Svět podle Charlie

Šestá kapitola

arius vyšel ven a zavřel za sebou dveře. Byl strašně naštvaný na Dylena, že ho vyrušil právě v tom nejnevhodnějším okamžiku. Jeho nespokojenost byla znát z jeho tvrdého postoje a brutálního pohledu. Chtěl někomu pořádně ublížit. Nejblíže byl Dylen, stojící před ním a s upřímnou omluvou v očích.

„Nechtěl jsem tě rušit, Dariusi. Ale měl bys vědět, že Vesna je pořádně rozzuřená. Byla právě v posvátné místnosti, když tvá svíce zaplála velikým plamenem. O tom spojení, už každý ví. Cítí se zhanobena a ponížena tvým chováním. Myslím, že provede něco hodně špatného.“

„Sakra“ulevil si Darius a prsty si prohrábl svou kštici.

„Kde je?“

„Tady!“

Uslyšel nepřátelsky naladěný ženský hlas. Podíval se tedy na přicházející Vesnu, které v očích plál hněv. Přistoupila k němu a vrazila mu facku, tak hlasitou, že to muselo být slyšet až na druhém konci domu. Chápal její zlost. Vždyť odkládal jejich spojení už dvě stě čtyřicet sedm let.

„Jak jsi mi to mohl udělat?“

„Promiň, Vesno!“

„Promiň? Potom, co jsi mi udělal, řekneš jenom – Promiň? Tak to tedy ne!“

Darius se snažil přijít to, co by jí tak mohlo utěšit. Ale nemohl vymyslet nic, čím by se její uražená pýcha mohla napravit. Hledal tedy pomoc u svého přítele Dylena. Který, ale zavrtěl hlavou a vyslovil tiché nevím. Darius se odhodlal k tomu nejtěžšímu kroku. Zeptat se ženy, co by její zlost utlumilo a utišilo tak i její smutek.

„Co mám udělat, Vesno?“

„Je jen jeden způsob, jak bys mohl napravit svojí chybu.“

„Jaký?“

„Chci být tvojí hlavní družkou. Ještě dnes večer o půlnoci. Chci spojení, které bude vykonáno před zraky všech příslušníků našeho kmene.“

Darius zaklel. Tohle nemohl učinit, protože se to již před malou chvíli stalo. Francesca pila jeho krev, a tím se stala jeho prim ženou. Tak se říkalo hlavním družkám. Darius si znovu projel vlasy. Tímto pohybem, upozornil na řeznou ránu, umístěnou na rameni.

„Dariusi?“vykřikla Vesna.

Darius se na ní podíval a chtěl vědět příčinu jejího zděšení. Její pohled byl zaseknutý na ráně, která se mu znovu otevřela. Hned jí přikryl dlaní, ale rána svou práci již odvedla. Vesně se nahrnula krev do tváří a vztekle zadupala.

„Ta děvka! Za tohle mi zaplatí!“

S tím se Vesna otočila a odkráčela do setmělé chodby. Ještě pár minut poté, co odešla, byly slyšet její kroky. Dylen byl potichu, oči upřené na dveře, za kterými spala Francesca. Přes jeho tvář proběhla řada pocitů. Pak se zadíval na Dariuse a usmál se.

„Já to věděl! Já věděl, že jí pojmeš za svou družku. Jen jsem nečekal, že jí donutíš vypít svou vlastní krev.“

Darius se začervenal. Jak měl svému nejlepšímu příteli říct, že to nebyl on, který po tom zatoužil. Zavřel oči a zavzpomínal na chvíli, kdy se její zoubky zakously do jeho ramene. Když ucítil svou krev, proudící do jejích úst, byl ztracen. Propadl jí zcela a bez nároku na nápravu. Potěšilo ho zjištění, že prahne po jeho krvi. Že jí chutná a dožaduje se jí více.

„Já jsem to pouze povolil, Dylene. Ona sama se dožadovala mé krve!“

„Teo, chtěla tvou krev?“

„Kdo je Teo?“

„Tvá prim, Dariusi!“

„Já měl za to, že se jmenuje Francesca?“

„Také jsem si to myslel, dokud po mě nechtěla, abych jí začal říkat Teo!“

„Tak to je vážně skvělé! Právě jsem se spojil se ženou, kterou jsem vždy považoval za Francescu.“ztrápeně sklopil hlavu.

„Nic si z toho nedělej Dariusi! Hlavně, že jsi spokojený. Vlastníš něco, po čem jsi velice toužil!“

„Ano!“Darius se zasmál. „Je moje! Moje!“zařval.

„Pss, Dariusi, ať jí neprobudíš!“

„Sakra“zašeptal.

