Svět podle Charlie

Za několik málo vteřin jsme se zastavili před velkou červeno černou motorkou. Zmateně párkrát zamrkám, když se mužské tělo ladně pohne, přehodí nohu přes tu nebezpečnou věc a podává mi svou jedinou helmu. To snad nemyslí vážně! Nikdy bych dobrovolně na něco podobného nevlezla. Zakroutím hlavou, což u něho vyvolá další hněv.

„Vezmi si to a pěkně umísti svou zadnici za mě!“

„Ne!“

„Sakra, ať jsi vznešená nebo ne, teď mě budeš poslouchat!“

Opět zakroutím zamítavě hlavou, nasadím zarputilý výraz a položím si ruce přes objemné poprsí. Pozvedne své huňaté obočí, zkřiví rty do posměšné grimasy a pokývá hlavou. Po chvilce poplácá kožené sedadlo za sebou.

„Vznešená, která nemá svůj vlastní kmen, nemá na vybranou. Prostě musí přijmout fakt, že jí musí stačit první kmen, který o ní projeví zájem. Uvědom si, že tvá potřeba tě jednou dostane a je lepší, když máš u sebe někoho, kdo se o tebe postará.“

„Nevím, o čem to stále mluvíš! Ale dobrovolně na tu věc nesednu!“

„Ty se nebojíš mě, ale mé motorky?“ hromově se zasměje.

Několik vteřin na něho zmateně zírám. Nikdy jsem neslyšela takovýto smích, ze kterého mě mrazilo v zádech. Do nosu se mi dostal neznámý pach, který mě celou omámil a mým tělem se opět začalo šířit to známé a nevítané teplo.

„Proč už nejedeš!“ zakřičí přes zvuk startující motorky velký blonďák. „Už jí moc času nezbývá a ty se tu s ní klidně o něčem dohaduješ!“

Okolo pasu se mi ovine další ruka, přes mé protesty mě přenese na sedadlo za velikým a nebezpečným mužem. Na hlavu mi narazí červenou helmu tak, že přes své vlasy nic nevidím. Nespokojeně zanaříkám, ale nikdo mě neslyší. Celým tělem ucítím, jak se motorka dala do pohybu, proto se urychleně chytnu mužského těla před sebou.

Nevím, jak dlouho jsem se k němu tiskla a modlila se k Bohu, aby se mi nic špatného nestalo. Bála jsem se jezdit na motorce, jelikož se takto zabil můj nevlastní otec. Byl milovníkem rychlých strojů. Každou volnou minutu strávil na hřbetě takovéto velké krasavice. Až do dne, kdy u našich dveří zazvonili dva uniformovaní policisté, aby nám oznámili tu strašnou novinu.

Úlevně vydechnu, když motorka zastaví u velkého domu ve vilové čtvrti. Ano, je to vilová čtvrť, kde mají domy pouze ti nejbohatší lidi na světě. Pořád nedokážu pochopit, jak jsme se vůbec mohli dostat až sem. Vždyť každou tuto ulici hlídají čtyřiadvacet hodin denně uniformovaní hlídači. Musíte mít propustku, abyste se sem mohli dostat.

Zmateně pobíhám očima sem a tam. Vedle nás mezitím zastavili další motorky a z jejich hřbetů seskakovali muži, které jsem poznala před necelou hodinou na diskotéce. Sakra, já úplně zapomněla na Selenu, která mě určitě hledá po všech koutech té velké barabizny, která si říkala centrum nočního života.

„Musím domů!“ promluvím poprvé na svého únosce.

„Ne!“

„Víš, že tohle je nezákonné! Unesl si mě a…“

Ani mě nenechal domluvit. Nejdříve se zasmál a pak mě poplácal po nahém stehně. Nahém stehně! Sakra, až teď jsem si uvědomila, že pro jízdu na motorce není vhodná sukně. Urychleně jsem slezla a stáhla svou sukni zpět pod svá kolena. Z obličeje si odstraním své neposlušné vlasy a zadívám se na vzniklou situaci.

