Svět podle Charlie

Třetí kapitola

ylen rychlým krokem obcházel ten koordinovaný nepořádek vzniklý při stěhování. Věděl, kde najde svého velitele Dariuse, ale nebyl moc šťastný z toho, co mu bude muset říct. Do cesty mu vstoupil Zene se svým kamarádem Viktorem, který se k nim připojil před necelými dvěma roky.

„Přivezl jsi jí?“

„Ano“

„Chtěl bych jí ukázat, V.“

„Tak na to zapomeň. A přestaň mi překážet, teď na tebe nemám čas.“

Viktor, neboli V, jak mu říkali jeho přátelé, se na Zena usmál a zakroutil hlavou. Dylenovi se V líbil. Nikdy nepoznal nikoho, jako je on. Často nemluvil, a když už něco řekl, mělo to hlavu a patu. Neznali jeho minulost, pokoušeli se různými způsoby, aby jim alespoň něco řekl. Ale on stále mlčel. Jednou, to se stalo před čtyřmi měsíci, konečně něco řekl, i když to bylo jen náhodou. Ale dobrý pozorovatel, jako byl Dylen, si toho malého přeřeknutí všiml.

Dylen si domyslel to, že V neměl moc dobrý život, stále se otáčel, jako kdyby na něho mohl někdo skočit ze zálohy. Někdo mu musel moc odporně ublížit, což dokazovali i jeho jizvy na těle. Někdy mu, ale také připadalo, jako kdyby na někoho V čekal. Stále hleděl k obzoru a mumlal si pod pěstěným knírkem. Dylen ho doopravdy měl rád. Chtěl, aby V byl šťastný.

Ale teď, v tuto chvíli musí přestat myslet na Viktora, protože ho čekal velice obtížný úkol, který by měl splnit, co nejdříve. V jejich společenství se moc dlouho neudrží v tajnosti, že jim do úlu přivedl lidskou ženu. A také, že ne. Nedaleko práskly dveře a v hale se objevil obrovitý muž. Svým zrakem přejel celou místnost, a když se zastavil u Dylena, pokynul hlavou, aby šel za ním. Dylen rozkazu svého pánu uposlechl. Sklonil hlavu, protože věděl, co ho čeká. A rychlými pohyby se vydal za Dariusem.

Dylen se najednou ocitl sám s velmi nebezpečným mužem. A to Darius byl, když se pořádně vztekal. To nebral ohled na nikoho. Ani na dlouholetého přítele, kterým byl Dylen. S Dariusem toho už hodně prožili, ale stále nezapomínal na to, že tento nezvykle vypadající muž je jeho velitelem. Jiný mu též říkali, můj králi, což neměl moc Darius rád. Ale musel se tomu podřídit, jelikož v jejich hierarchii, králem doopravdy byl.

„Ty jsi…“Darius nabral vzduch do svých ohromných plic. „Ty jsi tu ženskou přivedl ke mně domů. Copak ses už úplně zbláznil?“

„Promiň mi, můj pane. Ale nemohl jsem jinak.“měl skloněnou hlavu, když pronášel těch pár slov.

Darius se na něho zamračil. Přišel k němu a zavrčel. A že to bylo dost nepříjemné vrčení, které najednou ustalo. Darius se k němu sklonil, jelikož byl o několik palců vyšší, a pořádně nasál vzduch. V očích se mu objevila jiskra, kterou schoval pod víčky.

„Něco z tebe cítím!“ znovu začichal. „Co, nebo spíše, kdo je to?“

Než stačil Dylen odpověď, hnal se Darius ven. Neptal se nikoho na cestu, pouze pořád pozvedával nos a nasával. Jeho čich, oči, hmat i rychlost byly nejlepšími smysly z klanu. Nikdo nemohl očekávat nic jiného. Byl to král, byl nadsamec.

Musela jsem si lehnout. Kamkoliv, jinak se asi doopravdy zhroutím. Svým zrakem jsem přejížděla pokoj, až jsem našla to, co jsem hledala. Na vzdáleném konci místnosti stála veliká postel zakrytá velkým kusem bílé látky.

