Za zvuků ticha
Simon & Garfunkel – The Sound of Silence
Hello darkness, my old friend
I've come to talk with you again
Because a vision softly creeping
Left its seeds while I was sleeping
And the vision that was planted in my brain
Still remains
Within the sound of silence
In restless dreams I walked alone
Narrow streets of cobblestone
'Neath the halo of a street lamp
I turned my collar to the cold and damp
When my eyes were stabbed by the flash of a neon light
That split the night
And touched the sound of silence
And in the naked light I saw
Ten thousand people, maybe more
People talking without speaking
People hearing without listening
People writing songs that voices never share
And no one dared
Disturb the sound of silence
"Fools", said I, "You do not know
Silence like a cancer grows
Hear my words that I might teach you
Take my arms that I might reach you"
But my words, like silent raindrops fell
And echoed
In the wells of silence
And the people bowed and prayed
To the neon god they made
And the sign flashed out its warning
In the words that it was forming
And the sign said, "The words of the prophets are written on the subway walls
And tenement halls"
And whispered in the sounds of silence*
http://www.youtube.com/watch?v=6YSh1-XuUKE
„Fleur, běž se vyspat. Pohlídám ho a kdyby to vypadalo, že nabývá vědomí, přijdu tě vzbudit.“ Lenka položila Fleur ruku na rameno a jemně stiskla.
„Ne,“ zavrtěla Weasleyová hlavou. „Nejsem unavená.“ Pohled měla stále upřený na lůžko, na němž bez známek života ležel její manžel.
Když Billa zachránili, byl už napůl v bezvědomí. Kruté zacházení a minimum potravy si vyžádalo krutou daň. Kdysi svalnaté tělo bylo vyhublé a ochablé, lícní kosti ostře vystupovaly pod napjatou pokožkou. Co nezvládli Smrtijedi, dokonalo přemístění. Hrudník se jen mírně zvedal, takže méně bystrému pozorovateli se mohlo zdát, že ani nedýchá.
„Nechceš jít pryč, protože si myslíš, že tvoje přítomnost mu pomáhá,“ konstatovala Lenka spíš sama pro sebe. „Jenže až se probudí, bude potřebovat všechnu péči, kterou mu budeš schopná poskytnout. Nač bude, že se ti budou klížit oči?“
„Tomu nerrozumíš,“ odsekla Fleur.
„Tak mi to vysvětli,“ nenechala se vyvést ostrým tónem. Vzala od stolu židli a přisedla si.
Fleur vypadala popuzeně. Netrpělivě si odhrnula pramen vlasů z čela a podmračila se. „Je to jako zásrak, chápeš? Mám pocit, še kdyš půjdu sspát, mošná sse prrobudím a bude to prryč.“
Lenka se posmutněle usmála. „Jak jste se vlastně poznali?“
„Viděla jsem ho v Brradavicích,“ zasnila se. „Pršijel na posslední úkol Turrnaje trší kouselnických škol.“
„A tehdy ses do něj zamilovala?“
„Ale ne,“ zavrtěla půvabně hlavou. „Vůbec ne. Ale ssamosršejmě jsem to na něj sskoušela. Byla jsem zvyklá, še sse kolem mě všichni točili. A on nic...“
Lenka se přidušeně zasmála. „Dokážu si to představit. Myslela jsi, že můžeš mít každého, na koho se podíváš.“
Fleur spojila obočí do jedné linky a přemýšlivě nakrčila čelo. „Nebyla jsem zlá. Jen mě nikdo nenaučil, še krrása není důlešitá, chápeš?“
Lenka na ni nechápavě pohlédla.
