Vodní mlýn čp. 186  (dolní mlýn)

 Ves Šenov měla na svém území dva vodní mlýny. Dva mlýny byly také na území Leopoldky. Po sloučení obou obcí v roce 1847 byly v Šenově čtyři fungující vodní mlýny.
Dolní mlýn. Nejstarším vodním mlýnem byl Göblův mlýn č.p. 186 v Dolním Šenově. Mlýn byl zmíněn již prvním katastru Šenova . Na Dolním mlýně v roce 1665 byl zapsán mlynář Lorenz Zimmermann.  U mlýna bylo také malé hospodářství o rozloze asi 8 hektarů, které původně patřilo k hospodářství č. 187.  Mlýnský komplex se skládal ze dvou budov. Samotnou hlavní budovou byla budova ve tvaru písmene L, část budovy s vodním mlýnem, rovnoběžnou s budovou mlýna a obytná budova s ní kolmá. Stodola byla později postavena na druhé straně cesty. Zachoval se krásný obrázek mlýnské budovy, který poskytla paní Edith Leusche, poslední dcera rodiny Göbelů.
Dle záznamů šenovských matrik z období 1680 až 1740 hospodařila na Dolním mlýně mlynářská rodina Oppitz.  S dcerou posledního mlynáře z rodu Oppitz, Annou Dorotou (47let) se oženil Hans Liebisch (52let), který se tak stal dalším mlynářem na tomto mlýně od 16. dubna 1741. Na Dolním mlýně  v roce 1752 byly také  jejich děti dvojčata Hans Michael (16) a Maria Anna (16), a dále zde byl zapsán bratr mlynářky Gabriel Oppitz.
27.1.1760 přebírá mlýn od svého otce  syn předchozího mlynáře Hans Michael Liebisch (24) jeho manželka Magdalena (21). V roce 1762 se mlynáři narodil syn Lorentz Michael. Do roku 1767 přibyli ještě dcera Maria Magdalena a syn Johann Jacob. 27. 10. 1771 je mlynářem Anton Heyne a od 25.10.1772 je tu mlynář Gabriel Wäber a po něm Zacharias Heyne (36 let), příjmení psáno také ve tvaru Heine, s manželkou Magdalenou (29), rozenou Pietschmann, původem z Mikulášovic, a jediným synem Franzem Josephem (4). Zacharias hospodařil do 13.2.1789, kdy jeho syn Franz Joseph již pracoval u něj na mlýně a mlýn převzal.
Franz Joseph Heyne se oženil s Magdalenou Wahl, dcerou kovářského mistra z obce Vilémov. Manželům se narodili dva synové, Franz Joseph (1807) a Joseph (1815), a dcera Magdalena (1810). Ani jeden syn v rodinné živnosti nepokračoval, v roce 1820 jsou zde manželé uváděni pouze s dcerou Magdalenou. Ta se v roce 1831 provdala za Josepha Göbela (příjmení se původně psalo ve tvaru Göbler, od roku 1837 Göbel), který sem přišel z obce Heřmanice v Podještědí, kde byl jeho otec mlynářem na mlýně čp. 157. V lednu 1832 při narození syna Josepha je Göbel uváděn jako zdejší mlynářský mistr. Následovali synové Johannes (1833) a Franz (1836). V následujícím roce Magdalena zemřela. Mlynář se ženil ještě dvakrát. Nejprve v roce 1838 s Agnes, rozenou Schicktanz, původem z obce Severní (Hilgersdorf). Po její smrti se třetí ženou mlynáře stala opět Agnes, která byla dcerou Alberta Marschnera, obchodníka z Lipové. Z druhého manželství vzešly dvě dcery Franziska a Agnes, ze třetího synové Karl, Eduard a dcera Maria Agnes. 