Poplácal svého společníka po zádech a pozval ho na noční drink. Měl příšernou chuť poválet na jazyku pravou skotskou a vykouřit si kubánský doutník. Dylen určitě neodmítne skvělé pití a kuřivo. Znal svého bratra už pěknou řádku let. Darius byl po velmi dlouhé době zase šťastný.

Protáhla jsem své tělo, které neslo známky mého milence. Vstala jsem a zadívala se na postel. Na bílém povlečení, byla zaschlá krev, od mého pokousání na krku a také od ztráty pannenství. Zavřela jsem oči a snila jsem o něm. Připomněla jsem si každý kousíček jeho překrásného těla.

Široká ramena, silnou a hladkou hruď. Jeho jemná ústa a hranaté čelisti, které byli zatnuté, když dosáhl vyvrcholení. Tu tíhu, kterou jsem měla na svém těle. Ne, už žádné další představy, holka! To bych tu mohla stát na věky a jen si to představovat. Vždyť já to, ale můžu znova prožít. Laskat, líbat… Ne, ne, ne. Zavrtěla jsem hlavou a otočila jsem se od místa činu. Cítila jsem každičký sval v těle, hlavně ty, které jsem nikdy ještě nepoužila.

Rozsvítila jsem světlo v koupelně a zadívala se na svůj odraz v zrcadle. Otočila jsem se na jednu stranu, pak na druhou.  Ale žádnou změnu jsem nenašla. Proč mi každý teda tvrdil, že, když žena přijde o panenství, tak se změní? Byla jsem stále stejná.

Obyčejné hnědé vlasy, modré oči, normální obličej. A mé tělo? O tom bych se raději vůbec nezmiňovala. Velká prsa, velký zadek. Když to řeknu jednoduše. Jsem prostě velká holka. Vyplázla jsem na sebe jazyk a začala se smát.

Potřebuju sprchu. Vlezla jsem do sprchového koutu a pustila teplou vodu. Teda, tak tomu já říkám ráj. Ten proud, je tak osvěžující. Mohla bych tu stát do skonání světa a vůbec by mi to nevadilo. Ale musím najít svého bratra. Proto vezmu do rukou šampon a naplácám si ho na hlavu. Zavřu oči, aby se mi tam náhodou nedostala zrádná pěna a já bych potom neměla červené oči. Spláchnu všechnu pěnu a namydlím tělo.

Když se mi mýdlo spojené se šamponem dostane do rány na krku, cuknu sebou. Asi budu potřebovat tu zázračnou mastičku, kterou jsem použila dneska ráno. Tedy je ještě dneska? Rychle jsem vylezla a osušila se. Byla jsem zvědavá kolik, je vlastně hodin.

Přešla jsem k toaletnímu stolu a posadila se na připravenou židli. Mé hodinky odpočívaly na stolečku před zrcadlem. Pozvednu je a…. Jsou čtyři hodiny! To jsem se moc nevyspala. Pokud počítám správně, tak on odešel asi před pěti hodinami. Sakra, potíž je v tom, že já nejsem vůbec unavená. Co se dá dělat! Budu se muset nějak zabavit sama.

Když o tom přemýšlím, tak mám zase docela hlad. Půjdu do kuchyně a rovnou si tam můžu půjčit i tu mastičku. Jsem sama se sebou spokojená. Dokázala jsem si stanovit cíl, teď pouze zbývá si za ním jít. Rychle na sebe něco hodím a otevřu dveře.

Válečník nikde. Podívám se doprava, pak doleva. Nevidím nikoho. No, tak to budu muset zvládnout sama. Pořádně jsem se nadechla a vyrazila chodbou doleva. Doufám, že jsem si zapamatovala dobře cestu, protože bych se vážně nechtěla ztratit.

Jsem dobrá! Jen pár minut a najdu to, co hledám. Dveře do kuchyně přede mnou. Nepřemýšlím a prostě vejdu. Hm, dneska nemám dobrý den. Malá osvětlená místnůstka zeje prázdnotou. Pokrčím rameny a postavím si vodu na čaj. Dostala jsem příšernou chuť na ovocný čaj. Nejlépe jahodový – všechno s jahodami prostě zbožňuju.

Při přípravě své pozdní večeře si tichounce broukám. Je to můj malý rituál. Bagetu nakrojím, vložím na ní máslo a přidám trochu sýra. La la la. Jsem vážně, ale opravdu vážně divná. To je jedno, každý jsme nějaký a já jsem, prostě ta co si musí zpívat o všem, co zrovna dělá.