„Nikdo mi neršekl, še to tak být nemá. Prrostě jsem vyušívala všeho, co jsem měla. Byla jsem heská, tak prroč bych neokouslovala lidi kolem sebe? Ten obdiv mi dělal dobrše,“ na chvíli se odmlčela, jak hledala ta správná slova. „On byl prrvní, kdo začal hledat něco víc než jen heský obličej. Začal se zajímat, jaká jsem dooprravdy. Prro něj,“ ukázala na Billa, „není důlešité, jak vypadám. On má rrád to, co je uvnitrš. S ním vím, še aš zestárrnu, budu mít vrrásky, mošná i ztloustnu – pro něj budu poršát ta jediná, poršád nejhesčí.“
„Škoda, že tohle nikdy nezažiju,“ usmála se Lenka tesklivě. „Protože to zní dokonale.“
„Je to dokonalé,“ přikývla Fleur. „Prroč bys to nikdy nemohla zašít?“ podivila se. „Lásska je tu pršece pro kašdého!“
„Jistě,“ pokrčila rameny dívka. „Když jsi dost hezká, aby si dal někdo tu práci a zamiloval se do tebe. Když jsi tak přitažlivá, že ti nakonec všichni podlehnou. Pro tebe láska existuje. Ale pro nás obyčejné?“
Fleur takhle Lenku ještě nikdy nezažila. Jindy vypoulené oči měla nyní přivřené, snad aby skryla posmutnělý výraz a zvláštní lesk.
„Budu mít nakonec dvě možnosti,“ řekla už klidně svým normálním tónem. „Buď zůstanu sama, budu si žít svůj život – možná svobodný a šťastný, ale přece mu bude něco chybět. Nebo se provdám za někoho, koho sice nebudu milovat a kdo nejspíš nebude milovat mě, ale kdo bude stejně jako já toužit po rodině a po dětech.“ Hlas jí odumřel.
Fleur poprvé za celou dobu odtrhla oči od Billa. Vážně na dívku pohlédla. Bylo těžké čelit té bolesti, kterou Lenka vyzařovala, přesto se jemně, povzbudivě usmála. „Ty pršece jsi krrásná, Lenko. Taky tě čeká něco úžassného.“
Zavrtěla hlavou. „Ten, koho mám ráda, o tom nemá ani ponětí. A nikdy mít nebude.“
„Ršekni mu to.“
„Leda by se mi vysmál.“
„V tom pršípadě nestojí za nic!“ řekla Fleur rezolutně.
„Můžeme si vybírat, do koho se zamilujeme?“ otázala se.
„Ne,“ zavrtěla Fleur hlavou. „To nemůšeme.“
Dlouhou dobu pak seděly mlčky. Ani jedna z nich nechtěla narušit to zvláštní ticho, které se rozhostilo. Konečně mezi nimi zavládlo nejen křehké příměří, ale také porozumění.
Billovi náhle začala cukat oční víčka. Lehce se potil a házel sebou na úzké posteli tak, že měly strach, aby nespadl.
„Mošná se mu zdá něco neheského,“ špitla Fleur a sevřela manželovu ruku ve své.
„Mám dojít pro Lupina nebo pro Kingsleyho?“ nabídla se Lenka pohotově.
„To by možná bylo nejlepší,“ přikývla Fleur.
„To ticho – zvuky toho ticha -,“ mumlal Bill nezřetelně.
„Bille, to jsem já, Fleur,“ konejšivě ho hladila po tváři.
Weasley kolem sebe náhle začal mlátit rukama. Otevřel oči a zběsile jimi koulel kolem sebe. „Běžte pryč – tak běžte pryč!“ vřískal nepřirozeně vysokým hlasem. „Já vím, že je to jen ta vaše zpropadená hra! Myslíte si, že vám něco řeknu?“ Trochu se uklidnil a jeho tělo zase spočívalo klidně na posteli. „Ach – to ticho. Ať to přestane. Prosím, ať to ticho přestane,“ mumlal.
Zavrzání dveří bylo pro Fleur jako znamení spásy.
„Co se děje?“ otázal se Kingsley a přistoupil k Billově lůžku. Remus ho následoval. Lenka je sledovala z uctivé vzdálenosti. Opírala se o rám dveří a bojovala s pocitem nepatřičnosti. Připadala si tu navíc.
„Bill se začal prrobouset,“ oznamovala Fleur. „Jako by sse mu jen něco zdálo. Hásel sebou na posteli a něco kršičel.“
Kingsley párkrát mávl hůlkou nad mužovým tělem, zatímco Remus zkoumal Billovy přivřené oči.
Stejně jako před pár okamžiky se Weasley nadzvedl z polštářů a začal cosi zběsile vykřikovat.
„Něco sse mu zdá?“ chtěla vědět Fleur.