V roce 1853 byl na tomto mlýně mlynář Joseph Göbel ml., nejstarší syn předchozího z prvního manželství s Magdalenou Heyne. Za manželku měl Annu, rozenou Petter. Z manželství vzešlo 5 dcer, Maria Magdalena (únor 1853), Maria (červen 1854), Laurenzia (srpen 1858), Johanna Flora (únor 1861), Mathilde Agnes (listopad 1862), a syn Josef (říjen 1856).

Ke konci 19. století převzal mlýn další mlynář z tohoto rodu, opět Josef. V únoru 1890 se oženil s Marií Theresií Müller, dcerou továrníka z obce Království čp. 321. V matričním zápise o narození
jejich první dcery Marie Theresie ze dne 10. 6. 1891 je uváděn jako majitel mlýna. Následovali dva synové v pořadí Josef Franz Adam (listopad 1893) a Alfred Johann (září 1896).

V německém zdroji „Adressbuch für den politischen Bezirk Schluckenau“ z let 1908–1909 je ve Velkém Šenově uváděn již jen jediný mlýn, kterým byl mlýn Josefa Göbela čp. 186. Josef Göbel nar.25.10.1856 zde zemřel 10.4.1934.  V roce 1933 je  na stavení jako majitel uveden Hille Franz Josef. který je tam až do roku 1940 mlýn již nemlel. V té době tu byla pekárna. Pekárna pana Finka zde byla až do roku 1945.

Ke každému vodnímu mlýnu patří také mlýnský potok. Neexistuje však žádný důkaz o mlýnském rybníku. Potok, který poháněl vodní kolo Dolního mlýna, se u sedláka Marschnera č.p. 163, rozdělil a odbočil od Šenovského potoka. U domu č.p. 194 se tok vrací zpět do vesnického potoka.

Dr. Andreas Hille  hille-schoenau@web.de   M.Turyna mturyna@seznam.cz

Vodní mlýn čp. 156 (horní mlýn)

