Svět podle Charlie

Druhá kapitola

ože, zastavte někdo tu nepříjemnou bolest v mé hlavě. Pomalu jsem otevřela oči a zamrkala. I tento nepatrný pohyb mě bolel. Něco se změnilo. Něco se semnou stalo. Sakra, už si vzpomínám. Včera se mi vrátila má nemoc. Bylo to včera? Zaostřila jsem na hodiny v kuchyni a zaklela jsem. Deset hodin, můj zrak padl ven skrz okno, byla tma. Byla jsem v útlumu celý den.

Potřebuju se napít a zajít na patřičná místa. A samozřejmě si nezapomenout vzít léky proti bolesti, jelikož jsem se zkušenosti věděla, že se to pár dní bude vracet. Pokusila jsem si sednout. Stříkačka, kterou jsem stále držela v ruce, spadla na zem a odkutálela se pod stolek. Nechala jsem jí tam a pomalu jsem vstala a přitom jsem se držela zdi, jako záchranného lana. Nádech, výdech. Opakovala jsem si stále dokola. Musela jsem se ještě sehnout pro lahvičku s léky, na kterou jsem bohužel zapomněla. Poklekla jsem a zachytila konečky prstů sáček, ve kterém se lahvička nacházela. Děkovala jsem Bohu, že jsem při tom neztratila rovnováhu a neskácela se zase na zem.

Došourala jsem se do kuchyně, popadla první skleničku a natočila do ní studenou vodu. S tuby jsem vysypala pár prášků do dlaně, pozvedla k ústům a spolkla. Vypila jsem několik sklenic vody, než jsem se začala cítit zase, jako člověk. Uvědomovala jsem si i další neodvratné záležitosti, které potřebovalo moje tělo. Pomalým krokem, jako nějaká stařenka, jsem se dostala do koupelny a pustila sprchu. Vysvlékla jsem si zpocené oblečení a vstoupila pod tekoucí vodu. Slastně jsem vydechla.

Když jsem byla s očistou spokojená, zjistila jsem, že mám ukrutný hlad. Jen v osušce jsem se vrátila do kuchyňky a prohledala ledničku, zda tam neobjevím něco poživatelného. Našla jsem včerejší rizoto, které jsem si ani neohřála a už ho házela do hrdla. Zatímco jsem polykala jídlo, vzpomněla jsem si na muže, který mě včera špehoval.

Opatrně jsem se podívala oknem ven. Byl tam. Stál a čekal. Zhasla jsem a stále ho pozorovala. Nevím, jak dlouho jsem tam stála. Ale byla jsem čilá, protože jsem prospala celý den. Blížilo se ráno, když se neznámý odpoutal od stěny baráku, naposledy se podíval mým směrem a odešel. Konečně jsem mohla zahlédnout víc, než jeho obrys postavy. Už jsem si nemusela představovat, jak ten muž vypadá. Sice jsem mu neviděla dobře do obličeje, ale znám alespoň jeho přesnější popis.

Měl uhlově černé vlasy, mohutnou postavu oblečenou do černého. Proč se každý chlap, který chtěl vypadat nebezpečně, musel oblékat do černé barvy? A hlavně při chůzi jemně kulhal na pravou nohu. Než jsem mohla zpozorovat více, byl pryč. Jak to, že se dokázal pohybovat, tak rychle s tou nohou? Napadlo mě.

Pak můj zrak dopadl na jedoucí auto, které zastavilo před domem. Nikdo z něho nevyšel a já jsem si uvědomila, že muže právě někdo vystřídal. Začínala jsem dostávat zlost, ale pak jsem si uvědomila, že musím být zatraceně blízko, když mě někdo nechává sledovat. Usmála jsem se. Pomalu jsem se otočila, abych se konečně mohla jít obléknout. Až v tuto chvíli jsem si uvědomila, že mám na sobě stále ten mokrý ručník. Potřebovala jsem pohyb, proto jsem si oblékla džíny a mikinu, kterou jsem dostala před šesti léty od bratra. Nosil jí už na střední škole, než z ní vyrostl, ale mě seděla dokonale. Byla to jediná mikina, která dokázala skrýt mé nedostatky. Už v pubertě jsem se smířila s tím, že nikdy nebudu oslnivou a hlavně hubenou kráskou. Má babička s oblibou říkávala, že se mě vyrostala holka krev a mléko. Což jsem nikdy nepochopila. Byla jsem prostě při těle. Můj bratr mi dal s láskou přezdívku, která mi už zůstala. Jak jsem milovala, když jeho baryton pronesl sladce.