„Bojím se, že ne,“ byl Pastorek upřímný. „Lenko, přiveď z hlídky Freda a George,“ obrátil se na dívku. „Budu je tady potřebovat.“ Lenka ihned odspěchala do houstnoucí tmy a za pár okamžiků byla i s dvojčaty zpátky.
„Vezmu si teď hlídku,“ navrhla nejistě.
Kingsley se chystal něco namítnout, ale Lupinův pohled mu zmrazil slova u úst.
„To budeš hodná. Vystřídám tě hned, jak to půjde,“ odpověděl Remus.
„Klidně zvládnu celou noc,“ trochu se ošila. „Vás bude potřeba tady.“
Dřív, než se mohl dát Lupin nebo Pastorek do vysvětlování, Bill se prudce napřímil do sedu a začal horečnatě mumlat podivná slova beze smyslu.
„Co mu je?“ vyděsil se Goerge s pohledem zabodnutým do Fleur.
„Byl velmi velmi dlouho sám,“ odpověděl opatrně Lupin. „Vypadá to, že si odvykl mluvit. Zatím nevím, jak moc to ovlivnilo jeho myšlení.“
„Chceš říct, že se možná zbláznil?“ otázal se tvrdě Fred. Nebral ohledy na vyděšenou Fleur tiše vzlykající do kapesníku.
Remus pokrčil rameny. „Neodvažuju se vyslovit nějakou diagnózu,“ pohledem přejel všechny přítomné, „nejsem léčitel.“
„Ale hodně o tom víš,“ namítla Fleur. Osušila si oči a vstala ze židle, aby všem připravila čaj.
„Je teď v nějakém svém světě,“ vyslovil Kingsley svoji domněnku. „Myslím, že ho dlouho nechávali o samotě. Nejspíš byl držený v tichu a možná i ve tmě -“
„Ne, ve tmě ne,“ odmítl Remus Kingsleyho teorii. „Sítnici má naprosto v pořádku.“
Bill se zase uklidnil, už kolem sebe nerozhazoval rukama a jeho křik utichl do mumlání, které nakonec přešlo jen v nerozlišitelné povzdechy. Znovu upadal do bezvědomí.
„Dean Thomas za to zaplatí,“ pronesl Fred a George souhlasně kýval. „Lenka -“
„Lenka se nebude podílet na ničem,“ připomněl Pastorek. „Nesouhlasí s tím.“
„Dobře, tak ji do toho nebudeme tahat,“ ušklíbl se Fred. „Myslím, že napsat dopis jejím rukopisem zase nebude tak těžké, co myslíš, Georgi?“ obrátil se na bratra.
„S našimi kouzelnými brky určitě ne,“ přitakal George pochmurně. „Měla by to být hračka.“
„Tak dost,“ utnul je Kingsley. „O něčem takovém nemůže být ani řeč. To bychom si museli odhlasovat a -“
„Kingsley, máš nás za hlupáky?“ Fred ho propaloval pohledem.
„Cože?“
„Ptám se, jestli si myslíš, že jsme hloupí.“
„Ne, to určitě ne.“
„Takže si nemyslíš, že bychom nepochopili, proč jsme napadli Dolohova, že ne? Proč jsi ho mučil a zabil?“ Fred počkal, až bývalý bystrozor neochotně přikývl, a pokračoval. „Ty chápeš, co to znamená pomsta. Chápeš, že někdy ti někdo ublíží tolik, že za to musí zaplatit...“
„Tohle je ale -“
„Ne, není to něco jiného.“
„Frede, Georgi, nemůžete přece jen tak někoho zabít,“ vložil se do toho Lupin.
„Můžeme,“ odsekli temně. „Můžeme a taky to uděláme, Remusi. On zradil naše rodiče. Zavinil to, co se stalo. A nám je jedno, proč to udělal.“
„Já s tím nesouhlasím,“ trval na svém Remus.
„Dáme hlasovat,“ uzavřel to Fred.
„Nemůžeme hlasovat bez Lenky a bez Nevilla. Jeden člověk podle stanov Řádu chybět může, ale dva -“
„Kingsley, Lenka je citově zaangažovaná. Jak jsem říkal, nejsme hloupí. Možná je ti jí líto, ale to neznamená, že my trpím něčím podobným,“ Fred se obrátil na všechny v místnosti. „Je to jen na nás. Georgi?“
„Jsem proto, abychom mu napsali, vylákali ho sem a zabili.“
„Fleur?“
„Souhlassím. Nemussíme ho hned zabíjet, ale měl by zaplatit,“ kývla.
