Svět podle Charlie

Třetí kapitola

olekaně otevřu oči, když upadnu na studené parkety. Sakra, proč jsem spadla z postele? Vždyť kromě mě a Zora, tam nikdo nebyl. Kde je má postel? Kde to sakra vůbec zase jsem?

Své okolí nepoznávám. Přepychově zařízený pokoj je ozářen několika zapálenými svíčkami. Pomalu se postavím na nohy a zamračeně se zadívám na velikánkou ručně vyřezávanou postel. Určitě to je originál, bleskne mi hlavou. I ten ostatní nábytek, zhodnotím svým profesionálním ohodnocením. Mám pocit, jako kdybych se ocitla opět v minulosti, tentokráte typuji sedmnácté století. Na zemi je pohozený zelený mužský kabát a vedle něho tmavě hnědé ženské šaty.

Potichoučku přistoupím blíže k posteli a zahledím se na lidi, kteří spokojeně odpočívají v poduškách. Strašně jim závidím, jejich klidné spaní. Pak zpozorním. Toho muže znám. Včera, vlastně předvčerejškem se mi o něm zdálo.

Tmavě černé vlasy má rozprostřené po polštáři. Na tvář dopadají jeho dlouhé řasy. Je uvolněný. Jistý sám sebou i prostředím, ve kterém se cítí bezpečně. V koutku úst zahlédnu jednu nepatrnou tmavě červenou šmouhu. Chtěla bych jí prozkoumat, ale pak se zarazím. Nechci ho přece vzbudit. Jak bych mu potom vysvětlila svou přítomnost?

Přešlápnu z nohy na nohu. Mám tu zůstat a dívat se na to, jak ostatní v klidu odpočívají anebo mám vyjít z těch dveří a naleznout svého tajemné muže ze snu? Nerozmýšlím se dlouho. Obrátím se čelem vzad a vezmu za mosaznou kliku. Opatrně jí stisknu a zatlačím dolu. Úlevně si oddechnu, když pozlacené dveře při otevírání neudělají ani jediný zvuk.

Ocitnu se na chodbě. Nejdříve se zadívám nalevo a pak napravo. Jakým směrem se mám asi tak vydat? Jako malá jsem slyšela jednu říkanku, která mi utkvěla v paměti. Usměju se a jako dítě školou povinné, začnu polohlasně odříkávat.

„Eniky, beniky, kliky bé, abr fabr domine.“

Můj prst míří do leva, proto si zvolím, že vyrazím probádat pravou stranu. Jdu tiše, jako myška. Po několika krocích dojdu k dalším pozlaceným dveřím. Zkusím vzít za kliku a snažím se je co nejtišeji otevřít. Ocitnu se ve stejně velkém a stejně zařízeném pokoji, ze kterého jsem před malým okamžikem vyšla ven. Jako kdybych byla v nějakém filmu, který má zmást mé podvědomí.

Ne, není to ten samý pokoj. Na zemi již neleží pohozené žactvo a v posteli neleží černovlasý bůh. Ale, přeci tento pokoj někdo obývá. Vejdu, ale dveře za sebou nezavřu. Dojdu až k posteli, ve které leží pro změnu blonďák. Nejdříve nevnímám druhou osobu. Pozorně si prohlížím onoho muže. Jeho též poznávám. Je to ten, který dováděl s krásnou zrzečkou na stole.

Pouze jedna maličkost se na něm změnila. Pod nosem a bradou ho zdobil knírek. Vypadal o hodně líp, než předtím. Musím uznat, že mu to velice slušelo. Pod pokrývkami se pohne další osoba. S úlekem couvnu o jeden krok vzad. Pak mi, ale zvědavost nedá a já se o ten jediný krůček znovu přiblížím. Pozvednu ruku a zachytím okraj tmavě červeného závěsu baldachýnu. Koutkem oka zahlédnu pramínky zrzavých vlásků.

Hm, tak náš Casanova své zvyky nemění. Stále dává přednost zrzavým kráskám. Jedna z nich se právě v tu chvíli překulí a uvelebí se na rozložité mužské hrudi. Na tváři má úsměv, který zkrášluje její všední tvář. Musela asi prožít vzrušující zážitek, pokud strávila noc v náruči tak podmanivě krásného mužského stvoření. Doufám jen, že ji nepostihne stejný osud, jako tu dívku před ní.

