Svět podle Charlie

řede mnou pouze tmavá ulice a za mnou neznámý chlápci, kteří mě hodlají odkrouhnout. Zase to mé zatracené štěstí! Když to nejvíce potřebuju, tak v okruhu dvou bloku nenarazím ani na človíčka a ani jediné okno není osvětlené. Vlastně díky tomu, že nemívám štěstí, jsem se dostala do této šlamastiky.

A to ten večer začal opravdu slibně. S přítelkyněmi jsme se rozhodly, že navštívíme nově otevřený bar. Dokonce jsem si kvůli této příležitosti pořídila nové šaty, které mi opravdu slušely a nebyly ani zase tak moc drahé. Užívala jsem si to! Opravdu, ano! Pila jsem koktejly, ujídala slané krekry a tančila na málo osvětleném parketu. Večer nemohl být už lepší! A ten krasavec, který se kolem mě točil! Ach, tak za jeden jeho pohled bych skočila třeba z okna!

Pak se to, ale úplně zvrtlo. Ten černovlasý bůh mi ukradl kabelku se všema penězi, doklady a klíči od bytu. Kamarádky se ztratily, bůh ví kam a telefonní automat sežral moje poslední drobné. A završením všeho, začalo ještě lít, jako z konve. Ale to nebylo, to nejhorší. Ne, to nejhorší mě potkalo až půl hodiny potom, kdy jsem stála mokrá pod maličkou stříškou jednoho nejmenovaného krámku.

Stojím si tam, klepu se zimou a prosím všechny své andělíčky strážníčky, ať mi už konečně pomůžou. V ten moment jsem také pochopila, proč ty šaty byly tak levné. Pod sprškou studené vody se prostě scvrkly tak, že jsem měla pocit, že se udusím. Dokonce i barvily. No, vážně! Tmavě modrou barvu jsem měla snad všude. Na nohách, rukách i dlaní. Ale, to odbočuju od mého největšího problému večera. A tím byla vražda!

Ano, ano! Vražda jednoho malého nevýrazného chlápka. Neměla jsem chodit do té tmavé uličky, ale to bych asi nebyla já, kdyby tam mé kroky nezamířily. Nejdříve jsem uslyšela mužské dohadující hlasy. Já hloupá jsem doufala, že by mi třeba mohl někdo z nich pomoct. Vždyť jsem přece byla v nouzi! Každý rozumný člověk by to snad udělal?

Ne, asi ne! Když se nad tím pořádně zamyslím, tak rozumný člověk by zdrhal, jak nejrychleji by mohl. Mí přátelé mě považují za rozumnou holku, ale dnes jsem prostě jednala, jako bych jí nikdy nebyla. Byla jsem, ale zoufalá! Opravdu dost zoufalá. Tak zoufalá, že jsem nehleděla na bezpečnost a pouze jednala. Obešla roh a zaraženě začala zírat na scénu odvíjející se přede mnou.

Ten maličký muž, měl v tu chvíli větší problém, než jsem měla já. Ba přímo se třásl strachy. Nevím proč, ale najednou jsem klečela za popelnicí a tiskla se ke studené zdi. Nechtěla jsem, aby mě kdokoliv z nich zahlédl. K uším mi doléhala krutá slova, pronášená s cizím, asi ruským, anebo italským přízvukem.

„Henry, Henry! Copak jsi pověděl těm chlupatým?“

„Vážně nic, Ricky! Přísahám na hrob své matky, že jsem jim nic neříkal!“ piští Henry vyděšeným hlasem.

„Nelži mi, Hnery! Lháře nemám vůbec rád! Že jo, Marty?“

„Je to tak, jak říkáš, Ricku!“ zabručí tichý hlas.

