Svět podle Charlie

Graham u toho být nechtěl, ale řekl si, že to této mladé osůbce svým způsobem dluží. Nebýt toho, že si tak strašně přál, aby byla posvátná krev tam, kde má být, tak by možná ještě žila a neprožila si ty odporné chvíle, které musela zažít.

Přistoupil blíž a znovu se zahleděl do mladé tváře ženy. Vypadala, jako když pouze spí. Ale ona nespí! Konečky prstů přejede po jejích vlasech, které jsou hebké, jako hedvábí. Proč mu stále někoho tolik připomíná? Ta její tvář a její vlasy. Kdepak už je jenom viděl? Povzdechl si a zadíval se na konání svého přítele. Právě opatrně odstraňoval veškeré stopy jejího znásilnění. Až toho parchanta najde, tak mu stáhne kůži z těla! Je mučení a mučení. Ale, tohle přesahovalo veškeré hranice. Takového zvrhlíka ve svém středu mít nechtěl. Co když se to bude opakovat? Co když to udělá jeho milované dceři Destiny? Ne, to nikdy nepřipustí!

„Vážně u toho chceš být?“ zašeptá Orlando, ale ani se na něho nepodívá.

„Nechci“ odpoví mu po pravdě. „Ale mám pocit, že jí to dlužím!“

„Je tak mladá!“

Orlando se postaví do celé své výšky a zadívá se do pobledlé tváře. Obejde stůl a postaví se naproti němu. Pohladí jí tvář, prsty přejede k jejímu krku a zakrytému rameni. Opatrně jí nadzvedne, úspornými pohyby vysvleče světle broskvovou halenku a opět jí položí na studený stůl. Chová se k ní tak mile, jako kdyby to byla panenka a on její milovaný tvůrce. Z protějšího stolku vezme velké bílé prostěradlo, kterým jí překryje od nohou ke krku.

„Nechci to udělat!“ zašeptá do tónu další tiché skladby.

„Musíš!“ odpoví mu stejně tiše.

„Vidíš, jak je krásná?“ poprvé se na něho zadívá a Graham si všimne slzy, která přítelovi stéká po tváři.

„Orladno“ zvolá překvapeně.

„Promiň, Grahame!“ pronese omluvně a setře slzu hřbetem ruky. „Před tím jsem nic podobného nedělal.“

„Já tě chápu, příteli!“ předkloní se a vezme do rukou malý chirurgický skalpel. „Ale pro dobro nás všech, to musíš udělat!“ a podá mu ho.

Orlando se na něho chvíli zarputile dívá, ale pak od něho převezme ostrý nástroj. Jediným pohybem odstraní z těla bílé prostěradlo a přiloží ostří na světlou kůži. Nadechne se a mírně zatlačí. V ten moment se tělo prohne a nabere do plic potřebný vzduch.

Oba dva uskočí a zděšeně zírají, jak žena pozvedla víčka, posadila se a otevřela ústa. Místností se prohnal příšerný řev. Všechny skleněné dózy, mističky, pipetky, výplně skříní se začali otřásat a poté se skřípotem rozbíjet na maličkaté kousky. Muži se přikrčí, zakryjí si hlavy a čekají, až ten ohlušující rámus přestane.

Orlando se začne kolébat dozadu a dopředu. Graham překvapeně zírá na malé pramínky krve, které mu začnou téct z uší. Tato nečekaná událost ho donutí, aby se podíval na svou vlastní ruku, na které cítí něco lepkavého. Jen jediné mrknutí, kterého ujistí, že i jeho postihl stejný osud, a ihned zase vrátí ruku nazpátek.

Pokud s tím řevem nepřestane, tak to bude dozajista jejich smrt. Nikdy si nepředstavoval, že bude usmrcen právě tímto absurdním způsobem. Vždycky předpokládal, že padne pod rukou nějaké svého silného nepřítele. Ne pouhým hlasem malé ženy. Najednou nastane ticho. Graham pomaličku pozvedá tvář a zadívá se na ženu, která ho bedlivě sleduje ze svého vyvýšeného místa.

Opatrně a pomaloučku odstraňuje dlaně ze svých uší. Postaví se do celé své výšky, za stále upřeného pohledu ženy, a úlevně vydechne. Orlando se též postaví a vatovými tampónky stírá se sebe svou vlastní krev.

