Svět podle Charlie

Osmá kapitola

oslední krabice. Přidržím okraje a přelepím je lepicí páskou. Vzdychnu, když si v duchu přehraju poslední dva měsíce. Vše se změnilo od základů. Už nejsem sama! Stále někde narážím na čipernou mladou dámu, která mě dokáže rozesmát i v té nejhorší chvíli. Dokonce jsem si i zvykla na to, že je má matka definitivně pryč. Stále to bolí. Ale vím, že teď je jí líp. Je přece s mým otcem. Tam někde v nebesích.

A můj biologický otec? Ach, tak tomu se snažím vyhýbat. Vím, že ho to musí trápit, ale já teď potřebuju čas, abych si všechno dala zase do pořádku. Abych začala opět žít! Žít život, který je jiný a tak zatraceně nový. Navázaná nová přátelství s vlky, medvědy, leopardy a dalšími, kteří jsou zázrakem přírody. Musím přijmout to, co jsem. Jsem panter! Divoká kočka, která se při první proměně zhroutila a nadávala na svůj zpackaný život.

Ale i to jsem nakonec přijala. Je docela krásné se prohánět potemnělým lesem a lovit bezbrannou zvěř. Zabořit ostré zuby do masa a užívat si tu nadvládu, kterou máte. Já vím, je to barbarské. Ukrutné! A vůbec se to neslučuje s mojí povahou. Když to, ale vezmu i z druhého konce, tak s tím stejně nic nenadělám. Jsem tím, čím jsem! Predátor!

„Hej, anděly!“ vytrhne mě ze vzpomínek Kat. „Volá ti táta!“

„Ach, jo!“ zanaříkám.

„No, tak“ šťouchne do mě. „Jednou s ním musíš zase mluvit!“

Vím, že má Kat pravdu, ale doufala jsem, že budu mít víc času. Potřebný čas, kdy si přesně srovnám myšlenky do bodů, co vlastně budu dělat dál. Jestli se podrobím zavedeným tradicím a vrátím se k samcům, kteří jsou mou součástí. Budu se stále podrobovat jejich nadvládě. Jejich rozhodnutím proti, kterým nebudu moci vystoupit a zaprotestovat. Být členem smečky, kterou ani neznám. Anebo mám zůstat s Kat, která si vytvořila prazvláštní rodinu z různých druhů bájných tvorů.  Být svobodná, činit svá rozhodnutí a potom nést i následky. Žít život, který jsem si vždycky přála.

„Vezmi to!“ Kat mezitím začala skandovat. „Vezmi to!“ a otáčet se kolem mě. „Vezmi to! Vezmi to! Vezmi to!“

Vážně mám tu potvůrku ráda. Nevím, co bych si bez ní počala. Ona mě vrátila zpět do života. Ona mi dala důvod žít dál. Vytrhnu jí zvonící mobil z ruky a vypláznu na ní jazyk. Za to mě odmění velice dlouhým a protáhlým zavitím. No, jo! Když trávíte svůj volný čas s vlkem, ledasčemu se přiučíte.

Pozvednu hlavu a oplatím jí její volání. Chci si hrát a dovádět. Noah, Percy, Desiree, Kat a Roger mě to naučili. Z hrdla se mí vypustí táhlé vití, k nerozeznání podobné pravému vlkovi. Nechci se chlubit, ale napodobovat zvuky různých zvířat mi jde. Skončím a konečně zmáčknu zelené sluchátko.

„Tati?“

„Ahoj, Francisco!“ zavzdychá. „Jsem rád, že jsi mi to nepoložila.“

„Chtěla jsem!“ přiznám se.

„Ach“ něco zamumlá. „Vím, že potřebuješ čas, aby ses dala zase do pořádku, ale dnes večer tě potřebuju.“

„Ano? Proč?“

„Dnes večer je slavnostní svolání našeho druhu! Je to něco, jako…“

„Nemusíš mi to vysvětlovat!“ skočím mu do řeči. „Já vím, co znamená slavností svolání.“

„Víš?“ v jeho hlase je znát překvapení.

„Ano. Za tu dobu, co vím, že jsem bájný tvor, jsem už něco pochytila. Vlastně byla jsem poučena.“ usměju se na Kat, která nás bedlivě poslouchá.