Určitě tu existuje nějaká úniková cesta, kterou se dostanu pryč z této patálie. Ze stavu úplné dezorientace mě vytrhla ruka, která se mi obtočila kolem pasu. Opět jsem se stala hadrovou panenkou, se kterou si mohli dělat, co chtěli. V ten okamžik, když vstoupím na kamenné schody, si uvědomím, že jsou otevřené domovní dveře a v nich stojí starý muž oblečený do černé livreje.

„Jak se vede, Olí?“

„Něco tě žere, Olí?“

„Je doma šéf, Olí?“

Při každém vyslovení jméno Olí sebou starý muž nepatrně škubne a mě je tak jasné, že se mu toto pojmenování pranic nezamlouvá. Dojdeme až k němu, jeho světle šedivý pohled dopadne na mou tvář, ale neřekne ani slovo. Dokonce ani nereaguje, když ho můj společník opět nazve tím nepříjemným jménem.

„Ahoj, Olí!“

Pokývám hlavou a odvrátím od něho tvář. Nedokážu se dívat do těch jeho moudrých očí a nečervenat. Velký obr, přitisknutý k mému boku, mě vede dál do vnitřku honosné vily. Nestačím ani pořádně prozkoumat své okolí a již jsem usazená v jednom velice pohodlném křesle. Do nosu se mi vloudí známý pach doutníkového kouře.

„Co se děje, chlapci?“ zahartusí hlas od dveří.

„Někoho jsme přivezli!“

Můj společník ustoupí pár kroků do strany a mě se tak naskytne přímý výhled na nového příchozího. Byl to muž. Velký a urostlý muž, kterému mohlo být tak šedesát let. Zvědavě si mě prohlížel od konečků prstů u nohou až po tmavě hnědé vlasy. Teď už se určitě červenám.

K uším mi dolehne zvuk houslí a šumění lidských hlasů. Ach, to ne! Narušili jsme svým příchodem jeho večírek. To určitě nebude vůbec rád. Vážně jsem dneska měla raději zůstat doma. Už nikdy neposlechnu naléhání Seleny, že bychom někam měly společně vyrazit. Já chci sakra domů a to teď hned.

„Nechápu!“

„Pane…“můj zachránce, únosce se přesune až k němu. Skloní se k jeho uchu a něco, mu rychle šeptá. S každým proneseným slovem se bílé obočí čím dál tím víc posouvalo nahoru na zvrásnělé čelo a mé tělo se zabořovalo více do kožené sedačky. V ten moment jsem se chtěla stát neviditelnou.

„Ach, to je vážně zajímavé!“ pronese po chvíli svou kultivovanou angličtinou. „Pojď ke mně dítě!“

Zamítavě zakroutím hlavou. Vyskočím z křesla a přesunu se k Brennanovi, který se na mě mračí. Schovám se za jeho záda a přitisknu se lící k jeho kožené bundě. Pod svou tváří cítím, jak se jeho tělo napnulo. Zde za hradbou jeho velkého těla se cítím v bezpečí. Mé uklidnění, ale netrvá dlouho. Během nanosekundy mě chytne za paži ruka ozdobená prstenem s velkým červeným diamantem.

„Neboj se, maličká!“ zapřede mi u ucha jeho hlas. „Já ti přeci nechci ublížit. Spíše se ti snažím pomoci.“

Během chvilky cítím, jak se mi jeho nos ocitl ve vlasech a jak hluboko nasává do sebe mou vůni. Pak se ode mě odtrhne a zalapá po dechu, což mě donutí se na něho pořádně zadívat. Tvářil se velice překvapeně, obličej měl obrácený k mému únosci.

„Je už v posledním stádiu!“ pronese chraplavě.

„Ano, pane!“

„Má velice zvláštní vůni.“ podívá se na mě. „Už dlouho jsem jí necítil, ale velice dobře si na ní pamatuji.“

„Pane, vy víte, ke komu patří?“ otáže se Brennan.