„Remusi?“
„Já jsem proti.“
„Kingsley?“
„Dobře,“ povzdechl. „Ale dopřejeme mu spravedlivý proces.“
„Takový, jaký oni dopřáli našim rodičům?!“ odfrkl znechuceně Fred.
„Jestli hodláte být jako Smrtijedi, nepočítejte s mojí účastí,“ rozzobil se Lupin. „Měl jsem o vás lepší mínění. Frede, Georgi – vaši rodiče by si tohle nikdy nepřáli.“
„Jenže jsou mrtví!“ zahulákala dvojčata jednohlasně. „A ty se, Remusi, zastáváš prašivého zrádce. Udal nás všechny. Všechny nás zradil. Bylo to jako by jeho ruka držela tu hůlku a vyslala vražednou kletbu!“
Lupin na okamžik unaveně přivřel oči. Slova bratrů Weasleyových vyvolala vzpomínku na večer, který se usilovně snažil zapomenout. Tehdy chtěli se Siriusem Petera také zabít. Nebýt Harryho, klidně by na něj vyslali zakázanou kletbu. Nechal se ovládnout tím, co tehdy cítil. Pochopil, proč chtějí dvojčata a Fleur vidět Deana mrtvého. A vlastně měli pravdu. Ten, kdo je natolik nízký, že vymění své bezpečí za život druhých, si zaslouží zemřít. „Jsem taky pro,“ vydechl nakonec.
Neville čekal už několikátou noc za sebou na kopci Oakham a postupně rozsvěcoval a zase zhasínal namodralé světlo. Čekal s nadějí na Rona a Hermionu, kteří stále nepřicházeli.
Tma kolem byla všepohlcující; skrývala obrysy stromů vlnících se ve větru, i malé vesničky choulící se pod kopcem. Nesvítil měsíc ani hvězdy. Zdálo se, že se schyluje k jedné z těch prudkých letních bouřek, kdy blesky křižují nebe a vytvářejí přírodní divadlo ohromující člověka svojí nespoutaností.
Longbottom tyhle chvíle miloval. Připomínaly mu omezený čas, jenž byl dán každému člověku. Dokonce i kouzelníkům, pomyslel si s uspokojením. Protože ač si o sobě mnozí mysleli, že jsou lepší a tudíž nadřazení, umírali stejně jako mudlové. Až na jednoho, zachmuřil se. Pokud Hermiona s Ronem říkali pravdu, pak byl Voldemort větší hrozbou, než si všichni dovedli představit. Bylo nepřirozené, aby někdo žil věčně. Sebehorší hrůzovláda měla vždycky v lidských dějinách naději skončit. Protože tyrani umírali.
Tíž než kdy dřív nyní Neville pociťoval svůj úkol. Zakazoval si myslet na to, proč Ron a Hermiona ještě nezachytili jeho volání a nepřišli, na mysl se mu však draly desítky teorií. Jedna pesimističtější než druhá.
„Neville,“ ozvalo se mu tiše u ucha a on málem nadskočil.
„Rone,“ objal kamaráda. „Bál jsem se, že se neobjevíte. Kde je Hermiona?“
„Zavedu tě za ní,“ podával mu tmavý šátek. „Uvaž si to přes oči.“
Neville ho bez uvažování poslechl. Ron se s ním někam přemístil, a pak ho ještě pár minut rychlým tempem vedl po hrbolaté cestě. Jen jeho pevná paže svírající Nevilla zabránila, aby se Longbottom rozplácl na zemi pokaždé, když zakopl o vyčnívající drn trávy nebo kořen stromu. Cítil, že Ron vedle něj vytáhl hůlku a něco nesrozumitelně zamumlal. Pak chlapce postrčil před sebe a vyvedl po nízkých schodech. Dveře se se zavrzáním otevřely a k Nevillovi dolehl Hermionin hlas nabitý úlevou.
„Takže to byl on,“ poznamenala skoro vesele a stáhla Longbottomovi pásku z očí. „Pojď dál,“ vyzvala ho.