„Kým?“

„Jednou velice dobrou známou.“

„Ona je také panter?“

„Ne, ona je krásný leopard!“

„Olivie Patricie DeMarco, ty se bavíš s leopardem? Ty hanobíš náš rod?“

„Ano, bavím!“ odseknu. „A jmenuju se Francisca, tatínku! Ne Olivie.“

„Jak…? Kdy…?“

„Před jedenácti léty na dětském táboře“

„Ale, to jsi ještě nevěděla, že jsi, co jsi!“ zavzdychá. „To by se dalo ospravedlnit!“ znovu si povzdechne.

Sakra, s mým otcem budou ještě dost velké problémy. A to ještě ani neví, že se bavím s medvědy, kteří jsou úplné tabu. A vlci? Vau, to by byl oheň na střeše anebo by rovnou dostal infarkt.

„Tak kdy a kam mám přijít?“ vrátím se k hlavnímu tématu dne.

„V půl osmé! Počkej chvíli, dám ti adresu!“

Naznačím posunky Kat, že potřebuju něco na psaní. Pak si vyslechnu adresu, kterou urychleně napíšu na předložený papír. Kat mi mezitím nakukuje přes rameno a špulí rtíky. Několikrát nespokojeně zamlaská. Pozvednu tázavě obočí. Co jí zase nejde pod čumáček? Automaticky se rozloučím s otcem. Naposledy ho ujistím, že přijdu a zavěsím. Stále upírám oči na Kat, která nesouhlasně kroutí hlavou.

„Co je?“ už to nevydržím a zeptám se.

„No, děje se to, že budeme muset jet na nákupy!“ a pak vykouzlí překrásný a spokojený úsměv.

„Ach, ne!“ zavyju.

Zakloním hlavu a do svého dalšího zavití dám více citu. Zním vážně věrohodně, jelikož se ke mně přidávají psi z našeho blízkého i vzdáleného okolí.

„Ale ano!“

„Ne“ skuhrám. „Proč?“ založím tvář do obličeje.

„Protože jsem to řekla!“

Poplácá mě po zádech a popadne jednu krabici. Jako poslušný psíček, kterým určitě nejsem, vezmu pod ruce poslední dvě a vyrazím za ní. Ve dveřích se naposledy otočím a zadívám se na svůj starý domov. Je to divné, když jsou holé zdi, nábytek není okrášlen osobními věcmi a na oknech chybí záclony. Už to není domov. Jen další byt, který je připraven přivítat nového nájemníka.

„Ne, tohle si na sebe nevezmu!“

Pronesu zděšeně, když se zadívám na svůj odraz ve velkém zrcadle. Šaty, které halí mé tělo, jsou tmavě červené a mají korzet, který drtí má citlivá prsa. Skoro nemůžu dýchat. Přimhouřím oči a zadívám se pořádně na výšivku, která zdobí vrchní díl šatů. Poté zamávám rukama, jako pták. Lehoučká poloprůsvitná látka rukávů, vypadají jako křídla motýla. Jsou tak široké a prostorné, že jim nemůžu nic vytknout. Pouze jen to, že mi zakrývají celé ruce, dokonce i prsty.

„Ale, ano vezmeš! Dokonale ti padnou! Jako kdyby byly stvořeny přímo pro tebe!“ zašveholí za mými zády Kat.

„Má pravdu, andílku!“ ozve se Desiree. „Ty šaty jsou perfektní. Kdybych byla tak dobře obdařena, jako ty, tak bych je určitě brala.“ přistoupí ke mně a zašeptá mi do ucha. „A ještě k tomu v nich vypadáš vážně sexy!“ a zamrká dlouhými řasami.

„Ne! A to je mé poslední slovo!“

Hm, poslední slovo! Jsem směšná! Právě teď sedím v těch samých šatech před zrcadlem a nechávám si na hlavě vytvářet prazvláštní účes. Kam zmizelo všechno mé přesvědčení, že za sebe budu rozhodovat sama? Stačilo jediné pozvednutí dokonalého obočí a mírné zadupání nožkou a já se složila, jako domeček z karet. Fakt mám dost malou obranyschopnost. Musím se stále učit a vylepšovat a možná jednou pevně ustojím své rozhodnutí.

„Vypadá, jako princezna!“ zašeptá Kat.

„Počkej, až bude hotová! To pak padneš na zadek!“

S tím zamává na někoho za svými zády. Ke stolku si to přicupitá malá blondýnka s rozkošným úsměvem. Neodolám a oplatím jí její úsměv. Potom se zvědavě zadívám na kufřík, který před sebe položí a otevře ho. Páni, tolik líčidel nemá snad ani samotná Miss Ameriky. Počkat, počkat, líčidla!