Ustanu v pohybu, když za sebou někoho ucítím. Je to zvláštní, ale já ho znám a ani se na něho nemusím podívat. Cítím se s ním v bezpečí. Naberu vzduch do plic a pomalu se začnu otáčet. Toho muže, který se na mě zvědavě dívá a má smutný pohled, znám i neznám. Nakloním hlavu zvědavostí. Kdo to jen může být?

Nepřemýšlím a natáhnu ruku s připravenou bagetou. Nabízím mu svou pozdní večeři a připadá mi to tak známé. Jako kdybych mu připravovala jídlo každý den. On na mou ruku chvíli zírá, ale pak si nabízené jídlo vezme. Naše konečky prstů se dotknou. A já už vím, koho to před sebou vlastně mám. Svalila jsem se na židli. Nemůžu tomu uvěřit!

„Tomáši?“vydechnu.

Muž zmateně pozvedne hlavu a zkoumavě si mě prohlíží. Zatímco přežvykuje jídlo, jeho mozek pracuje. Vím, to. Protože on je můj bratr, a ten pořád o něčem musí přemýšlet. Nebyla chvilka, kdyby něco nezkoumal a nevymýšlel. Dokonce i ve spánku přemýšlí. Protože se už několikrát stalo, že vstal a vytvořil něco vynikajícího.

„Já…“nevím, co mu mám říct.

„Ty…“

Stále mlčí a zkoumá mě, jako nějaký svůj experiment. Pak se jeho oči rozzáří. Vzpomněl si! Odhodí nedojedenou bagetu na stůl a přitiskne si mě k tělu. Bože, děkuji. Konečně jsem doma!

„Kuličko! Moje milovaná, kuličko!“

Zatočí se semnou a já se směju. Ne, nejsem blázen. Jsem prostě a jednoduše hrozně šťastná. Nikdo, nikdy a nic nás už od sebe nerozdělí. Tisknu ho k sobě, jako se chytá tonoucí lana. Můj bratr, je moje spása, má záchrana. Když mě postaví na zem, pozorně si ho prohlédnu.

Jeho světle hnědé vlasy zmizely, teď je měl černé a hladké. Jeho hubené tělo zmužnělo a krásně vonělo. Teď dokonce musím i zaklánět hlavu, abych se mu mohla podívat do očí. Zkusmo si stoupnu na špičky a políbím ho na ústa. I ty měl jiná. Tvrdší. Škrábnu se o jeden jeho tesák. Vytřeštím oči. Pak se semnou zatočí zem a já padám.

Můj sen se mi vrátil a já se pořádně chytila toho, kdo mi stál na blízku. Cítila jsem jeho stisk, ale už jsem ho neviděla. Před očima se mi zatemnilo. Byla tma a já zběsile lapala po dechu. Mým tělem se začala šířit bolest, která mě snad roztrhá na kusy. Třesu se, klepou se mi kolena a má síla mě opouští. Něco se semnou děje.

„Poddej se tomu, kuličko! Nebraň se!“

Jeho hlas slyším zdálky. Až po chvíli pochopím význam jeho slov. Poddat se tomu? Nebránit se? To přece nemůžu! I ve snu jsem s tím bojovala. Další nepříjemná křeč. Zatnula jsem svaly a začala se bránit. A pak jsem ho znovu uslyšela.

„Ženská, přetrhnu tě, jako hada, pokud neuposlechneš. Povol svaly a nech přírodu dělat svou práci!“

Uklidni se! Uklidni se! Všechno bude v pořádku! Přesvědčuju sama sebe. Tuším, že bratr má pravdu. Když nadává, tak je to doopravdy zlé. Pokud se tomu nepoddám, asi se stane něco vážně ošklivého. Pokusila jsem se nadechnout. Povedlo se! Znovu a znovu pomalu do plic nabírám čerstvý vzduch. Mé tělo se už nebrání. Přijímá veškerou změnu, která přichází.

„Pusť jí a to hned!“

Do mého snového stavu se dostane pár slov, pronesených tvrdým hlasem. Cítím, jak mě někdo odtrhl od bratra. Ne, natahuju k němu ruce. Pak mě někdo objeme, ale není mi to vůbec příjemné. Stisk na mé kůži je bolestivý a všude, kde se holá kůže setká s jeho holou kůží, mě pálí. Já snad uhořím! Prosím, já chci k Tomášovi! Já chci jeho!

„Tomáši!“podaří se mi s námahou vyslovit jeho jméno.