Horní mlýn nesl č.p. 156. Původní mlýn, zmiňovaný již v 17. století a stojící ve střední části Velkého Šenova na levé straně Vilémovského potoka, byl na začátku 20. století přestavěn na přádelnu. V prvním katastru nemovitostí Šenova je zmiňován v roce 1662 mlynář Georg Elmer jako Horní mlynář.  Na tomto mlýně hospodařil  22.7. 1736 do 1752 Anton Rössler (věk 39) s manželkou Annou Elisabeth (34), s mlynářským párem zde žilo 5 jejich dětí. Na tři roky od 30. ledna 1752 do roku 1755 je mlynářem Franz Anton Klinger. Již 13.6. 1755 zde byl nový mlynář, a to Gottfried Meyer (psáno také Mäier, věk 31) s manželkou Susannou (32). V roce 1762 žily s Meyerovými na mlýně jejich 3 děti, Maria Elisabeth (5), Johann Frantz (4) a Johann Joseph (1), v roce 1767 přibyla ještě dcera Maria Barbara. Mlýn převzal v roce 17.6. 1787 syn Johann Joseph Meyer, v roce 1789 zde hospodařil s manželkou Marií Annou (24), rozenou Hesse, původem z Mikulášovic. Na mlýně s nimi žila jejich jednoroční dcera Barbara a otec Gottfried Meyer (65) jako vdovec. Z manželství s Marií Annou se ještě narodili synové Adalbert, Johann Joseph a dcera Franziska. Od roku 1813 je po boku mlynáře uváděna jeho druhá manželka Theresia, rozená Opitz, dcera řeznického mistra z Velkého Šenova. V druhém manželství se narodily děti Karolina (1813), Leopold (1815), Theresia (1817) a Johann (1824). Mlýn převzal syn z druhého manželství Leopold Meyer. V červenci 1834 jde uváděn jako mlynář s manželkou Theresií, rozenou Liersch, v zápise o narození jejich syna Karla Heinricha, rovněž při narozeni dalších dvou synů Emiliana Leopolda (říjen 1845) a Julia Gustava (červen 1850).
Dle záznamů v matrikách hospodařili Leopold Meyer a Theresia na tomto mlýně ještě v 50. a 60. letech 19. století. V roce 1877 zde byl zaznamenán nový mlynář z jiného rodu, a to Wenzel Vogel, syn zemědělce z obce Císařský. Za manželku měl Pauline, rozenou Helfer, původem z obce Ringenhain v Sasku, která byla na rozdíl od něj evangelického vyznání.  Přišli sem s dcerou Marií, narozenou v roce 1874. V matrice Velkého Šenova jsou zápisy o narození jejich dětí zde na mlýně: Anny (1877), Anselmy (1879), Laury (1881), Fridy Pauline (1883), Wenzela Roberta (1885) a Oskara Franze (1894). V roce 1890 postihl mlýn částečně požár. Vogelovi hospodařili na mlýně ještě začátkem prvního desetiletí 20. století. V roce 1901 je o nich zmínka v souvislosti se svatbou jejich dcery Anselmy, která se v červenci 1901 provdala za Josefa Kittela, nožíře ve Velkém Šenově čp. 180. Ani jeden z jejich dvou synů mlýn nepřevzal. Starší syn Wenzel Robert se sice vyučil mlynářskému řemeslu, ale odešel odtud na mlýn v obci Bukovany čp. 18. Mladší syn Oskar Franz se vyučil pekařem, živnost prováděl zde v domě čp. 399. Kdy Wenzel Vogel mlýn prodal, není známo, jelikož v roce 1906 mlýn koupil Anton Kasper od Josefa Elstnera. Kasper budovu rozšířil směrem na západ a přestavěl na přádelnu. Vedle postavil novou obytnou budovu, která dostala čp. 441, takže bývalý mlýn sloužil jen k provozním účelům přádelny. Anton Kasper je jako majitel přádelny uváděn v německém zdroji „Adressbuch für den politischen Bezirk Schluckenau“ pro roky 1908–1909. V tomto zdroji je ve Velkém Šenově evidován již jen jediný mlýn, kterým byl mlýn Josefa Göbela čp. 186. V roce 1923 je jako majitel přádelny čp. 156 a sousedního obytného domu čp. 441 zapsán Franz Dinnebier, který zřejmě měl velké finanční problémy jelikož 13.7. 1926 byla dražba obytného domu čp. 156 s továrnou, kůlnou a kotelnou, obyt. Dům čp. 441 se staveb., pozemk. Parcelami, louka se zahradou, skladiště i mlýnský potok. To vše zakoupil Hugo Kohn, který zde vyráběl pruženky (gumy) všeho druhu, šle, kožené řemínky, návleky na ponožky, kožené opasky, pánské kamaše, gumové klopy, podprsenky, gumové živůtky, opasky pro ženy atd. Vše pouze v té nejlepší kvalitě. Jak hlásí reklama z roku 1937. Později od Kohna koupil továrničku Henrich Hofmann.