„Tak prr! Tohle jsme si nedomluvily!“ zaprotestuju a mávám před sebou rukama.

„Sakra, uvědom si konečně, že jsi ženská!“ odsekne Desiree. Položí mi ruce na ramena a znovu mě usadí do židle. „Neublíží ti, když se jednou necháš zkrášlit!“

„Ach, jo! Ale nic okázalého!“

Varuju blondýnku, která se opět pouze usměje a pokývá hlavou. Držím, jako nějaká figurína a nechávám na sebe patlat kupu makeapu. Doufám, že nebudu vypadat, jako nějaká příšera z Elm Street. Nikdy jsem se nelíčila a nebudu s tím začínat ani teď. Sem tam použiju řasenku a lesk na rty.

Někdo se dotkne mého ramene, ale musím držet, proto jen poklepám tu ruku a útrpně zavzdychám. Další ruce mi mezitím zaplétají něco do vlasů. Na krk mi dopadne těžké závaží a do uší se zabodnou náušnice, které skoro nic neváží.

„Tak a hotovo!“ zavzdychá spokojeně blondýnka, když si prohlédne svůj výtvor.

„Konečně“ uvolním se a zapohybuji čelistí, která stačila během té chvilky ztuhnout.

„Musíš vyrazit, jinak to nestihneš, Fran!“ upozorní mě Kat.

Zděšeně se natočím k hodinám, které spokojeně odpočívají na stěně nad dveřmi. Strhnu bílou roušku a mírně zakleju. Je už sedm pryč! Vážně musím padat! Nechci přijít pozdě. Všem polohlasně poděkuju, obejmu Kat a Desiree a už peláším ven.

U vchodových dveří popadnu červenou perelýnku, která byla součástí těchto šatů, a přehodím si jí přes ramena. Ještě nasadit ty směšné boty, na kterých se určitě přerazím. Vklouznu do nich a zavzdychám. Můžu děkovat všem svatým, že jsou docela pohodlné a nejsou to mučicí nástroje, jak jsem si myslela, když jsem je poprvé uviděla. Dokonce překousnu třícentimetrové podpatky, které vážně nesnáším.

„Sakra, kotě!“ zabručí Percy. „Tohle mi nedělej!“

„Vau, princezno! Kam ses tak vyparádila?“

„Ahoj Noahu, Percy! Musím na slavnostní setkání rodu! A už teď jdu pozdě!“

„Tak to tě ani nebudeme objímat!“ odsouhlasí Percy.

„I když moc šťastný z toho nejsem!“ zavrčí Noah.

Otočím se k nim a usměju se na ně. Jsou to má zlatíčka. Vážně dokážou pozvednout náladu, když je jich nejvíce potřeba. I přestože mě Percy upozornil, že se jich nemám dotýkat, každého z nich naposledy mlaskavě políbím na tvář.

„Má paní, váš kočár je připraven!“

„Cože?“

Obrátím se vzad a zadívám se na mladého lvíčka oblečeného do zlaté livreje. Já tu Desire zabiju! Nedokážu udržet smích v sobě a vybuchnu. Musím se chytit za břicho, abych se nesvalila na zem. Nasadím masku vznešené dámy, přijdu ke dveřím a udělám před mým sluhou mírné pukrle.

„Můžeme vyrazit, Stuarte!“

Ušklíbne se, ale svou roli hraje dál. Ještě včera jsem si s tímto malým lvem hrála v lese na honěnou. Kočkovali jsme se jako dvě malá koťata a teď tu přede mnou stojí a tváří se kamenně. Nasedneme společně do vozu. On za volant a já dozadu, kde si hovím, jako nějaká královna. Nemluvíme spolu po celou dobu, kdy jedeme vstříc mému novému dobrodružství. Cesta autem trvá necelou hodinu a já to jen tak, tak stíhám. Zastaví před dveřmi, vystoupí a přidrží mi dveře. Naposledy se pořádně nadechnu a vylezu ven. 

Netrvá dlouho a já naposledy zamávám Stuartovi, který usedne za volant černého auta a odjíždí pryč. Dohodli jsme se, že až budu chtít jet domu, tak mu mám zavolat. Nejraději bych ho zavolala hned, ale něco jsem slíbila a tak to i musím dodržet.

