Svět podle Charlie

Čtvrtá kapitola

 potemnělé místnosti se ozvalo hlasité prásknutí telefonem, následované sprostou nadávkou, kterou vypustil z úst veliký temný král. Jeho predátorská podstata ho donutila přecházet z místa na místo. Byl, jako ten lev, který je zavřený v malé cele. Vzrůstající nervozita se projevovala nejvíce tím, jak si prohrabával svou dlouhou a hustou hřívu.

„Samueli!“ zařval.

Netrvalo ani pár sekund, když se velké dvoukřídlé dveře otevřely a v nich stanula jeho mladší kopie. Jeho nejstarší syn pozvedl zvědavě své obočí a čekal, co mu jeho otec chce tak důležitého říci. Nemusel čekat dlouho. Velká mužská postava se mu postavila čelem a do jeho tváře se upřeně zahleděly zlatavě zabarvené oči.

„Nedovedeš si ani představit s čím na mě zase Donoven vyrukoval!“ vyprskl zlostně.

Samuel si úlevně vydechl, už si začínal myslet, že se stalo něco opravdu špatného. Například to, že na ně zase zaútočil klan vedený tím zpropadeným Lucasem MecVergasem. Vážně svého úhlavního nepřítele nesnášel, ale jeho otec ho ctil a říkával, že by byl poctěný, kdyby jejich rody byli v souladu. Samuelovi trvalo velice dlouhou dobu a nekonečné hodiny přemlouvání, aby vymluvil svému otci jeho úmysl mu věnovat jednu ze svých dcer. Sice své nevlastní sestry neměl nikterak v lásce, ale aby trpěli pod područí takového bastarda, jakým byl Lucas, si nepřál.

„Copak ti zase řekl?“

Několika kroky překonal vzdálenost ke koženému křeslu a pohodlně se usadil. Překřížil nohu přes nohu a čekal, až otec spustí nekonečnou triádu o jeho bývalém příteli. Je velice zvláštní, že jedna jediná rozepře může, nejlepší přátelé rozloučit na tak dlouhou dobu. Samuel doufal, že ho to nikdy samotného nepotká.

„Tvrdí, že má u sebe jednu z mých dcer!“ znechuceně si odfrkl. „A ještě k tomu, že je v poslední stádii její potřeby!“

Samuel se zarazil. Věděl pouze o jedné, která měla blízko k tomu, aby začala „hárat“. Ano, jen Francis, jeho nově nalezená sestra byla blízko svému období. Spolknul doušek burbonu a zavřel oči. Dnes večer jí přece měl hlídat Stín a ten by ho ihned informoval, kdyby se něco dělo.

„Posloucháš mě, Same?“

„Ano, otče, poslouchám!“

„Ne, za posledních pět minut si bloumal po svém vlastním světě.“

„Otče…“nevěděl, jak mu to má říct. Jak říci muži, který přestal doufat, že jeho dcera, která byla považována za mrtvou, se před pár měsíci objevila živá a zdravá?

„Same?“ velké mužské tělo dopadlo do křesla naproti tomu, kde seděl on. „Ty o tom něco víš?“ otcova tvář dostala nazelenalý nádech.

„Ano“ zašeptal.

„Je to má dcera?“ ruce, které měl položené přes kolena, se mu začali třást.

 „Ano, je to má sestra!“

„Jelikož vím…“zašeptal a polkl. „že mé dcery, Isabella a Nina, jsou ve vedlejší místnosti, tak…“nedokázal z úst vypustit to jediné jméno. Jméno, které se nesmělo po dobu dvaceti let vůbec vyslovit. „Olivia! Olivia Patricia DeMarco.“

„Už se tak nejmenuje!“ prozradil mu po minutě ticha.

„Jak…“zavřel oči a po líci mu sjela osamělá slza. „…se jmenuje?“

„Francisca“ též se naklonil a opřel se o silná stehna. „Francisca Talbotová“

„Francisca“ otevřel oči a zamračil se. „Francisca DeMarco“ opravil ho. „Jmenuje se Francisca DeMarco! Ne, Talbotová!“

Pak vstal, naposledy si prohrábl již rozcuchané vlasy a nabral potřebný vzduch do plic. Samuel mu několik minut vůbec neviděl do tváře, ale tušil, že jeho silný otec, král rodu DeMarco, právě v tuto chvíli dává průchod svým citům. Několika trhanými pohyby si utřel obličej a opět se obrátil na svého syna.

„Má dcera mě v tuto chvíli potřebuje!“ jeho hlas byl pevný a sílil.

„Stín mi měl dát vědět, až přijde její potřeba.“ zavrčel Sam a vytáhl svůj mobil. Zmáčkl pár čísel a zelené sluchátko. Během neúprosného zvonění se díval na svého otce, který bedlivě sledoval jeho konání.

„Můj, pane!“ ozval se tichý šepot jeho nejlepšího muže.

„Kde sakra je má sestra?“

„Vaše sestra, pane?“ Stín netušil, co po něm vůbec chce.