Co nevidět se dostaví křeče. Ten prášek přestal účinkovat úplně. Sakra, vždyť jsem si ho vzala před necelou hodinou. Měl stále ještě bránit těm nepříjemnostem, které jsem z duše nenáviděla. Tohle se mi před tím nikdy nestalo. Asi už byl prošlý nebo co. Hledala jsem po kapsách další, ale asi mi museli vypadnout, když mě ten hromotluk hodil na zadní sedadla.

Lehla jsem si a spokojeně oddechla. Postel byla velice pohodlná. Také byla strašně velká, snad měla sloužit celé rodině. Ode dveří jsem uslyšela nebývalý hluk. Dívala jsem se na kliku, kterou někdo nepřetržitě hýbal. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem uslyšela klapnout zámek, poté co mě sem přímo vhodili.

Tušila jsem, že ty dveře nevydrží dlouho. Ten, co se sem snažil tak vehementně dostat, se nevzdával. Upřímně, bylo mi to jedno. Jsem na cizím území, zavřená v potemnělém pokoji a cítila jsem pouze únavu. Moje oči začaly samovolně klesat a já se ocitla ve tmě za svými víčky. Ne nespala jsem. Stále jsem vnímala své okolí. Jen ty oči boleli, jako čert. Bála jsem se, že to snad nikdy neskončí.

Najednou hluk ustal. Úsměv, který se objevil na mé tváři, však netrval dlouho. Cvakl zámek a dveře se otevřely. Stále jsem měla zavřené oči, nemohla jsem hnout víčky. Nebála jsem se je otevřít, prostě to nešlo. Jako kdyby mi je někdo přilepil sekundovým lepidlem. Snažila jsem se zaposlouchat, aby mi nic neuniklo. Dveře se zavřely, někdo se ke mně blížil. Byl jen maličký krůček ode mne. Cítila jsem ho na své kůži. Bylo to zvláštní. Nic se nedělo, neslyšela jsem nic, jen jeho klidný dech, který se ozýval v mé blízkosti. A zvláštním způsobem mě uklidňoval.

Matrace pode mnou se pohnula, když si neznámý sedal vedle mě. Vydala nepříjemný zvuk, když natáhl tělo kousek vedle mě. Přiblížil se blíž. Na krku jsem cítila jeho dech, jeho nos, který se mi zavrtal do klíční jamky. Doufala jsem, že nezačne příst, jako ten velký trouba. Doufala jsem, že to není ten trouba. Ani ne za minutu se ozvalo hlasité předení. A je to tady, pomyslela jsem si. Ale také jsem si stačila uvědomit, že to ten trouba doopravdy není.

Něco na tomto muži bylo velice fascinující. Soustředila jsem se pouze na něj, že jsem si ani neuvědomovala, že má bolest mizí. Snažila jsem se udržet dech v relativním klidu. Pak, ale.

Jeho velká ruka mi vklouzla pod mikinu na teplou kůži. Třel svůj nos o můj krk a já pochopila, že jsem ztracená. Našel moje ňadro a stiskl ho. Vyklenula jsem se a zasténala. Což u něho vyvolalo nečekaný výbuch. Přestal se ovládat. Převalil se na mně a vklínil se mezi moje nohy. Sakra, to musí být opravdu velikánský chlap.

Jeho teplé rty nahradily nos na mém krku. Tělo lépe uhnízdil v ohbí mých nohou a velké ruce s dlouhými prsty vpletl do mých vlasů. Byla jsem zajatcem jeho velikosti. V nozdrách jsem ucítila nasládlou vůni, která z něho vycházela čím, dál výrazněji. Ta vůně mě dočista zmámila, připadala jsem si, jako opilá. Chtěla jsem blíž k tomu zázračnému tajemnému opiu.

Jeho teplý jazyk olízl mou krční tepnu, postel pod námi začala skřípat, kdež se začal pohybovat. Sem, tam. Napodoboval prastarý tanec, který mě unášel do ztracena. Z mých úst vycházely zvuky extáze, které doplňovali jeho předení. Jeho ústa a jazyk si stále hrály s odhalenou částí mého krku. Jemně hryzal a vsával mou kůži. Byl čím, dál neklidnější. Z jeho hrdla vyšlo odhodlané zasténání a tichá věta.