Neville ohromeně zíral na prostorný obývací pokoj spojený s jídelnou a kuchyní. Do nosu ho udeřila vůně čerstvě upečených sušenek; plný plech ležel na kuchyňské lince, kam ho zřejmě Hermiona odložila, když je uslyšela přicházet. Všude převládala veselá kombinace červené, modré a bílé. Zdi byly dokola obestavěné policemi s knížkami. Sedačka i křesla pamatovaly lepší časy, ze všeho kolem však vyzařovala domácká pohoda. „To je váš dům?“ otázal se nadšeně. „Je nádherný.“
Hermiona se lehce zapýřila. „Snažili jsme se.“
„Hele, nerad narušuju vaše zdvořilostní výměny, ale co se děje, Neville?“ vstoupil jim do hovoru Ron.
„Osvobodili jsme Billa,“ oznámil mu s úsměvem. „Říkal jsem si, že bys to měl vědět.“
Ron se rozzářil radostí. „Můžu ho vidět?“ ptal se nedočkavě.
„Jistě – ale je na ústředí Řádu a jsou tam všichni – Fred s Georgem, Lenka, Pastorek i Lupin a Fleur,“ vyjmenovával.
„Vy důvěřujete Lence nebo třeba Lupinovi?“ zeptal se Ron s nádechem podezřívavosti v hlase.
„Ach, ten zrádce,“ rozsvítilo se Nevillovi. „Není jím nikdo z nich – byl to Dean Thomas.“
„Ten -,“ použil Ron nejhorší nadávku, jakou znal. „Zabiju ho, jen co se mi dostane do rukou.“
„Rone,“ vydechla šokovaně Hermiona, „přece ho nemůžeš jen tak zabít!“
„Můžu,“ odsekl. „Jak by ti bylo, kdyby někdo zradil tvoje rodiče, Hermiono?!“
Dívka sklopila zrak k podlaze a už neřekla ani slovo.
„Proč jste pro mě nepřišli už dřív?“ zajímalo Nevilla. Snažil se neznít ublíženě, přesto však z jeho tónu bylo patrné rozhořčení. „Trčel jsem tady už čtvrtou noc!“
Ron s Hermionou si vyměnili zvláštní pohled. „Byli jsme pryč,“ přiznali. „Na výpravě za ty-víš-čím.“
„Páni,“ vydechl obdivně. „Zjistili jste něco?!“
„Dalo by se to tak říct. Našli jsme někoho, kdo pamatoval Toho, jehož jméno nesmíme vyslovit. Ta stařena byla z mocného rodu, o kterém se tradují v Albánii podivné historky,“ dala se do vyprávění Hermiona.
Ron ji očima pobízel, aby si pospíšila. Chtěl vidět bratra. Bylo mu sice jasné, že vše Nevillovi musí vylíčit teď, myšlenkami však byl u Billa.
„Ukázalo se, že Ty-víš-kdo v Albánii byl. Přesně od téhle ženy se nejspíš dozvěděl o diadému Roweny z Havraspáru,“ líčila Hermiona a snažila se ignorovat Nevillův nechápavý výraz. „Myslíme si, že diadém se stal jedním z ty-víš-čeho. Nevíme ale, jestli ho někam odnesl, nebo jestli je dál schovaný v albánských lesích.“
„Co ta žena, co ví?“
„Je mrtvá,“ odvětil nečekaně Ron.
„Bojovala s námi – zřejmě si myslela, že nás musí zničit,“ vysvětlila mu Hermiona. „Uhořela.“ Rozhodla se radši Nevillovi nepopisovat, jak se ocitli ve vlastní budoucnosti, ani jak se z ní zase s obtížemi vrátili. Jen pomyslela na uzavírající se časový tunel, na tu bezútěšnou prázdnotu proudu, v němž málem navždy uvízli, zachvěla se.
„Takže od ní se už nic nedozvíme,“ hles Neville zklamaně.
„Moc jsme toho nezjistili ani jinde. Do dneška jsme pátrali v knihovnách po celé Albánii,“ Ron se otřásl při vzpomínce na stohy knih, které prohlédli, „a nic jsme nenašli. Existuje několik legend o rodině Dskalovski, z níž ta stařena pocházela, ale jsou to jen náznaky. Rozhodně nic, co by napovídalo, co Ty-víš-kdo s diadémem udělal.“
„Třeba ho ani nenašel,“ zadoufal Neville.