„Ano, má sestra, kterou si měl bedlivě střežit!“ zahřměl. „Víš, že když je samice blízko svému období plodnosti, tak musí být neustále pod kontrolou!“

„Ale, pane!“ zasykne šepot. „Vaší sestru dnes hlídá Todd!“

„Todd?“ zavrčí a ukončí rozhovor.

Samuel se zamračeně zadívá na svého otce a zakleje. Todd, o kterém v tuto chvíli byla řeč, byl ve druhé místnosti a dělal společnost jeho sestře Isabelle. Todd byl totiž jejím samcem, kterého jí vybral otec.

„Nezlob se na něj, Same!“ pronese potichu otec, který se opět usadil naproti němu. „Můžu za to já! Dnes ráno jsem ho odchytil, když chtěl jít ven a nakázal mu, že má dělat společnost Isabelle, která měla roupy a pořád po mě něco chtěla.“ zavzdychal. „Kdybych jenom tušil, co má tak důležitého na práci, tak bych ho neodvolal.“

„Netrap se tím, otče!“ zamumlal, položil znaveně hlavu do dlaní a zavzdychal. „Co teď budeme dělat?“

„No, co!“ zasmál se otec. „Já si zajedu pro svou dceru a…“

„A co?“ skočil mu do řeči. „Koho jí chceš vybrat? Všechny dobré kusy už jsi rozdělil mezi Isabellu a Ninu!“

Samuel se na něho zadíval, když byl několik minut tiše, jako pěna. V obličeji se mu střídali různorodé myšlenky. Sam se začal opravdu bát, jelikož mu na mysli přišlo jediné rozhodnutí, které otec prosazoval ještě před několika měsíci. Dnes, ale nevěřil tomu, že mu otec dá ani nepatrnou možnost bránit svou sestru.

„Lucas“

Jediné jméno a Samovi se zhroutil svět. Jeho jediná sestra, která byla pokrevně spřízněna se všemi bratry, by měla být věnována úhlavnímu nepříteli? Zamítavě zakroutil hlavou a vymrštil se do stoje. K tomu, aby přesvědčil otce, bude potřebovat všech pět bratrů, kteří stále ještě nevěděli, že jejich sestra žije.

Neobtěžoval se říci ani jediné slovo a vyrazil z místnosti. Jako blesk proběhl celý velký dům. Dokonce vletěl do společenské místnosti, kde seděly jeho sestry a macecha. O něčem právě důkladně mluvily. Asi zase něco důležitého plánovaly. Pohledem se zarazil na Corim, Jackovi a Michaelovi. Pokynul jim hlavou a oni, jako jedna osoba vykročili k němu.

„Děje se něco, Same?“

„Teď ne!“ zasyčel, když postřehl, že si ho macecha prohlíží nebezpečným třpytem v oku. „Musíme najít Daniela a Alexandera!“

Mezitím jeho otec vytáčel v pracovně Lucasovo telefonní číslo. Přecházel z jednoho konce na druhý a pod nosem mu hrál spokojený úsměv. Jeho milovaná dcera Olivia je naživu! Byl šťastný, jako dítě, které dostalo na vánoce vytouženou hračku.

„Ulriku“

Vrátil ho do reality Lucasův hlas. Nevšímal si toho, že ho právě tímto oslovení nevýslovně urazil. Nechal by si líbit cokoliv jen, aby jeho největší rival přijal návrh, který mu chce nabídnout. Naposledy nabral vzduch do plic a pronesl.

„Mám pro tebe nabídku, Lucasi!“ výdech a nádech. „Chci ti věnovat svou dceru!“

„Co mi může nabídnout, Ulriku?“ zasmál se nakřápnutým hlasem. „Mám samic dost a stále mi perfektně slouží!“

„Ona je výjimečná, Lucasi!“

„Nemyslím si, že Isabella nebo Nina, jsou výjimečné!“ odfrkl si. „Jsou to rozmazlené sobecké mrchy! Stejné, jako jejich matka!“

„Lucasi!“ zavrčel Pierre, když měl dojem, že chce muž na druhém konci zavěsit. „Chci ti věnovat svou dceru Olivii!“

Ve sluchátku nastalo ticho. Pierre se snažil najít ztracený klid, aby nevyslovil něco, čeho by později litoval. Nikdy nebyl trpělivý tvor, ale teď potřeboval být nejklidnější než kdykoliv předtím. Začal proto počítat hřbety knih, které byly vyrovnány v řadě na jeho velikém stole. Poté přešel očima ke knihovně a začal pročítat tituly.

„Olivie?“ zašeptal Lucas. „Dcera tvé první družky?“

„Ano“

„Nemožné!“ zavrčel. „Tvá prvorozená je již dávno mrtvá“

„Není mrtvá!“ urputně zaprotestoval

„Ach, Pierre!“ ozval se litující Lucasův hlas. „Tvá dcera je mrtvá již přes dvacet let!“

„Není! Má dcera je naživu!“

„Pierre, já vím, že ztratit milovanou družku a dceru v jednom jediném dni je velice bolestivé, ale…“

„Ne, nechej mě domluvit, Lucasi!“ přerušil jeho slova. „Má dcera žije! Dnes večer jsem se to dozvěděl od Sama a…“

„Samuel?“ další pohrdlivé zasmání.