„Lháře nechávám zmizet z povrchu zemského, Henry!“

Z jeho tichého a klidného hlasu mi leze mráz po zádech. Má zvědavost mi nedá a já se přitisknu tváří k ostré hraně popelnice tak, abych na ně měla lepší výhled. Bylo to dostatečně fascinující, že jsem nedokázala odolat. Před malým plešatým chlápkem, který se třásl a těkal očima sem a tam, jak hledal únikovou cestu, stály dva velký muži v docela drahých kvádrech. Jeden byl mladý a velice pohledný. Tmavé kudrnaté vlasy měl sčesané dozadu a pod nosem malý pěstěný knírek. Druhý byl mohutný s trošku větším bříškem, které bylo důkazem toho, že velice rád jedl. Prsty pravé obrovské ruky měl zaťaté a pravidelně jí bouchal do dlaně druhé ruky. Toto násilné gesto mi bylo dobře známé, protože mi tak vyhrožovala jedna holka na střední škole. Ale, ta doba je už šest let za mnou.

„Henry, pokud mi řekneš, cos jim napráskal, tak ti můžu slíbit, že to bude bezbolestná smrt!“

„Nic jsem jim neřekl, přísahám ti!“ zapiští a otře si hřbetem ruky mokrou tvář.

„Henry, kolikrát ti mám opakovat, že lháře nemám rád?“ nakloní se k němu, až se nosem dotýká jeho baňatého. Dívá se mu upřeně z očí do očí. „Cos jim řekl?“ jeho hlas nabývá na síle.

„Nic. Nic. Nic.“ začne opakovat a přitom kroutit šíleně hlavou ze strany na stranu.

Mladý cizinec se postaví do celé své výšky, poraženecky vydechne z plic vzduch a zadívá se na druhého muže. Pokrčí rameny a po chvilce levou rukou máchne k vyděšenému Henrymu. Velký kolos se přiblíží a nepříjemně se ušklíbne. Henry začíná ustupovat a stále dokola opakuje, že nic neřekl a ať ho nezabíjejí, vždyť má rodinu.         Mladý muž si jeho triády nevšímal. Poklidně ustoupil do pozadí a začal si prohlížet své nehty.

A teď bych se už vážně neměla dívat! Říkám si, ale svou radou se vůbec neřídím. Stále sedím na kolenou, okusuju si polámané nehty a snažím se nevydat ani hlásku. Vyvalím oči, když tvrdá pěst poprvé dopadne do Henryho tváře a vyvalí se tmavě červená krev. Malý muž zaúpí a stočí se do klubíčka tak, aby dopadající rány nezasáhly nějaký důležitý orgán.

„Dost, Marty!“ zavelí mladý muž a přistoupí blíž.

Marty naposledy kopne do těla na zemi a ustoupí. Přitom vytahuje z kapsy velký bílý kapesník, do kterého si utírá zkrvavené ruce. Několikrát zamrkám a opět se obrátím k mladému muži, který usedá na bobek a dvěma prsty štítivě pozvedá potlučenou tvář.

„Cos jim řekl, Henry?“ zašeptá přátelsky.

„Nic, Ricky! Vážně jsem jim nic neřekl!“

„Ach, Henry!“ zašeptá a zakroutí hlavou. „Nedáváš mi na vybranou.“

Opět si stoupne, rozepne sako a jediným naučeným pohybem vytahuje zbraň. Sakra, on má pistoli! Přitisknu pěst k ústům a zakousnu se do ní, abych nezačala křičet nahlas. Co kdyby mě chtěli taky zabít? Třeba ho chtějí pouze vyděsit, anebo mu dát za vyučenou. Určitě ho nezastřelí.

Mé tělo ztuhne a já stále sleduju scénu před sebou, jako kdyby to byl zpomalený film. Mladý muž pozvedá ruku se zbraní a zmáčkne kohoutek. Nestačím zavřít oči včas. Kulka vystřelí a zabodne se s výstřikem krve do Henryho hlavy. Má ústa se otevřou a já začnu řvát.

Muži ztuhnou, ale hned na to se otočí mým směrem. Rickovi oči se zabodnou do mých. Nikdy jsem neviděla tak studené oči, jako měl on. Ani modré, ale ani šedivé. Spíše mrazivé, studené a neživé. Byl smrt! A ta smrt mě právě zahlédla. Na nic jsem nečekala, otočila jsem se a začala zdrhat. A oni mě začali pronásledovat.