Zavzdychám a otočím se na podpatku. Pomalým krokem přejdu přes červený koberec až k velkým dvoukřídlým dveřím. Nemusím ani zaklepat a už se přede mnou otevírají a zvou mě dál. Z dálky uslyším půvabnou melodii a šumot hlasů. Kdosi se dotkne mých ramenou a sundá plášť, který jsem do této chvíle svírala pevně v prstech.

 „Má paní!“ ozve se mi po pravém boku.

„Alberte!“ vyřknu šťastně.

„Jsem rád, že jste se konečně odhodlala vrátit domů!“

Nechci kazit jeho dobrou náladu, a proto přikývnu. Přistoupím k němu a vložím mu něžný polibek na vrásčitou tvář. Jsem potěšená, když spatřím, jak se půvabně začervená a uhne svým šedivým pohledem.

„Ach, Alberte! Jsem tak ráda, že tě opět vidím!“

„I já jsem šťasten, má paní!“ pokloní se mi. „Chtěl jsem vám popřát upřímnou soustrast, ale na dnešní večer se to moc nehodí.“ jeho hlas je smutný.

„Alberte“ pohladím ho po tváři. „Dnes večer na to zapomeň! Nebudeme si přece kazit krásný večer.“

„Ano, má paní!“ a opět se pokloní.

„Ach, Alberte! Mám na tebe maličkatou prosbu.“

„Ano, má paní!“ nadzvedne šedivé obočí.

„Potřebuju se upravit. Nevíš, kde bych to mohla vykonat?“

„Má paní je velice krásná a sluší jí to. Nepotřebuje se nikterak upravovat.“

„Alberte, jsi veliký lichotník!“ nakloním se k němu. „Vlastně se nepotřebuji upravit, spíše…“dramaticky utichnu.

„Ach, už chápu!“ také zašeptá. „Račte mě následovat, paní!“

Nejraději bych se do něho zavěsila, ale pravidla etikety, která se mi snažila Desire vštípit do hlavy, to zakazovala. Jakožto princezna jsem byla povinna jít tři kroky za svým sluhou. Nechápu proč, ale musí tak být dodrženo.

Najednou se Albert zastavil u pozlacených dveří, které otevřel a pokynul mi, abych šla dál. Byla to půvabná pracovna, která jistě patřila ženě. Vkročila jsem dovnitř s Albertem v závěsu. Během nepatrné chvilky, kdy jsem obdivovala tu nádheru, mě obešel a otevřel další dveře, kterých jsem si vůbec nevšimla. Opět se uklonil a zanechal mě samotnou.

Ach, děkuju! Tohle jsem potřebovala. Několika kroky vlezu do maličké koupelničky, která je plně vybavena.

Umývám si ruce a broukám si melodii, kterou slyším přes stěnu. Pozvednu hlavu a poprvé na sebe poohlédnu. Vau, to je… Ztuhnu, nemůžu uvěřit svým očím. Jsem to já a zároveň to já nejsem. Velké zelenkavé oči, lehoučce obarvené zlatavým stínem, prostínovaný nachovou červení. Černé orámování a dlouhé husté řasy. Pleť bez jediné chybičky. Rty plné a půvabně vymodelované načervenalým leskem. Už ani nenosím své kostěné brýle, které jsem někam založila a doposud neměla potřebu je hledat.

Ach, Bože! Byla jsem krásná! Toto je případ, kdy jsem ráda, že se mi při přerození změnila barva očí. Už jsem je neměla fádně modré, ale zelené až hnědavě zlaté, podle toho, jakou jsem měla náladu. Dokonce typuju, že se mi mírně zešikmily a díky tomu vypadám, jako šelma.

Odstoupím několik kroků vzad a zadívám se na sebe novýma očima. Vau, já jsem vážně krásná. Boky jsou štíhlejší, pas užší a prsa pevnější. A mé nehty! Pozvednu ruku a zadívám se na ně. Nejsou okousané, ale dlouhé a pevné. V tuto chvíli lehce nalakované zlatavým lakem. Znovu se zadívám do zrcadla. Za ty dva měsíce mi dorostly vlasy do půlky zad, což ale teď nejde poznat, jelikož je mám spletené ve složitém účesu. Dokonce se i lesknou a mají barvu zlatého žita. Ne myší hněď, ne jsou plavé a dokonalé.

„Proč jsem si toho nevšimla dřív?“ zašeptám.

Leknu se, když k mým uším dolehne bouchnutí dveří a šepot hlasů. Pomaličku přistoupím blíž a pootevřu dveře. Zamžourám a několikrát zamrkám, než se mi zaostří pohled. Bolestně ucuknu, před scénou, které jsem svědkem.

