specializovaný podnik, v němž byla vyráběna galvanicky zušlechtěná svazková ocel. Firma Hille & Müller byla jednou z nejvýznamnějších továren na výrobu zušlechtěných kovů, jež měla pobočné závody v saském Porschdorfu, okres Pirna, jenž se uvádí v roce 1895, a v düsseldorfské čtvrti Reisholzu, který se uvádí v roce 1905. Závody této firmy dávaly práci až 1100 zaměstnanců.

   S touto firmou sousedil v dolním Šenově v čp. 167 závod na výrobu tkaných výrobků v majetku Laurenze Müllera (1830 – 1891); v roce 1840 však zanechal této výroby a nahradil ji výrobou knoflíků potažených látkou. Jeho syn Laurenz Müller společně s Josefem Karlem Hillem (1868 – 1946) podnik rozšířil, že z něho vznikla továrna na výrobu knoflíků a kovového kování, která ještě vyráběla výrobky z kovu a buničiny, knoflíky módní, niklové, ke kalhotům, ozdoby klobouků, závěry opasků, zámky ke kufrům a kování. Tato továrna poskytla práci téměř 120 zaměstnancům. V roce 1941 byla spojena s ocelářským podnikem firmy Hille & Müller. Od roku 1945 zaměstnávají tyto závody téměř 400 lidí, kteří vyrábějí zušlechtěnou studenou svazkovou ocel používanou pak na výrobu součástí aut, na kování a do zbrojního průmyslu. Podnik v Porschdorfu byl 23. dubna 1972 znárodněn a zhotovuje podobné výrobky, vzorované plechy na výrobu potřeb v domácnosti.

   V roce 1894 zřídil Franz Josef Frenzel v Lepoldově v čp. 22, 22a továrnu na výrobu nožů, mezi jejímiž výrobky se setkáváme se středně jemnými jedno- a šestidílnými kapesními noži, středně velkými noži loveckými a cestovními noži, dýkami, louskáčky na ořechy, lopatkami na dorty, kuchyňskými vidlicemi, klíšťkami na cukr, nerezovými příbory, noži na ovoce, loupáčky pomerančů, noži na dopisy a specialitou byly reklamní nože a nůžky s dutou čepelí. Podnik vyvinul několik rakouských a německých patentů a zaměstnával až 300 lidí. V roce 1942 se uvádí jako společník Franz Frenzel. V roce 1946 byl závod zrušen.

   Umělé květiny v nejpřirozenějších barvách začali přibližně od roku 1875 vyrábět otec August a syn Adolf Röslerové v Leopoldově čp. 6. Posledním majitelem do roku 1945 byla Aurelia Röslerová.

   V roce 1871 zřídil v domě čp. 380 Franz Strobach továrnu na litografii, výrobu pestrého papíru a kartonů s knihtiskem a kamenotiskem. Tentýž podnikatel v čp. 402 u nádraží. Prostřednictvím strojů používaných ke knihtisku, ofsetu a hlubokotisku, jakož i základen pro pogumování, lakování, ražení, lisování, kašírování a výroby ploché kartonáže a pestrého papíru se podnik stal jedním z nejvýznamnějších svého druhu v severních Čechách. V roce 1917 byla připojena k jeho podniku továrna na lepenku v Salmthalu, okres Karlovy Vary a 1. 10. 1926 to byla rumburská firma Reichel & Ritschel, jež byla přejmenována na „Heliochroma“ dílny na umělecký a reklamní tisk s nejmodernějšími zařízeními na fotolitografii. Závody nakonec zaměstnávaly více než 300 lidí. Jako jediný majitel je v roce 1919 uváděn Josef Strobach, jenž 1. 1. 1940 si vzal společníka, jímž se stal jeho syn diplomovaný inženýr Josef Strobach (1903 – 1969). Vysoce vyvinuté podniky byly známé ve světě i po roce 1946 pod názvem „Severografia“, jež vyvážela pohádkové knihy a učebnice také do Anglie, Japonska, Maďarska a Sovětského svazu.