Zabočím do další ulice, přeběhnu maličký park a přelezu malý dřevěný plot. Lodičky jsem ztratila někde mezi čtvrtou a pátou ulicí. Bylo jednodušší běžet bez nich. Pořád otáčím hlavu, abych zjistila, zda jsou mi stále v patách. Nohy v silonkách dělají čvachtavý zvuk, když má chodidla dopadají na studenou plochu betonového chodníku.

Najednou do někoho napálím plnou rychlostí. Mé lokty zachytí pevné prsty, když se tomu dotyčnému chci vysmeknout. Vím, že něco říká, ale já jeho slova nevnímám. Ta vyděšenost doprovázející mě snad celou hodinu, ze mě udělala pouhopouhou loutku, která má pouze jediný cíl. A to, stále utíkat, dál a dál. Chovám se, jako bezbranné zvířátko, kterým se v tu chvíli opravdu cítím být.

„Slečno!“ zatřese mnou. „Jak se jmenujete, slečno?“

„Musím…“zamumlám a zděšeně otevírám oči, když zahlédnu známou velkou postavu Martyho, který se zastaví na rohu činžovního domu.

„Podívejte se na mě, slečno!“ zavelí mužský autorativní hlas, který musím uposlechnout, i kdybych nechtěla.

„Já…“

Poprvé se na něho zadívám, úlevně zavzdychám a zhroutím se do jeho náruče. Kovový odznak místní policie se mi zaryje do tváře, ale to mi je jedno. Hlavně, že se konečně andělíčkové strážníčkové rozhodli, podat pomocnou ruku. Pevně ho obejmu kolem pasu a stisknu. V dohledné době ho nehodlám pustit. Záležel na tom celičký můj život.

„Už se uklidněte, slečno! Řekněte nám, copak se vám stalo!“

„On zabil Henryho!“ zašeptám a mužské tělo pod mými doteky ztuhne.

„Kdo zabil Henryho? Kdo je Henry?“ odpoutá mě od svého těla a zadívá se mi do tváře. Několikrát zamrkám a utřídím si myšlenky, než mu budu schopná všechno povědět.

„Calebe, nebylo by lepší jí vzít na stanici a tam jí vyslýchat?“ ozve se mi za zády. „Sakra, v takovém psím počasí, přece nemůžeš tu chudinku nechat! Podívej se, jak příšerně vypadá!“

„Máš pravdu, Dawsone!“ zahrčí Caleb.

„Pojďte, slečno! Doprovodíme vás k nám na stanici, kde nám to všechno pořádně vylíčíte!“

Stále přitisknutá ke strážníku Calebovi, srovnám s nimi krok a nechám se dotáhnout na nejbližší stanici. Usadí mě na jednu potrhanou béžovou židli, která pamatovala lepší časy. Všichni si mě zvědavě prohlížejí, ale já si toho nevšímám. Pouze chci, aby mě Caleb neopouštěl a chránil mě před veškerým zlem, které by mohlo na mě vyskočit a pořádně mě kousnout do zadnice. On sice chvilku protestoval, proti mému stisku a ujišťoval mě, že se ihned vrátí, ale já nedala jinak než, aby zůstal u mě.

„Detektive Marwine, našli jsme tuto ženu na ulici.“ pronese hluboký Dawsonův hlas. „Tvrdí, že viděla vraždu nějakého Henryho.“

„To nám ještě scházelo!“ zavrčí nepříjemný mužský hlas. „Za půl hodiny mi končí služba a já už se těšil na svou pohodlnou postel.“

Pozvedám hlavu, když ke mně dojde starý nerudný chlápek. Nad páskem sepraných šedých kalhot, mu přetéká neuvěřitelně velké břicho. Kravatu mu uvázanou na křivo, pod dvojitou bradou, která je pokrytá několikahodinovým strništěm. Vlasy má mastné a ulízané na patku. Hned na první pohled se mi pranic nelíbil. Zamítavě zakroutím hlavou, když polohlasně propouští strážníka Caleba s tím, že mě od něho přebírá.