„Už musím!“

Cože? O čem to mluví? Než jsem mohla lépe rozebrat jeho přiznání, projela mi tělem bolest, která se zrodila na krku. Jak bolest rychle přišla, tak i rychle zmizela. A já se mohla soustředit na jeho počínání. Stále přitisknutý k mému krku a krční tepně. Do mého ucha se dostaly zvuky, připomínající hluboké sání nějaké tekutiny. Ne, to není možné. On nemůže přece pít mou krev. To jsou jen povídačky, které si někdo vymyslel, aby strašil malé děti a vydělal několik milionů na filmových právech. Upíři, přeci neexistují!

Odtrhl se a zařval, jako vítězné zvíře. Pak se celá jeho váha ocitla na mě. Nepatrně se přemístil, až zůstal ležet na mých ňadrech. Klidně oddychoval a spokojeně se ponořoval do spánku. Stále mě tiskl, nechtěl mě pustit se svých spárů. Jeho prsty pomalu hladily můj krk i v tomto klimbajícím stavu. Nevím jak, ale pomalé pohyby mě uspaly. Byla jsem velice unavená, propadala jsem se do snu a pořád jsem cítila jeho přítomnost. Pak nastala tma a já konečně usnula.

Darius se díval na dívku položenou na rozlehlé posteli. Ta vábivá vůně se táhla přes celé jedno křídlo. Když došel k jejím dveřím, tušil, že nastaly veliké potíže. Muži, jeho podřízení, se tiskly k tmavému dřevu a přeli se o to, kdo tam vstoupí první. V tu chvíli by je nejraději všechny zlikvidoval. Byla jeho. Stačilo jedno jediné zavrčení a jeho poddaní se rozutekli. Pouze Dylen stál u něho se zvědavým pohledem v očích. Věděl na, co se ho chce jeho přítel zeptat, ale v tuto chvíli byl zaujat pouze tou vůní, která ho vábila do svých spárů.

„Víš, co máš dělat?“

„Ano, můj pane!“

To jednoduché přitakání mu dodalo potřebnou sílu. Věděl, že se na Dylena může spolehnout. Nechtěl té dívce nikterak ublížit, ale nebyl si jistý, jestli dokáže odolat. Pokud by jeho hlavní zástupce vycítil, jakékoliv nebezpečí, musí zakročit, jakýmkoliv způsobem. Nejlepší způsob jak Dariuse zastavit, byla uspávací puška, které byli rozmístěné po celém domě. Jednu z nich, stojící v rohu chodby, vzal Dylen do rukou a pokýval hlavou. Až v tento moment vešel do pokoje.

Jeho pohled spočinul na mladé ženě. Viděl obrysy jejího těla, které poklidně odpočívalo na pohodlné matraci. Měla zavřené oči a její hruď se pohybovala v pomalém a pravidelném rytmu. Spala. Pomalu za sebou zavřel a plouživým krokem spočinul u pelesti. Vypadala obyčejně, ale přesto neuvěřitelně lákavě. Čím blíž u ní byl, tím víc po ní prahnul. Musí jí mít!

Lehl si, dívka stále nereagovala, ležela klidně, jako kdyby tu nikdo jiný, než ona, nebyl. Z blízka uviděl její tvář, která snad patřila andělovi. Ta tvář se nehodila k jejímu tělu. Mírně klenuté obočí, světlé barvy. Pravidelné tvary nosu, i když při bližším zkoumání našel nepatrnou bulku na hřbetě. Asi se do něho pořádně udeřila. Pravidelné črty jejich lícních kostí, doplňovala plná ústa, zvoucí k polibku.

Na krk jí dopadala záplava světle hnědých, vlnitých vlasů. Neodolal a zavrtal do tohoto krásného údolí svůj nos. Její vůně ho oslepila. Nemohl uvěřit, že tato bytost stále existuje. Měl dojem, že její rod vymřel již před několika staletími. Ale pak se najednou objeví u jeho dveří. Poslední ze Séviních dcer.