„Podle toho, co ta žena – Besim – říkala, tak ano,“ vyvrátila Hermiona Nevillovy naděje. „Ale myslím, že můžeme být rádi. Aspoň víme, co je jedním z ty-víš-čeho. I když nevíme, kde přesně to je.“
Vstala a z nejbližší přihrádky vytáhla starobyle vyhlížející pergamen. Strčila ho Longbottomovi před nos. „Tohle je kresba diadému.“
„Hmm. Vypadá dost obyčejně,“ zamračil se chlapec. „Takových můžou být desítky. Jak poznáme ten pravý?“
„Bude hodně dobře ukrytý, možná dokonce opředený složitými kouzly z černé magie,“ odpověděla. „A já jsem si skoro jistá, že bychom měli hledat v Bradavicích.“
„Víš, co říkal Harry,“ odpověděl jí Ron. „Brumbál si myslel, že Ty-víš-kdo nikdy neměl čas školu prohledat.“
„Prohledat jistě, ale tu noc, kdy se šel ucházet o místo učitele obrany -“
„Cože?“ vyprskl Neville a zezelenal. „Vy-víte-kdo chtěl -“
„Jo, učit obranu, kamaráde,“ dopověděl za něj Ron. „Proto prý na tom místě nikdo nevydrží déle jak rok.“
„Je to hrozná představa. Co kdyby to místo dostal!“
„Tenkrát už byl ředitelem Brumbál a ten by to nikdy nedovolil,“ uklidňovala ho Hermiona. „Každopádně tehdy měl dost času na hradě něco schovat, Rone.“
„Dobře,“ souhlasil Ron jen proto, aby konečně mohli vyrazit na cestu. „Ale teď už chci za Billem.“
Znovu zavázali Nevillovi oči páskou, vyšli z domu na rozlehlé pozemky. Hermiona si ještě zálibně prohlédla zeleninové záhony táhnoucí se až k padesát metrů vzdálenému plotu, a pak překročila ochrany domu. Společně s Ronem a Nevillem se přemístili.
Deane,
prosím, potřebovala bych s tebou něco probrat o samotě. Mám pocit, že Řád tě začíná podezírat. Možná dokonce... ale ne, o tom psát nesmím. Prosím, přijď zítra večer do parku v Blábolivém Brodu, budu tam čekat v osm.
Lenka
Fred si svoje dílo kriticky prohlížel. Kouzelné brky, které s Georgem vyvinuli, dokázaly napodobit rukopis, kohokoli, kdo je někdy držel v ruce, ne však styl dopisu. „Myslíte, že ho to přesvědčí?“
Fleur pokrčila rameny. „Nessnám je poršádně ani jednoho.“
„Myslím, že je to věrohodné,“ kývl Lupin. „Jestli opravdu zradil on, o čemž jsme myslím díky Dolohovovi přesvědčení, pak neodolá pokušení z Lenky něco vytáhnout.“
„Jestli nebude mít strach, že je to past. Bude určitě opatrný,“ prorokoval Pastorek. „Já bych aspoň byl.“
„Musíme doufat, že si je vědom Lenčiny náklonnosti,“ pokrčil George rameny. „Pokud ano, bude si myslet, že mu chce pomoct.“
„Nemá cenu o tom rrokovat. Všechno sse to rrozsekne zítrra,“ vložila se do hovoru Fleur. Stále svírala Billovu dlaň, ačkoli její manžel už zase jen tiše oddechoval. Od chvíle, kdy poprvé nabyl vědomí, prodělal ještě několik záchvatů, při nichž se zmítal na úzkém lůžku a ohrožovat sebe i ostatní. Kingsley ho nakonec přes Fleuřiny zběsilé protesty kouzlem znehybnil.
George připevnil zapečetěný dopis na nožku sovy pálené. Všichni zadumaně sledovali, jak pták vylétá oknem a mizí ve tmě venku. Přiházející bouřka jako by zahustila i atmosféru v ústředí. Už nic neříkali, dokud se ze dvora neozval hluk.
„To je Neville! A vede Hermionu a Rona!“ vyjekl George a běžel se s bratrem přivítat. Dřív, než dospěl ke dveřím, však už Ron sebejistě nakráčel dovnitř.