„Já…“

Jen jediné slůvko pronesené z popraskaných rtů, stačilo k tomu, aby praskly zbylé skleněné nádoby. Orlando i on opět skončí na zemi v té ponižující póze. Graham, ale neodolá, aby jeho pohled nezabloudil k jejich mladé mučitelce. Je zděšená! Ústa si zakrývá oběma ručkama a těká očima sem a tam.

„Raději nemluv, děvče!“ pronese varovně a hlasitě Orlando.

Žena přikývne a hází po nich omluvné pohledy. Graham si stoupne, setřese se sebe zbytky skleněných střípků a usměje se. Koho by, kdy napadlo, že by tato obyčejná žena, mohla patřit do jejich řad? A ten její dar! Tak to bylo něco. Už začal dokonce přemýšlet, jak by ho mohl využít proti svým nepřátelům. Ale nejdříve, nejdříve se s tímto darem ta žena musí naučit pracovat.

***

Do uší se mi vkrádá známá píseň od Michala Jacksona, Man in The Mirror. Na kůži cítím chlad a něco kovového otírající se o mou hruď. Pod sebou mám studenou plochu, která zebe a přináší nepříjemné pocity. Nemohu dýchat. Proč se nemůžu nadechnout? Zkouším to znova a znova. Dokud se mé tělo neprohne do oblouku a já poprvé nenasuju prazvláštní vůni nemocničního prostředí.

Jsem v nemocnici? Proč? Měla jsem snad nehodu? V ten moment se mi před očima promítnout poslední chvíle mého života. Vidím svou matku, která mě předala do rukou zločinců, kteří byli před jedenácti lety členy mé rodiny. Temnou kobku, ve které mě připoutali ke zdi a pak odešli, aby vyhledali mou sestru Destiny. Destiny! Ach, pro všechny svaté! Doufám, že je v pořádku. Vlastně ano! Je v pořádku! Slyšela jsem přece její hlas, poté co mě ten odporný chlap znásilnil a před tím než jsem umřela.

Zděšeně pozvednu víčka, posadím se a otevřu ústa. Já umřela! Z mých úst se vyřine výkřik hrůzy a děsu. Slyším, jak o sebe cinká sklo a tříštivý zvuk, jako když se něco rozbíjí. Kolem mě začnou poletovat úlomky skla, které dopadají na mé nahé tělo a zaplétají do mých vlasů.

Má nahota mě donutí, abych se podívala kolem sebe. Musím přes sebe něco přehodit. Otočím hlavu, zadívám se pod sebe a s hrůzou strnu. Pode mnou klečí můj nevlastní otec Graham. Ruce má přitisknuté k uším a kroutí hlavou. Podle zkřivené tváře poznám, že ho něco bolí. Přestanu řvát, zachytím konečky prstů bílou tkaninu, do které se zabalím a stále přitom zírám do tak známé tváře. Po chvilce ticha si přestane zakrývat uši a opatrně se postaví. Zírá na mě, jako na zjevení.

„Já…“

Pokusím se mu omluvit, ale jen jediné slůvko stačilo, abych se opět zděšeně zarazila. Poslední celé skleněné nádobky se rozprsknou do všech koutů. Přitisknu obě ruce ke rtům, abych nevydala ani jediné slůvko. Co se to sakra děje? Proč nemůžu promluvit bez toho, aby zase něco prasklo? Proč vlastně pořád ještě dýchám? Proč stále ještě žiju?

„Raději nemluv, děvče!“ ozve se za mnou známý hlas.

Souhlasně přikývnu. Graham se opět postaví a usměje se. Proč se usmívá? Měl by se mě bát. Měl by se děsit toho, že jsem stále ještě naživu. Vždyť mi přestalo bít srdce. Na malou chvíli jsem dokonce zahlédla známou tvář své babičky, než jsem se probudila zde. Kde to vlastně jsem?

Přestanu zakrývat ústa dlaněmi a zvědavě se rozhlédnu kolem sebe. Sedím na kovovém stole s výlevkou pro krev. Mé oči dopadnou na chirurgické nástroje, ležící pokojně na stolečku vedle mě. Pilka, různé nože a jehly. Sakra, tohle prostředí já moc dobře znám. Jsem v pitevně! Ach, to ne!

