Sekera nad hlavou
Band of Skulls - Friends
All my life I've been searching for something
Something I can put my finger on
Maybe I've been living for the weekend
Maybe I've been living for this cyber-soul
Every friday just about midnight
All my problems seem to disappear
Everyone that I miss when I'm distant
Everybody's here
I need love
'Cause only love is true
I need every weekend out with you
And my friends 'cause they're so beautiful
Yeah my friends they are so beautiful
They're my friends
All my life I've been wastin', wastin'
Wastin' all my money, all my time
All the time that I'm waitin', waitin'
Waitin' for the moment you are mine
The song about yeah I'm thinkin', thinkin'
Thinkin all the things that I've done wrong
All the time yeah I was forgetin'
You were mine all along
I need love
Cause only love is true
I need every weekend out with you
And my friends 'cause they're so beautiful
Yeah my friends they are so beautiful
They're my friends
I need love
Cause only love is true
I need every weekend out with you
And my friends 'cause they're so beautiful
Yeah my friends they are so beautiful
They're my friends
They're my friends
They're my friends
They're my friends
They're my friends
They're my friends
They're my friends
They're my friends
They're my friends
http://www.youtube.com/watch?v=aY8RcFD3m_k
Večírek pro studenty, kteří úspěšně složili zkoušky OVCE a opouštěli školu, byl v plném proudu. Barmani a číšníci oblečení ve třpytivých bílých hábitech bohatě zásobovali přítomné alkoholem, takže nálada stoupala úměrně s časem. Profesoři se už dávno vytratili a zanechali tři desítky čerstvých absolventů a na padesát jejich vybraných přátel své vlastní divoké zábavě. Právě nastal čas na zlatý hřeb večera – kouzelnickou hudební skupinu Lebky a hnáty. Ta byla momentálně velmi populární hlavně mezi děvčaty. Urostlý svalnatý bubeník a sólový kytarysta jim imponovali nejen svými písničkami. Dva muže doplňovala ještě tmavovlasá žena neurčitého věku, která při příchodu do kouzly odhlučněné Velké síně sebevědomě zamávala a na všechny strany posílala vzdušné polibky.
Hudebníci se postavili ke svým nástrojům a pohledný blonďák rozezněl struny elektrické kytary. Dav fanynek pod improvizovaným pódiem vzrušeně zaryčel. Ty opilejší čarodějky se začaly drápat nahoru za kapelou, ochranná kouzla jim však nedovolila se na pódium vyšplhat. Zklamaně se proto spouštěly zpět ke svým kamarádkám, aby po pár slovech písničky začaly poskakovat do rytmu.
Draco stál u malého baru a přes okraj skleničky se díval na Ginny tančící se Zabinim. Jeho podnapilý pohled bloudil po dívčiných křivkách, aby se zastavil u rozzářené tváře. Dnes mu kupodivu nevadilo, že se dobře baví s jiným. Dnes byl totiž celý svět krásné místo plné báječných lidí. Stačila lahev Ohnivé whisky.
„Dracóó,“ houkla mu do ucha Pansy Parkinsonová a koketně pohodila tmavými vlasy. „Nepůjdeš si zatančit?“ otázala se a svá slova dopnila zahihňáním. Přitiskla se k němu celou horní částí těla, takže cítil její vzrušením ztvrdlé bradavky. Jedna část jeho mozku, ta, která se nejvíc utápěla v alkoholu, mu šeptala, aby ji chytil za ruku a odvlekl na školní pozemky. Věděl, že by se nebránila. Druhá část ovšem něco podobného odmítala; Pansyin zájem možná dělal dobře jeho egu, nedával mu však zapomenout na mnohem pohlednější a přitažlivější dívky.
Dřív, než si stačil rozmyslet, co udělá, vrátili se Blaise s Ginny z tanečního parketu.
„Začalo to tu smrdět mudlomily a krvezrádci,“ nakrčila Pansy nos. „Pojď, Draco, tohle já čichat nebudu,“ ošklíbala se, když dvojice došla až k nim.
„Dej si pohov, Pansy. Ginevra je tu na mé pozvání,“ odsekl Malfoy. „Ginevro, můžu ti koupit něco k pití?“ obrátil se na rusovlásku.
Ginny se potěšeně usmála. „Dala bych si jeden Bradavický expres.“
„Jeden Bradavický expres a dva panáky Ohnivé whisky,“ poručil barmanovi.
