Můj blog

Večer, když už jsme měli všechny růže prodané, pozvala mě Abby k nim domů. Od centra to byla asi hodina a půl cesty (díky bohu za hodinky, nevím, kde jsem nechal mobil). Po cestě byla spousta času na povídání. Vyprávěla mi o své sestřičce Sophii, která zemřela před půl rokem na tuberkulózu. Prostě úplně jiný svět.

            „Pojď, zajdeme ještě do pekařství,“ oznámila mi, kousek od jejich bytového domu. Abby bydlela ve 3. patře. Když jsem poprvé vešel do chodby, byl jsem překvapený. Věděl jsem, že od bytů v 19. století nemůžu moc očekávat, ale i tak jsem čekal něco lepšího (no jo, jsem zhýčkanec z 21. století).

Zdi byly holé, neomítnuté. Dřevěné schody byly značně ošoupané a 2 byly rozbité (po cestě do 4. patra jsem jich napočítal dalších 8).
U Abby doma zatím nikdo nebyl. Jejich byt se skládal ze dvou nahrubo omítnutých místností. První věc, kterou jsem zaregistroval, byly velká kamna. Uprostřed místnosti stál menší stůl s 5 židlemi. Vedle průchodu do druhé místnosti byly police s hrnci, zavařeninami a nějakými dalšími potravinami.
Abby asi viděla jak se nejistě tvářím, tak nahodila omluvný pohled.

            „Asi jsi zvyklý na něco jiného,“ řekla kajícně. „Tak se tu posaď, udělám něco k večeři.“

Nejdřív jsem se posadil na nabízenou židli, ale pak mi přišlo hloupé, že jen sedím a nic nedělám, zatím co ona chystá večeři.

            „Nechceš pomoct?“

            „Tak můžeš nakrájet ten chleba.“ a podala mi nůž. Říkal jsem si: Elektrický kráječ, je elektrický kráječ, ale tohle přece zvládnu. To jsem ještě nevěděl jak je ten nůž tupý. Když mě viděla Abigail, začala se smát, ale já jsem se nedal.
            Mezitím zašla pro vodu k pumpě – teda spíš to byl „kohoutek“ napojený na nedalekou řeku. Jo, je to fakt psycho, ta voda je úplně špinavá!
            Když byla Abby u pumpy, přepadla mně zvědavost a šel se podívat do druhé místnosti, která byla za závěsem. Bylo tam 5 dřevěných pryčen, na kterých byla daná sláma a přikrývky ze sešitých kusů látky. Pod jednou ´postelí´byl daný nočník. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že v roce 1846 nebudou v dělnických bytech záchody.
            Přešel jsem k oknu a vyhlédl ven. Byl tam dvůr společný s dalšími čtyřmi domy. Venku bylo několik žen nesoucích prádlo do (nebo z) menší budovy stojící podél cihlové zdi, která uzavírala dvůr. Pravděpodobně to byla prádelna. Podél zdi bylo několik kadibudek, ale na to že tu bylo asi tak 30 rodin (v domě bylo 6 bytů a bylo tu 5 domů). Doma máme 2 záchody a to jsem doma čtyři. Kadibudky nesnáším, vždy když jsou na nějakém festivalu, chodím tam s odporem, ale tady asi nebudu mít jinou možnost.

            Vrátil jsem se do kuchyně a pokračoval v krájení chleba. Za chvíli se otevřely dveře. Lekl jsem se, když jsem zjistil, že v nich není Abby, ale postarší strhaná žena. Hned na mě uhodila:

            „Kdo jsi a co tu děláš?!“

            „ Jsem Oliver Lashlai. A...ee.. jsem kamarád Abby..ee...pomáhal jsem jí prodávat růže,“ vykoktal jsem.

Naštěstí v tu chvíli se tam obejvila Abigail a vše její matce vysvětila. Ta se sice netvářila nadšeně, ale nic neříkala a sedla si na jednu ze židlí. Zanedlouho přišel i Abbyin otec a bratr. Taky se divili, co tam dělám.

Když jsme začali večeřet, pan Warther asi nesnesl to ticho a dožadoval se vysvětlení, co se tady děje. Podíval jsem se na Abby, kdo mu to vysvětlí. Nechtěl jsem před ní vypadat jako srab a tak jsem spustil.

„Jmenuji se Oliver. Strašně rád bych vám vysvětlil, co se stalo, ale sám to nevím. Jediné, co vám můžu stoprocentně říct je to, že nejsem z této doby. Narodil jsem se v roce 1996 a teď žiju v roce 2014. Asi jsem prošel časoprostorovou dírou a objevil se v roce 1846. Zde jsem potkal vaši dceru Abby, která mi pomohla se aspoň trochu zorientovat. Za to jsem jí pomohl s prodejem růží. Chtěl bych vás poprosit, jestli u vás můžu přespat, dokud nezjistím jak se dostat zpátky domů.“

V průběhu svého monologu jsem si všimnul, že u slov jako 2014, časoprostorová díra a podobně, se celá rodina tvářila nechápavě, ale i přesto jsem doufal, že mi dovolí u nich přespat.

„Jak ale poznáme, že mluvíš pravdu?“ zeptal se její bratr. V odpovědi mě Abby předběhla: „Copak nevidíš, že se chová jinak, než my? A to jeho oblečení?“ A tak jsem se jí snažil pomoct: „Klidně budu Abby pomáhat prodávat růže. Ať to nemám zadarmo.“

„Chlapi, neprodávají kytky, půjdeš s náma do továrny. Kde pracuješ v té své době?“ zeptal se Abbyin otec.

„V naší době se pracuje nejdřív tak od 18 let, ale spousta lidí v tomto věku stále studuje, tak jako já,“ odpověděl jsem.

„A nechybí vám pracovní síla?“ začal se vyptávat Abbyin bratr Tom. Trochu jsem se rozvykládal o vymoženostech naší doby. Tom chtěl, abych něco sestrojil už teď! Asi ho ta práce v továrně štve, ale jakmile začal nadávat na pana Greise (majitele továrny), tak ho otec umlčel se slovy, že bychom si pana Greise měli vážit, za to, že nám dal práci a tak, že bychom měli jít spát, protože se ráno brzy vstává.