Vodní mlýn čp. 22 

Vodní mlýn byl starší ze dvou vodních mlýnů v Leopoldce.
Tento vodní mlýn byl založen krátce po roce 1700. Prvním mlynářem byl Gottfried Güntter, narozený kolem roku 1673 v Rožanech. Pocházel údajně ze starého mlynářského rodu, jeho předek Christoph Güntter je zmiňován již roku 1620 jako Neumüller (nový mlynář). Mlýnský náhon pro tento mlýn byl veden zhruba od úrovně pozdějšího Weißer Mühle z Herrnbachu a vedl paralelně západně od vesnických domků. Krátce před tím, než dosáhl mlýna, protékal a zásoboval mlýnský rybník (pozn. náhon se zachoval dodnes, mlýnský rybník byl v roce 1977 zasypán).
Po smrti Gottfrieda Günttera v roce 1730 provozoval dále mlýn jeho syn stejného jména. Kolem roku 1750 se však přestěhoval do Ústí. Pokračovatelem v roce 1752 byla rodina Zachariáše Zimmera (25let) s manželkou Anna Barbarou (24) a dcerami Annou Barbarou (3) a Marií Annou (1), pocházející z Dolního Šenova. Mlýn provozovali do roku 1767. Od roku 1768 zde byl evidován Zacharias Räthig (44) s manželkou Magdalenou (45) a dětmi Johannem Josephem (17) a Marií Magdalenou (15).  V roce 1779 zde hospodařil jeho syn Johann Joseph Räthig (27) s manželkou Eleonorou (21), žili zde také rodiče mlynáře Zacharias a Magdalena Räthig. Na mlýně žili do roku 1787. V roce 1788 na mlýn nastupuje svobodný Johann Christoph Frenzel (*1754), který si o rok později do mlýna přivedl manželku Marii Teresii (*1766) z Království. O 10 let později měl mlynářský pár 3 děti, Johanna Josepha (8), Veroniku (5) a Theresii (4). V roce 1814 je syn Joseph uváděn jako druhý mlynář na otcově mlýně. Johann Christoph Frenzel zemřel 18. dubna 1832 ve věku 78 roků, příčinou smrti byl zánět plic. S ním také skončila mlynářská živnost na tomto mlýně, syn mlýn nepřevzal. A proto byl mlýn, včetně přidruženého dvora, prodán v exekutivním prodeji.
Tento mlýn, který stával místo dnešního čp. 68 (Leopoldka), dostal v roce 1771 číslo popisné 13. V roce 1806 se číslo mění na čp. 22, které později dostane nový velký tovární komplex a budova na místě mlýnu dostane čp. 68. V roce 1832 zde založil Carl Lugwig Menzel ze Šenova čp. 317 továrnu na výrobu kávové náhražky, kolem roku 1836 byl v prostorách bývalého mlýna vybudován tovární komplex na výrobu cikorky. Byla to první továrna v Šenově. Výchozí surovinou pro výrobu kávové náhražky byla