„Ahoj, kuličko“ nebo „Co jsi zase provedla, kuličko?“

Nikdo nepochopil, proč se proti tomuto oslovení nebráním. Jen on věděl, že tuhle krásnou přezdívku miluju.

Popadla jsem s malého stolečku u dveří svou peněženku a zamířila ven. Když jsem seběhla tři patra a otevřela domovní dveře, zadívala jsem se na auto. Všechna okna měl zakrytá černou folií, která do vnitřku nevpustila ani maličký ždibeček světla. Nejvíc mě, ale udivilo, že tato folii zakrývá i přední sklo. Není to proti předpisům? Chvíli jsem si tím ještě lámala hlavu a pak to vypustila. No a co! Musím doplnit zásoby a vyzvednout si věci s čistírny. Zamířila jsem k nákupnímu středisku.

Zařadil dvojku a pomalu se rozjel za mladou ženou, která si to rázovala po ulici. Sem tam jeho směrem otočila hlavu a usmála se. Věděla o tom, že jí sleduje. Fascinovala ho. Ale přesto jí nevěřil. Čmuchala kolem nich moc dlouho a Darius nebyl moc nadšený, když pokaždé dostal zprávu, že je zase vypátrala. Kamkoliv se hnuli, tak byla hned za nimi.

Pořád se někoho vyptávala a strkala ten svůj nosánek, kam neměla. Nemohl pochopit, jak to dělala. Ty nejlepší odborníci z jeho klanu dělali vše proto, aby smazali veškeré stopy jejich přítomnosti. Ale ona vždy něco našla, a zase je vyhledala. Co po nich mohla chtít. Nechali jí prověřit, ale skoro nic se o ní nedozvěděli. Dělalo jim to těžkou hlavu. Jako kdyby před rokem ani neexistovala. Snad ani její jméno Francesca, nebylo její. Toužil zjistit něco víc, aby mohl předat čerstvé zprávy Dylenovi, který by to předal Dariusovi. Chtěl být povýšen, chtěl se dostat blíž k Dariusovi. Jen tak mohla na něho být jeho rodina pyšná. Kdyby sloužil přímo pro Dariuse, tak by jejich rodina dostala ten správný lesk.

Ale to nezjistí během pár dnů, které stačí na to, aby se zase přemístili jinam. Sledovali jí, právě proto, aby se nedostala zase moc blízko a neudělala nějakou hloupost. Chtěli ji mít pod kontrolou. Zavibroval mu mobil, zastrčený v kapse kožené bundy.

„Zene, co právě dělá?“

„Ahoj Dylene, jedu za ní. Kráčí po ulici, asi jde na nákup, protože míří do Country Schops.“

„Tak jí sleduj a dej vědět, kdyby dělala něco neobvyklého.“a už chtěl zavěsit. Zene, ale musel s pravdou ven, jinak by se mohl dostat do pořádné patálie.

„Dylene“

„Ano, Zene?“

„Ona o nás ví!“

„Kdyby o nás nevěděla, tak by nás také nesledovala. Ne!“

„Ne, tak jsem to nemyslel.“zhluboka nasál vzduch „Ona ví, že jí sledujeme!“

Nastalo tíživé ticho. To nebylo dobré znamení, určitě to není dobré znamení. Přehrával si každý detail, jenom aby se ujistil, že neudělal žádnou chybu. Nic. Vůbec nic. Jednal, jako vždy. Podle daných pravidel, která mu vtloukali do hlavy před mnoha lety.

„Něco jsi posral!“

„Ne, choval jsem se podle tvých instrukcí.“

„Tak, jak je možné, že o nás ví.“

„Já nevím,…“odmlčel se, protože právě, v tu chvíli se zastavila a otočila se k jeho autu čelem.

„Zene?“zařval na něho Dylen.

Asi na něho musel mluvit dlouhou dobu, jelikož ho s transu, do kterého upadl, vysvobodil jeho křik. Sklonila hlavu a přivřela oči, jako kdyby se snažila zjistit, co se ukrývá uvnitř auta.