Něco, nebo někdo se o mě přetahuje. Přes mlhu slyším zvuky boje. Vrčení, tvrdé údery, sprostá slova. Začnu se klepat, jsem unavená a potřebuji se něčeho napít. Neuvědomuju si, že vydávám steny bolesti. Pak přijde největší nápor bolesti a já musím řvát. Mé tělo se trhá na kousky a znovu se dává dohromady. Jsem, jako skládačka, kterou se rozhodl někdo přestavět.

Dariusovi se snad zdál ten nejodpornější sen. Stál ve dveřích do kuchyně a viděl svou družku v náruči cizího muže. Jeho tělem projela ukrutná bolest. Zatnul zuby, až si prokousl ret a jeho teplá krev se mu usídlila na jazyku.

Viděl jen silné paže, obtočené kolem jejího těla. Černou hlavu skloněnou k jejímu uchu a rty šeptající jí tichá slova. Zasyčel, vytasil svoje špičáky a natáhl ruku směrem k tomu neskutečnému přeludu.

„Ne“zastavil ho Dylenův hlas, pak ucítil jeho ruku, jak se mu tiskne na krk. Snaží se ho odtáhnout dál. Proč mu brání, vzít si co je jeho? Setřásl ho a uhodil ho do obličeje. Dylen se skácel na desku kuchyňského pultu. Otočil se znovu ke dvojici.

„Pusť jí a to hned!“

Muž se na něho podíval a teprve teď poznal, kdo byl tak hloupý, aby mu sáhl na jeho majetek. Až do této chvíle měl V rád, ale on se ho pokusil urazit, tou nejhorší věcí na světě. Stále svíral jeho ženu a na něho se díval tvrdě. Nehodlal učinit to, co mu přikázal.

Rychle přeběhl ten kousek, co je dělil a vytrhl mu jí. Zanaříkala a natahovala k němu ruce. Pohled upřený stále jen na něho. Ne, to nemůže být pravda! Nemohla ho zradit, tak rychle. V se díval na Teo a pak se zase podíval na Dariuse. Zavrčel a také vycenil své tesáky. Sice se nevyrovnaly těm, které měl Darius, ale vypadaly také dost nebezpečně.

„Tomáši!“

Jeho žena vyslovila jméno cizího muže. Ale nebylo to jméno ani jednoho, který se nacházel právě v této místnosti. Proto obrátil svou pozornost znovu na V a svou ženu schoval za záda. Cítil, že když se jeho prsty dotkly jejího holého předloktí, začala hořet. Její kůže byla tak horoucí. Ne, teď se tím nebude zabývat! V na něho skočil a protrhl mu svými špičáky kůži na paži.

Spustil se urputný boj. Toe vhodil Dylenovi do náruče. Věděl, že se o ni jeho přítel postará. Jeho pěst zatím dopadla do mužské tváře. Pak se sklonil a stejnou ranou uštědřil nepříteli pořádnou ránu do žaludku. Už ani nevěděl, kde on začíná a ten druhý končí. Byli, jako jedno velké klubko rvoucích se koček.

Místností se začal ozývat bolestivý křik. Byl to ženský hlas, který se domáhal pozornosti. Darius zvedl hlavu a podíval se na Teo, která spočívala v Dylenově náručí. Dylen se tvářil zmateně a stále se na ní pokoušel mluvit utěšujícím hlasem. Najednou přišla příliš silná rána, myslel si, že se mu snad obličej rozpadne na kousky. Spadl na podlahu a udeřil se hlavou o skříňku.

Vzpamatovával se jen pomalu. Otevřel oči a zahleděl se na scénu, kterou měl před sebou. Dylen s V se přetahovali o jeho Teo. Hned na první pohled bylo znát, komu dává tato žena přednost. Pokaždé když V pronesl slovo, naklonila se k němu a prosila o jeho dotek.

„Prosím, Dylene. Ona mě potřebuje! Jen já jí dokážu pomoct!“

„Zbláznil ses V? Ona patří Dariusovi!“

„Já vím, že mu patří! Cítím z ní jeho pach. Ale ona teď zrovna potřebuje něco jiného než je Darius, věř mi!“jeho hlas zněl naléhavě.

Darius se díval z jednoho muže na druhého. Ani jeden z nich nevnímal Teo, která se v křečích hroutila na podlahu. Něco se jí muselo stát. Pomalu se postavil na nohy a vyzkoušel, jestli se na nich udrží. Přistoupil blíž k Teo a poklekl. Konečky prstů se dotkl jejích vlasu na temeni. Ucukla. Zavřel oči, takovou bolest ještě nezažil. Žena, kterou přijal za svou družku, ho odmítá.

„Teo, holčičko moje!“

Její pohled se zaměřil někam za jeho hlavu. Pomalu se nadechla a stiskla své čelisti. Snažila se ubránit náporu bolesti, která jí svírala celé tělo. Otevřela svá ústa a zašeptala.