krmná řepa, která dala nové jméno mlýnu, „Runkel-Mühle“. Roku 1842 je uváděno, že Carl Menzel z Leopoldky vyráběl mouku z krmné řepy. Vše bylo zcela přestavěno a podobu původního mlýna si dnes už jen můžeme představit. Budovy měly roku 1843 vyhořet, byly ale znovu rychle vybudovány. Pro rok 1847 se udává, že roční produkce firmy Carla Menzela obnášela 4.000 centů (400 tun), což v rámci Čech představuje mimořádnou hodnotu. 1851 však Carl Menzel ve svých pouhých 51 letech umírá. Jeho mladší syn Phillip Clemens Menzel zprvu provozoval firmu dále, ale i on krátce poté, roku 1857, umírá ve svých 25 letech na tyfus, takže firma přišla do úpadku a výroba cikorky byla zastavena. Továrnu převzal Phillipův starší bratr Carl Ludwig Menzel (první poštmistr v Šenově) a společně s Johannem Zeidlerem zde založil výrobu dřevěných floků, hlavně pro obuvnický průmysl. Dřevařská továrna sestávala ze 2 hlavních a 3 vedlejších budov. Dne 29.9.1863 byla registrována jako „Zeidler & Menzel“. V roce 1864 byl do továrny pořízen parní stroj o výkonu 10 HP a parní kotel rovněž o výkon 10 HP.  V roce 1868 je uváděno, že na 28 strojích, poháněných vodní silou, „pracuje cca 80 dělníků a dosahuje produkce, která všestranně přesahuje produkci amerických výrobců floků“. Firma se potýkala s rozličnými problémy, jako třeba, jak uvádí Tagespresse, s insolvencí, která ale byla údajně zažehnána. Jiné noviny v roce 1874 uvádějí, že v jedno pondělí stávkovalo 40 dělnic v důsledku snížení platu. V roce 1883 zemřel Carl Josef Menzel a brzy na to se ztrácejí stopy po rodině Menzelů v Leopoldce. Mezi jinými zde také pracoval kolem roku 1883 Josef Müller, pozdější spolumajitel niklárny „Hille & Müller“, vybavené parními stroji, kde experimentovali s galvanickou úpravou plechů. Později zde Johann a Josef Dittrichovi vyráběli dřevěné cívky. V roce 1892 získal tovární budovy majitel knoflíkárny Josef Schams a jeho zeť Franz Josef Frenzl zde začal s výrobou kapesních nožů. I když původní mlýn již byl dávno v zapomenuti, tak vodní náhon, akumulační nádrž (rybník) a odtokový kanál, který vedl tok zpět do Vilémovského potoka, byl stále v provozu. Továrna na nože, „Frenzlovka“ jak se jí říkalo, brala zdroj díky Frencisově turbíně.  Popisována v roce 1930 – Francisova turbína, spád 5.3 m, výkon 13,5 HP. Tovární komín byl odstřelen v roce 2000.