Zakroutím hlavou a nechám závěs, aby se vrátil na své původní místo. Pozadu se vydám ke dveřím, které pak stejně tiše, jako jsem je otevřela, zavřu. Pořádně se nadechnu, otočím se a vykročím dál.

Dalších deset minut na další dveře nenarazím. Dojdu k další křižovatce dvou chodeb. Znovu odříkám tu dětskou odrhovačku a poté se tentokráte vydán směrem, který mi padl. Nemusím kráčet dlouho. Mám veliké štěstí, jelikož naleznu hned dva pokoje. Nebo spíše dvoje pozlacené dveře. Přede mnou je další rozhodnutí. Jaké dveře otevřít první? Hm, tentokrát nepoužiji slova a rovnou zamířím k levým dveřím.

Při otevírání to jde lehce, jako u těch předešlých dvou. Už se ani nezaleknu, když spatřím ten samý interiér. S větší jistotou, zamířím k posteli a nakouknu pod těžkou sametovou látku. Zklamaně zasténám, když ani zde nenaleznu toho, koho hledám. V černých poduškách odpočívá muž se dvěma nahými dívkami.

Nahého muže si ani pořádně neprohlédnu a odcházím pryč. Zavřu dveře, o které se znaveně opřu. Ach, co já bych dala za pohodlnou postel a teplou přikrývku. Mé oči se zaměří na poslední dveře. Leží za nimi on? A pokud ano, je tam sám? Byl by to trapas, kdybych tam vešla a našla ho tam s jinou ženou. Velice by mě to zabolelo. Ach, a co kdyby se vzbudil a uviděl mě, jak na ně civím. Ne, to si nechci ani představit.

Dodám si odvahy a přistoupím ke dveřím. Opatrně se několikrát dotknu studeného kovu. Naberu vzduch do plic a stisknu kliku. Jde to lehce, zatlačím a pozlacené dveře se otevřou. V místnosti je větší tma, než v ostatních. Všimnu si pouze jedné svíčky, která spočívá ve zlatém svícnu.

Jeden krok, pak další a další. Během několika sekund se ocitnu vedle postele. Zamračím se. Přes závěsy moc světla neprojde. Vidím pouze tmu a obrysy těla ležícího pokojně na pohodlné matraci. Abych něco málo mohla spatřit, rozhrnu pomaloučku těžkou látku.

Ach, je to on. Jeho tvář bych poznala všude. Leží na břiše, vlasy má rozcuchané kolem své hlavy. Mé oči se spokojeně pasou po jeho obnažené kůži. Zavzdychám. Je to ten nejkrásnější exemplář mužského rodu, který jsem dosud spatřila. Hladká a široká záda. Statné stehno, vykukující zpod přikrývky, která mu zakrývala zbylé části těla.

Dám si ruku před ústa a polohlasně zívnu. Najednou mě napadne velice šílený nápad. Mám to udělat? Jsem schopná položit se vedle tak velkého těla a přitisknout se k němu? Opět se o mě pokouší zívnutí, které v sobě neudržím. Jsem vážně totálně vyřízená. Už se dál nerozmýšlím, prostě a jednoduše svůj nápad zrealizuji.

Vysvleču se z honosných šatů, které se mi zase jakoby zázrakem objevily na těle. Jde to ztěžka, jelikož se ve vysvlékání tohoto oděvu nevyznám. Trvá mi to snad věčnost, než rozvážu i poslední uzel. Spokojeně vydechnu, když mi těžká látka sklouzne po těle. Pouze ve spodničce vylezu na postel.

Mužské tělo se neklidně zavrtí. Ztuhnu a čekám, co se bude dít dál. Nic, ani mírné povzdechnutí. Uklidním se, klesnu vedle něho a položím se konečně na záda. Uvelebím se v nadýchaném polštáři a zavřu oči. Po chvilce ucítím teplo saténové přikrývky zahřáté mužským tělem. Do nosu mi zavane jeho charakteristická vůně a já mám pocit, jako bych se ocitla v nebi.