„Prosím, ať…“nádech „…mě nechají…“nádech „Thomas“

Darius nepochopil, co se Tea pokouší říct. Pozvedl hlavu a očima prosil muže nad sebou, ať mu pomohou. V se k němu a Teo sklonil. Pohladil jí po tváři a začal na ní mluvit cizí řečí. Žena v jeho náručí se uklidnila. Její dech byl pravidelný a hlasitější. Pokud musí Darius trpět, aby Teo bylo líp, tak to musí překousnout. Ona je jeho jediná věc, kterou dostal a váží si jí. Je jeho a on se o svůj majetek snaží starat, co nejlépe.

„Dariusi, já si teď Teo vezmu, ano!“

Darius se snažil zaostřit zrak na V, který k němu promlouval. Ač neochotně, předal ženu do nastavené V náruče. V si položil ženskou hlavu do ohbí lokte a svými tesáky se zakousl do svého zápěstí. Darius chtěl vyřvat svou bolest do celého světa. Ona nesmí pít jinou krev než tu jeho. Mohla by se pak připoutat k jinému muži a to on nemohl dopustit. Zachytil mužskou ruku, která se již blížila k jejím ústům.

„To nemůžeš! To ti nedovolím!“

„Já musím Dariusi! Ona potřebuje krev!“

„Dám jí svojí!“

„Ne, Dariusi! Ona potřebuje mojí krev!“

„Proč?“

„Jsem její…“

„Ne, to nehodlám poslouchat. Nedovolím jí, aby patřila někomu jinému!“

„Dariusi, prosím! Ona ti i nadále bude patřit! Už napořád!“

Darius to vzdal, nechal V, ať přitiskne svou ruku k jejím otevřeným ústům. Soustředil se na její krk, aby zjistil, zdali pije. Její první doušek byl nenápadný, ale pak už pila zhluboka a s chutí. Nemohl se na to dívat. Zavřel oči a začal sténat, jako zraněné zvíře.

Pocítila jsem úlevu. Teplá tekutina se dostávala do mého hltanu a já polykala. Ta tekutina mi dodávala sílu a já se cítila lépe. Už jsem zase dokázala vnímat své okolí. Za víčky očí jsem rozeznávala světlo.

„Jen v poklidu a po troškách! Pij!“

Už jsem zase zřetelně slyšela jeho slova, která zněla mému sluchu, jako ta nejpříjemnější melodie. Pohnula jsem jednou nohou a vzepřela se o ní. Poté jsem zvedla ruku a stiskla jeho zápěstí. Byla jsem to zase já a byla jsem naživu. Nic není krásnějšího, než cítit se zase živá.

Otevřela jsem oči a zadívala se na mužskou tvář. Jeho oči, zářili štěstím, jeho ústa dokola opakovala, jak mě miluje. Nevnímala jsem nic jiného, než jeho. Někdo na mě povídal, ale můj střed vesmíru, byl právě v tuto chvíli on. Chtěla jsem mu toho tolik říct. Sevřít ho v náručí a už nikdy nepustit. Natáhla jsem se k němu a políbila ho na ústa.

Někdo v místnosti zařval, jak raněné zvíře. To se mi asi musí pořad něco zdát. Snažila jsem se podívat na osobu vyrážející se sebe, tak bolestné vití, ale nemohla jsem. Byla jsem spoutaná bratrovým pohledem. Několikrát jsem zavrtěla hlavou, abych se zbavila zbytku toho omámení, kterému jsem byla vystavena.  Nepomohlo to! Byla jsem v pasti!

„Kuličko, už to bude dobré! Teď si budeš muset odpočinout!“

Protože jsem stále byla mimo, soustředila jsem se na jeho oči, které neopouštěli mou tvář. Měl v nich zlatavé skvrnky. Dříve jeho oči byli světle hnědé a dnes se dívám do očí tak zlatých, až to bere dech. Přikývla jsem a on mě zvedl do náruče. Za několik málo chvil mě položil do postele a přikryl teplou dekou, kterou odněkud přinesl.

Popadla jsem ho za ruku, když to vypadlo na to, že mě chce opustit. On se jen usmál a polaskal mou teď už studenou tvář. Začal mi broukat ukolébavku, kterou pro mě složil, když jsme byli malý a já se, tak bála cizího prostředí.

S příjemným barytonem broukající melodii, jsem se propadala do snového světa. Ještě než jsem úplně usnula, ucítila jsem, jak si ke mně lehá a tiskne v medvědím objetí.