Dr. Andreas Hille, M. Turyna

Vodní mlýn čp. 34  (Bílý mlýn)

Bílý mlýn byl nejmladším vodním mlýnem v Šenově a Leopoldově. Severně u budovy měl malý mlýnský rybník, který byl napájen z Černého rybníka. Úzký mlýnský potůček začínal na hrázi Černého rybníka a vedl podél vesnické cesty přímo až k mlýnskému rybníku. Mlýnské kolo bylo poháněno vrchním náhonem. Mlýnský potok se vléval pod mlýnem zpět do Leopoldovského potoka (Hernsbach). Dnes se tentýž potok jmenuje Vilémovský. Bílý mlýn byl postaven kolem roku 1740.
První známý mlynář, HANS CARL RÖSLER, zde žil v roce 1751 se ženou Annou Marií, tchánem a třemi dětmi. Hans Carl Rösler pocházel ze starého mlynářského rodu. Již jeho dědeček Daniel Rösler byl mlynářem v Šenově. On sám byl nejdříve pachtovním mlynářem ve mlýně na pozemku Christopha Hülla, kterému se později říkalo Pietschmühle. Tento mlýn patří do katastru Vilémova a byl napájen Mikulášovickým potokem. Röslerova rodina na Bílém mlýně byla evidována ještě v roce 1754, pak odtud odešli na mlýn do Mikulášovic. V roce 1766 je již mlynářem v Mikulášovicích na vodním mlýně čp. 301. Od roku 1755 je jako majitel mlýna uváděn Jacob Dietrich z Mikulášovic, který však mlýn neprovozoval, ale pronajímal ho. Mlýn si nejprve na několik roků pronajal Thomas Häntschel s manželkou Annou Marií, kteří zde hospodařili přibližně v období 1755-1758. Následně se tu usadil mlynářský rod FISCHER. Prvním byl Jacob Fischer st., který však brzy zemřel, neboť již v roce 1762 je zde uváděna vdova po mlynáři Anna Maria Fischer s 5 dětmi, budoucím mlynářem Jacobem (20), Josephem (17), Annou Marií (14), Franzem Antonem (12) a Hansem Christophem (8). Syn Jacob Fischer ml. začal na mlýně hospodařit jako mlynář v roce 1765, jako ještě svobodný s matkou a sourozenci. Oženil se roku 1767 s Marií Apolonií, v letech 1768 až 1780 spolu měli tři děti, které však velmi mladé zemřely. V roce 1771 dostal mlýn čp. 24 a kolem roku 1806 bylo při přečíslování všech domů v Leopoldově mlýnu uděleno číslo 34. V roce 1781 byl pachtovním mlynářem a současně starostou obce Leopoldka Johann Franz Jäger. V soupise poddaných pro obec Leopoldka zde byl zapsán s manželkou Johannou, dcerami Theresií, Franciskou, Brigittou, Magdalenou, Apolonií a synem Franzem Josefem, budoucím mlynářem. Johann Franz Jäger sem přišel z Krásného Dubu, kde několik roků hospodařil na pronajatém mlýně čp. 41. Jeho syn Franz Josef, narozený roku 1773 ještě ve mlýně v Krásném Buku, převzal mlýn v roce 1799. V roce 1808 je zde uváděn jako mlynářský mistr, s ním žila ve mlýně jeho manželka Magdalena (22), dcera Anna Johanna (2) a jeho otec Johann Franz Jäger (62). Franz Josef Jäger zemřel v roce 1847 a mlýn převzal jeho syn Franz Jäger s manželkou Helenou, rozenou Kretschmer. Stal se rovněž starostou obce Leopoldka. Jeho působení na Bílém mlýně připomíná nedaleko stojící kříž v zahradě u domu čp. 36, který Franz Jäger nechal zřídit v roce 1859. Poslední zápis o něm v matrice obce je z roku 1869, kdy se mu dne 8. dubna 1869 na mlýně narodil syn Clemens Josef. V témže roce odešel do Ameriky. Jeho syn Gustav Adolf Jäger byl zakladatelem továrny na pletené zboží pod firemní značkou Jäger, kterou založil v roce 1893 v obci Krásný Buk. Rod Jägerů se po více jak sto letech vrací do Krásného Buku a tato firma později vyráběla proslulé světoznámé zateplené spodní prádlo, tzv. „jégrovky“. Kolem roku 1870 byl provoz v Bílém mlýně zastaven, budova mlýna byla roku 1873 prodána továrníkovi Eduardu Neubertovi z Malého Šenova, který ji přebudoval na byty. Pila u mlýna však fungovala o něco déle. V roce 1878 je v matrice záznam o narození Heinricha Johanna, který byl synem pilaře Johanna Michela v čp. 34 a jeho manželky Theresie, rozené Pietschmann. Kromě Michelových je v čp. 34 zaznamenáno několik dalších bydlících rodin s různými způsoby obživy, takže bývalý mlýn v této době skutečně sloužil již jako bytový dům. Budově se i nadále říkávalo Bílý mlýn. V roce 1945 tam bydlelo 7 rodin a byla zde pekárna, jejímž provozovatelem byl pan Kraus. Majitelem byl stále továrník Eduard Neubert. V roce 1945 zde bydlelo sedm rodin a byla provozována jedna živnost, pekárna pana Krause. Budova patřila továrníku Eduardu Neubertovi. V okolí Bílého mlýna stály velké stodoly. V roce 1956 byla budova již delší dobu opuštěna a v dezolátním stavu zbourána.