K boku se mi přitulí tvrdé tělo, na břicho dopadne těžká ruka a ucho ovane teplý dech. Tento zážitek mě donutí, abych se spokojeně usmála. Už docela chápu tu dívku, která si tak spokojeně hověla v náručí nahého blonďáka. Cítit vedle sebe někoho, je velice příjemné. Během pár sekund již poklidně oddechuji a padám do svých bláznivých snů. Nebo naopak reality?

***

Ach, je mi tak krásně teplo a ta vůně. Co je to za vůni? Můj nos se zavrtá hloub a zhluboka nasaje pižmové aroma. Neklidně se ošiju, ale svého nového objevu se nehodlám vzdát bez boje. Kolik je asi hodin? Už asi budu muset brzy vstávat, abych nepřišla pozdě do práce. Ale ta vůně… ach….

Přitulím se k pevné, teplé kůži. Zarazím se. U mě v posteli je nějaká další osoba. Kdy a kdo? Možná to je Donna. Ale proč by se mnou spala, když je její postel hned vedle v pokoji? Svou rukou začnu pomalu putovat po neznámém těle. Několik minut pouze slepě šátrám. Pak mi dojde, že vedle mě leží muž. Zcela nahý muž!

Zděšeně otevřu oči a zadívám se na svého společníka. Musím pořád spát, protože se dívám na známou osobu s klikatou jizvou na tváři. Několikrát zavřu a otevřu oči. Možná když se budu dlouho snažit, tak nevítaný společník zmizí. Nic, stále jsem přitulená k jeho boku. Mé nohy jsou zapletené do jeho a svou ruku mám položenou na jeho pevném břiše.  

Hm, má moc krásné tělo. Byl by hřích si ho pořádně neprohlédnout. Vzbudí se, když ho trošku odkryju? Má ruka se pomalu sune k okraji deky. Prsty se již zachytí o látku a mírně jí posunou dolu. Zarazím se. Tohle nemůžu udělat. Jsem slušně vychovaná dívka. Dívat se na nahého cizího muže. Ne, to se prostě nedělá. Zavzdychám. Stojím před velkým dilematem. Mám nebo nemám?

Stále se sama se sebou dohaduji, když jeho prsty zajmou mé. Ach, asi se musím červenat. Určitě se červenám. Nedokážu se mu podívat do obličeje. Vždyť mě málem chytil při činu. Sakra! Musela jsem ho probudit svými pohyby. Já bych tu být ani neměla. Pokud si dobře pamatuji, tak spal, když jsem mu vlezla do jeho postele. Určitě je zmatený. Musí si říkat: Co ta cizí holka tady dělá?

Donutím se pozvednout hlavu a čelit všemu co následně přijde. Dívá se na mě a na ústech má usazený úsměv, který mu nevědomky opětuju. Mám štěstí, že se nezlobí. Snad je i rád za to, že jsem tu s ním. Pamatuje si mě vůbec? Nebo si snad myslí, že jsem další z jeho početných žen.

Pohne rukou, kterou přiblíží k mému obličeji. Pak mě pohladí a zajme mou bradu. Skloní hlavu a naše ústa se spojí. Nejdříve mě líbá zlehka. Otírá své rty o mé. Tyto polibky jsou spíše dětské než milenecké. Spokojeně zavzdychám. Tím mu dám prostor k tomu být odvážnější. Má ústa se otevřou a s radostí přijmou jeho zkoumavý jazyk.

Nevím jak, ale ocitnu se znovu na zádech s velkým mužským tělem nad sebou. Nezapomínám na skutečnost, že ten muž je úplně nahý a já mám na sobě pouze tenkou spodničku. Ta se pomaloučku vysunuje nahoru, jak se naše těla o sebe třou. Ach, když ho cítím na své kůži, tak nemůžu pořádně dýchat. Tělem se mi začíná šířit teplo a já toužím po bližším a bližším kontaktu. Chci, aby mezi našimi těly už nebyla překážka v podobě tenké bavlny.