„Hlavně klid, děvče!“ pronese za mnou někdo.

Klid? Že prý mám být v klidu! To si ten chlápek snad ze mě dělá srandu? Natočím se k němu a překvapeně vydechnu. To je přece ten obr, který mě sem přivezl. Světlé dlouhé vlasy se mu vlní ve spirálách culíku, až k zemi. Několikrát zamrkám. Možná se mi to jenom zdá. Ne, nezdá! Stále sedím svým holým pozadím na studené ploše pitevního stolu.

„Možná by sis raději měla opět lehnout!“ zašeptá a pokývá na stůl.

Změteně nakloním hlavu k nahému rameni a pokrčím obočí. Proč? Netoužím po tom se položit zpět na to odporné místo. Kdo ví, kolik mrtvol tu přede mnou leželo! Už začínám kroutit hlavou, když mě přepadne odporná bolest, nutící mé tělo uposlechnout jeho návrhu. Dopadnu hlavou na malý polštářek a zatnu zuby, abych nezačala ječet. Velký obr i otec Graham ke mně přistoupí a zajmou má zápěstí, která připoutají malými koženými řemínky. Už zase jsem spoutaná, ale z úplně jiného důvodu, než tomu bylo předtím. Odněkud se mi k ústům přitiskne malý a pevný kožený oválek.

„Skousni to! Bude tě to hodně bolet a tohle ti pomůže, abys nezačala řvát a tak nás oba omylem neusmrtila.“ zahlaholí obr.

Přikývnu a poslušně se zakousnu. Hned na to mi kolem hlavy a hlavně úst omotají další kožený řemínek, který má ten ovál udržet na místě. Vůbec netuším, co se v tu chvíli se mnou děje. Od prstů na nohách až ke kořínkům vlasů, mě nepříjemně bolí celé tělo. Jako kdyby se mi v kosti v celičkém těle rozhodly přemístit na jiné místo. První náraz velké bolesti prohnul celý můj trup. Zatnu ruce v pěst a snažím se udržet poslední zbytky sil. Nehty se mi zatínají do dlaní, když každičký můj sval začne mírně vibrovat, jako kdyby do mě pouštěli milion wattů. Možná bych to mohla přirovnat též nějakému druhu epileptického záchvatu.

„Vydrž to, holka! Jen vydrž!“ zakřičí mi do ucha Graham.

Zadívám se na něho a zatnu zuby do koženého pouzdra. Určitě tam po mě zůstanou rýhy. Další záchvat a další nepříjemné vibrování. Tentokrát se, ale pokouším udržet si oční kontakt s tím jediným člověkem, který kdy pro mě byl rodičem. Nalehne na me, aby mé tělo udržel na desce stolu. Další pár rukou mi zajme kotníky. Ale určitě to nebyl ten obr, jelikož toho jsem zahlédla koutkem oka, jak nabírá do injekční stříkačky nějaký sajrajt, který mi vpustil do žil.

„Tohle by jí mělo pomoci se uvolnit!“ zakřičí na Grahama, který pouze přikývne.

Kdo mi drží kotníky? Přes velké otcovo tělo nevidím, ale tuším, kdo by to asi tak mohl být. Dominic! Určitě je to Dominic! Jiná osoba mě v tu chvíli nenapadla. Spokojeně zasténám, když se mi tělem začne šířit nezvyklé teplo. To už ta látka začala působit? To je přece nemožné? Svaly se mi začaly uvolňovat a tělo přestalo vibrovat. Graham si úlevně vydechne do mé tváře, až mi pár černých pramínků dopadne do očí. Uvolní sevření a vstane. Nedá mi to a já se zadívám dolů. Mé bolestivé oči se zabodnout do známě hnědavých a v tuto chvíli velice zvědavých očí.

„Myslím, že první záchvat máme za sebou!“ pronese obr a otře si obočí.