Už zapomněl, jak jejich vůně dokáže chlapovi zamotat hlavu. Snad protože je neměl takovou dobu nablízku, ho tato žena, tolik omámila. Dostal nutkavou potřebu se dotknout její pokožky. Jeho dlaň vklouzla pod velkou a sepranou mikinu, až nalezla hebkost jejího měkkého bříška. Pod konečky prstů ucítil, jak ztuhla, jiným činem neprojevila skutečnost, že ví o jeho přítomnosti. Sunul se nahoru, na její vyvinutou hruď. Uchopil její ňadro, které mu přetékalo přes prsty, a stiskl.

Konečně od ní dostal patřičnou odpověď. Prohnula se v pase a zasténala. To byla poslední kapka. Přestal se ovládat. Nalehl na ní a uchopil její vlasy do dlaní. Byly tak heboučké a poddajné. Pod rty, které přitiskl na její krk, ucítil splašený tlukot jejího srdce. Její krev ho vábila, aby ochutnal lahodnou chuť. Byl přesvědčený, že to bude ta nejlahodnější, kterou za poslední dvě století ochutnal.

Kousal, cucal a stále nad sebou držel kontrolu. Ne, nesmí to udělat. Ještě není připravená ho přijmout. Proto začal pomalu pohybovat pánví proti jejímu teplému klínu. Postel lehce narážela do zdi, což mu připomnělo to, že jeho síla by jí mohla ublížit. Zmírnil tlak na její tělo, otíral se o ní jen zlehka. Nechtěl jí ublížit, byť jen nevědomky. Jejím tělem procházeli nepatrné vibrace slasti, z úst jí unikala série vzdechů. Musí vydržet ještě několik minut a bude jeho.

Její hlava se mírně naklonila k němu a nos nasával jeho vůni. Věděl, že jeho aroma při páření je velice silné, proto jí nechal, aby se jím opájela. Reagovala na něj a na jeho pach. Musí vydržet ještě chvíli! Její noha objala jeho bok. Sakra, to neměla dělat. Její aroma mu stouplo do mozku a omámilo zbylou koncentraci.

„Už musím!“ zavrčel.

Tesáky mu vyjely, nečekali ani sekundu a zabořily se do jejího hrdla. Do jeho úst vtekla božská mana. Byl nenasytný, chtěl víc a víc. Sál tu teplou tekutinu, jako kdyby neměl tisíc let nic v ústech. Přestal se hýbat i ona se uklidnila. Ležela pod ním a lehce zatínala své nehty do bílého prostěradla.

Sakra, musí přestat. Ta žena na něho ještě nebyla připravená. Ale ta její lahodná krev! Ještě pár doušků a přestanu. Sliboval si sám sobě. Po pár vteřinách se odtrhl od jejího hrdla a zařval s plných plic. Dával najevo svou spokojenost.

Přitulil se k jejímu srdci, aby slyšel jeho tlukot. Jeho prsty jemně hladili tu cestu do ráje. Už také pochopil, jak je možné, že je pokaždé dokázala najít. Je její přirozeností, jít tam, kde jsou i ony. Po tisícovky let, její rod sloužil jejich. Dávali jim svou krev, a když našli partnera, který byl jejich druhou polovinou, spojili se a zůstali po jejich boku. Se spojeným těchto dvou ras, vznikal vynikající exemplář upíra. Někdy, jen výjimečně, se narodila žena s krví Seviných dcer. Byla další pokračovatelkou rodu, s kapkou upíří krve v těle, která jí dodávala sílu a jiné schopnosti, které byli velice ceněny. Tyto schopnosti se probudili v době jejího prvního páření.

Pokud předpokládá správně, tak tato žena, je stále ještě neposkvrněná. Její schopnosti stále spí pod povrchem a čekají, až je nějaký samec probudí. Chtěl být tím samcem, ale věděl, že by to nebylo správné spojení. Podle jeho tradic si musí vybrat svou družku mezi samičkami jeho rasy. Musí být čistokrevná, což tato mladá žena není.

Její dech se zklidnil a hruď pod jeho hlavu měla pravidelný rytmus. Usnula. Není se ani čemu divit, vždyť jí vysál dost krve. V tuto chvíli potřebovala nabrat sílu, kterou získá přirozeným spánkem. Pomalu se z ní zvedl, naposledy na ní spočinul očima a pohladil po hebké tváři.