Bílý mlýn je možno spatřovat jako protějšek k Černému mlýnu na Salmově č.p. 1, který stál pod hrází Salmovského rybníka, na stejném toku jako mlýn Bílý. Zde se mlelo různé obilí a v Bílém mlýně pouze pšenice. Na indikační skice stabilního katastru je mlýn zakreslen jako zděná členitá budova, pod kterou stojí na odtokovém kanále menší dřevěná budova pily, na které se řezaly prkna. Ta dala jméno nedalekému kopci nad cestou k Černému rybníku, kterému se místně říkalo „Brethügel“ („Prkenný kopec“). Původní stavba mlýna není známá, jelikož mlýn v roce 1795 částečně vyhořel, byl ale znovu postaven.

V tom čase se z Vídně vrátil mikulášovický obchodník, třicetiletý Ignaz Rösler, který se s mlynářem Jägerem velmi dobře znal. Rösler Jägera požádal, aby k mlýnu na mouku a pile zřídil i brusírnu. Poté si brusírnu 16.října roku 1796 Ignaz Rösler pronajal ne šest let za roční sazbu 60 guldenů. Dílna obsahovala dvě brusná kola. Jelikož Rösler byl podnikavý obchodní, najal si nejlepšího brusiče z okolí, Jakuba Hampla z Leopoldsruh. Ten se svými pomocníky chodil do mlýna každý den ostřit břitvy a nože. Bílý mlýn získával vodu z rybníčku napájeného uměle udělaným potůčkem. V suchých dobách bylo stěží dost vody pro mlýn na mouku a pilu. Brusiči měli často volno a přicházeli tak o zakázky. Proto Rösler hledal vhodnější místo na výrobu a brusírnu, což bylo brzy nalezeno ve Vilémově. Dům čp.83, který stál na potoku přicházejícím z Nixdorfu, vlastnil pilař Ernst. V roce 1798 prodal majitel Ernst dům s bucharem Jakubu Hamplovi za 395 tolarů. Krátce potom již začíná velký vzestup nožířství Ignaze Röslera v Mikulášovicích.

Ignaz Rösler, šlechtic von Ehrenstahl (*1765 - †1837) byl mikulášovický továrník, zakladatel nožířského průmyslu v Mikulášovicích.

Vodní mlýn čp. 37 ( osada Knížecí)

Stranou obce, cca 15 minut chůze od kapličky, poblíž silnice mezi Starým Hraběcím a Brtníky, na úpatí vrchu Plešný (Plissenberg) stával u velkého rybníka hrázděný dům č.p. 37 (původně č.p.40), mlýn s pilou. Mlýn byl založen počátkem 18. století, již v roce 1723 je v matrikách zmiňován mlynář v Knížecím. Původně byl mlýn pravděpodobně nájemní, v majetku Harrachů, majitelů panství Šluknov. V roce 1754 jeden z mlynářů mlýn odkoupil do svého vlastnictví.

Mlynáři:
- před rokem 1723 Gottfried Döhms
- od roku 1723 Franz Rösler, zeť Döhmse
- v roce 1754 mlýn od Harrachů odkoupil Jacob Hayne za 550 říšských tolarů, kupní cenu splácel 10 let
- v roce 1794 na mlýn nastoupil Josef Hayne, syn Jacoba; mlýn od otce odkoupil za cenu 800 guldenů
- v roce 1837 mlýn přešel do vlastnictví Anton Pietschmanna, ale Josef Hayne v něm dožil
- v roce 1840 se vlastníkem mlýna stal Anton Zimmer, on a jeho potomci mlýn vlastnili až do roku 1946; Anton Zimmer byl v letech 1861-1886 zároveň starostou obce, jeho syn Anton Johann Zimmer byl starostou obce v letech 1886-1889

Při zavádění elektřiny do Knížecího v roce 1933, tato nebyla, vzhledem ke vzdálenosti mlýna od obce, zavedena.

Po válce a odsunu původního obyvatelstva byla nejdříve ukončena činnost mlýna, ke dni 23.7.1946 byla ukončena i činnost podniku "Ant. Zimmer - pila v národní správě".
Národní správcem byl Stanislav Lapka, hajný z Kunratic.

Ke dni ukončení provozu pily byly evidovány:
- 3 hnací řemeny - 1 kožený v délce 2,85 m, 2 konopné v délkách 6 a 2 m
- pracovní stroje - rámová pila dřevěná, okružní pila sámovačka, brousící stroj, dřevěná řemenice s transmisí, vše poháněno vodním kolem, patřícím ke mlýnu.
Celý majetek (budova pily, pozemky a stroje) byl oceněn částkou 10.877 Kčs, zásoby dřeva (16 metrů prostorových jehličnatého řeziva a hranolů) částkou 14.980 Kčs.

V roce 1954 byl zdevastovaný a rozebraný mlýn pravděpodobně zapálen a vyhořel.

V roce 1956 se protrhla hráz mlýnského rybníka, v důsledku čehož přetekla, ale vydržela, i hráz Černého rybníka na Leopoldce.

Anna Turynová