První? Ne, prosím! Ať to není pravda! Další takový záchvat bych asi nepřežila. Zavřu oči a snažím se nabrat dech, což je dost složité, když mám ústa stále zapečetěná tím koženým předmětem. Můj nos pracuje na plné obrátky. Nahá hruď klesá a stoupá. Protestovala, bych proti tomu, že jsem opět obnažená, kdybych k tomu samozřejmě měla dostatek sil. Dominic zčervená, když jeho oči dopadnou na odhalenou kůži. Něco zamručí a přehodí přese mě bělavé prostěradlo.

„Vysvětlí mi konečně někdo, jak je možné, aby ta žena procházela přeměnou?“ zavrčí poté a pozvedne hlavu na někoho u mé hlavy.

„Řekl bych, že je to dost jasné, Dominicu!“ zahlaholí obr. „Je jednou z nás!“

„To jsi mi to moc nevysvětlil, Orlando!“ zavrčí a projede si prsty hnědavé vlasy. „Kdyby byla jednou z nás, tak by jí její rod ochraňoval a nedovolil by jí, aby je opustila ve společnosti té mrchy Luisy.“

„Uklidni se, můj synu! Odpověď na naše otázky dostaneme, až bude tato nevšední žena schopna psát.“

„Psát?“ zarazí se Dominic. „Co tím chceš říct?“

„Neříkej mi, žes neslyšel ten řev, který před malou chvílí vydávala?“ zhrozí se obr, zvaný Orlando.

„To byla ona?“ zlapá překvapeně po dechu. „Já myslel, že se mi to jenom zdá. Anebo že to máš nahrané na pásce, jako nějakou zvrhlou napodobeninu děsu.“

„Vtipné!“ zafrká obr. „Vážně vtipné!“

Než mohou pokračovat dál v té nesmyslné debatě, začne se mým tělem opět šířit to nepříjemné brnění. Zavřu oči, zatnu ruce a připravuju se psychicky na další záchvat. Mé tělo začne poskakovat po stole, řemínky se mi bolestivě zatínají do poraněného masa na zápěstí a hlava odrážet od tvrdé desky. Jestli mě nedostane ten záchvat, tak mě určitě nemine otřes mozku. Tokové nárazy by udolaly i vola.

„Sakra, tak brzo to nemělo být!“ zavrčí nespokojeně Orlando a zachytí mou hlavu. „Dokonce i Dominic měl další, až po půl hodině.“

Mé plíce vypustí snad polovinu vzduchu, který jsem měla, když mi na vibrující tělo dopadne velká masa svalů a kostí. Kdyby mou hlavu nesvírali velké dlaně, tak by mi poskakovala ze strany na stranu. Připomínající tak, blázna někde v psychiatrické léčebně. Tento záchvat byt tak velký, že jsem málem při jednom dost silném otřesu shodila to mužské tělo dolů. Musím přiznat, že se udržel jen tak, tak.

„Klid, dítě! Snaž se dýchat!“ zašeptá mi do ucha otcův hlas.

Uposlechnu jeho rady a nasávám nosem potřebný vzduch. Kde je ta injekce, která mi tak dobře posloužila před tím? Proč mi už jí nepodali, abych se konečně uvolnila a mé tělo přestalo trpět?

„Tohle nezvládneme!“ zakřičí Orlando.

„Co budeme dělat?“ zakřičí v odpověď Graham.

„Dominicu, není tu náhodou Vincent?“ otočí se na muže svírající mé kotníky.

„Zbláznil se, Orlando!“ zakřičí. „Mohl by jí zabít!“

„Nic jiného nám nezbývá!“ odpoví mu hystericky.

„Dojdi pro něho!“ zavrčí do začínající hádky Graham.

„Dobře!“ zahrčí nespokojeně. „Za to, co se stane, ale nenesu následky!“

S tím mé nohy pouští, odvrací se a odchází. Zpanikařím, když se mé nohy odrazí od desky stolu a já tak nevědomky shodím Grahama ze svého těla. Díky rychlému zásahu Orlanda, který zaplnil uvolněné místo, jsem se neutrhla se řemenů. Do nosu mi zavane neznámá vůně šeříku, uklidňující mé rozbouřené emoce. Uklidním se, ale mé tělo se mnou stále nespolupracuje. Je to záhada, že jsem se vrátila zpět do klidu, který jsem měla předtím, než se tohle všechno dalo do pohybu.