Ten mu ihned přistrčil dvě sklenky s whisky a šel se věnovat přípravě koktejlu. Všichni jako v transu sledovali, jak na jednotlivá mávnutí barmanovy hůlky přistávají v šejkru plátky citrónu, višňová šťáva a odvar z chejru. Muž všechno řádně promíchal, pak nalil do připravené sklenice s ledem panáka Tekutého smaragdu* a přelil to obsahem šejkru. Ozdobil koktejl mátou, plátkem citrónu a brčkem s kouzelným paraplíčkem a poté se šel věnovat dalším zákazníkům.
Kontrast zeleného Tekutého smaragdu na dně sklenice a červeného odvaru z chejru obarveného višňovou šťávou připomněl Ginny svár nebelvírské a zmijozelské barvy. Přece mohly existovat pohromadě spolu a dokonce vytvářely něco lahodného. Proti své vůli se musela ušklíbnout - pro ni představoval Bradavický expres naprosto dokonalé pití.
Oba absolventi pozvedli své sklenky a s Ginny si přiťukli. „Na Ginevru, která příští rok zkušební komisi doslova ohromí,“ zaculil se Zabini.
„Tak, jako ohromila nás,“ přikývl Draco, jemuž alkohol dodal na odvaze.
Ginny se začervenala a snažila se nevnímat vražedný pohled Pansy Parkinsonové. „Díky, kluci, ale tenhle přípitek by měl být na vás – že jste ty zkoušky zvládli.“
„Vsadím se, že nás za rok trumfneš,“ ušklíbl se Blaise.
„Hmm – jaké že jste měli ty známky z přeměňování?“ ptala se. „Pamatuju si, že z černé magie oba vynikající, z lektvarů Blaise vynikající a Draco nad očekávání, z formulí Draco vynikající a Blaise přijatelný a Blaise z run nad očekávání a ty, Draco, vynikající z astronomie?“ vyjmenovala prakticky kompletní výsledky obou.
„Já jsem měl z přeměňování nad očekávání,“ doplnil ji Malfoy. „A náš studentík Blaise byl hodnocen jako vynikající.“
„Tak to asi nepřekonám,“ ošila se. „To bych se musela začít učit už teď.“
Pansy, kterou už nějakou dobu rozčilovalo, že se baví jen spolu, se do toho vložila. „I kdyby ses začala učit už před týdnem, budeš pořád blbá krvezrádná mrcha.“
Dvojice hůlek vyletěla z hábitu rychlostí blesku a zamířila na Pansy. To Malfoy i Zabini bránili kamarádčinu čest.
„Odvolej to,“ nařídili neústupně.
Pansy naštěstí byla natolik chytrá, že dokázala odhadnout, kdy je přesila příliš velká, a ustoupila. Nerada ovšem přiznávala svoji prohru, takže jen s úšklebkem opáčila: „Okej, sorry.“ A pak, v dostatečné vzdálenosti od nasupeného Draca i Blaiseho, z jehož očí viděla jen přivřené štěrbiny, prohodila směrem k Ginny: „Nebelvírská couro.“
Oba chlapci se za ní vrhli, ale Ginnyiny natažené paže je zadržely. „Nechte ji být.“
„Proč?!“ podili se. „Vždyť tě urazila nejhorším možným způsobem!“
„Nestojí za to,“ pokrčila rameny. „Radši se pojďte napít. Je to na dlouhou dobu poslední společná chvíle... Kdo ví, jestli se takhle ještě někdy potkáme.“
„Až uděláš OVCE, taky ti uspořádáme oslavu,“ mrkl na ni Malfoy, aby zaplašil chmury vepsané v její tváři.
„A na to si připijeme,“ objednal Zabini další rundu.
Lebky a hnáty začaly hrát další písničku a Ginny byla ihned vtažena na taneční parket. Alkohol uvolnil všechny zábrany, které snad doteď pociťovali, takže se beze studu vlnili do rytmu. Blaise, jenž byl lepším tanečníkem než Draco, zvládl s Ginny několik náročnějších tanečních figur, pak si ji však přitáhl Malfoy.
„Tohle je nejlepší noc mého života!“ křičel nadšeně.