Ve všeobecné radosti se shledání a následném šoku, rozhořčení a vzteku, když nově příchozí zjistili, jak je na tom Bill, si ani nikdo nevšiml, že Kingsley se potichu vytratil.
Lenka zaslechla tichý šramot. Rychle se otočila a namířila na příchozího hůlkou. Stejně jako před minutou si byla téměř jistá, že je to někdo z Řádu, ale opatrnosti nebylo nazbyt.
„Nechceš vystřídat?“ otázal se jí Kingsley a nevšímal si špičky hůlky namířené přímo mezi jeho oči.
„Ne, díky,“ odmítla Lenka. „Už jsem dlouho hlídku nedržela. Vlastně je to docela zábavné. A navíc – uvnitř si připadám jako vetřelec.“
„Proč?“ podivil se.
„Nepatřím do jejich rodiny. A vidět jejich žal,“ pokrčila rameny, „je to velmi intimní. Nechtěla bych, aby tohle někdo viděl, kdybych byla na jejich místě.“
„Můžu tu ale zůstat s tebou, ne?“ ujistil se, než si k ní přisedl. „Co čteš?“ otázal se, když si všiml tlusté knížky, kterou měla položenou u nohou.
Ukázala mu přebal. „Je to mudlovský autor, nebudeš ho znát.“
„Proč bych neznal Irwinga?“
Vykulila oči. „Myslela jsem, že kouzelníci se o mudlovskou literaturu moc nezajímají.“
„Pravidla moštárny jsou krásná knížka,“ ignoroval její poznámku. „Čteš je poprvé?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Měla je ráda babička, ta je dala mámě. Našla jsem je v její knihovně a přečetla už několikrát. Ten příběh mě fascinuje. Vždycky u toho brečím,“ přiznala.
„U které části?“ zajímal se tiše.
„Vlastně skoro pořád,“ pokrčila rameny. „Když člověk ví, jak to dopadne...“
Věděl, jak to myslí. I jemu se občas zatajil dech úzkostí. „Ono to má ale šťastný konec.“
Pokývala hlavou. „Já vím. Zároveň je to ale hořké. Půlku života ji miluje a stejně s ní nemůže být.“
Přemýšlivě se na ni zadíval. Z okna stavení dopadalo do zahrady světlo, díky kterému mohl zkoumat každičký rys její tváře. Za tu dobu, kdy ji znal, se naučil její kontury nazpaměť. „Jako já,“ odvážil se zašeptat.
Lenka však byla zjevně ponořena ve vlastních úvahách, protože nijak nereagovala. Pastorek se neodvážil svá slova opakovat.
„Kingsley, co myslíš, že se stane s Deanem, až bude po válce? Myslíš, že je tu nějaká možnost, že lidé pochopí, co udělal a proč?“ obrátila se k němu náhle.
„J-já n-nevím,“ koktal zaraženě.
„Protože já o tom občas sním, víš?“ usmála se. „Bylo by hezké, kdyby byl svobodný a volný. Možná bych jednou našla odvahu -“
Kingsley ji přerušil. Chytil její ruce do svých a vážně jí pohlédl do očí. „Lenko, měla bys vědět, že právě teď k Deanovi míří sova s dopisem napsaným tvým písmem. Je v něm pozvání na schůzku. Pokud na ni Dean dorazí... Nedokázal jsem tomu zabránit,“ zašeptal nakonec zlomeně.
„Ne, ne – co to říkáš?“ vyjekla a vyskočila na nohy. „Musím ihned najít nějakou sovu nebo mu pošlu Patrona -“
„Petrificus totalus,“ nechal splynout ze rtů. Lenka se skácela na zem jako podťatá. Doufal, že to přijme jinak. Modlil se, aby pochopila nevyhnutelnost Thomasova osudu, a nechala ho jít. Nechtěl jí přece ubližovat!
Kingsley se odvrátil od jejích vyčítavých očí. „Musel jsem to udělat – oni by tě zabili, Lenko, kdyby se dozvěděli, žes jim to překazila,“ hlesl nešťastně. „Slibuju – jen tě schovám tady do kůlny. Zítra večer, až bude po všem – pustím tě.“