Mé ruce se dají do pohybu. Hladím jeho záda sem a tam. Po několika polibcích si dodám odvahy a nechám své prsty zajet pod saténovou látku deky. Konečně se dotýkám jeho pevného pozadí. Sice jen váhavě a zlehka, ale přece. Vím, že bych toto dělat neměla. Kdo by, ale odolal takovému pokušení?

Najednou se ode mě oddálí. Zmateně několikrát zamrkám. Co se zase děje? Zadívám se do jeho obličeje, který je jen kousek ode mě. Zkoumá mě, nejdříve překrásnýma hnědýma očima a pak konečky mozolnatých prstů. Jeho dotek je mi velice příjemný. Přivřu oči a nechám ho, ať pokračuje ve své pouti po mém těle. Začíná od tváře. Obkreslí mi oči, pohladí mě po líčku až k bradě. Pak pokračuje po krku dolu. Ještě víc se nadzdvihne, až nakonec skončí opět po mém boku. Cítím, jak mi pomaličku rozvazuje mašličky na košilce.

Nevydržím to. Posadím se a tu tenoučkou látku se sebe shodím během pár vteřin. Můj pohyb ho nejdříve překvapí, ale pak se rozesměje. Jeho smích mě zahřeje. Dívám se na něho a přemýšlím, zda tuší, jak mu to příšerně sluší, když se usmívá. Stále před sebou, jako štít držím bílou látku. Nakloním se k němu a poprvé ho sama dobrovolně políbím.

Spokojeně zamručí. Přitáhne si mě do náruče a položí se na záda. Má prsa se přitisknou k jeho tvrdé hrudi. Na holý zadek, dopadne jeho ruka, která se na něm začne mazlivě pohybovat. Hm, to je nádhera. Lehce se nadzdvihnu a odhodím látku za sebe. Pak už nic nebrání tomu, abychom pokračovali v tom, co jsme započali.

Jako kdybych byla jiná žena, než ta stydlivá dívenka z venkova. Mám náladu prozkoumat jeho tělo. Můj záměr byl jasný. Užít si to, jak nejvíc mohu. Hravě mu olíznu pravou bradavku a pak jí vezmu do úst. Zatím jsem o tomto mazlení pouze četla, ale skutečnost je úplně jiná. Netušila jsem, že mu to může způsobit takové potěšení. Vrní, když se ho takto dotýkám. Pozorně sleduji jeho tvář, každou jeho sebemenší mimiku.

Má zavřené oči, rty stisknuté k sobě a lehce kroutí pánví. Čehož jsem si vědoma pouze proto, že na něm skoro celá ležím. Po krátké době se jeho oči otevřou a zadívají se do mých. V ten moment zakousnu své zoubky do měkkého masa. Zasyčí a rychlým pohybem svého obrovského těla převezme kontrolu.

Ach, opět se ocitnu na zádech. Tentokráte se, ale uvelebí mezi mýma nohama. Dokonale vypracované tělo mě přitiskne k matraci. Pevné prsty zajmou má zápěstí a v klíně spočine jeho… ach, nedokážu nazvat to jménem ani ve své mysli. Prostě to označím za „to“ a jinak to nazývat nebudu. Snad až budu trošku otrlejší a v těchto věcí zběhlá, dám tomu pravé jméno.

Nepřemýšlím nad tím dlouho, jelikož mou pozornost zaujme jeho konání. Co to dělá? Nezbláznil se snad? Odněkud vytáhl dlouhou saténovou stuhu, kterou mi právě pevně přivázal ruce k pelesti postele. Nemůžu tomu uvěřit! Stále se dívám na uzle, které dokázal během sekundy vykouzlit. Ať za ně tahám, jak chci, tak se z nich nedokážu vymanit.

Dotkne se mé tváře, abych mu věnovala pozornost. Obrátím k němu hlavu a čekám, co se bude dít dál. Usměje se a políbí mě na nos. Jeho ruce si začnou pohrávat s mým tělem. Nejdříve pohladí má prsa, pak břicho a sjíždí stále níž. Když zajme má stehna, zapojí do hry i svá ústa, která se stisknou kolem mé bradavky. Zavzdychám. Sklopím řasy a všechny nové vjemy se pokouším po tmě zaznamenat do své paměti.