„I moje!“ odpovídala mu Weasleyová. „Je báječné mít vás za přátele,“ zubila se na oba Zmijozely a vlepila jim polibek na tvář. Z její strany v tom nebylo nic víc než vyjádření kamarádské náklonnosti, pro ně to ovšem bylo jako pobídka. Jejich čtrnáct dnů pomalu vypršelo a tohle byla ideální příležitost se s Ginny sblížit.
Draco, jehož mysl otupená Ohnivou whisky už nebyla schopná normálního posuzování situace, ovinul své paže kolem jejího útlého pasu. „Jsi báječná – to na tebe jsem čekal,“ zahuhlal a pokusil se jí vtisknout polibek na ústa.
Ginny se zděšeně odtáhla. Doteď pro ni jejich dotyky nebyly problém – cítila za nimi přátelské úmysly. Nyní však Draco překročil všechny meze a chtěl po ní něco, co patřilo, patří a navždy bude patřit jen Harrymu. Jednala instinktivně, když vymrštila pravici a uštědřila mu pořádný políček.
Ohromený Draco se chytil za tvář a nechápavě na dívku hleděl.
„Já – promiň,“ koktal zmateně. „Nechtěl jsem – nemyslel jsem – počkej!“ křikl za ní, kdyý se začala hbitě proplétat davem pryč od nich.
„Běž za ní,“ joukl na něj Zabini. Ginny se mu také líbila, správně ale vycítil, že ona nechce ani jednoho z nich. „A koukej to nějak spravit!“
Malfoy se s obtížemi vymotal z parketu. Ginny už mezitím zmizela z Velké síně, Draco však věděl, že pokud si pospíší, může ji ještě zastihnout na cestě do společenské místnosti. Ačkoli se proti tomu jeho žaludek bouřil, dal se do klusu. A opravdu, těsně před portrétem Buclaté dámy ji dohnal.
„Ginevro, počkej,“ volal bez dechu.
Opravdu se zastavila a váhavě se otočila. „Už bych měla jít spát.“
„Pět minut to snad vydrží.“
Pokrčila rameny. „Snad.“
„Chci se omluvit,“ začal. „Neměl jsem – já tě respektuju.“
„To ta Ohnivá whisky,“ pousmála se. „Já se nezlobím. To ty mi odpusť tu reakci.“
„Mohl bych – aspoň na dobrou noc?“ tázal se a přistoupil k ní blíž. Mohl teď spočítat pihy na její tváři.
„Draco – dobrou noc,“ rozloučila se, věnovala mu letmý polibek na tvář a proklouzla portrétem.
Stál tam ještě několik minut a bezmyšlenkovitě si hladil místo, kde se ho dotkly její rty. Připadalo mu, že jeho život konečně dostal smysl.
Hermiona sledovala jako ve snu ostří sekery, kterou Meany zvedl nad hlavu. Neville se konečně probral a zuřivě sebou mlel, proti dvěma mužům však neměl nejmenší šanci. Zvlášť, když mu tlouštík pohotově mířil na hruď. Ve chvíli, kdy začala sekera klesat k Nevillově odhalenému hrdlu, stála Hermiona stále nerozhodně ve stínu a nevěděla, co má dělat.
„Impedimenta!“ ozvalo se za ní.
Ronův hlas ji vytrhl z transu a i ona bleskurychle vytáhla hůlku a omráčila tlouštíka.
„Rone!“ vrhla se k němu. „Jak jsi věděl -?“
„Říkal jsem si, kde jsi tak dlouho,“ polknul. Chybělo jen málo, aby přišel pozdě. „Šel jsem se za tebou podívat a – dál už jsi viděla sama... Jsi v pořádku, Neville?“ otázal se chlapce a poklekl k němu, aby mu odstranil z pusy roubík.
„Fuj,“ vyplivl Longbottom ponožku, kterou mu nacpali do úst. „Eh – jsem v pohodě,“ oznámil jim. „Děkuju – to bylo na poslední chvíli.“
„Pomiň, nemohla jsem se hrůzou ani pohnout,“ pípla Hermiona. „Vůbec jsem nevěděla -,“ nechala konec vyznít do ztracena. Připadala si neschopně.
„Jak ses jim dostal do rukou?“ chtěl vědět Ron, když povolil kouzlo poutající chlapci kotníky.
Neville si mnul klouby otlačené od kouzelných provazů. „Je to na delší vyprávění,“ pokrčil rameny.
„Máme tu stan,“ navrhla Hermiona poté, co si s Ronem vyměnili šeptem několik vět. „Kdybys přijal naše pozvání, můžeš u nás přenocovat.“
„Hodilo by se dozvědět se něco o škole,“ přikývl Ron.