„Dylene, ona se zastavila“

„Proto jsi mi neodpovídal? Blbe, už jsem měl strach, že se něco stalo.“

„No, já myslím, že se stane.“

„Jak to myslíš?“

„Dívá se na mě divným způsobem. Sakra.“vypadl mu z ruky mobil, rychle se ho snažil znovu zvednout, ale zapříčil se v prostoru mezi sedačkou a brzdící pákou. Než ho dostal ven, pěkně se zapotil. Dal si ho k uchu, ze kterého se řinou Dylenův řev.

„Zene, já tě snad zabiju. Vysa…“

„Dylene, promiň. Vypadl mi z ruky, a až teď jsem ho vy…“Zene se odmlčel, když si uvědomil, že na ulici, kterou měl sledovat, už není žádná osoba, natož žena, kterou měl sledovat. „Sakra“

„Sakra! Cos podělal?“

„Já jí ztratil!“

„Ty debile!“s tím se z mobilu ozvalo ticho. Dylen zavěsil. Co bude, Zene dělat? Díval se z jedné strany na druhou a přemýšlel o tom, kam se Francesca mohla podít. Jeho pohled dopadl na Cauntry Schops. Tam měla přece namířeno a tam jí také možná najde. Proto vjel do garáže, zaparkoval a vypnul motor. Co bude jenom dělat?

Dívala jsem se na zaparkované auto. A uvědomila jsem si, že se mi to zase stalo. Poslední dobou se mi to stává pořád. Něco mě napadne a než si to stačím pořádně promyslet, tak to udělám. Už půl roku můžu děkovat právě tomuto šestému smyslu. Právě před půl rokem se mi stalo, když jsem ztratila stopu a byla jsem zoufalá. Pak jsem se jednoho rána probudila a věděla, co musím udělat. Prostě jsem se zvedla a začala balit. Než jsem si to uvědomila, měla jsem veškeré své věci uložené v autě a ujížděla jsem z města.

Znovu jsem našla stopu. Nevěděla jsem, jak to dělám, ale byla jsem za to ráda. Zamračila jsem se. Podle impulsů, které dostávalo moje tělo, jsem měla jít k zaparkovanému autu a pořádně si posvítit na řidiče. Stále jsem se tomu bránila, až najednou…

Dveře auta se otevřeli a ven se vysoukal vysoký chlap s hnědými vlasy. Přivřela jsem oči, tohoto muže jsem ještě nikdy neviděla, ale připadal mi tak povědomý. Nevědomky se ke mně přiblížil, najednou se zastavil a nasál do nozder vzduch. Ani jsem nedutala, abych ho neupozornila na svou přítomnost. Ale jako kdyby i on měl šestý smysl, podíval se přímo na mě a pak z jeho úst vyklouzlo.

„Francesco“

Byla jsem fascinovaná. Jeho hlas hladil a oči se neuvěřitelně začaly lesknout. Znal mé falešné jméno, z čehož jsem usoudila, že si mě asi museli nechat proklepnout. Nebezpečně se přiblížil, musela jsem ustoupit, až má záda narazila na studený beton.

Stále se přibližoval, až mě mohl zahlédnout ve stínu. Pořád nasával vzduch a usmíval se. Proč se usmíval? Naklonila jsem hlavu a uvědomila si, že moje fascinace tím cizincem stoupá. Z blízka byl nádherný. Žádná vada na kráse, ani maličká piha, která by hyzdila jeho dokonalý obličej.

„Nádherně voníš!“zašeptal.

„Ne“vypadlo ze mě, než jsem tomu dokázala zabránit. Zakryla jsem si ústa rukou. Sakra, nechtěla jsem nic říkat. Znova nasál můj pach a usmál se.

„Věř mi. Voníš a to nádherně!“

„Phe“už jsem se to nepokoušela zastavit. Odrazila jsem se od stěny a přistoupila blíž k němu. Přejel očima po celé délce mého těla. A v tu nepatrnou chvíli jsem si uvědomila, že se mu líbí, to co vidí.

„Sakra, přestaň na mě tak zírat!“

„Jak na tebe koukám, miláčku?“zapředl.

„Tak a dost. Pro tebe nejsem žádný miláček, pusinka nebo kočička. Uvědomuješ si, že je nezákonné někoho špehovat?“

„Prr, holka! To ty nás pořád pronásleduješ! Co po nás chceš?“

Zarazila jsem se, právě mám nejlepší příležitost něco zjistit. Přešlápla jsem z nohy na nohu a přejela jazykem své popraskané rty. Začínalo mě zase brnět tělo. Věděla jsem, že to jsou příznaky a že bych si měla vzít prášek. Sáhla jsem do zadní kapsy a rozbalila celofán, do kterého jsem prášek zabalila a dala si ho do úst.