Mírně mě kousne, prsty se dotkne toho místa, co mám dole mezi nohama. Ne, to nesmí. Přitisknu stehna k sobě a nesouhlasně se zavrtím. Zděšeně se zadívám na jeho skloněnou hlavu. Stále se pokouší dobývat do mé svatyně. Což já rezolutně odmítám.

„Ne, to nesmíš! Tam se mě nikdo ještě nedotýkal!“

Má věta ho vytrhne z jeho činnosti. V ten moment se z něho stane socha. Nevěřícně vykulí svá nádherná kukadla. Pokývám hlavou na znamení toho, že slyšel správně. Ale pro jistotu svou větu znovu zopakuji a k tomu dodám, že jsem ještě čistá, jak padlý sníh. Odkulí se a obrátí se ke mně zády. Konečně si mohu oddechnout. Povolím zatnuté svaly a pozvolna dýchám.

„Já…“promluví do nastalého ticha. „…omlouvám se.“

Po další chvilce se ke mně znovu obrátí a zadívá se na mě. Vztekle popadne přikrývku, zakryje mé nahé tělo a rozváže stuhu okolo mých zápěstí. Když jsem volná, přitáhnu si látku víc k tělu a skloním zahanbeně hlavu. Měla jsem ho nechat, ať to dokončí. Ale něco mě nutilo, abych ho zarazila. Abych mu dala možnost se rozhodnout, zda přijme můj dar. Ale on ho nepřijal. Jsem zklamaná. Z něho, ale i se sebe.

„Jsem hlupák!“ svými prsty projede už tak rozcuchanými vlasy.

„Měl jsem si uvědomit, že jsi tu z jiného důvodu, než se mnou sdílet lože.“ nadechne se a pokračuje „Tak to uděláme, ať už můžeš jít a neděsit se pokaždé, když se pohnu.“

„Nevím, o čem to mluvíš! Já se tě přece nebojím.“

„Nebojíš se?“ objeví se pokřivený úsměv. Souhlasně pokývám hlavou.

„Ale spát se mnou nechceš!“ vyhrkne.

„Já…“začervenám se, skloním hlavu a tiše vypustím ze rtů pravdu. „…chci, ale takhle ne. Ne, když je to poprvé!“

„Ach, promiň mi.“ zašeptá a přisedne blíž. „Jak rád bych tvou nabídku přijal, ale nemůžu.“

„Proč? Proč ses mě tedy ptal jestli….“zeptám se zmateně a pozvednu hlavu.

„Nejsem si jist, zda by bylo moudré, aby se mladá dívka jako ty připoutala na věky k takovému monstru, jakým jsem já.“

„Ty nejsi monstrum!“

„Ale jsem, miláčku. Ale jsem.“

Než stačím vypustit z úst další větu, otevřou se dveře a v nich stojí polonahý blonďák. Nejdříve se zarazí, když mě uvidí v posteli svého přítele. Pak se na jeho krásné tváři objeví úsměv. Přistoupí blíž a zkoumavě si mě změří pohledem. Asi se mu líbí, to co vidí, jelikož spokojeně pokývá hlavou.

„Alecu, nech nás chvíli o samotě!“

„Hm, taky bych těl být sám s tak pěknou kůstkou.“ zabručí.

Zmateně se podívám kolem sebe. O kom to sakra mluví? Jsem tu jen já a … Ne, to snad nemyslí vážně. Nebo potřebuje brýle, aby pořádně viděl. V nejhorším případě si ze mě dělá srandu. Zamračím se. Proč by mi chtěl, ale tolik ublížit? On mě ani nezná. Nevím, jaká jsem uvnitř. Vím, že navenek nejsem moc krásná, ale uvnitř toho mám snad na rozdávání krásného dost.

„Aleku, prosím opusť můj pokoj!“ zahřmí nade mnou.

„Nerozčiluj se! Vždyť už jdu. Jen se chci…“

Další slova neslyším. Do mého podvědomí vstoupí známý protivný zvuk mého budíku. Naposledy mám možnost zadívat se do milované tváře a propadám se do temnoty, která mě obklopí.