„Dobře – připravte se ale, že to nebude moc příjemné povídání,“ varoval je Neville. „Co uděláme s těmi dvěma?“ ukázal na omráčeného Meanyho a tlouštíka.
„Sebereme jim hůlky a přemístíme je někam hodně daleko,“ navrhla Hermiona. „Rone, to bys mohl udělat ty – pak se vrať sem.“
„Dobře,“ přikývl Weasley a podal jí tlouštíkovu hůlku. „Ten druhý je bez ní,“ oznámil po chvíli hledání.
„Jsou to lapkové, někteří vůbec hůlky nemají. Může být klidně moták nebo něco podobného,“ vysvětlil jim Neville.
Ronovi trvalo sotva minutu, než se vrátil. Zabráni do hovoru o bradavických poměrech došli až ke stanu. Weasley rozdělal oheň a Hermiona začala připravovat skromnou večeři – bramborovou polévku s houbami a opečený chleba.
„Vím, že vaši rodinu už postihlo až příliš mnoho ztrát, Rone, ale – Ginny se chová podivně,“ začal Neville konečně o tom nejožehavějším.
„Tys viděl Ginny?“ podivili se oba. Hermiona ustrnula s hůlkou namířenou na zpola oloupanou bramboru.
„Viděl, mluvil jsem s ní...“
„Ztratila se Fredovi a Georgovi – kdes ji potkal?!“ divili se.
„V Bradavicích,“ odpověděl smutně.
„Jak – v Bradavicích?“ Ron stále nechápal. „Vždyť tam je to pro ni tak nebezpečné – jakto -?!“
„Chrání ji její příslušnost k čistokrevné kastě,“ odplivl si Longbottom. „Začala se stranit všech lidí mudlovského původu, urazila Colina, teď se kamarádí s Dracem Malfoyem...,“ soukal ze sebe nešťastně.
„Co to říkáš?! Byla to vůbec ona? Jak víte, že místo ní -“
„- nepřijel nějaký Smrtijed?“ dokončil za Rona otázku Neville. „Nemysli si, že nás to nenapadlo. Jenže ačkoli se nechová jako Ginny v otázce Toho, jehož jméno nevyslovujeme, pořád má její vzpomínky, její gesta,...,“ odmlčel se, jak hledal vhodná slova. „McGonagallová říkala, že ani není pod Imperiem – prostě všechno nasvědčuje tomu, že to všechno – je dobrovolné a z její hlavy.“
Hermiona vypískla a zakryla si dlaní pusu.
„Copak?“ oba se na ni tázavě dívali.
„Ale nic,“ odvětila co nejlhostejněji. „Jen mě něco napadlo – ale je to hloupost,“ mávla nad tím rukou, Ron však v jejích očích četl, že promýšlí nějakou teorii. Neptal se jí, rozhodl se počkat, až budou sami.
„Tak jak ses ocitl v takové situaci? A jakto, že nejsi V Bradavicích?“ zamlouval to Weasley.
Neville jim poctivě vylíčil celý školní rok – působení Smrtijedů na škole, odboj Brumbálovy armády, která se ale postupně rozpadala, až zbyl vlastně jen on a Colin, nová nařízení, kvůli nimž nemohou učitelé opouštět školu... Vyprávěl dlouho a oni ho nepřerušovali, jen se střídajícími se grimasami úleku, šoku a odporu sledovali jeho příběh. Když se dostal až k tomu, jak ho Colin vysvobodil, Hermiona i Ron zalapali po dechu.
„Jak věděl, kde tě má hledat?“ tázala se Hermiona trochu nedůvěřivě.
Neville pokrčil rameny. „Prý ho vzbudil nějaký skřítek... Sám to nechápu – o tom, kde jsem a co se mnou bude, věděli jen Carrowovi, Snape a možná i ministr. Ale kdo -?“
„Možná za Colinem šel sám a z vlastní vůle. Co my víme, jestli to nebyl některý z těch skřítků, kteří kamarádí s Dobbym,“ začal Ron rozvíjet svoje myšlenky. „Oni přece vědí, co se kde šustne,“ zapátral v Hermionině tváři po souhlasu.