„Ne, tak jsem to nemyslel, Brennane.“ stále na mě upíral své nevšední oči. „Myslel jsem to tak, že tato mladá dáma je velice plodná samice.“ odvrátí hlavu a zadívá se na Brennana. „Jen plodné samice dokážou vydávat, tak omamující látky, které dostanou do kolen i toho největšího bojovníka. Podlehne jí snadno.“ nevědomky mě začne hladit po odhalené kůži na ruce. „Proto jste na ní tak nezvykle reagovali.“

„Aha, takže je všechno v pořádku?“ ozve se blondýn „Já už myslel, že mé sebeovládání jde k šípku.“

„Ach, ty můj příteli Neale se nemusíš vůbec bát!“ odpoví mu se smíchem. „Je dobře, že jste jí ke mně přivedli a právě dnešní večer.“

„Pane, omlouváme se, že jsme narušili váš večírek.“ ozve se Caleb. „Když jsme sem jeli, vůbec nás to ani nenapadlo.“

„Klid, příteli. Je právě dobře, že jste jí přivezli, když jsou tu všichni, tak krásně pohromadě. Alespoň si bude moci vybrat ze všech mých samců.“

Cože? Já si nechci nikoho vybírat! Nezbláznili se snad? Nebo jsem se asi zbláznila já? Plácají tu samé nesmysly, kterým vůbec nerozumím. Nejhorší na tom všem bylo, že jsem si konečně uvědomila, s kým mám tu čest. Dnešní večer totiž trávím u samotného pana Adriena Donovena, což je multimilionář, kterého zastupuje naše právnická kancelář. Můj šéf mě už stoprocentně vyhodí, až zjistí, že jsem narušila soukromý večírek našeho největšího klienta. Ten se dočista zblázní!

„Pojď, dítě!“

Nestačím ani zaprotestovat a už mě táhne k centru veškerého dění. Zalapám po dechu, když vstoupíme do místnosti plné lidí. Všude kam dopadne můj pohled, stojí honosně nastrojení lidé, kteří si nás zvědavě prohlíží.

„Miláčku, nechceš mi představit naší novou návštěvu?“

Otočím se za neznámým ženským hlasem. Opět musím zalapat po dechu, když spočinu pohledem na nejkrásnější ženě, kterou jsem kdy viděla. Měla na krátko ostříhané platinové vlasy, zastrčené za drobnými oušky a okrášlené velkými diamantovými náušnicemi. Na sobě měla stříbrné šaty, poslední výkřik módy dnešní doby. Celá zářila, když si to k nám pomalu vykračovala. Pohybovala se jako nějaká kočka, která si užívá každého pohledu, který je na ní určitě v tento okamžik zaměřen.

„Ellen, rád bych ti představil…“odmlčel se a zadíval se na mě.

Ale jelikož jsem mu nevěnovala žádnou pozornost a stále upírala pohled na ženu před sebou, neviděla jsem, jak pozvedl své obočí v otázce. Mírně mnou zatřásl a já se k němu konečně otočila.

„Maličká, jakpak se vlastně jmenuješ?“

„Francisca“ nadechnu se „Francisca Talbotová.“

„Ellen, toto je maličká Francisca Talbotová.“

„Ráda tě poznávám, Francisco!“

„Já vás také, madam!“

Nevědomky přijmu její nataženou ruku. V okamžik když se konečky našich prstů dotknou, se stane něco neobvyklého. Celým tělem se mi začne šířit nezvyklé teplo, které mě donutí se usmát, jelikož si na tento jev vzpomínám se svého mládí. Takto jsem se cítila vždy, když mě hladil můj otec svou velkou drsnou rukou.

„Ach“ zalapá po dechu paní Donovenová.

„Ellen, není ti něco?“

„Ach, Adriane!“ obrátí obličej k němu „Ona je Fénix!“

„Fénix?“

Adrian Donoven ode mě zděšeně ucukne a z větší vzdálenosti se na mě zvědavě zadívá. Ellen se zasměje a přitiskne si mě k boku. Užívá si mou přítomnost, jako kdybych byla baterie, která jí dodává energii.

„Není to úžasné, Adriane?“ směje se z plna hrdla. „V mém domě je poslední žijící Fénix! Musí mít velice silné předky. Typovala bych, že je dcerou některého našich králů!“

„Chceš mi říci, drahá, že v domě mám dceru s královskou krví?“

„Ano, je to princezna!“ zatahá mě za loknu a já natočím tvář. „Kdopak jsou tví rodiče, zlatíčko?“

„Nevím, neznám je!“

„Ach“ zalapá po dechu. „Adriane, myslím…“zarazí se.