Pierre moc dobře věděl, že ti dva se nesnáší od prvního dne, kdy se potkali. Stačilo jen jediné slůvko a z nich se stali nepřátelé na život a na smrt. Litoval toho, že se jeho syn a syn jeho nejlepšího přítele nedokážou společně domluvit. Kvůli nim musel přetrhat veškerá pouta, které s Danielem až do té chvíle měl.

„Ano, Samuel jí objevil před několika měsíci. Dnes, ale jeho malé tajemství prasklo!“

„Copak se stalo?“

„Před pár minutami mi volal Donoven, že má u sebe jednu z mých dcer a že mě akutně potřebuje.“

„Stalo se jí něco?“

Pierre byl rád, že se v Lucasovi konečně něco pohnulo. Tušil, že Lucas si velice váží samic, které dokážou darovat život. Právě z těchto důvodů si přál, aby jedna z jeho dcer byla věnována jeho rodu. Nejen že si svých samic vážili, ale oni je i nekompromisně ochraňovali. Nejlepší na tom všem bylo, že jejich samice měly přiděleno několik samců po zbytek jejich života a nikdy se o ně nemusely dělit, jelikož samců v Lucasově klanu bylo požehnaně a samic pouze několik.

„Má své období!“ prozradil mu po několika minutách.

„Sakra“ zaklel Lucas. „Mám tu jen pár samců!“ další zavrčení. „Nepočítal jsem s tím, že se může něco takového naskytnout. Na dnešek jsem dal skoro všem volno. Chtěl jsem, aby si užili trošku zaslouženého odpočinku.“

S tím Pierre nepočítal. Zklamaně skousl svůj spodní ret, aby nevypustil s úst proud sprostých nadávek, kterými by si ulevil. Konečně dosáhl svého a nechtěl se připravit o tu jedinou možnost, jak spojit dva silné rody v bližším kontaktu.

„Přivez jí sem! Já zkusím obvolat své velitele. Ti jsou vždy připraveni nastoupit do služby. I když naposledy, co jsem je zkusil dát dohromady jednou ze svých samic, odmítli. Ale pokud jim dám přímý rozkaz, tak uposlechnou!“

„Lucasi!“ ozval se opět, když chtěl položit sluchátko.

„Co ještě?“

„Ona je Fénix!“

„Cože je?“ zavrčel v odpověď.

„Fénix“

„Sakra!  Jsem sice velice poctěn, že mi chceš věnovat něco tak cenného, ale prozraď mi, kde mám k čertu, sebrat další dva chlapi, aby jí zvládli?“

„Co ty?“ zašeptal. „Ty přece ještě nemáš žádnou samici! A když už jsem u toho, tak ani tvůj bratr!“

„Sakra, měl bych si dávat větší bacha na informace, které se dostanou ven z mého kmene. Jak ses sakra dozvěděl takové interní informace?“

„Mám své lidi!“ zašveholil. „Tak, co? Budeš jedním ze samců, kteří pomohou mé dceři?“

„Sakra“ nastalo nekonečné ticho, než opět promluvil. „Já i Erick budeme připraveni. Ale říkám ti narovinu, že s námi nebude mít moc lehký život.“

„Já vím!“

Než mohl říci dalších pár slov, ve sluchátku se ozvalo ukončující tutání. Pierre si spokojeně oddechnul, když v tom vrazilo do místnosti všech šest synů. Celou jejich bandu vedl Samuel, který se proti němu postavil do celé své výšky.

„Lucas nikdy nedostane mou sestru!“ pronesl výhružně.

„Ach, Same!“ zašeptal. „Musí to tak být! Její potřeba jí způsobuje ukrutnou bolest. Já nemohu svou dceru nechat trpět.“

„Ne, Lucas nedostane mou sestru!“

„Která sestra má své období?“ zapojil se do debaty Alex. „Právě jsem je viděl a žádná z nich netrpí prvními příznaky!“

„Olivie“ pronesl Pierre.

„Francisca“ řekl zároveň s ním Sam.

„Olivie?“ zalapal po dechu Alex. „Ta je přece mrtvá!“

„Ne, není!“ ozvali se oba dva.

„Jak to, že není mrtvá?“ zašeptal, ale dva samci stojící proti sobě ho neposlouchali. Vyměňovali si výhružné pohledy, zavírali a otevírali své pěsti.

„Same, já už se dohodl s Lucasem, že dostane mou dceru a tak se i stane.“ zavrčel Pierre. „Teď pro ni zajedu k Donovenovým a zavezu jí k němu!“

S tím se otec vztyčil, vrazil do hordy mužských těl a vyrazil ke dveřím. Samuel něco zavrčel a hnal se za ním. Celou cestu se mu pokoušel vysvětlit všemožnými způsoby, proč není moudré darovat jedinou milovanou dceru, takovému bastardovi, jako je Lucas.