„Možná,“ připustil Longbottom. „Když mě Colin osvobodil, rozhodl jsem se strávit noc v Zapovězeném lese – díky Hagridovi a školním trestům s ním mám celkem slušný přehled, kde je bezpečno a jakým místům se naopak vyhnout.“
„A tam tě dostali ti dva?“
„Ne, to bylo předevčírem. Včera jsem celý den putoval – měl jsem sice hůlku, ale nechtěl jsem na sebe zbytečně upozorňovat - v blízkosti školy jsou prý silná monitorovací kouzla. Ministerstvo vyčlenilo tři oddělení a ta se starají jen o bezpečnost a izolaci školy... Nevěděl jsem, jak daleko už je možné se přemístit, aby to nezaznamenali, takže jsem radši neriskoval a šel pěšky i dneska.
Zřejmě mě hledají lapkové z celé Británie – Snape ze mě nejspíš chce udělat odstrašující případ. Zrovna jsem se ukládal ke spaní, když na mě tihle dva narazili. Kdybych se nezamotal do pláště, mohl jsem s nimi něco pořídit, ale takhle -,“ vzdychl. „Omráčili mě až příliš snadno a probral jsem se až teprve těsně před tím, než jste mě zachránili. Za což ještě jednou děkuju,“ usmál se.
„Udělali jsme to rádi. I když mně jsi málem způsobil infarkt,“ zasmála se Hermiona.
Dokud hořel oheň, seděli a povídali si o všem možném. Vzpomínali na staré časy a vzájemně se dojímali vyprávěním historek z dob jejich společného studia. Bylo velmi snadné zapomenout, že kolem zuří válka – v tuhle chvíli byli jako staří dobří přátelé na absolventském večírku. Když však z polen zbyly jen řeřavé uhlíky a jim se začala klížit víčka, nastal čas jít spát. Realita se znovu vrátila a dusila je jn o něco méně, než před shledáním.
„Uvnitř jsou čtyři postele – můžeš si klidně vybrat,“ snažil se Ron být pohostinný.
„Já si lehnu před stanem,“ odmítl Longbottom. „Mám rád výhled na hvězdy... A navíc se nemůžu zbavit dojmu, že bych překážel,“ mrkl směrem dovnitř, kde se Hermiona sprchovala.
„Neblázni, jsme sice spolu, ale jednu noc -,“ ujišťoval ho Ron, Neville ho však přerušil.
„Díky, Rone, je to od tebe moc milé. Vážně ale zůstanu tady – nic mi tu nechybí. Uvnitř bych se cítil nepatřičně.
„Dobře,“ souhlasil Weasley. „Dobrou noc, Neville.“
„Dobrou.“
„Po menším vyšetřování, kterého se zhostil bystrozorský odbor, konstatuji, že za útěkem Nevilla Longbottoma pravděpodobně stál někdo z žáků školy,“ pronášel škrobeně Pius Břichnáč. Jedinými svědky jeho nabubřelého projevu byli sourozenci Carrowovi a bradavický ředitel. Všichni se tvářili nanejvýš vážně.
„Zahájíme šetření v jednotlivých kolejích,“ slíbila Alecto Carrowová horlivě.
„To ovšem neujde bdělému zraku Pána zla,“ varoval ji Břichnáč. „Zatím se nám povedlo před ním zatajit, k čemu tady došlo – v případě, že událost ještě víc rozvíříte, dřív či později se k němu něco dostane. A pak -,“ Břichnáč se bezděčně zachvěl.
„Dobře,“ pokrčila Alecto rameny. „V takovém případě navrhuju nechat to být. Je to jen jeden student, který by vlastně zítra stejně odjízděl domů...,“ její hlas postupně slábnul, až se vytratil docela.
Snape jen přikývl. „Shodneme se, myslím, že jsme všichni pochybili. Amycus nebyl dostatečně opatrný, já jsem místo toho, abych se vás vydal hledat, měl zůstat s Longbottomem. Vy, Piusi, jste měl dorazit neprodleně,“ sotva znatelně se ušklíbl, protože zaznamenal výraz nevole na ministrově tváři.
Alecto se ulevilo, že se Snape nesnaží hodit vinu jen na Amycuse. „Souhlaím se Severusem. I já jsem chybovala – také jsem měla zůstat s tím studentem, zvlášť, když jsem věděla, jak problémový je. Stačilo jen poslat Severusovi vzkaz...
Jsem ale ráda, že se shodneme – nemá smysl to Pánovi zla říkat...“
Když odešli z ředitelny, svezl se Snape vyčerpaně do svého křesla.