Dylen na něho stále čekal u dveří. Jeho oči se zadívaly do jeho tváře, kterou začal bedlivě zkoumat. Darius se na něho usmál a potichu zavřel dveře. Velké tělo měl uvolněné a jeho mysl byla klidná. Tak se necítil už pěknou řádku let. Takový klid, který prostoupil celou jeho bytostí.

„Jsi v pořádku, můj pane?“

„Jsem, Dylene. Nikdy mi nebylo líp!“

„Pane, ta žena. Francesca!“ odmlčel se a hledal správná slova.

„Ano, Dylene?“

„Kdo je to? Proč po ní toužím?“

„Ach, Dylene!“ Darius si otřel prsty o kalhoty a zadíval se na svého společníka. Poklepal ho po rameni a vydal se s ním zpět do své kanceláře.

„Vzpomínáš si, jak jsem ti vyprávěl o Seviných dcerách?“

„Ano, ale to jsou jen báje. Jejich rod už neexistuje!“

„Já si to také myslel, až do teď.“

„Ona je jednou z nich? Ale…“

„Já vím! Také to nechápu.“

„Budeme muset něco podniknout.“ zhluboka se nadechl. „Budeme muset učinit patřičná opatření!“

Darius se svým přítelem souhlasil. Budou muset učinit taková opatření, která uchrání poslední se Seviných dcer v pořádku a hlavně naživu. Zavzpomínal si, jaké bezpečnostní praktiky učinili, když ještě měli ve svých řadách tuto neobyčejnou rasu. Nejjednodušší řešení je obřad spojení, ale ten nemohou učinit, dokud nenaleznou někoho, kdo by se o mladou ženu dokázal jaksepatří postarat. Darius se zadíval na svého společníka a dumal nad tím, zda tím správným vyvoleným nemá být právě Dylen. Ale pak si uvědomil, že se jí tak jednoduše nedokáže vzdát. Pokud bude stále volná, může za ní nepřetržitě chodit a dotýkat se její kůže.

U jeho dveří na něho čekala Vesna, která přecházela nespokojeně sem a tam. Když ho zahlédla, zamračila se a zůstala stát na místě. Její nespokojenost vyjadřovalo pravidelné poklepávání špičky boty na podlahu.

„Ahoj, Vesno. Mohu pro tebe něco udělat?“

„Ty víš, že ano!“ přistoupila k němu a zapíchla svůj červeně nalakovaný nehet do hrudi. Jako jediná měla privilegium se k němu takto chovat. Vždyť byla tou vyvolenou, která jednou měla stanout po jeho boku. Jen se stále nedokázal rozhoupat k tomu poslednímu kroku. Něco na tomto spojení mu vadilo a on se nedokázal přinutit pojmout jí za svou.

„Netuším, o čem to mluvíš!“

„O té ženě, která narušila náš život. Ta, která se nám neustále plete do cesty. Zbav se jí!“

„To nejde!“

„Cože? Proč by to nemělo jít?“

„Ona k nám patří!“

Vesna zalapala po dechu. V jejích očích se objevil nepřátelský třpyt. Byla připravená vyrazit do útoku, který byl namířen proti osobě, která zatím poklidně odpočívala v jednom z hostinských pokojů. Darius ucítil nebezpečí, pohledem sklouzl k Dylenovi a mírně mu pokynul hlavou. Jeho přítel pochopil a nenápadně zamířil zpět k Francesce.

„To mi musíš vysvětlit! Nechápu, proč by nějaká lidská žena měla patřit k nám.“

„Je to Sávina dcera.“

„Hloupost. Každý přece ví, že Sáviny dcery nežijí již stovky let.“

„Jedna stále ještě žije a bude součástí naší společnosti. Je ti to jasné!?“

Vesna se znovu zamračila a rozčileně odešla do své části budovy. Něco si přitom mumlala pod nosem a občas vyštěkla rozkazy na své podřízené. Darius pochopil, že to bude opravdu zlé. Jeho zrak dopadl na chodbu vedoucí k zavřeným dveřím, kde spala spánkem zasloužených jeho malá vyvolená.