„Co to bereš?“

Až teď jsem si uvědomila, že muž přede mnou mě neustále pozoruje a zvědavě naklání hlavu na stranu.

„To je proti bolesti. Ozvala se mi stará známá.“

„Co ti je?“

„Do toho ti nic není a teď bych byla ráda, kdybys zmizel.“

„To nepůjde, zla…“

Než mohl doříci zlatíčko, vrazila jsem mu pořádnou facku. Dlaň mě stále pálila, když zaskřípal zuby a jeho oči ve škvírkách se vrátili na můj obličej. Zbaběle jsem začala couvat, protože mi to velela má přirozenost. Ten muž byl pořádně naštvaný. Otočil se, abych mu neviděla do obličeje a několikrát se zhluboka nadechl.

Prostorem se roznesla líbivá melodie zvonkoher, kterou měl muž nastavenou, jako vyzvánění. Škubl sebou, ač nerad musel to zvednout. Několik málo vteřin poslouchal někoho, kdo na něho hulákal z druhé strany mobilu. Pak řekl jednu jedinou větu.

„Jsem v garáži“pak zaklapl a otočil svou pozornost na mě. Naklonil hlavu a zamlaskal. Sakra, něco se děje a určitě to nebude nic příjemného. U vjezdu do garáží zaskřípaly gumy, jak někdo rychle vjel. Netrvalo ani nanosekundu a už u nás zastavilo další auto, stejné jako auto, kterým přijel muž, co stál vedle mě. Nepatrně se ke mně přiblížil a mně se zdálo, že mě chce před něčím ochránit.

Z auta vylezl velice naštvaný muž. Hned jsem poznala, kdo to je. Jeho uhlově černé vlasy a nenápadné napadání na pravou nohu, mě nenechalo na pochybách, že tento muž je ten z dnešní noci.

„Sakra, zbláznil ses! Nejprve jí ztratíš a pak se k ní chováš jako…“zarazil se, když se nadechl a spokojeně zabručel. Jeho pozornost se přenesla na mě.

„Máme problém!“nemluvil na mě, ale na druhého muže. Což jsem pochopila, i když jeho zrak zůstával přitisknutý na mou osobu.

„Nádherně voní! Mám chuť…“

„Tak na to zapomeň, Zene!“

„Ale…“

„Ne.“

„Rozkaz, pane!“ a zasalutoval, jako voják.

„Měl bys od ní odstoupit, Zene!“

„Ale, pane!“

„Hned!“

Muž, který se jmenoval Zene, se ke mně sklonil a naposledy nasál mojí vůni. A pak splnil rozkaz. Co to jenom mají s mou vůní? Vždyť jsem se vůbec nenavoněla. Pouze jsem se včera večer vymydlila jahodovým mýdlem. Nenápadně jsem k sobě přičichla, ale necítila jsem nic. Pouze nenápadný odér aviváže, vonící po mořském vánku.

„Pojď ke mně!“

Tento další rozkaz patřil mně, ale já ho nehodlala uposlechnout. Ten chlap se mi pranic nelíbil. Sice vypadal jako pravý řecký bůh, přesto v něm bylo něco, co mi nahánělo strach. Znova vydal svůj příkaz, na který jsem já znova nereagovala. Cítila jsem z něho, že ztrácí trpělivost. Už nemluvil, jen jeho oči zas a znova vydávali temný povel. Kroutila jsem hlavou ze strany na stranu.

Proto ke mně přistoupil, až byl jen nepatrný kousek ode mne. Rychle jsem hledala pohledem pomoc u Zena, ale ten už byl pryč i se svým autem.  Co nejvíce jsem se přitiskla na zeď a odvrátila od něho obličej. Sklonil se k mému krku a přitiskl k němu nos. Zhluboka nasával a začal…. Sakra on přede.

Pak se svým tělem začal otírat o mé, jako kočka. Nebyla jsem schopná se ani pořádně nadechnout.  Cítila jsem, že jeho statné tělo začíná ožívat. Přitiskl se a přitlačil. Pohyboval pánví sem a tam, dělal ty prastaré a pro mě neznámé pohyby. Začala jsem se červenat. Nikdo, nikdy se takto ke mně nechoval.