„To bylo těsné,“ oddychl si Brumbál, který po celou návštěvu ministra přdstíral, že klimbá.
Severus jen pokrčil rameny. „Skoro jsem s tím počítal. Mají z Pána zla příliš velký strach.“
„To ty také, Severusi, nebo ne? A přesto jsi toho chlapce zachránil.“
„Nevím, co to do mě vjelo,“ povzdechl si Snape. „Longbottom je prvotřídní hlupák a já jsem nesmyslně riskoval Creevyho život,“ složil tvář do dlaní. „Připadám si na tohle všechno moc starý, Brumbále.“
„Pořád to můžeš vzdát, Severusi,“ pronesl Albus hloubavě. „Můžeš se vrátit ke způsobu života, jaký jsi vedl, než Pán zla zaměřil svoji pozornost na Lily Potterovou.“
„Dobře víte, že nemůžu,“ odsekl Snape. „Tohle – je to až do smrti. Tedy ne, že by to bylo zase tak dlouho.“
„Očkáváš snad svoji smrt?“ podivil se Brumbál klidně.
„Alecto to proti mně jednou použije,“ ušklíbl se.
„Má to snad znamenat, že toho lituješ? Zachránil jsi přece nevinný život.“
„Ne. Nelituju toho.“
„Co se děje, Hermiono?“ ptal se Ron a něžně si ji k sobě přitáhl. Celý stan mimo jiné zaštítil Ševelissimem, takže se nemuseli bát, že je Neville uslyší.
„Všechno je v pořádku,“ usmála se trochu nuceně.
Poznal to. „Od toho setkání s Nevillem jsi zamlklá,“ konstatoval. „A u ohně tě něco napadlo...“
„Máš pravdu,“ vzdala to. „Ale nejsou to příjemné myšlenky.“
„Jsme přece partněři,“ připomněl jí jejich dohodu. „Dělíme se o všechno dobré i zlé.“
„Tohle se týká tvojí sestry a já bych nerada -“
„Napadlo tě, že Ginny je tím zrádcem?“ otázal se klidně.
Záviděla mu jeho vyrovnanost – sama měla pocit, že se co nevidět rozbrečí. „Neříkám, že to tak je. Může mít tisíc důvodů k tomu, aby se chovala... divně. Jenže je to podezřelé. Jestli to není jen někdo, kdo se za ni vydává, a není ani pod Imperiem...“
„Je to dost zvláštní,“ souhlasil Ron zachmuřeně. „Nikdy se nechovala nějak nepřátelsky k mudlům nebo čarodějům z mudlovských rodin. Tebe přece měla ráda...“
„Harryho smrt ji mohla změnit.“
Ronovo obočí se spojilo do jedné linky, jak se mračil. „Harry neumřel ani týden před mamkou s taťkou. Za tu dobu přece -“
„Mohla prožít šok, Rone,“ přerušila ho. „Tím neříkám, že to byla ona, kdo nás zradil. Jen si nemyslím, že ji můžeme vyloučit z úvahy,“ dodala, když postřehla jeho nesouhlasný pohled.
„Pořád si nemyslím, že by toho byla schopná.“
„Ta Ginny, kterou jsme znali, určitě ne,“ souhlasila Hermiona. „Podle toho, co říká Neville, se ovšem dost změnila.“
„A věříme Nevillovi?“ položil Ron důležitou otázku.
„Nevím,“ zavřela oči, aby se mohla lépe soustředit na své úvahy. „Já – zdál se mi sen, ve kterém bylo všechno navlas jako dneska – ta sekera, Meany s tlouštíkem...“
„Myslíš, že to byl věštěcký sen? Kdy se ti to zdálo?“ Čelist mu poklesla v náhlé předtuše. „To se ti zdálo první noc v chatě, viď?“
Byla ráda, že se rozhodla mu neříct i o dalších dvou scénách ze snu, už tak vypadal polekaně.
„Nebyla jsem schopná se ani hnout – jen jsem tam stála... Co když se mi to zdálo proto, abych tomu byla schopná zabránit a místo toho -“
„Ale my jsme tomu zabránili,“ řekl povzbudivým tónem. Netušil, že ji tíží jeho vlastní smrt, ktrou ve snu viděla. Co když budu stejně ztuhlá jako teď a nezvládnu mu pomoct?! ptala se sama sebe vyděšeně.