U hlavních dveří stojí pár, přitisknutý k sobě. Žena má vykasanou sukni, až k pasu a roztažené nohy, mezi kterými je muž ve smokingu. Opět zamrkám, jako kdybych toužila, aby to byl zlý sen, ze kterého se chci probudit. Muž má skloněnou hlavu k ženskému rameni a zavřené oči. Zatnuté čelisti a rty zlostně stažené do úzké čáry.

„Ach, Lucasi! Vážně tu dneska bude tvá samice?“ zašeptá ženský vysoký alt, který je vážně nesnesitelný.

„Jo“ odpoví a nadhodí si její tělo, aby měl lepší přístup. Pak tvrdě přirazí a spokojeně zavzdychá.

„Lucasi, to bolí!“ zapiští žena.

„Sakra, proč musíš být tak křehká?“

„Protože jsem žena!“

Lucas si pouze odfrkne a změní své pohyby. Je to tak pomalé a ani trošku vzrušující. Co bych já, ale na tom mohla vidět za vzrušujícího? Vždyť je to Lucas! Phe, Lucas, který je to nejodpornější mužské stvoření, které jsem měla smůlu potkat. Sakra, je jedno, že jím opovrhuju. On je můj! Cože? Zavrtím hlavou a snažím si urovnat myšlenky.

„On je můj!“ zavrčím.

Přitisknu ruce na ústa a ztuhnu. Tohle jsem nebyla já, ale můj panter uvnitř mě. Sakra! Doufám, že to neslyšeli.

„Slyšels to?“

„Co?“ zafuní a zakloní hlavu vzad.

„Ale nic!“ odmávne to rukou. „No zpět k tvé samici!“

„Ano“ zašeptá a usměje se.

„Řekneš jí o mě? Víš, měla by vědět, že tě dostatečně neuspokojuje a měla by dát přednost ostatním. Například mě! Bude mě muset tolerovat! Ale teď se tě ptám? Kdo z nás bude mít větší moc? Au, Lucasi!“ zaprotestuje při dalším tvrdším přírazu, což u mě vyvolá posměšné ušklíbnutí.

„Lucasi? Posloucháš mě?“

„Jo, sakra!“

Vyjede z ní a otočí se k ní zády. Já ho mám pořád před sebou v celé své kráse. Zatímco otravná ženská stále mluví, tak si ulevuje rukou. Pumpuje sem a tam. Rychleji a rychleji, až vystříkne bílá tekutina.

„Lucasi, to je nechutné!“ pronese s odporem.

„Do prdele, Valerie! Můžeš alespoň na chvíli zmlknout?“

„Jak to se mnou mluvíš, Lucasi? Jsem tvá náhradní samice! Měl bys mě mít v úctě!“

Cha, v úctě! Pokud neprojevuje úctu mě, své právoplatné samici, tak proč by jí projevoval pouhopouhé náhradnici? Hloupoučká husička! Tak co myslíš, holka? Promlouvám ke své panteří společnic. Prozraď mi, jak se mám zachovat! Zavřu oči a splynu se svým vnitřním já. Usměju se, když mi na mysli přijdou dvě slova: „Pomsta a Brennan“. Chápu, co po mě mé vnitřní já chce.

Otevřu oči, které se nebezpečně zalesknou. Postavím se do celé výšky, oči stále upřené do zrcadla a vycením tesáky. Mé panteří já chce sex! Ale ne ledajaký sex. Sex s Brennanem. Vždycky nás to k němu přitahovalo. Jsem rozhodnutá. Ne, jsme rozhodnuté. Až splním svou povinnost zde, naleznu svého náhradního samce.

Naposledy zkontroluju stav své garderoby, a zda jsem již osaměla. Poté se nadechnu a vylezu se svého úkrytu. Mé kroky jsou jisté a ladné. Ach, ano! I to se změnilo. Cítím se víc sebejistá ve svém těle. Vykračuju, jako dravá šelma, kterou jsem. Konečně mohu na vlastní kůži poznat, jak se cítila paní Donovenová.

Pohupování boků, noha před nohu. Tak jak mě to naučila Desiree. Být žena. Smyslná žena, která ví, co chce. Která ví, že je nádherná a přitažlivá. Spokojeně se protáhnu a zavrním. Otevřu dveře a vstoupím do jámy lvové, která se stane mým novým hřištěm na hraní. Och, ano! Budu si hrát, dovádivě laškovat a vábit.