„Ano, lásko? Copak si myslíš?“ její muž je netrpělivý.

„Myslím, že bys měl ihned zavolat DeMarkovi.“

„Zbláznila ses?“

Adrian byl jejím návrhem velice zděšený. Vůbec jsem nic nechápala. Co mají s tím Fénixem? A kdo je DeMarko? A sakra, co znamená, že pocházím z královské krve? Mou hlavou se řinulo, nespočet otázek, na které jsem neměla žádnou odpověď. Několik minut jsem vklouzla do svého světa a schovávala se před nesmyslnou realitou.

Ani hádání mezi Donovenovými mě nedokázal dostat zpět do reality. Pak se k mému nosu, ale donesla vůně, která omámila mé smysly. Bylo jich tolik, nasávala jsem je všechny. Nosem se dostávali do mě a pomalu bloudili dolů do mého těla, které mě začalo brnět a dožadovat se mé pozornosti.

Zaskučím bolestí, když se mi břichem začnou šířit nepříjemné záchvěvy. Mé tělo se dožadovalo něčeho, co jsem měla po ruce, ale přesto tak daleko. Paní Donovenová přestala mluvit a zadržela mé tělo, aby se sesypalo, jako domeček z karet.

„Sakra“ vyjelo z ní. Kdybych neměla právě práci udržet své tělo na nohou, tak bych se snad i zasmála. „Adriane Donovene, ty se teď zvedneš a půjdeš zavolat DeMarkovým! To dítě tady trpí!“

„Proč myslíš, že jí sem mí bojovníci dovezli?“ zahřmělo nade mnou. „Víme, že má své období a nemá nikoho, kdo by jí ulevil.“

K mým uším dolehlo několik mužských hlasů, které byli čím dál tím blíž. Nechtěla jsem tu zůstat. Chtěla jsem urychleně vypadnout z tohoto přeplněného místa. Nepřemýšlím, zabořím nehty do měkkého masa pod nimi a znovu zaskučím. Mé tělo se začíná rozpadat na maličkaté kousíčky.

„Sakra, musí si vybrat!“

„Adriane, neblázni! Za prvé není ve stavu, kdy by si mohla někoho vybírat a za druhé je to princezna z rodu DeMarkových! Znáš jejich názor na možné nabídnuté, pokud se jedná o princeznu! Nebo snad nevíš?“

„Ale Ellen, je přece jedno, kdo to bude. Zde je ochotných mužů víc než dost. Ona si musí pouze vybrat!“

„Právě, že není!“ odsekne mu. „DeMarkovi dávají prostor nabízeným pouze z řad silných jedinců. Princezna si musí vybrat z bojovníků a ne z milovníků! Tak praví jejich zákon. V DeMarkově kmeni totiž žádní takovýto“ rukou opsala oblouk po místnosti „samci nejsou. Ne, tam jsou pouze a jenom bojovníci, kteří dokážou uchránit to, co je jejich. Dokonce o místa v nabídce bojují! Chápeš, už konečně, co ti tu říkám?“

„Pochopil jsem pouze jediné, že DeMarkovi jsou pořád jen barbaři!“ odfrkne si znechuceně. „Zeptej se té maličké, zda dává přednost bojujícímu monstru nebo milenci, který jí dokáže potěšit!“

„Podle jejich zákonů na to právo nemá!“ upřesní opět Ellen. „V jejich klanu vybírá její samce otec, který jí stvořil.“

„Sakra“ uleví si. „Jdu jim zavolat.“

Pak už víc nikdo nemluvil. Zůstala jsem tu pouze já a krásná dáma po mém boku, která mě opatrně vedla přes místo do další a další chodby. Až ke dveřím, které otevřela, uvedla mě dovnitř a usadila na pohodlnou sedačku. Se slovy, že za chvilku bude vše tak, jak má být, odešla. Jako vždy jsem skončila sama a mé tělo se bránilo proti této samotě bolestí, která otřásala mou podstatou.