„Proto Nevillovi věřím – tohle nemohl nahrát a nemohl to ani předstírat, Rone. Bylo to opravdu do posledního detailu stejné jako v tom vidění...“
„Napadlo mě -“
„ - svěřit mu tajemství ty-víš-čeho?“ dokončila za něj.
Přikývl. „Možná je to lepší, než posílat nějaké dopisy.“
„Určitě. Byli bychom si jistí, že o tom někdo ví, a neriskovali bychom, že se to dostane do nepovolaných rukou,“ přesvědčovala víc sama sebe než Rona.
„Jenže jak se dostal z Bradavic?“ Ron se znovu zamračil.
„Mám jednu teorii, je ovšem dost – vykonstruovaná,“ řekla Hermiona nesměle.
„Povídej,“ pobídl ji a vtiskl jí polibek do vlasů. Často ji takhle líbal, když byla nejsitá nebo rozrušená; vycítil, že ji to uklidňuje.
„Hlavně se prosím nerozčil, jen mě vyslechni, ano?“
Usmál se. „Samozřejmě.“
„Přemýšlela jsem o tom, jak se Neville dostal z Bradavic a jsem si jistá, že ten skřítek nejednal na vlastní pěst.“
„Ale kdo teda -?“
„Věděli o tom Carrowovi a Snape. Neville líčil poměry v Bradavicích a vypadá to, že Snape není tak krutý a nelibuje si tolik v násilí jako ti dva...“
„A ty myslíš, že by Nevilla zachraňoval?“ otázal se Ron a musel se dost namáhat, aby mu v hlase nezazníval posměch. Z jeho pevně semknuté čelisti však poznala, že s ní nesouhlasí. Nezazlívala mu to – byl to vrah jeho rodičů, Brumbálův vrah, člověk, v němž se nesmírně zklamali. A ona sama snad nejvíc ze všech, protože mu s výjimkou toho nešťastného období v prvním ročníku vždycky věřila.
„Podívej se na to logicky,“ požádala ho. „Já vím, že je to vrah, ale některá fakta mluví pro něj.“
„Která, Hermiono?! Stejně tak můžeš tvrdit, že Ty-víš-kdo je jen zneuznaný génius.“
„Nic takového přece tvrdit nechci, Rone,“ zamračila se a trochu se odtáhla. „Zajímala jsem se o bradavické skřítky dost dlouho na to, abych poznala, že kromě Dobbyho by se žádný z nich nepokusil vzdorovat přání svého pána nebo něco podnikat bez jeho výslovného příkazu, Rone. Někdo tomu skřítkovi musel říct, ať jde Colina probudit.“
„Mohl to být kdokoli – kdokoli mohl vidět Nevilla, jak maluje na zeď, a Carrowa, jak ho chytil,“ odporoval jí zarytě.
Ještě chvíli spolu diskutovali a nakonec dospěli k názoru, že se neshodnou. Pro Rona bylo samotné pomyšlení na bradavického ředitele spojené s bolestí a návaly bezmocného vzteku. Hermiona si zase byla téměř jistá svojí pravdou a ustoupit nehodlala. Přesto se nehádali.
Místo toho kolem ní Ron ochranitelsky obmotal paže. „Hezké sny, lásko,“ pošeptal jí a únava mu zavírala víčka.
Už skoro spal, když se Hermiona na posteli prudce napřímila. Zamyšleně se posadila a spustila bosá chodidla na zem. „Stejně ale...,“ mumlala si pro sebe.
„Hermiono, pojď spát,“ žádal ji ospale. „Ať už jde o cokoli, vydrží to do rána.“
Jako by ho neslyšela. „Klidně to mohl být Snape, kdo nám tehdy poslal toho Patrona,“ šeptala vzrušeně. „Zavírala jsem kabelku – mohl nás klidně slyšet Phineas...“
„Pojď spát,“ opakoval Ron. Tušil ovšem, že to nemá cenu – když se do něčeho zabrala, nevnímala okolí.
„Třeba vážně není takový padouch, Rone. Třeba se nám celou tu dobu snažil jen pomoct!“
„Jak potom vysvětlíš, že zabil moje rodiče?“ Jeho hlas zněl nepříjemně řezavě.
Pokrčila bezradně rameny. Na to nenašla odpověď ani ona.
* Tekutý smaragd je kouzelnická obdoba mudlovského absintu.