„Slečno, musíte nechat strážníka Gormana nechat odejít do služby! Nemůže být přítomen při vašem výslechu.“

„Ne, on zůstane!“ zavrtím hlavou a zpevním stisk na jeho pevném předloktí.

„Co s vámi mám dělat, ženská?“ zavrčí a zadívá se na Gormana. „Gormane, půjdete s námi!“ pronese po chvíli a já si úlevně vydechnu.

Vstanu a poprvé se zadívám na svého společníka. Mračí se, ale zůstává po mém boku. Světlé, na krátko ostřihané vlasy, mu v hebkých vlnách dopadají na krk. Tvář má úzkou a velice pohlednou. Světle modré oči s dlouhými řasami a pěkná tvarovaná ústa, která bych s radostí, za jiných okolností, bezmyšlenkovitě líbala. Je vážně dost mladý. Tipuju, že mu musí být tak dvacet šest, nanejvýš dvacet osm let.

Postavu má vysokou, štíhlou a dokonale vymodelovanou. Určitě musí neustále cvičit a honit se za špatňáky. Hlavou mi bleskne myšlenka, že takový muž, by na mě určitě nespočinul ani pohledem, kdybych ho potkala za jiných okolností. Vlastně, když budu sama k sobě upřímná. Tak není rád, že mě musí vodit za ručičku a být mi neustále nablízku.

Společně vejdeme do jedné výslechové místnosti. Je zde veliké zrcadlo, které mi ukazuje můj nynější stav. Kdybych nebyla, tak vyděšená z toho, co jsem dnes večer viděla, tak bych se určitě zbláznila. Tmavě zrzavé vlasy mi po půl hodině strávené uvnitř vytopené místnosti trošku uschly a už se začali šíleně kroutit kolem mé pobledlé tváře. Ta byla celá ušmudlaná od hlíny, rozmazaných líčidel a dokonce i krve. Pozvednu ruku a dotknu se drobné ranky na hlavě. Kde jsem k ní jenom mohla přijít?

Pak mé oči dopadnou na nové modré šaty, které již modré nebyly. Spíše vypadaly, jako kdybych ty šaty schválně namočila v stoprocentním lihu. Bílé skvrnky se mísily mezi tmavě a světle modrými. No, vážně! Od dnešního večera se můžu začít považovat za člena bratrstva Hippies.

„Posaďte se, slečno!“ zavrčí detektiv a odsune jedinou židli, na kterou se poslušně usadím.

„Tak a teď nám konečně prozraďte své jméno!“ usadí se na okraji stolu.

„Jmenuju se Viola Makennová!“ zašeptám.

„Takže Violo. Můžu vám říkat Violo?“ pokývám hlavou po jeho opožděném dotazu. „Takže Violo, čehopak jste byla svědkem?“ pronese pohrdavým hlasem a já tuším, že mi tento muž vůbec nevěří.

„Šla jsem s kamarádky do baru, kde mi ukradli kabelku se vším, co jsem měla. Po nějaké době se mi přítelkyně někam ztratily a pak začalo pršet.“ vypustím z úst na jeden nádech.

„Ano“ znuděně se napije kávy. „Pokračujte!“

„Stojím pod střechou u jednoho krámku a najednou uslyším hlasy.“

Caleb přistoupí blíž, aby měl na mě lepší výhled, a opět se opře zády o stěnu. Vytáhne propisku a zápisník, kam začne zapisovat má slova. Několikrát si poposednu a svým pohledem přelétnu všechny přítomné. Až teď si všimnu, že v rohu místnosti stojí další muž, který kouří cigaretu a mžourá na mě přes škvírky očí.

„Říkala jsem si, že by mi snad mohli pomoct!“ zašeptám zahanbeně a raději se ani nepodívám na nerudného detektiva, který určitě pozvedá huňaté obočí nad mou neskonalou hloupostí.