Sestřičky
Byla jedna holčička. Jmenovala se Vendulka. Vendulce bylo šest let. Byla hodná, milá, krásná holčička. Měla hodnou maminku i tatínka. Také měla velkou sestřičku Eriku. Erice bylo sedmnáct. Erika svojí malou sestřičku milovala a Vendy zas Eriku. Byly to prostě sestřičky, jak se patří! Ale jak Erika rostla, její vztah se trošku k Vendulce měnil. Najednou jí přišla malá sestra otravná a trapná.
„Eriko, vezmi Vendulku s sebou ven, prosím.“ Řekla maminka jednou ráno.
„Proč? Mami, jdu ven s kámoškama! Nechci, aby tam byla i Vendula!“
„Nebuď drzá, Eriko!“
„Víš, jak je to mega otravný?“ kvílela Erika.
V tom do obýváku vešla Vendulka.
„Eri, Eri, budeme si spolu hrát?“ říkala vesele a držela dvě panenky barbie.
„Ne! A pořád mě neotravuj, sakra!“
Vendulka vykulila svá zelená očička.
„Otravovat? Já tě otravuju, Eri?“
„Jo, otravuješ!“ Ječela Erika, jak pominutá.
Vendulka odešla do pokojíčku a celý dny plakala. Najednou za Erikou přestala chodit. Připadala si otravná. Erika si užívala…Ách! Super, Vendy už mě pořád neotravuje. Takhle oběhl měsíc. Pak si Erika našla kluka. Jakub se jmenoval. Měli se moc rádi. A Jakub miluje malé holčičky, tak ve věku Vendulky.
„Ty máš sestru, Eri?“ ptal se jí.
„Jo, Vendulu.“
„Je malá?“
„Je. Je jí šest.“ Odpovídala Erika.
„Chci jí vidět, ta musí být skvělá!“ Radoval se Jakub.
„Není! Je otravná, Kubo!“
„Chci jí vidět.“ Trval Kuba na svém.
Jednou mu tedy Erika vyhověla a pozvala ho k nim domů a zavolala na Vendy.
„Vendyyy!!“ Volala. Vendulka vyskočila, šťastná, že už jí ségra chce.
„Tohle je Kuba, Kubo, Vendula.“ Představila je.
„No, páni! Ty jsi ale princeznička Vendulko!“ Usmál se na ní.
Vendy se vesele zasmála a Erika taky…představila si, jako že je to její rodinka. Ona, malá dcerka a otec Jakub, ale samozřejmě to není její dcera. Jen její sestřička, kterou teď zas hrozně moc miluje…Jakub jí ukázal a vysvětlil, jak je to super mít sourozence. On je jedináček. A Erika si to uvědomila. A malou Vendynku miluje!