„Válečníku, nemyslíš si, že už to stačilo!“pronesla jsem tiše. Už jsem začínala mít všeho dost. Nejenže se ke mně ten chlap chová, jako k chovné klisně, ale také mě začala příšerně bolet hlava. Ten prášek pořádně zabere, až za pár minut. Což se následně potvrdilo, když začala bolest ustupovat.

Najednou se ode mne muž oddělil a pořádně zatřásl hlavou. Podíval se na mě a zdálo se, že zadržel dech. Pomalu začal ustupovat, když byl na pár kroků vzdálen, pozvedl ruku a chytil předek mé mikiny. Snažila jsem se mu vymanit, ale to už mě táhl ke svému vozu, kde mě netaktně hodil na zadní sedadla a zavřel. Než jsem se stačila vzpamatovat, zabouchl dveře a nasedl na své místo řidiče.

Popadla jsem kliku, ať jsem s ní lomcovala, jak jsem chtěla, nepustila mě ven. Pustil na plno klimatizaci, ale přesto stále nedýchal. Jak mohl na tak dlouhou dobu zadržet dech? Pozorně jsem sledovala jeho obličej, zdali nedýchá alespoň ústy. Na jeho tváři se nepohnul ani sval.

Auto rychle vyrazilo ke svému cíli, který mi jaksi unikal. Dívala jsem se ze strany na stranu, ale okolí jsem nepoznávala. Stále stejné ulice, ve kterých byly stejné domy se stejnými ploty. Vyjeli jsme z města, muž přidal rychlost, která mi nedělala vůbec dobře. Nikdy jsem neměla ráda jízdu autem. V autobuse to bylo ještě horší. A let letadlem mi připadal, jako malá smrt, kterou jsem musela podstoupit, pokud jsem chtěla najít sobě blízkou osobu.

Můj neklid vystřídala pohoda. Uvolnila jsem se, i když jsem vůbec netušila, co mě na konci této cesty čeká. Ani ne po půl hodině jsme dojeli k velikému domu, garáž se pomalu otevírala, někdo musel asi vidět, že přijíždíme. Ve velké garáži byl čilý ruch, lidé přemísťovali věci do náklaďáků, které tam určitě byli pouze z jediného důvodu. Zase utíkali pryč.

Sakra! Ulevila jsem si v duchu. Pak jsem se, ale musela zamyslet nad tím, proč mě vůbec přivezl sem. To mi chtěl ukázat, že přede mnou budou stále utíkat, nebo mi chtěl ukázat to, že jsou velice vytrvalí. Ale to jsem já také. Nevzdám se svého úmyslu najít svého bratra. Byl jediný, co mi na světě zůstalo a já se ho nedokázala vzdát. Záviděla jsem jim, že dokážou zůstat, tak dlouho spolu. Žárlila jsem na krásnou ženu, kterou odchytil stejně krásný muž a začal jí náruživě líbat. Žárlila jsem na další ženu, která si k sobě tiskla tři krásná dítka.

Můj mlčenlivý společník zaparkoval na nejvzdálenějším konci a vypnul motor. Otočil se ke mně se zamračeným pohledem. Jeho pohled mi přikazoval, ať se ani nepohnu. Vystoupil a rozhlédl se kolem sebe. Pokýval hlavou na dva muže a něco jim tiše vysvětloval. Oba dva sebou trhli a podívali se na auto. Pak znovu přikývli, jako jeden muž. Zhluboka se nadechly a vyrazili k autu a ke mně. Zatímco můj společník odkráčel, bůh ví kam.

Dveře se prudce otevřely. Muži, kteří stáli přede mnou, odvrátili obličeje a popadli moje ruce, než jsem se mohla pořádně nadechnout. Šli tak rychle, až jsem je nestíhala. Stále jsem zakopávala o svoje nohy. Byla jsem pořádně nešikovná. Jelikož jsem si dávala pozor na to, jak kráčím, ani jsem si nezmapovala cestu, kterou bych se případně mohla dostat ven.

Po pěti dlouhých minutách polo běhu v té nespletité křižovatce chodeb, jsme došli na místo. Jeden muž otevřel dveře a ten druhý mě do nich hodil. Ocitla jsem se v potemnělém pokoji. Byla taková tma, že jsem si neviděla ani na svoje vlastní ruce.